Ženy v bílých pláštích čelí dvojí péči a rostoucí zátěži

Dvojí péče, tedy kombinace pracovních povinností a neformální péče o rodinu, představuje pro zdravotní sestry stále větší zátěž. S ohledem na stárnutí populace a zdravotnického personálu, kde 79 procent tvoří ženy, se tento problém nevyhnutelně prohlubuje. Studie Národního institutu SYRI ukazuje, že neformální pravidla a absence systémové podpory přispívají k fyzickému i psychickému vyčerpání zdravotnic. Řešení vidí odborníci v zavedení flexibilních směn, větší podpoře institucionální péče a transparentnějším odměňování, které by ženám ve zdravotnictví pomohly lépe sladit práci a rodinný život.

Dvojí péče, tedy kombinace pracovních povinností a neformální péče o rodinné příslušníky, představuje zásadní výzvu pro české zdravotnictví. Podle PhDr. Marie Pospíšilové, Ph.D., z Národního institutu SYRI se tento problém týká především zdravotních sester. „Jedná se o kombinaci péče na pracovišti a péče doma, kterou zdravotní sestry poskytují svým blízkým – nejčastěji dětem či starším rodinným příslušníkům,“ vysvětluje Pospíšilová.

Téma je o to naléhavější, že zdravotní sestry stárnou a jejich odchody do důchodu budou v příštích letech výrazně zvyšovat tlak na již tak přetížený systém. „Velká část zdravotních sester se blíží důchodovému věku, přičemž jsou často nuceny pracovat na plný úvazek, nebo dokonce v přesčasech, což je pro ně velmi náročné,“ dodává Pospíšilová. Tento problém umocňuje i stárnutí populace, což znamená, že objem poskytované zdravotní péče bude dále narůstat. Podle studie SYRI se navíc kombinace práce a péče ve většině případů opírá o neformální pravidla, což vytváří nejistotu jak pro sestry, které péči osobám blízkým poskytují, tak pro ty, které ji dosud neposkytují. Absence jakýchkoli jasných systémových řešení ztěžuje zdravotníkům, a zejména pak ženám, možnost sladit práci s rodinnými závazky.

Pandemie covidu-19 problém dvojí péče ještě více vyhrotila. Zavírání škol a školek v letech 2020–2022 znamenalo, že většina péče o děti zůstala na rodinách, a zdravotní sestry tak musely zvládat náročnou kombinaci domácích povinností a poskytování péče rostoucímu počtu pacientů v nemocnicích. „Nemocnice řešily situaci zřizováním speciálních dětských skupin nebo sběrných škol, ty ale ne vždy plnily dobře svou úlohu. Kromě toho se problematika kombinování péče v práci a péče doma neomezuje jen na pandemické období,“ upozorňuje Pospíšilová.

Kromě nedostatku institucionální podpory zdravotní sestry často čelí ekonomickým dopadům dvojí péče. Nižší pracovní úvazky, nemožnost pracovat ve výhodných směnách nebo v přesčasech se projevují nejen na jejich finanční situaci, ale také na budoucí výši důchodů. Tyto faktory přispívají k odlivu zdravotních sester z oboru a k tomu, že mladé ženy stále častěji zvažují, zda do této profese vůbec vstoupit. „Naše doporučení proto směřuje k tomu, aby byly tyto kombinace práce a péče lépe formalizovány. Například v oblasti nastavení směn by bylo vhodné vytvořit pravidla, která zdravotním sestrám usnadní sladění pracovních a rodinných povinností,“ uvedla Pospíšilová.

Feminizace pokračuje, ve vedení ale stále převažují muži

České zdravotnictví je dlouhodobě výrazně feminizované, ženy tvoří 79 procent pracovní síly. „Nejvíce zastoupeny jsou mezi porodními asistentkami, kde muži prakticky chybějí – v celé České republice jich bylo v roce 2022 pouze 13. Podobně výrazná převaha žen je mezi všeobecnými zdravotními sestrami, kde podíl žen dosahuje 98 procent,“ uvádí Marie Pospíšilová. Výjimkou jsou však záchranáři, kde ženy představují pouze 45 procent pracovníků (viz tabulku 1).

