Záchranáři vysoudili stamiliony. V nemocnicích zřejmě ostrouhají
Záchranáři si vybojovali v soudních sporech doplatky covidových odměn, které jim zaměstnavatelé nezapočítali do průměrného výdělku. Díky podpoře zdravotnických odborů a pojišťovny D.A.S. získá doplatky v řádech desítek tisíc korun nejen 700 žalujících záchranářů, ale i tisíce jejich kolegů. Celkově jde až o stovky milionů korun. Kraje reagovaly na požadavky záchranářů různě – některé vyplatily doplatky dobrovolně, jiné až po soudních rozhodnutích. Pokud jde o nemocniční zdravotníky, ti mají většinou smůlu – jejich nároky jsou promlčené, a tedy právně nevymahatelné.
Zdravotnické záchranné služby zřizované kraji jsou z rozhodnutí soudu nuceny doplatit 7 500 záchranářů stovky milionů korun souvisejících s covidovými odměnami. Důvodem je úspěšný soudní spor zhruba 700 záchranářů, kteří si relativně těsně před promlčením u Nejvyššího soudu vymohli díky právní pomoci organizované Odborovým svazem zdravotnictví a sociální péče (OSZSP) a kryté smlouvou odborů s Pojišťovnou právní ochrany D.A.S. zpětné proplacení mzdových nároků. Žalujícím záchranářům v důsledku úspěšného sporu přistanou na účtech desítky tisíc korun – v průměru 43 000 korun pro každého záchranáře plus úrok z prodlení ve výši přibližně 9 000 korun. Kraje ale doplatí peníze i všem ostatním. A proč kraje doplatí peníze, byť bez úroku z prodlení, i těm zaměstnancům, kteří si nárok sami neprosazovali? „To už bylo rozhodnutí zaměstnavatelů. Pro ty zaměstnance, kteří své nároky neuplatnili, by nebylo možné je později vymáhat soudní cestou, protože došlo k promlčení. Kraje se zřejmě rozhodly pro širší princip rovného zacházení se zaměstnanci, což lze považovat za určité gesto spravedlnosti,“ vysvětlil právník záchranářů JUDr. Dominik Brůha, Ph.D.
Ale spravedlnost měla v tomto případě odklad. Počátek příběhu se datuje do pandemických let 2020 až 2021, kdy se zdravotnické odbory dohodly s tehdejší vládou na mimořádných odměnách pro zaměstnance ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří se starali o pacienty s onemocněním covid-19 nebo byli touto nemocí ohroženi. „V souvislosti s výplatou těchto odměn přes ministerstva nebyl žádný problém. Problém však nastal u jednotlivých zaměstnavatelů, kteří nezapočítali mimořádné covidové odměny do průměrných výdělků zaměstnanců,“ uvedla předsedkyně OSZSP Dagmar Žitníková.
Ministerstvo zdravotnictví si vyložilo zákon po svém
Dominik Brůha přiblížil právní stránku celého sporu. Podstata tzv. covidových žalob, které podle něj nemají od roku 1989 v pracovněprávní oblasti obdoby, sahá do druhého čtvrtletí roku 2021, kdy vrcholila epidemie covidu-19. Zdravotníkům byly za práci během pandemie přiznány covidové odměny, ve zdravotnické záchranné službě až do výše 120 000 korun v každé vlně. „Pokud vezmeme v úvahu vliv těchto částek na průměrný výdělek, nejde o malé peníze. Výpočet průměrného výdělku ovlivnil náhrady za dovolenou a příplatky s dopadem přibližně 43 000 korun, takže šlo o významné částky v řádu desítek tisíc korun,“ upřesnil Brůha.
Spor se točil kolem toho, za jakých podmínek a za co konkrétně byly tyto odměny poskytnuty. Brůha připomněl, že od počátku byl rozdílný přístup dvou klíčových resortů. Ministerstvo zdravotnictví pod vedením hnutí ANO přijalo odlišný výklad zákona než resort práce pod vedením ČSSD. Zatímco v zařízeních řízených Ministerstvem práce a sociálních věcí byly covidové odměny započítány do průměrného výdělku od počátku, Ministerstvo zdravotnictví podle Brůhy přijalo právní výklad, který prý zaměstnavatelé následně přijali jako doporučení a covidové odměny byly vyplaceny mimo mzdu. „Na výplatních páskách se odměny objevovaly například v kolonce životních jubileí či věrnostních odměn, což je zcela mimořádné a podstatou sporu bylo právě toto zařazení,“ vysvětlil Brůha s tím, že Ministerstvo zdravotnictví argumentovalo, že covidové odměny jsou poskytovány za výpomoc při živelní události, což dle zákoníku práce znamená, že takové odměny nevstupují do mzdy (viz § 224 zákoníku práce).
