Životní jubileum doc. MUDr. Bohumila Seiferta, Ph.D.
Přednáškový večer praktického lékařství byl příležitostí nejen k odborným přednáškám, ale především k oslavě významného životního jubilea lékaře, manažera, vizionáře, významného autora a leadera nejdůležitějšího oboru zdravotní péče o české obyvatele – všeobecného praktického lékařství, doc. MUDr. Bohumila Seiferta, Ph.D., přednosty Ústavu všeobecného lékařství UK a vědeckého sekretáře Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP.
Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D., patří k mým ročníkovým kolegům, takže jsem jeho profesní kariéru (občas zpovzdálí) sledovala od počátků studií Fakulty dětského lékařství UK. Vždycky patřil k vynikajícím studentům, ale taky tak trochu „k enfants terribles“. Žádná studentská recese (psala se léta 1975 -1981) se bez Božana neobešla, aktivně sportoval (softball), hrál na kytaru, žil studentským životem v tom nejlepším smyslu slova. Proto jsme my, jeho spolužáci sledovali, jakou profesní dráhu si zvolí. Pediatrická fakulta byla sice předurčující, ale nevylučovala zařazení ani do jiných specializačních příprav. Málokdo z nás ale čekal, že si Božan zvolí všeobecné praktické lékařství, tedy obor, jemuž se tehdy věnovali „životní zkrachovalci“.
Přeskočíme-li dobu hledání a nalézání, školení a zkoušek, zakládání a provozování praxe, pak po získání dvou atestací v oboru MUDr. Bohumil Seifert zakotvil v roce 2003 v Ústavu všeobecného lékařství 1 LF UK. A začaly se dít věci. Do ústavu přilákal kolegy, kteří se dovedli nadchnout pro jeho vize – tou původní bylo oprášení principů zdravotní péče, která se osvědčila již za Rakouska – Uherska, kdy fungoval systém rodinných lékařů a „péče na pokladnu“. Včas pochopil, že tuto vizi je nutné poopravit, protože od 50 let minulého století se vybudovala silná pozice dětských terénních lékařů a jejich propracovaný systém pediatrické péče je ze světového pohledu stále unikátní. Neustoupil však z přesvědčení, že primární péči je zakopaná hřivna, za kterou stojí za to se porvat. Nemá smysl vypisovat jednotlivé dílčí změny, za kterými šel s vytrvalostí softballového hráče. Připomeňme stav, kdy lékař Bohumil Seifert nastoupil do ÚVL v porovnání s tím dnešním.
Na počátku tisíciletí byla profese praktického lékaře podřadným medicínským řemeslem, dnes představuje atraktivní emancipovaný obor. Většina praktiků byla v předdůchodovém a důchodovém věku, nyní každým rokem (od 2009) atestuje 150 až 200 mladých všeobecných praktických lékařů. „Obvodní lékař“ byl synonymem úředníka s razítkem v ruce, jehož pracovní náplň se z valné části skládala ve vyhotovování potvrzení a odesílání pacientů ke specialistům (jen pár osvícených na sebe bralo odpovědnost léčby složitějších případů než angíny, a tím i riziko hněvu pojišťoven z překročení preskripčních kompetencí, resp. limitů). Dnes jsou praktici zcela kompetentní nejen de iure, ale i de facto (tedy pokud na to mají z hlediska kognitivních funkcí) i případě mnoha složitých diagnóz.
Postgraduální vzdělávací systém je v po léta jablkem sváru mezi státem, ministerstvy, univerzitami, fakultními nemocnicemi, nemocnicemi, IPVZ a soukromými subjekty (zapomněla jsem na někoho?). Výsledkem je, že studenti – atestanti „povlávají“ mezi různými typy pracovišť, snaží se získat povinný počet dní na předepsaných typech zdravotnických pracovišť, bez ohledu na kvalitu a množství získaných informací a profesionálních zkušeností (většinou jsou trpěni, v optimálním případě se dostanou k vypisování propouštěcích zpráv). Díky snahám kolektivu kolem doc. Seiferta se podařilo ukotvit jednotný systém vzdělávání v oboru všeobecného praktického lékařství v podobě státem dotovaných rezidenčních míst, kde jsou školenci v péči celé sítě erudovaných školitelů (mnohdy si tak vychovávají své nástupce). Korunou všeho úsilí je zkrácení doby specializační přípravy z pěti na tři roky. My starší lékaři si pamatujeme, že jsme byli po promoci hozeni „do vody“ pod lehkou supervizí těch zkušenějších (o rok či dva) a pracovali jsme. Vždy jsme však měli koho se zeptat (někdy nám to sice dali „sežrat“ jak jsme mladí a blbí), ale nedocházelo k závažným pochybením. Pocit vlastní zodpovědnosti nám nějak nedal, abychom svou práci nebrali vážně. Byli jsme přece doktoři! Dnes ve většině specializací je často absolvent fakulty do doby, než složí kmen „nesvéprávným“ jedincem. To na sebevědomí a nadšení k práci nepřidá. A tak se nelze divit tomu, že zkrácení specializační přípravy a samostatná práce pod supervizí školitelů přitáhla stovky mladých lékařů k profesi emancipovaného, sebevědomého praktického lékaře.
Snahou všech mladých je změnit svět. Když nastoupíme do praxe, tak záhy pochopíme, že svět má své zaběhnuté postupy, které není až tak jednoduché zvrátit. Existuje však pár lékařů, kteří se rozhodli změnit svůj obor. Jedním s velmi malého počtu těch, kterým se to podařilo, je dnes šedesátiletý, ale duchem dvacetiletý doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D., čerstvý čestný člen Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP a úspěšný přednosta Ústavu všeobecného lékařství 1. LF UK v Praze, který vychoval již jednu generaci mladých praktiků.
Prosím, Božane, přijmi mou gratulaci i blahopřání všech kolegů, jimž jsi otevřel cestu ke kariéře, a připrav ještě se svými kolegy několik generací mladých nadšených lékařů pro výkon profese praktika! Díky Ti!
MUDr. Marta Šimůnková
Medical Tribune
Zdroj: www.tribune.cz