Zdravotní… klaun?
Není to tak dávno, co slovo klaun budilo spíše mrazení než úsměv – klaun cirkusový a z něj postupnou erozí se vyvinuvší „klaun hororový“ docela zastínili radostný a veskrze užitečný klaunský archetyp jako takový. Samostatnou a ještě křehčí kapitolou pak bylo propojení klaunského a nemocničního světa v podobě klauna zdravotního (a jeho předchůdce klauna divadelního). Přesto se oba tyto husarské kousky – tedy rehabilitace klaunského principu jako celku a jeho smysluplná integrace do zdravotnického provozu – podařily. Pozornost budeme věnovat především druhému z nich.
Zdravotního klauna (také v angličtině se postupným vývojem ustálil pojem healthcare clown, v současnosti preferovaný před variantami hospital clown či clowndoctor) u nás nejvýrazněji zastupuje stejnojmenná organizace, založená před jedenadvaceti lety Američanem Garym Edwardsem. Gary se o tehdy ještě stále neobvyklou symbiózu klaunství a zdravotní péče pokoušel už ve Spojených státech, organizaci na pevných základech ale založil až u nás (a pokračoval dál, mimo jiné na Slovensko či do Polska).
Zdravotní klauni nenosí dlouhé boty, oranžové paruky ani křiklavý make‑up. Stejně jako se jejich cirkusoví předchůdci adaptovali na prostornou a hlučnou manéž s početným diváctvem, přizpůsobili jsme se i my – naší „manéží“ je ulička mezi postelemi, naše „publikum“ často tvoří jedno malé dítě. Pro ukřičený kostým či hlasový projev tu nezbývá ani trochu místa. Volíme uměřenost, aniž přestáváme být klauny. Ale abychom to nezamluvili: jak spolu souvisejí klaun a nemocnice?
K symbolickému i faktickému prolnutí obou světů došlo někdy v polovině 80. let 20. století. Tehdy Michael Christensen, pozdější zakladatel vůbec první zdravotněklaunské organizace Big Apple Clown Care Unit, navštívil nemocnici, kde se léčil jeho bratr. Od něj dostal jako dárek doktorskou brašnu a bez většího přemýšlení k tomu oblékl bílý plášť. Mám pocit, že tehdy muselo být slyšet, jak chybějící dílek skládačky docvakl na místo. Nebyla to ničivá invaze cirkusu do řádně a přísně strukturovaného světa zdravotní péče – bylo to vzájemné laskavé přijetí. Většina klaunů v nemocnicích si od té doby s přiznanou nadsázkou vypůjčuje identitu zdravotnického personálu. Možná vás napadne, že to zavání výsměchem, ale stačí se podívat pod povrch a narazíte na něco úplně jiného – na úctu, respekt a společný cíl, jímž je pacient, jeho pohodlí a prospěch.
Všichni jsme slyšeli o syndromu bílého pláště, přesně toho, který oblékají jak lékaři, tak Zdravotní klauni (ti ho mají označený logem, aby nedošlo k záměně, kdyby snad někdo přehlédl další výrazný atribut – klaunský nos). Stejnokroj tak náhle ztrácí něco ze své jednoznačnosti. Lékaři jsou odborníci na řešení problémů, klauni jsou odborníci na problémy jako takové – často se o nich říká, že jediné, v čem kdy uspějí, je neúspěch. To ovšem vyžaduje značné úsilí, píli a – proč si to nepřiznat – umění.
Místo aby klauni přinášeli do nemocnic krátkodobé rozptýlení v podobě „přivedení na jiné myšlenky“, přivádějí přítomné k již existujícím myšlenkám, ovšem – a zde je ten důležitý rozdíl – odjinud. Dokážeme‑li se zasmát vlastnímu problému, vlastní nejistotě a strázni, získáváme důležitou taktickou výhodu a síly k boji, který nás čeká. Napětí, jež bývá v nemocnici často cítit ve vzduchu, může sjet do země po hromosvodu, který mu byl ukut na míru.
Co je bez chvění, není pevné, píše Vladimír Holan. A mistr pantomimy Étienne Decroux nabádá, že nejdůležitější pro mima je naučit se nehýbat. V každém oboru a v každé činnosti tedy jako by existovala na opačném pólu jejich hlavního určení jakási slepá skvrna, která, není‑li ohmatána a pojmenována, může snadno působit problémy tam, kde bychom je čekali nejméně. Zdravotní klauni pomáhají svou „odborností na potíže“ podobným problémům předcházet zhruba v sedmdesáti zdravotnických zařízeních po celé České republice už přes dvě dekády. Za tu dobu jsme si získali důvěru mnohých z vás – lékařů, sester, psycholožek, ošetřovatelů, stejně jako mnoha tisíc individuálních dárců, kteří spolu s námi věří, že smích do nemocnice patří. Nejen smích dětí a jejich rodičů, ale samozřejmě i smích zdravotnického personálu. Ceníme si ho víc, než by se možná na první pohled zdálo.
Petr Jarčevský, umělecký ředitel Zdravotní klaun, o. p. s.