Work‑life balance? Lékaři si u nás organizují práci, jak sami potřebují

Dnes jen obtížné slaďování osobního a pracovního života lékařů bylo jedním z hlavních témat uplynulého roku. Na to, jak se v realitě našeho zdravotnictví vyhnout volbě mezi prací a dětmi, jsme se ptali všeobecné praktické lékařky a vedoucí lékařky distanční péče Canadian Medical MUDr. Petry Bomberové Kánské.

• Slaďování profesního a osobního života zdravotníků, a zejména pak lékařek, se stalo v souvislosti s problematikou přesčasů jednoznačně top tématem uplynulého roku. Jak jste boj lékařů za lepší pracovní podmínky v nemocnicích vnímala?

Jednání jsem sledovala a držela kolegům z nemocnic palce. Asi trochu naivně jsem doufala v důstojný a funkční výstup, který se bohužel nekonal.

• Zkusila byste být konkrétnější? Jak by měl takový důstojný a funkční výstup vypadat?

To by bylo asi na širší a náročnější diskusi. Doufala jsem, že výstupy budou systémovější, udržitelnější a půjdou více po podstatě problému. Jsem si ale vědoma toho, že do této akce se promítala široká škála různých motivací a očekávání. Minimálně je dobře, že se téma podmínek lékařů v nemocnicích otevřelo, a nelze to asi brát jinak než jako první krok na dlouhé a náročné cestě ke skutečné změně.

• Atestovala jste v oboru všeobecné praktické lékařství. Proč jste se kdysi rozhodla pro tento obor? Šlo o čistě odborné motivy, nebo hrála roli právě i vyšší šance na skloubení pracovního a osobního života?

V době, kdy jsem promovala a záhy nato zahajovala své specializační vzdělávání, jsem o rodině vůbec neuvažovala, nebylo to pro mě aktuální téma. I když jsem si to tenkrát asi nechtěla přiznat, na dráhu všeobecného praktického lékaře jsem se vydala hlavně díky svému otci, kterého jsem už jako malá měla možnost vidět při práci v ordinaci. Líbilo se mi, jak s lidmi komunikuje, jak ho práce naplňuje, jak ordinaci i sebe profesně rozvíjí. Bylo a stále je cítit, že ho pacienti mají rádi a váží si ho. Tak jsem si řekla, že tohle chci dělat taky.

Dalším, neméně významným faktorem pro výběr oboru byl i fakt, že specializace všeobecné praktické lékařství je pro mě sympaticky široká a předpokládá důkladnou znalost pacienta a prostředí, ve kterém žije. Pacienti se do ordinace vracejí a vztah praktik–pacient zde může být dlouhodobý, celoživotní.

• Nedávno jsme se v rámci našeho fóra ptali mladých lékařek s dětmi, jak naplnit svůj odborný potenciál ve zdravotnictví a přitom se nezhroutit. Vám se to zcela zjevně podařilo. Co byste tedy mladým lékařkám a lékařům doporučila?

V poslední době je téma mateřství versus medicína velice diskutováno, otevíráno na konferencích, a je to dobře. Pojmenovávají se problémy a bariéry, které brání matkám – lékařkám v nástupu do práce. Víme, že je málo jesliček, školek, povolání chůvy profesionálky v České republice prakticky neexistuje, je problém s částečnými úvazky atd. To vše a mnoho dalšího je pravda, a abych nebyla špatně pochopena – jednoznačně souhlasím a jsem všemi deseti pro to, aby se situace v této oblasti zlepšila a přiblížila západu.

Nicméně občas se neubráním pocitu, že primárně se tak trochu hledá viník a říká se, proč něco nejde, nebo se neříká celá pravda. Samozřejmě, že tuto situaci lze zvládnout, ale lze to pouze s vědomím, že to nepůjde tak jednoduše a s takovou lehkostí jako dříve. Nelze se své práci věnovat tak, jako by matka nebyla matkou malého dítěte, a samozřejmě nevyhnutelně dojde k omezení času, které svému dítěti věnuje. Ale to neplatí jen pro matku, stejnou mírou ovlivní narození dítěte i práci otce. A nejde jen o zátěž časovou, ale i finanční. Náklady na chůvu můžou spotřebovat velkou část příjmu matky, nicméně je nutné to brát tak, že nejde o příjem matky, ale o rozpočet rodiny. A buď rodině dává smysl, aby matka pracovala, nebo ne.

