V Cestě domů se plní sny

O svoje pocity po prvních týdnech v nové pozici a o výzvy, před kterými domácí hospic Cesta domů stojí, se se čtenáři Medical Tribune podělila jeho nová primářka MUDr. Katarína Vlčková. Jak sama říká, práce v Cestě domů je pro ni splněným snem.

• Na místo primářky jste nastoupila od začátku ledna 2023. Jak těžké pro vás bylo rozhodnutí vystřídat na tomto postu lékařku Irenu Závadovou, která v hospici pracovala 12 let a nejen pro Cestu domů, ale pro celou českou paliativní medicínu odvedla obrovský kus práce?

Chvilku jsem o tom přemýšlela, muselo to ve mně vyzrát. Nejdřív mě ani nenapadlo, že bych mohla naši skvělou primářku vystřídat. V průběhu dalších dnů jsem zaznamenala různé signály a dotazy, jestli bych si něco takového dokázala představit. Moje první vnitřní reakce byla, že vůbec. Byla jsem přesvědčena o tom, že bych se ve vedoucí funkci necítila dobře. Postupně to ve mně ale začalo pracovat a musela jsem se sama sebe zeptat, proč ne? A odpověděla jsem si, že bych ráda dělala „jen“ svoji práci, která mě tolik naplňuje. Kdybych vedoucí funkci přijala, musela bych zahodit pohodlí jakési jistoty, kterou jsem s primářkou v zádech cítila. Nechtělo se mi vystoupit ze své komfortní zóny, měla jsem obavu, že nedokážu Irenu nahradit. A najednou jsem si řekla, že přeci kvůli pohodlí takovou výzvu a takový projev důvěry nemůžu odmítnout. Uvědomila jsem si, že nemám být kopií primářky, ke které jsem deset let opravdu vzhlížela a stále je pro mě v mnohém nedostižná. Pochopila jsem, že Irenu Závadovou nemám nahradit, ale vystřídat. Musela jsem nechat dozrát i svou důvěru v to, že mám co nabídnout, a také jsem si uvědomila, že Cestě domů mám co vracet. A když už jsem se odhodlala, tak jsem se začala hodně těšit na všechny nové výzvy, samozřejmě s obrovským respektem k nové zodpovědnosti.

• Jak dlouho pracujete v paliativní péči a co vás vedlo k tomu si tento obor zvolit?

Do Cesty domů jsem nastoupila před deseti lety, v únoru 2013, po osmileté mateřské dovolené. Práci kmenového lékaře jsem přerušila na tři roky v roce 2015, abych si udělala atestaci v oboru všeobecné praktické lékařství. V průběhu přípravy na atestaci jsem pracovala v Cestě domů externě, pomáhala jsem ve víkendových službách a hned po atestaci, v lednu 2018, jsem se do Cesty domů vrátila naplno.

O práci v domácím hospici a konkrétně v Cestě domů jsem začala snít na mateřské dovolené, asi v roce 2006, kdy jsem díky dokumentu v České televizi Cestu domů objevila. Ale paliativní medicínu, která ještě v té době jako atestační obor neexistovala, jsem chtěla dělat od prvního ročníku na medicíně, to byl rok 1999. Měla jsem totiž sice smutnou, ale velmi cennou zkušenost z lůžkového hospice v Praze, kde jsem společně s mou budoucí rodinou intenzivně prožívala závěr života maminky mého tehdy ještě budoucího manžela. Byl to velmi důležitý čas, kdy jsme se velmi osobně poznávaly se ženou, které nebylo dopřáno poznat většinu svých vnoučat. Tehdy měla dvě malé vnučky, teď by měla dohromady osm vnoučat. Vzácnost toho času, který trval tři týdny, ve mně probudil touhu pomáhat rodinám, aby mohly i z těžkých, smutných a bolavých chvil čerpat i něco důležitého. Aby lidé v závěru života nemuseli trpět opuštěností v anonymním prostředí nemocnice, ale aby mohli prožít svůj čas mezi svými blízkými do poslední chvíle.

• Co za dobu, kdy v této oblasti působíte, považujete za největší úspěch paliativní péče?

Rozhodně je to zlepšující se dostupnost všech forem paliativní péče. Velmi znatelný je rozvoj paliativních týmů v nemocnicích, to je obrovská pomoc. Taky roste počet domácích hospiců, i když jsou stále ještě regiony, kde domácí hospicová péče dostupná není. Velkým krokem je podíl veřejného zdravotního pojištění na úhradě domácí hospicové péče. Moc mě těší zvyšující se zájem nemocničních i praktických lékařů, a dokonce i mediků o paliativní přístup k nemocným pacientům a o obor paliativní medicína. Začlenění oboru paliativní medicína do výuky na lékařských fakultách je velmi důležité a ve studentech medicíny vidím velký potenciál.

Nesmírně si vážím všech, kteří paliativní péči v České republice rozvíjejí od prvních krůčků a posouvají ji všemi směry. Napříč zdravotnictvím ke všem lékařským specializacím, ale i do sociálního systému a do školství. Každý krůček může mít velký dopad na rodiny, které prožívají ty nejtěžší chvíle.

