Zdravotnictví 2024: (Ne)udržitelnost financování zdravotnictví

Příjmy veřejného zdravotního pojištění by v roce 2024 měly dosáhnout mety půl bilionu korun. Přesto ale nepokryjí výdaje. K financování systému bude letos a zřejmě i v příštím roce potřeba sáhnout do rezervních fondů zdravotních pojišťoven. Křivka rostoucích nákladů stoupá strmě vzhůru a je podle odborníků na cestě k finanční neudržitelnosti. To, zda tento trend dokážeme zvrátit, bude záležet především na tom, zda se nám podaří získat nové zdroje, zvýšit efektivitu a přimět podstatnou část obyvatelstva ke změně přístupu k vlastnímu zdraví.

V průměru 62 procent výdajů ve zdravotnictví tvoří podle odborníků platy a mzdy. Žádný z expertů, manažerů ani politických představitelů si ale na letošní konferenci Zdravotnictví 2024 netroufl navrhovat, že by při cestě k udržitelnému zdravotnictví měla redukce právě této položky sehrát významnější roli. Zdravotnictví stojí a padá se zdravotníky a Českou republiku trápí spíše jejich nedostatek. Personální problémy přitom pociťují zdravotníci i pacienti. Podle lékaře a ekonoma Pavla Hroboně je tedy v této souvislosti spíše vhodné uvažovat tom, jak české zdravotnictví nakládá s drahocennou prací svých zdravotníků. „Spousta peněz skončila v platech, což je principiálně v pořádku, ale musíme si klást otázku, jestli ty vzácné zdravotníky máme přesně na těch místech, kde je chceme mít, a jestli dělají přesně to, co mají dělat, nebo zda bychom jejich cennou pracovní dobu neměli využít jiným způsobem,“ uvažuje Pavel Hroboň, podle něhož je třeba zaměřit se v této souvislosti zejména na efektivitu a na další zdroje.

Strmý růst výdajů

Zatímco v roce 2010 činily výdaje na zdravotnictví 302,9 miliardy korun a v poměru k HDP 7,6 procenta, v roce 2021 už to bylo bezmála 580 miliard, což představovalo 9,5 procenta HDP. Meziročně výdaje vzrostly o více než deset procent, resp. 50 miliard korun. Vyplývá to z nejnovějších údajů zveřejněných Českým statistickým úřadem (ČSÚ). Rekordní byl však v tomto ohledu rok 2020, kdy poprvé do účtů promluvila pandemie onemocnění covid‑19. Tehdy výdaje vzrostly skokově o takřka 86 miliard korun, tedy 19,5 procenta. Drtivou většinu této částky přitom pokrývaly veřejné zdroje (52 miliard v.z.p., 35 miliard veřejné rozpočty). Pokud jde o vyjádření výdajů na zdravotnictví v poměru k HDP, tento poměr se mezi lety 2010 až 2019 prakticky neměnil a činil v průměru 7,5 procenta. „V těchto letech výdaje na zdravotní péči rostly jen nepatrně rychleji než celá česká ekonomika. Skokový nárůst v roce 2020 na 9,2 procenta HDP a v roce 2021 na 9,5 procenta HDP byl zapříčiněn nejen rekordním nárůstem výdajů na zdravotní péči, ale i poklesem naší ekonomiky,“ upřesňuje ČSÚ. Podle makroekonomky Heleny Horské výdaje na zdravotnictví v roce 2020 dokonce převýšily důchodový systém. „V roce 2021 se za systém zdravotnictví ze všech zdrojů utratilo 580 miliard korun. Na důchody to bylo v té době 560 miliard korun. Dohromady jen tyto dva systémy zabírají více než 1 bilion korun. To je obrovská suma,“ zdůraznila Horská s tím, že výdaje na úrovni 9,5 procenta HDP nás z hlediska velikosti naší ekonomiky řadí v Evropě hned na druhé místo po Rakousku. „Kdo si ještě teď myslel, že oba tyto systémy jsou v tomto stavu dlouhodobě udržitelné, tak možná teď začíná chápat…,“ dodala.