Z dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) vyplývá, že k nárůstu podílu žen dochází také mezi lékaři, což odráží globální trend zaznamenaný v zemích OECD. „Jedná se o celosvětový trend, který provázejí debaty o proměně profese a rostoucím významu řešení potřeb péče o příbuzné. Tradičně je totiž lékařská profese, na rozdíl od profese sestry, spojována s muži a maskulinními atributy, jako je vědecká odbornost, autonomie a autorita,“ připomíná Pospíšilová závěry studie Barbary Zelekové a Susan Phillipsové. Jakým způsobem se nadpoloviční podíl žen v této profesi projeví na její prestiži a vnímání, zůstává podle Pospíšilové zatím otázkou. Tím spíš, že lze očekávat růst tohoto podílu. Mezi absolventy zdravotnických oborů činil podle ČSÚ v roce 2001 podíl žen 69,5 procenta, zatímco v roce 2022 to bylo již 78 procent. Jak upozornila Pospíšilová, podíl žen mezi pracovníky zdravotnictví může růst i v důsledku toho, že starší ročníky s vyšším zastoupením mužů budou odcházet do důchodu.

Přestože ženy tvoří naprostou většinu pracovníků ve zdravotnictví, na vedoucích pozicích je jich výrazně méně. I když v Česku podle Pospíšilové neexistují data mapující podíl žen ve zdravotnictví ve vedoucích pozicích, celosvětově se odhaduje, že navzdory výrazné feminizaci zdravotnických profesí se tento podíl pohybuje na úrovni 25 procent. Výzkumníci míní, že absence žen ve vedení znamená, že prosazování systémových změn, například lepší podpory kombinace práce a péče, může být komplikované. „Vysoký počet žen v této profesi s sebou nese otázky systémového řešení dvojího zatížení péčí. S ohledem na malé zastoupení na vedoucích pozicích ovšem bude pravděpodobně obtížnější prosazovat potřeby pečujících,“ myslí si Pospíšilová.

Nadprůměrný plat je draze vykoupen časem na pracovišti

Přestože zdravotníci dosahují často nadprůměrných mezd, tyto výdělky jsou mnohdy vykoupeny vysokým pracovním nasazením a dlouhými hodinami strávenými na pracovišti. Finanční ohodnocení ve zdravotnictví výrazně ovlivňuje možnosti kombinovat práci s péčí o rodinu. Vyšší výdělek na jednu stranu umožňuje platit si za zajištění péče třetí strany, jako jsou chůvy či soukromé školky, což usnadňuje dřívější návrat do pracovního procesu po rodičovské dovolené. Jak však upozorňuje Marie Pospíšilová, „náročný pracovní rozvrh zdravotníků často není v souladu s možnostmi státních institucí, jejichž otevírací doba neodpovídá směnnému provozu ve zdravotnictví.“

Nastavení mzdového ohodnocení a finančních příplatků ovlivňuje také volbu pracovního rozvrhu. Zdravotníci často volí práci ve směnném provozu, o víkendech či v přesčasech, aby dosáhli vyšších příjmů. „To opět ovlivňuje jejich možnosti kombinace rodiny a práce a výši finančního ohodnocení,“ vysvětluje Pospíšilová. Tento tlak na vyšší výdělky vede k tomu, že zdravotní sestry a lékaři často pracují i v tzv. nesociálních časech, jako jsou víkendy a svátky, což může dále negativně ovlivnit jejich rodinný život a přispívat k fyzickému i psychickému vyčerpání.

Z dat ČSÚ je patrné, že zdravotní sestry odpracují přibližně průměrný placený čas, zatímco lékaři odpracují nadprůměrný počet hodin (viz tabulku 2). Podle Pospíšilové je také třeba brát v potaz, že pracující ve směnách mají kratší pracovní týden než běžní zaměstnanci – v třísměnném nepřetržitém provozu 37,5 hodiny týdně, ve dvousměnném 38,75 hodiny týdně. „S ohledem na odměňování práce je nutné si uvědomit, že zdravotní sestry mají sice nadprůměrné mzdy, ale mnohdy právě jen díky vysokému pracovnímu nasazení,“ zdůrazňuje Pospíšilová. To znamená, že nadprůměrného platu je často dosaženo na úkor volného času a možnosti věnovat se rodině.

Ač jsou platy a mzdy zdravotníků na národní úrovni nadprůměrné, v mezinárodním srovnání jsou stále velmi nízké. „V roce 2021 byly příjmy českých zdravotních sester pod průměrem zemí OECD, v Německu byly skoro dvojnásobné," uvádí Pospíšilová. Podobně čeští lékaři specialisté dosahují 2,6násobku průměrné mzdy, zatímco v Německu je to 3,4násobek. Nízké finanční ohodnocení vede dle Pospíšilové k odchodu části absolventů do zahraničí, což dále zvyšuje zátěž na ty, kteří v systému zůstávají.