Mladým lékařkám a lékařům bych doporučila dobře si ujasnit priority. Matka – lékařka nemusí nutně být na všechno sama. Chůva vám může pohlídat dítě, paní uklízečka vám může přijít jednou týdně uklidit. Vy ale musíte mít jasno, že za takto ušetřený čas vyděláte víc, než kolik vás tyto služby stojí, nebo strávíte čas s rodinou, který má pro vás větší hodnotu. Zkrátka každá ušetřená chvíle by měla být efektivně využita. To vás ale musí bavit nebo musíte mít dostatečnou motivaci a disciplínu. V opačném případě doporučuji soustředit se více na rodinu a s praxí se udržet v kontaktu nějakým symbolických úvazkem a třeba navštěvováním odborných akcí, které jsou čím dál více otevřené i rodičům s dětmi, například nedávné Medidays.

• Příchod potomka je pro každého zásadním životním zlomem, může být ale i zlomem v kariéře. I proto se lékařky většinou snaží po porodu vracet do praxe dříve, než je běžné v jiných oborech. Je ale tato volba mezi povoláním a dítětem opravdu nutná? Působíte jako vedoucí lékařka distanční péče, jak jste to měla/máte vy?

Rozhodně to nevnímám jako rozhodnutí „dítě, nebo práce“. Ale funkčního a harmonického nastavení nelze dosáhnout bez kompromisu na všech stranách. To je zkrátka fakt. V momentě, kdy se nám narodilo první miminko, tak manžel, který pracuje jako oční chirurg, zkrátil svůj úvazek v práci a zároveň jsme velice záhy začali hledat vhodnou chůvu. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se. Druhá holčička přišla na svět necelé dva roky po narození první dcery, která v tu dobu už chodila do dětské skupiny. Období to bylo náročné psychicky i fyzicky, rodičům malých dětí to není třeba vysvětlovat. Měli jsme prakticky dvě miminka, manžel pracoval, já jsem v té době vlastně povýšila do vedoucí funkce a zároveň se starala o svoji vlastní ordinaci. Náš běžný provoz vypadal tak, že kdo v danou chvíli nepracoval, věnoval se dětem, a naopak, zároveň jsme co nejvíce času chtěli trávit spolu jako rodina. Bylo toho moc a je i dnes, ale takto jsme si to vybrali, takto nás to baví a dává nám to dokonalý smysl.

• Vidím, že v lékařské rodině s malými dětmi se asi příliš nedá hrát na tradiční, někdo by řekl spíše zastaralé, rozdělení ženských a mužských rolí…

Z mého pohledu to není v dnešní době praktické ani příliš funkční, bez ohledu na to, zda se jedná, či nejedná o lékařskou rodinu. Pokud mají mít oba rodiče rovné podmínky pro práci, musejí oba stejným dílem pečovat i o rodinu. Jinak zkrátka není možné, aby matka – lékařka svoji práci vykonávala. V tomto ohledu je naše společnost mnohdy velmi stereotypní, představa, jakou roli má v rodině zastávat matka a jakou otec, je někdy až děsivě rigidní. Nezřídka může být pracující matka vnímána jako kariéristka zanedbávající své děti, naopak pracující otec je ve společnosti obdivován jakožto živitel rodiny. Je potom úsměvné, že otec, který si sníží svůj úvazek, aby mohl být se svými dětmi, může rovněž narážet na nepochopení.

• Je jasné, že problematika slaďování pálí především nemocniční lékařky a lékaře, kteří pracují v režimu nepřetržité péče. Co byste poradila jim?