Podle Dominika Brůhy byl však takový výklad od počátku chybný. Vysvětlil, že odměny podle § 224 se typicky poskytují zaměstnancům, kteří například ve volném čase pomáhají zaměstnavateli odstraňovat následky povodní, požárů či jiných mimořádných událostí. Jde tedy o poděkování zaměstnavatele, že zaměstnanec dělá něco nad rámec pracovní smlouvy, pak nejde o mzdové plnění. Případ záchranářů byl ale podle Brůhy zcela odlišný. „Zdravotničtí záchranáři byli v první linii, nosili ochranné obleky a přicházeli do přímého kontaktu s rizikem nákazy covid-19, což představovalo přímé ohrožení zdraví a života, a to vše se dělo v rámci jejich pracovní náplně,“ zdůraznil Brůha.
Brůha také připomněl, že výklad Ministerstva zdravotnictví již v té době nebyl odbornou veřejností přijímán jako správný. „Pokud se podíváme do jakéhokoli komentáře k zákoníku práce nebo na tehdejší vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí, problém byl patrný již tehdy,“ uvedl. To, že vedení Ministerstva zdravotnictví navzdory odborné veřejnosti zvolilo tento postup, pak vedlo k zahájení precedenčního řízení. „Zapojily se do něj nejprve dvě záchranářky. Řízení probíhalo na všech soudních stupních – u okresního, krajského, a nakonec Nejvyššího soudu. V dubnu letošního roku bylo vyhlášeno precedenční rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud potvrdil, že pokud má odměna přímou vazbu na práci zaměstnance, tedy je poskytována za výkon práce podle odpracované doby, musí být zahrnuta do mzdy a průměrného výdělku,“ tlumočil Brůha.
Zaměstnavatelé marně spoléhali na promlčení
Nejvyšší soud se podle Brůhy ve svém rozhodnutí vymezil i vůči argumentům zaměstnavatelů, kteří tvrdili, že postupovali podle pokynů Ministerstva zdravotnictví a že covidové odměny neměly být zahrnuty do mzdy. „Nejvyšší soud tento argument odmítl s tím, že jde o vztah mezi poskytovatelem dotace, tedy státem, a zaměstnavatelem. Zaměstnanec není účastníkem tohoto vztahu, a tudíž nemůže nést následky v podobě nezapočtení odměn do mzdy. Zákon jasně stanoví, že zaměstnanec má právo na zahrnutí těchto odměn do průměrného výdělku,“ tlumočil názor Nejvyššího soudu Brůha.
Jak ale upozornil, zaměstnavatelé navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu setrvali na svých pozicích. Zřejmě s ohledem na blížící se uplynutí promlčecí lhůty. „Vzhledem k tomu, že mluvíme o druhém čtvrtletí roku 2021 a promlčecí lhůta v České republice činí tři roky, zbývalo na uplatnění tohoto nároku právní cestou po vydání rozsudku v dubnu jen několik týdnů. Někteří zaměstnavatelé pravděpodobně spoléhali na to, že zaměstnanci svůj nárok neuplatní a že se promlčecí lhůta uzavře. Díky koordinaci v terénu se však podařilo podat stovky žalob u jednotlivých soudů,“ uvedl Brůha a zdůraznil, že se zdravotnické odbory snažily situaci řešit smírně. „Toto nebyl případ, kdy by odborový svaz jednal bez předchozích pokusů o řešení. Po vyhlášení precedenčního rozsudku Nejvyššího soudu bylo odborovým svazem zasláno několik upozornění na nutnost doplacení těchto částek. I přes předžalobní výzvy s konkrétně vyčíslenými nároky k zaplacení nedošlo, což vedlo k podání žalob. Tento případ ukázal, že je nutné dotáhnout věci do konce a nelze spoléhat pouze na vyjednávání,“ dodal.
Mnozí zaměstnavatelé se podle Brůhy odhodlali jednat až ve chvíli, kdy zaměstnanci masivně začali žádat své zaměstnavatele o výplatní lístky a mzdové listy za rok 2021 a začali podávat žaloby k soudu. „Teprve tehdy začali zaměstnavatelé brát tuto záležitost vážně. Žaloby nebyly typové, kde by se pouze měnilo jméno a příjmení – každý případ byl individuální, s odlišnými podmínkami. Někteří zaměstnanci přecházeli mezi různými zdravotnickými záchrannými službami, měli různé výdělky či nemocnost, což vyžadovalo manuální výpočet platového nároku zpětně,“ popsal náročnost procesu Brůha a pochválil rychlost, s jakou v tomto případě soud postupoval.