Neudržitelnost financování zdravotnictví

Alarmující křivku příjmů a výdajů s výhledem do roku 2070 nabídl ve svém vystoupení Pavel Hroboň (viz grafy 1 a 2). Znázorněná predikce vychází z makroekonomického modelu, který nepočítá s případnými výkyvy ekonomického růstu či nepředloženostmi, jako byla pandemie covidu. Podle Hroboně však vychází ze současné situace, legislativy, tempa stárnutí populace či způsobů, jakým získáváme peníze do zdravotnictví. Pokud bychom tedy nechali vše při starém, došlo by k širokému rozevření nůžek mezi příjmy a výdaji systému veřejného zdravotního pojištění. „Příjmy samozřejmě porostou, protože předpokládáme, že poroste HDP. Je to přizpůsobeno i inflaci. Náklady ale porostou významně rychleji,“ upozornil Hroboň s tím, že hlavním důvodem je již zmíněné stárnutí obyvatelstva. „Starší spolu­občané potřebují více zdravotních služeb, dvě třetiny příspěvku veřejného zdravotního pojištění odvádí ekonomicky činné obyvatelstvo. V důsledku stárnutí nám bude podíl ekonomicky činného obyvatelstva klesat a bude se dále zvyšovat podíl obyvatelstva v důchodovém věku. Stárnutí obyvatelstva přitom probíhá už teď a jeho struktura se bude měnit přibližně až do roku 2050,“ varoval Hroboň. Popsaný faktor je z hlediska „rozevírajících se nůžek“ jednoznačně nejvýznamnější. Podle Pavla Hroboně však existují i další faktory, jako například jak se podaří zlepšit zdravotní stav obyvatelstva či jak poroste produktivita. Tyto faktory mohou znamenat rozdíl v řádech mnoha miliard, ve vyjádření k poměru HDP však podle Hroboně znamenají „jen“ rozdíl na úrovni přibližně 0,5 procenta HDP a celkový obrázek, který nabízí uvedený graf, příliš nezmění. Hroboň současně upozorňuje, že s dlouhodobým růstem výdajů na zdravotnictví přesahujícím růst HDP se potýkají všechny rozvinuté země. V případě České republiky jde o přibližně tři procenta HDP. „Nedovedu si představit, že bychom v tak dlouhé časové řadě dokázali najednou přidat do zdravotnictví nějaká tři procenta HDP. V menší míře to určitě zvládneme, ale budeme muset nějak zapracovat na dvou věcech. Jednak jde o možnost dalších příjmů a druhá věc je zvýšení efektivity,“ míní Pavel Hroboň. Situaci zdravotnictví ale podle makroekonomky Heleny Horské nekomplikuje pouze aktuální explicitní dluh ve výši 5 miliard, ve kterých se nachází v minusu systém veřejného zdravotního pojištění, ale také implicitní neboli skrytý dluh. „Čelíme velkému implicitnímu dluhu, který byl kumulován desítky let. Stačí se podívat na některé budovy našich nemocnic, na stav některých zařízení, ale také na hledisko lidských zdrojů našeho zdravotního systému,“ vysvětlila Horská.

Kde hledat zdroje?