Jsem ambulantní lékař a v nepřetržitém nemocničním režimu jsem pracovala pouze několik let jako svobodná a bezdětná. Nedovoluji si tedy v tomto ohledu kolegům z nemocnice udělovat nějaké svoje zaručené rady.

Ve zcela obecné rovině, bez ohledu na to, zda uvažujeme, nebo neuvažujeme rodiče – zdravotníky, se domnívám, že je zcela zásadní založit rodinu s takovým partnerem, který je týmový hráč a s nímž se shodnete na klíčových věcech stran fungování rodiny a péče o děti, potažmo pracovního nasazení a budování kariéry.

Jako podstatné vnímám si od začátku v rámci rodiny vyjasnit, jaká je představa o zapojení matky a otce v péči o dítě, v budování kariéry, zajišťování příjmu rodiny, zajišťování chodu domácnosti atp. S tímto plánem seznámit ideálně už v době těhotenství zaměstnavatele obou rodičů, oznámit, kdo z rodičů bude čerpat rodičovskou dovolenou a v jaké délce, komunikovat stran zkrácení úvazků. Pokud to rodině dává smysl, tak po porodu začít vybírat chůvu, zapsat dítě na čekací listinu do dětské skupiny.

Každému rodiči bych přála, a to je velice individuální, aby byl schopen si sám v sobě definovat, co chce, co nechce, co ho bude činit šťastným a spokojeným. Protože mít vše naráz a na sto procent – kariéru, finance i rodinu – zkrátka nelze.

• Poskytovatelé zdravotní péče mají v posledních letech „oblíbenou“ hru. Je to přetahovaná o lékaře, kterou dnes hrají poskytovatelé prakticky všech druhů zdravotní péče. Působíte jako vedoucí distanční péče a nepochybně se občas musíte zabývat i náborem lékařů. Jak se je snažíte přetáhnout vy?

Nebudu zde omílat otřepaná hesla z všudypřítomných inzertních nabídek, jako například moderní vybavení, přátelský kolektiv, prostor pro vzdělávání atp. Nepovažuji to za cosi exkluzivního, měl by to být zkrátka standard, i když bohužel ne vždy tomu tak je.

Zdravotníků si vážíme a podle toho k nim přistupujeme. Vždy, když jednám s novým lékařem/lékařkou se zájmem o spolupráci, zcela transparentně se snažím komunikovat, co práce u nás obnáší, co jsme, ale i co nejsme schopni nabídnout. Domnívám se, že jedním z největších „lákadel“ je velká benevolence v časovém zapojení a možnost organizovat si práci každý měsíc jinak, na základě individuálních možností lékaře/lékařky. To přirozeně oceňují hlavně lékaři s malými dětmi, kdy je mnohdy potřeba plány měnit na poslední chvíli, i to umíme. Naši lékaři fungují jako tým, v rámci skupinové komunikace jsme spolu všichni prakticky v denním kontaktu – máme možnost konzultovat jednotlivé případy, radit si, někdy komunikace připomíná balintovskou skupinu, což je skvělé a velice potřebné.

Musím říci, že máme opravdu skvělý a rozmanitý tým lékařů, což je pro nás všechny velmi obohacující. Převážnou část spojuje právě potřeba skloubit svůj rodinný a pracovní život a udržet se v kontaktu s praxí i při výchově malých dětí. Pro nás z pohledu zaměstnavatele to zase otevírá prostor, jak využít velmi cenné know‑how zkušených lékařů, na které bychom si jinak nemohli „sáhnout“.

• Vidíte distanční péči ve svém oboru jako budoucnost, která začne postupem času dominovat, nebo bude vždy spíše jen vedlejší alternativou?

Distanční péči, která může mít různé podoby a rozsah, ve svém oboru již nyní vnímám jako standardní součást poskytované péče. Do budoucna se jistě jedná o komplement, který se zařadí k dalším v praxi rutinně využívaným metodám v primární péči, jako např. laboratorní vyšetření, POCT diagnostika atp.