Gender pay gap je ve zdravotnictví hlubší než jinde

Navzdory tomu, že ženy tvoří převážnou většinu pracovníků ve zdravotnictví, rozdíly v odměňování mezi muži a ženami jsou zde výraznější než v jiných odvětvích. Podle studie z roku 2018 zabývající se rozdíly v odměňování žen a mužů v ČR činil v roce 2016 rozdíl v odměňování za stejnou práci na stejném pracovišti ve zdravotnictví devět procent, což je podle výzkumníků téměř dvojnásobek průměru ve veřejné sféře jako celku. „Tyto rozdíly mají dopad na pracovní vytížení žen a jejich možnosti péče,“ uvádí Marie Pospíšilová.

Nižší mzdy žen ve zdravotnictví se ale neprojevují jen v jejich aktuální finanční situaci, ale také v budoucích důchodech. V roce 2022 byl průměrný důchod v Česku 19 000 korun, přičemž ženy měly důchod o více než 3 000 korun  nižší než muži. Pospíšilová také upozorňuje na data České správy sociálního zabezpečení z roku 2022, podle kterých ženy stráví v důchodu takřka o 10 let více než muži – muži v průměru 19,3 roku, ženy 28,6 roku. Podle reportu z nadnárodního výzkumného projektu NORFACE to může v kombinaci s nižšími příjmy vést u českých zdravotníků k většímu riziku chudoby a sociálního vyloučení ve starším věku. Pečovatelské závazky stavějí ženy před dilema, zda pokračovat v práci i po dosažení důchodového věku, nebo se věnovat péči o rodinu.

Dalším faktorem, na který Pospíšilová upozorňuje a který omezuje možnosti žen ve zdravotnictví, je nedostupnost flexibilních forem práce, zejména pak částečných úvazků. Podle dat Eurostatu z roku 2023 činil podíl zkrácených úvazků v České republice pouze 6,7 procenta, zatímco evropský průměr byl 19,9 procenta. „Nedostatek částečných úvazků znamená, že většina zdravotnic je nucena zvládat péči o rodinu při plném pracovním nasazení,“ vysvětluje Pospíšilová s tím, že se to týká i žen v pokročilejším věku.

Zdravotníků je málo, a navíc jsou staří

Problém umocňuje i dlouhodobý nedostatek zdravotnického personálu, který násobí tlak na výkon i přesčasovou práci a omezuje pracovní flexibilitu. Problémem pak bývá podle Pospíšilové i nečekaný výpadek jednoho člena týmu a potřeba jeho zastoupení ve směnách.

Podle dat OECD z roku 2022 má Česko zhruba 9,2 zdravotní sestry na 1 000 obyvatel, což je přibližně průměr mezi členskými zeměmi. „Většina západních států je na tom ale lépe – nejlépe Finsko s 19 zdravotními sestrami na 1 000 obyvatel,“ upozorňuje Pospíšilová. Podobná situace je i u lékařů či lékařek, kde Česko s 4,2 lékaře na 1 000 obyvatel mírně převyšuje průměr OECD (3,7), avšak zaostává za většinou západních zemí (viz graf 1).

Závažnost situace podtrhuje rostoucí průměrný věk zdravotnického personálu. „Průměrný věk zdravotních sester je 46,6 roku a lékařů a lékařek dokonce 54,8 roku, přičemž tento věk stále roste," upozorňují výzkumníci. Podle dat ÚZIS z roku 2023 je 16,4 procenta sester starších 60 let, u lékařů je to dokonce 33,2 procenta.

Ve zdravotnictví chybějí mladší pracovníci, zejména v kategorii všeobecných sester (viz graf 2). „Predikcejsou takové, že do 10 let by mělo odejít 30 procent všech všeobecných sester do důchodu,“ varuje Pospíšilová. Tento trend je alarmující zejména v kontextu stárnutí populace, které bude vyžadovat zvýšenou potřebu zdravotní péče. Kromě toho existují výrazné genderové rozdíly. „V nejvyšších věkových kategoriích mezi zdravotními sestrami prakticky chybějí muži, což potvrzuje jejich celkově nízký podíl v této profesi," poznamenává Pospíšilová. Také mezi pracujícími lékaři převažují starší ročníky – v kategorii nad 65 let je skoro čtvrtina lékařů. Rozdíl u lékařů je ten, že v nejvyšších věkových kategoriích se koncentruje větší podíl mužů.

Nedostatek mladých zdravotníků a stárnoucí personál představují kombinaci, která může v budoucnu výrazně ovlivnit kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Bez systémových opatření hrozí, že se současná zátěž na zdravotníky ještě zvýší, což může vést k dalšímu odlivu pracovníků z oboru.