Z popisu situace, který předložili experti na konferenci Zdravotnictví 2024, je tedy zřejmé, že bez výraznějších změn nebude financování zdravotního systému dlouhodobě udržitelné. Z mezinárodního srovnání (viz graf 3) také vyplývá, že problémem České republiky může být struktura financování, resp. skutečnost, že 86 procent veškerých peněz do zdravotnictví plyne z veřejných zdrojů, zejména pak z veřejného zdravotního pojištění, a pouze 14 procent tvoří soukromé zdroje. „Jsou to především domácnosti, které utrácejí za léky a lékařské přípravky a pomůcky. V mírném rozsahu pak většinou zaměstnavatelé, kteří se nějakým způsobem podílejí na prevenci,“ upřesnila Helena Horská. Většina ekonomů a expertů na zdravotnictví by ráda viděla navýšení financování skrze soukromé zdroje, včetně přímé spoluúčasti pacientů nad rámec zdravotního pojištění. Jak ale na stejné konferenci upozornil premiér Petr Fiala, pro takový krok aktuálně neexistuje společenská ani politická podpora. V dohledné době se tedy odborníci musejí spokojit s jinými cestami, které by mohly přivést zdravotnictví na cestu k dlouhodobé finanční udržitelnosti. Cesta zvyšování efektivity je jednou z nich. Podle predikcí prezentovaných Pavlem Hroboněm by bylo do zdravotnictví potřeba přivést až o 40 procent více finančních prostředků. Zdánlivě neschůdnou cestu by však bylo podle Hroboně možné zdolat postupným zvyšováním efektivity v dlouhodobějším horizontu. „Pokud bychom se na to podívali z hlediska 20 let, tedy z dlouhodobější perspektivy, a dokázali bychom každý rok zvýšit efektivitu o dvě procenta, tak by se nám to za těch 20 let nasbíralo. Cesta zvyšování efektivity není iluzorní, jen s ní musíme začít,“ řekl Pavel Hroboň.

Obrovský potenciál z hlediska financování zdravotnictví, ale též s přesahem do ekonomiky celého státu má prevence a změna životního stylu obyvatelstva (též viz QR kód). Podle Heleny Horské je ovšem v současnosti věnován na prevenci jen zlomek z obrovského balíku výdajů na zdravotnictví.

„Na prevenci věnujeme pouze osm procent všech výdajů ze zmíněných 580 miliard, a to je špatná zpráva. Znamená to, že je tu obrovský prostor pro to, abychom zvýšili podíl prostředků, které nejsou věnovány na péči o nemocné, ale na prevenci onemocnění,“ upozornila makroekonomka Horská a upozornila, že zatímco v případě věku dožití se držíme jen lehce pod průměrem Evropské unie, pokud jde o délku života ve zdraví, vyloženě zaostáváme. Změna přístupu obyvatelstva a osobní pocit odpovědnosti za své zdraví je něco, co českému člověku není vzhledem k historickému nastavení systému „švédských stolů“ – jak na konferenci často zaznívalo – vlastní. „Když je něco zadarmo, tak je to lidem jedno. Když necítí odpovědnost za své zdraví, nemají důvod chovat se tak, aby prodloužili svůj život ve zdraví. A to je opravdu dnes ten hlavní společenský problém,“ poznamenal poslanec Tom Philipp, podle něhož je jednou z cest ke změně přístupu obyvatelstva právě spoluúčast, do které se však politikům příliš nechce. Mezi další přístupy pak patří posílení edukace a motivace obyvatel. Dosavadní laxní přístup obyvatel se promítá i do nízké účasti na preventivních programech, což je patrné zejména v mezinárodním srovnání (viz tabulku). Přitom jen u onkologických diagnóz, pro které existují řízené screeningové programy, může prevence ušetřit zdravotnictví obrovské prostředky, o utrpení samotných pacientů nemluvě. Přítomným to demonstroval šéf ÚZIS prof. Ladislav Dušek na příkladu screeningu kolorektálního karcinomu, kterého se účastní pouze 40 procent populace, jíž se tento screening týká. „Ročně zachytáváme tři až čtyři tisíce těchto nádorů ve stadiu 3+ a je to nemoc, kterou byste nepřáli ani nepříteli. Každý tento nádor v tomto stadiu stojí minimálně dva miliony korun, a to nemluvím o nepřímých nákladech. Vynásobte si čtyři tisíce krát dva miliony, je to osm miliard, a to je jen jedna jediná diagnóza,“ naznačil Dušek ekonomický potenciál prevence. Podle Heleny Horské je ovšem prevence i jednou z cest, jak docílit navýšení podílu soukromých zdrojů ve zdravotnictví. „Tím, že budeme prosazovat prevenci, tak celkem nenápadně a přirozeně budeme lidi motivovat k tomu, aby ze svých zdrojů, vlastních peněženek, věnovali na své zdraví v podobě prevence daleko vyšší objem prostředků. A hlavně aby tyto prostředky šly efektivně tam, kde umějí nejvíce pomoci, a to je právě prevence,“ uzavřela Helena Horská.