Nemyslím si, že je reálné a hlavně správné, aby distanční péče v našem kontaktu s pacientem dominovala. Jsou obory, kde je zapojení telemedicíny procesně smysluplnější a otevírá se více prostoru pro její implementaci. Z primární péče by ale fyzický kontakt s pacientem vymizet neměl.

My se nesnažíme řešit vše na dálku. V našem podání jde především o takový kontakt s pacientem, který v důsledku zvyšuje dostupnost péče pro naše klienty a zefektivňuje cestu pacienta systémem. Úplně jednoduše to vypadá tak, že pacient se dostane rychleji do kontaktu s lékařem a nezřídka se ukáže, že do ordinace ani nutně nemusí. Pokud musí, pak již přichází informovaný, připravený a s vědomím, že cestu na kliniku nepodstupuje zbytečně. My mu v mezičase můžeme poskytnout alespoň doporučení a částečnou úlevu. Celé to pak vede k tomu, že samotný fyzický kontakt s pacientem je smysluplnější a přínosnější jak pro lékaře, tak především pro pacienta samotného.

• Jaké možnosti a limity má tato forma péče dnes?

Díky nástrojům telemedicíny došlo v mnoha ordinacích v posledních letech k zefektivnění komunikace s pacientem. Pamatuji si nemalou vlnu odporu zdravotníků proti zavedení povinného elektronického receptu, to bylo ještě před rokem 2018, dále následovala elektronická neschopenka a záhy na to přišel covid a pandemie. Jak jsme byli všichni rádi za možnost elektronické preskripce a možnosti vystavení karantény online. Covidová doba nám v tom značně pomohla. Dnes mnoho praktických lékařů na denní bázi používá digitální platformy propojující pacienta a ordinaci. Osobně si už vůbec nedovedu představit, jak by moje ordinace bez telemedicíny fungovala.

Hlavním limitem je přirozeně nemožnost fyzikálního vyšetření pacienta, při online komunikaci je pro nás nosné precizní odebrání anamnézy, na základě čehož se lékař rozhoduje, zda je možné pacientovi pomoci na dálku, nebo je vhodná návštěva ordinace. Pokud lékař vyhodnotí, že je vhodné fyzické vyšetření, pacienta ihned směřuje do ordinace s urgencí odpovídající jeho zdravotnímu stavu a danému problému.

Během online konzultací nezřídka narážíme na nereálná očekávání pacientů stran možností telemedicíny, možnosti diagnostiky a případné online terapie. Pomohla by osvěta pro širokou veřejnost a obecně vyšší úroveň zdravotní gramotnosti.

Jak už jsem ale zmínila, distanční medicína je skvělý komplement, ale nemůže plně nahradit medicínu v ordinaci, či dokonce v nemocnici.

• A co legislativní limity? Hodně se hovoří o tom, že Česká republika v oblasti telemedicíny a obecně eHealth zaostává. Co vám nejvíce chybí a co byste potřebovali?

Určitě by pomohla větší inkorporace telemedicíny jak do úhradové vyhlášky, tak do souvisejících právních předpisů. Samozřejmě s příslušnými mantinely, které ale dávají lékařům dostatek prostoru. To by stačilo k „odšpuntování“ digitalizace a modernizace zdravotní péče, protože funkčních telemedicínských řešení je již celá řada, ale v důsledku se to zdravotnickým zařízením musí vyplatit, aby byla ochota do inovací investovat peníze.

• Fanouškovská základna telemedicíny a obecně distanční péče nepochybně sílí. I mezi lékaři je ale stále dost těch, kteří se k ní stavějí rezervovaně. Chápete jejich pochybnosti? A jak byste je přesvědčila o tom, že nejsou namístě?

Chápu, strach z něčeho nového, neznámého a neozkoušeného je pochopitelný. Myslím, že jedinou cestou je možná trochu otevřená mysl a zájem si nástroje telemedicíny vyzkoušet. Nic není černobílé, telemedicína nebo distanční péče, chcete‑li, není výjimkou.