Problém dvojí péče zvýraznila pandemie

Pandemie covidu-19 odhalila a prohloubila problémy spojené s dvojí péčí ve zdravotnictví, zejména u zdravotních sester. Studie SYRI rámovala problematiku dvojí péče právě v kontextu pandemie, protože právě během ní byly sestry vystaveny nejen zvýšenému pracovnímu nasazení a riziku nákazy, ale musely také řešit péči o své rodiny v podmínkách uzavřených škol a školek. Výzkum se zabýval tématy, která v tomto období řešily zdravotní sestry zejména v souvislosti s péči o děti do 12 let a zdravotní sestry starší 50 let v souvislosti s péčí o jiné osoby. „Výsledky výzkumu ukázaly i na dlouhodobější problémy, které řeší zdravotní sestry v souvislosti s dvojí péčí. Výzkum se týkal zdravotních sester, ale může s určitými odlišnostmi poukazovat i na trendy v jiných zdravotnických profesích,“ upozorňuje výzkumný tým. Jedním z klíčových problémů v kontextu dvojí péče byla nedostupnost běžných pečovatelských institucí. Zavření škol a školek znamenalo, že péče o děti zůstala výhradně na rodinách. „Sestry vnímaly zvládání péče jako svůj úkol nebo úkol své rodiny, mnohdy navazovaly na předchozí zkušenosti se zvládáním péče bez využití institucí,“ vysvětluje Pospíšilová s odkazem na péči o děti mladší tří let. Nedůvěra k improvizovaným „sběrným“ institucím pro děti zdravotníků vedla podle Pospíšilové k upřednostňování osobní péče, což ještě více zvyšovalo jejich zátěž.

Dalším komplikujícím faktorem byla omezená možnost pomoci ze strany prarodičů. „S ohledem na protipandemická opatření a obavy z šíření nemoci byla pomoc prarodičů méně dostupná,“ připomíná Pospíšilová. Péče o děti tak často ležela pouze na zdravotní sestře a jejím partnerovi, což bylo obzvláště náročné pro samoživitelky.

 K celkové zátěži přispěly také zvýšené nároky na domácí práce. Přítomnost dětí doma znamenala více vaření, úklidu a dalších domácích povinností. „Tyto úkoly většinou vykonávaly ženy ještě nad rámec náročné práce a péče o blízké,“ upozorňuje Pospíšilová s tím, že zkrácená otevírací doba obchodů a striktní pracovní rámec komplikovaly i základní činnosti jako nakupování.

Pandemie zvýraznila i problém s nedostatkem času na sebepéči. „Zdravotní sestry upřednostňovaly péči o druhé před péčí o sebe. To znamená, že chtěly primárně zajistit pacienty a pacientky a vlastní děti a až v poslední řadě myslely na svoje psychické anebo fyzické zdraví,“ vysvětluje s důrazem na dlouhodobé dopady na tyto oblasti. Omezená dostupnost zdravotní péče během pandemie pak situaci ještě zhoršovala.

Domácí prostředí, které mělo sloužit k odpočinku mezi směnami, se změnilo. „Přítomnost dětí a často i partnerů v domácnosti omezovala možnosti spánku a odpočinku mezi směnami – neměly třeba volný pokoj nebo byly během spánku vyrušovány,“ uvádí Pospíšilová. To vše podle ní vedlo ke zkrácení a snížení kvality odpočinku, což mělo negativní dopad na výkon v práci.

Pozitivním aspektem byla vstřícnost některých nadřízených při plánování směn. „Vedení pracovišť většinou bralo v potaz, že pečující mají větší potřeby upravovat rozvržení směn,“ říká Pospíšilová. Toto plánování však fungovalo na základě neformálních pravidel a záviselo na vstřícnosti nadřízených, což nevytvářelo stabilní systémovou podporu.

V extrémních případech byly sestry nuceny brát děti s sebou na pracoviště. „Situace pandemie byla vnímána jako výjimečná a děti byly na pracovišti tolerovány, ale narušovalo to soustředění sester a zvyšovalo míru stresu,“ poznamenává Pospíšilová s tím, že i nutnost častější telefonické kontroly dětí představovala stresor. „Například když to musely vysvětlovat nadřízeným,“ vysvětluje.

I přes takto ztížené podmínky se ale mnohé sestry snažily nepřestat pracovat. „Cítily, že jsou v pracovním prostředí potřebné, a nechtěly zatěžovat kolegyně a kolegy, kteří by museli pracovat za ně,“ tlumočí pocity sester Pospíšilová. Roli ale hrály i finance, zejména pak pro samoživitelky, pro něž bylo vyplácené ošetřovné finančně nedostačující.