„I když se často hovoří o pomalosti české justice, musím jako advokát uznat, že v tomto případě šlo o excelentní výkon. Rozhodnutí Nejvyššího soudu přišlo před uplynutím tříleté promlčecí lhůty, po dvou letech a třech čtvrtinách, což s ohledem na postcovidovou dobu a složitost případu považuji za mistrovský výkon. Přes počáteční obavy musím říci, že výsledek byl excelentní – žaloby byly podány v červnu a červenci a nyní, na začátku listopadu, má více než 90 procent žalobců své peníze na účtech,“ uvedl.
Přístup zaměstnavatelů byl různý
Reakce zaměstnavatelů na soudní rozhodnutí se výrazně lišily. „Soudy zareagovaly na případy tak, že poté, co se do podatelny dostaly desítky případů, začali někteří zaměstnavatelé aktivně jednat a uzavírali dohody o narovnání, aniž by bylo nutné vstoupit do soudní síně. Nicméně byly i případy, kdy zaměstnavatelé vyžadovali rozsudek před jakýmkoli vyplacením. V těchto případech proběhla pilotní soudní řízení, při nichž soudy vybraly vzorek žalob a rozhodly ve shodě s názorem Nejvyššího soudu, že situace musí být vykládána tak, aby byly odměny započteny,“ popsal Brůha.
Různorodý přístup zaměstnavatelů potvrdila i Dagmar Žitníková. „Setkali jsme se s různými reakcemi – některé naše odborové organizace se dohodly se zaměstnavateli a k žádnému soudnímu sporu nedošlo, protože zaměstnavatelé precedenční rozsudek uznali sami. U jiných zdravotnických záchranných služeb se reagovalo až po podání předžalobních výzev a v některých případech jsme museli dojít až k soudním sporům,“ uvedla a vyzdvihla odvahu žalujících záchranářů. „Bez jednotlivých záchranářů by žádné vyplacení neproběhlo. Každý z nich se musel individuálně rozhodnout, že chce, aby v České republice fungovalo právo a spravedlnost. Tito lidé každý den poskytují zdravotní péči, nejsou to právníci ani lidé znalí všech právních souvislostí. Přesto se rozhodli, že chtějí, aby právo došlo k cíli, který chceme všichni. Díky těmto 700 záchranářům dostalo doplatky přibližně 7 500 zaměstnanců zdravotnických záchranných služeb,“ připomněla a přislíbila všem z těchto „sedmi set statečných“ pomoc v případě, že by měli kvůli soudnímu sporu v práci „problémy“. „Pokud by vůči těmto lidem existovaly nějaké negativní postoje ze strany zaměstnavatelů – což už jsme v některých případech zaznamenali –, budeme je znovu bránit ve spolupráci s advokátní kanceláří pana doktora Brůhy a pojišťovnou D.A.S. Není přijatelné, aby byl někdo trestán za to, že se domáhá svého práva a usiluje o spravedlnost v právním prostředí, které je součástí demokratického státu,“ konstatovala, aniž by jmenovala konkrétní zaměstnavatele.
Poměrně konkrétní už ale Žitníková byla při líčení přístupu jednotlivých krajů. „Co se týče krajů, postupy byly opravdu různé. Například Jihočeský a Pardubický kraj uzavřely mimosoudní dohody a reagovaly ještě před podáním předžalobních výzev. Podobně postupoval i Středočeský kraj, který jako jeden z mála započítal covidové odměny do průměrného výdělku již v první vlně v roce 2020,“ uvedla Žitníková.
Jiné kraje už ale tak vstřícné nebyly. „Byly kraje, kde bylo nutné použít předžalobní výzvy, jako Karlovarský a Plzeňský kraj, a nakonec došlo k dohodě. Byly ale také kraje, které nereagovaly a čekaly na soudní rozhodnutí – například Zlínský a Moravskoslezský kraj,“ referovala Žitníková s tím, že v Libereckém kraji ještě dobíhají řízení a postup v jednotlivých krajích se liší nejen podle jednotlivých ředitelů, ale také politických reprezentací.
Doplatky nebyly ke 4. listopadu vyplaceny například v Královéhradeckém kraji. „Kraj vedl jeden z precedenčních sporů. Po posledním rozsudku, který padl zhruba před 14 dny, však bylo dohodnuto, že zdravotnická záchranná služba doplatky vyplatí. Tato dohoda se uskutečnila nejen s vedením záchranné služby, ale také na úrovni kraje s nově nastupujícím radním pro zdravotnictví,“ upřesnila Žitníková.