Všechny tyto zkušenosti z období pandemie podle Marie Pospíšilové ukazují na nutnost systémových změn, které by umožnily lepší sladění pracovního a rodinného života.

Jak změnit systém a snížit zátěž zdravotníků v kontextu dvojí péče?

Na základě své analýzy navrhuje výzkumný tým Národního institutu SYRI sadu systémových doporučení, která by měla přispět ke snížení zátěže zdravotníků v kontextu dvojí péče.

Jedním z hlavních doporučení je podpora institucionální péče a terénních pečovatelských služeb. „Je nutné zaměřit se nejen na kapacitní, prostorovou, časovou a finanční dostupnost těchto služeb, ale také na zlepšení jejich kvality,“ zdůrazňují výzkumníci, podle nichž je důležité také zmírňovat negativní stereotypy spojené s těmito službami.

Z analýzy také vyplynulo, že krizové instituce péče, jako byly v době pandemie nouzové dětské skupiny, často neplní svůj účel, protože ve zdravotních sestrách nebudí důvěru. „Podstatné je podporovat stávající systémy péče a snažit se je udržet otevřené minimálně pro zdravotníky i v době krizí,“ navrhuje Pospíšilová, podle níž zavírání institucí péče vede k nepřiměřené fyzické a psychické zátěži zdravotníků. Doporučení se opírá o zahraniční data, podle kterých mělo zavírání škol a školek negativní dopad na snižování počtu zdravotních sester v praxi, což v průběhu pandemie dále vedlo ke snižování kvality péče i vyšší úmrtnosti. Dalším klíčovým opatřením je zvyšování odměňování a snižování rozdílů v odměňování žen a mužů. „Zdravotní péče by měla být vnímána jako klíčové odvětví ekonomiky, čehož lze dosáhnout mimo jiné jejím adekvátním finančním ohodnocením,“ uvádí Pospíšilová. Podle výzkumníků by se také v oblasti odměňování měla zavést větší transparentnost a měly by se provádět pravidelné audity zaměřené na rozdíly v odměňování žen a mužů.

Další doporučení se týkají zvýšení flexibility – ať už jde o rozličné formy zaměstnávání, jako například částečné úvazky, nebo o flexibilní systémy odchodu do důchodu. Ostatně stárnutí zdravotníků bude podle výzkumníků vyžadovat, aby se systém více zaměřil na zlepšování pracovních podmínek pro starší pracující. Například nové a digitální technologie mohou snížit fyzickou náročnost zdravotní péče, a dovolit tak zdravotníkům zůstat v profesi déle. S tím se ale pojí i potřeba zajištění systému školení v těchto technologiích.  

Obecně je podle Marie Pospíšilové potřeba řešit problematiku nadměrné zátěže zdravotníků zvyšováním personálních kapacit. Vedle speciálních náborových kampaní by atraktivitě profesí ve zdravotnictví prospělo i zmíněné zvyšování finančního ohodnocení.

Opomenout by se však neměla ani oblast komunikace. „Je žádoucí podporovat pravidelná setkání s vedením a otevírat témata fyzického a mentálního stresu pracujících,“ uvádí Pospíšilová. Společné hledání řešení může přispět k lepšímu porozumění potřebám zaměstnanců a vytvoření podpůrného pracovního prostředí.

Výzkumníci závěrem svých doporučení zdůrazňují význam sběru kvalitativních i kvantitativních dat. Sbírat by se měla data týkající se motivace vstupu do profese, duševního zdraví pracujících, náročnosti profese i všech problémů, kterým zdravotníci v praxi čelí. „Je třeba věnovat pozornost analýze potřeb specifických skupin pracujících ve zdravotnictví, jako jsou pečující ženy a muži, rodiče, osoby v předdůchodovém věku, samostatně žijící v domácnostech či samoživitelé a samoživitelky,“ vysvětlují s tím, že pro řešení všech uvedených oblastí je možné se inspirovat dobrou praxí ze zahraničí.

„Usnadňování kombinace práce a péče by mělo být prioritou pro zaměstnavatele i celou společnost. Pokud mají zdravotnice zůstávat v oboru a neodcházet do zahraničí, bude nutné brát jejich potřeby v potaz,“ uzavírá Marie Pospíšilová, podle níž je třeba systém změnit nejen kvůli nedostatku personálu, ale i s ohledem na všechny budoucí krize.