Ti, co se nedohodli, ponesou další náklady
Kraje, které se se záchranáři nedohodly, ponesou další finanční zátěž. „Je potřeba zohlednit i náklady soudního řízení, které kraje musejí nebo budou muset uhradit. Tyto náklady zahrnují kromě soudních poplatků i náklady na právní zastoupení,“ vysvětlil Mgr. Tomáš Smolík, ředitel úseku likvidace škod D.A.S. Náklady na právní zastoupení a soudní poplatky podle něj dosahují částky přibližně sedm milionů korun. „Pro mnoho klientů by to znamenalo, že by si účast ve sporu nemohli dovolit. Díky pojištění však mohli tyto náklady pokrýt a soudní spory podstoupit. Celková hodnota nároků přesáhla 24 milionů korun, což naši klienti díky úspěšnému vymáhání obdrží. Tím se ukazuje, jak důležitá a efektivní naše práce byla,“ dodal Smolík.
Aspekt nákladů soudního řízení, resp. výhodnost mimosoudního vyrovnání akcentovala i Dagmar Žitníková. „Byly podepsány individuální dohody s jednotlivými zaměstnanci, takže nevznikaly náklady na soudní řízení. Proces byl složitý a vyžadoval individuální přístup – každému záchranáři bylo třeba zkontrolovat mzdové listy, zjistit, kolik čerpal dovolené, kolik přesčasů odpracoval, a podle toho vypočítat přesnou dlužnou částku. To vše bylo náročné a vyžadovalo pečlivou kontrolu a rychlé jednání, aby nedošlo k promlčení nároků,“ vysvětlila a popsala složitý proces výpočtu. Velkou roli zde sehráli i samotní zaměstnanci, kteří museli aktivně žádat o své mzdové listy u zaměstnavatelů, komunikovat s pojišťovnou D.A.S. a s advokátní kanceláří. „Advokátní kancelář následně potvrdila jejich kroky, podala předžalobní výzvy, žaloby a nyní řeší ukončení soudních sporů. Tím proces nekončí – je nutné, aby každý zaměstnanec potvrdil, že peníze obdržel a jeho nárok byl uspokojen,“ dodala Žitníková.
Rychlé jednání a mimosoudní vyrovnání vedlo k dalším úsporám. Dominik Brůha v této souvislosti připomněl, že v případech soudních sporů získali žalující zaměstnanci navíc také úroky z prodlení. „Zaměstnanci, kteří podali žaloby a byli ochotni vystoupit z komfortní zóny, získali navíc úroky z prodlení, což není zanedbatelná částka – pohybuje se kolem 10 000 korun na osobu. Ti, kteří zůstali pasivní, obdrželi pouze samotné doplatky,“ upřesnil.
Nutno však poznamenat, že teoreticky by stačilo, aby záchranky vyplatily jen ty zaměstnance, kteří svá práva hájili. Zaměstnavatelé se ale rozhodli postupovat nediskriminačně. „Kraje, respektive zdravotnické záchranné služby, se rozhodly, že nebudou diskriminovat jednotlivé zaměstnance a vyplatí doplatky všem, kteří na záchranných službách v té době pracovali. Ačkoli soudní rozhodnutí významně přispělo, šlo především o přístup jednotlivých zaměstnavatelů a krajů,“ uznala Žitníková.
V nemocnicích promlčeno, ale máme nový precedens
Zatímco záchranáři si své nároky vysoudili, nemocniční zdravotníci mají zřejmě smůlu. Jejich nároky jsou promlčené, a tedy právně nevymahatelné. Dobrovolné doplacení možné je, ale odbory v takový scénář spíše nedoufají. „Otevřela jsem tuto otázku na Ministerstvu zdravotnictví ohledně přímo řízených organizací a reakce byla – co bychom vlastně chtěli, vždyť nárok je promlčený. Nepředpokládám tedy, že by se našli zaměstnavatelé, kteří by dobrovolně doplatili tyto částky na základě toho, že nárok jednou existoval,“ míní Dagmar Žitníková, podle níž se ale našly i světlé výjimky. „Je třeba zmínit, že některé nemocnice k tomu přistoupily zodpovědně a započítaly nárok do průměrné mzdy svých zaměstnanců. Například Krajská zdravotní v Ústeckém kraji vyplatila tento nárok se započítáním do průměrné mzdy. Byly tedy i takovéto ojedinělé případy,“ ocenila Žitníková.
Ačkoli je nyní právní cesta pro nemocniční zdravotníky uzavřena, vnímá odborový svaz současnou situaci jako významný precedens. „Dnes to už asi nevyřešíme, ale pro nás je to obrovský precedens do budoucna. Ráda bych, aby se taková situace již nikdy neopakovala. Mnoho záchranářů prodělalo covid a dodnes mají zdravotní problémy. Někteří zdravotníci dokonce na následky onemocnění zemřeli, což je bolestná součást této historie,“ uzavřela Žitníková.