• Co naopak z vašeho pohledu v této oblasti stále nefunguje a co je potřeba zlepšit?

Obecně je stále zapotřebí pracovat na tom, aby byl obor paliativní medicína srovnatelně prestižní jako jiné obory, například kardiologie. Nejenom povědomím, že je to obor pro život našich pacientů velmi důležitý, ale i tím, že ten, kdo se tomuto oboru věnuje, nestrádá ekonomicky. Stále vnímám, že je tento obor mezi lékařskými či zdravotními obory ze strany státu či zdravotního pojištění značně podfinancován. Vícezdrojové financování paliativní péče je v pořádku, protože je to obor na rozhraní více resortů a zdravotní či sociální pojištění nebude moci nikdy uhradit veškeré výdaje na péči, která je pro každého pacienta šitá na míru. Ale mrzí mě, že například ambulance paliativní medicíny a paliativní týmy v nemocnicích jsou stále výrazně ztrátové a potřebují silné donory.

Dále máme stále na čem pracovat v oblasti osvěty a vzdělávání. Nejen v okruhu laické veřejnosti, ale i mezi profesionály z různých oblastí, mezi lékaři, zdravotními sestrami, sociálními pracovníky, psychology i učiteli, tak aby všichni, kteří se s umíráním ve své profesi setkávají, dokázali odkázat na organizaci, kde jejich pacient či klient najde podporu. A zároveň aby dokázali i sami poradit, pomoci či podpořit ty, kteří zrovna řeší umírání v rodině.

• Na co konkrétně se v Cestě domů v nejbližší době chcete zaměřit?

V Cestě domů chci udržet úroveň poskytované zdravotní péče. Ráda bych podle vzoru mé předchůdkyně a učitelky dokázala přijímat výzvy a pracovat na tom, abychom se na každou překážku, složitost či novotu dokázali podívat jako na příležitost něco nového se naučit. V Cestě domů stále přemýšlíme o tom, jak zvýšit dostupnost naší péče, jak se postarat o co nejvíc těch, kteří nás potřebují, protože naše kapacita dost často poptávce nestačí.

Zároveň vnímám důležitost snahy předávat naše zkušenosti dál. Vzdělávat kolegy, kteří nemají dostatek informací a přímých zkušeností s umírajícími pacienty a s péčí o jejich blízké. Moje velké téma je komunikace, protože komunikace je hlavním nástrojem naší péče. Je to dovednost, kterou je potřeba neustále zdokonalovat. Rozhodně se necítím jako někdo, kdo bezchybně komunikuje, ale moc mě baví a naplňuje předávat kolegům základy komunikace a společně s nimi trénovat to, co je těžké. Komunikace závažných zpráv nebude nikdy snadná, ale jsou nástroje, které nám můžou pomoci se v rozhovoru neztratit a nemocného či jeho rodinu zbytečně netraumatizovat.

• Cesta domů pomáhá dospělým i dětským pacientům. Jaká z těchto oblastí péče je pro vás větší výzvou?

Je pravdou, že nevyléčitelná nemoc je u dítěte obrovskou tragédií. Péče o tyto rodiny je vždy velmi emočně vyčerpávající, časově náročná a pokaždé velmi specifická. Každá rodina je jiná, jinak se vyrovnává či nevyrovnává se situací, kterou si my nedokážeme představit, pokud jsme ji na vlastní kůži nezažili. Jsou rodiny, které potřebují velkou podporu celého našeho multidisciplinárního týmu, včetně dětské psycholožky nebo kaplanky. To, co s rodinami prožíváme a čím je provázíme, nás zákonitě ovlivní a někdy i trošku vyřadí z běžného fungování. Ale pokud se nám podaří i hodně křehkým členům rodiny zajistit takovou podporu, která jim skutečně pomůže, dokážeme své síly dobře dočerpat. Nejtěžší jsou situace, kdy pro rodiny námi nabízená forma podpory není jejich cestou, protože jim nepomáhá. Potřebují něco jiného, co jim my nedokážeme dát. Potřebují zázrak, ne hospic. Tam je pro nás péče velkou výzvou a takové příběhy v nás pak zanechávají i bolestnou stopu.

Pro mě osobně však velmi často bývá obrovskou výzvou péče o mladé rodiče – maminky nebo tatínky, kteří potřebují bojovat o každou hodinu se svými dětmi. Tam je pro mě nejtěžší vyladit léčbu jejich symptomů tak, aby byly ještě snesitelné, ale ne za cenu nežádoucího útlumu. V takových situacích si často sahám na pocit bezmoci, kdy vím, že bych mohla ulevit vyšší dávkou tišících léků, ale nemocný si vybere cestu většího utrpení, protože potřebuje vnímat kolem sebe svou rodinu.

A někdy bývá velkou výzvou i péče o devadesátiletého rodiče, bez kterého si jeho pečující potomek nedokáže svůj život představit. Bojuje pak za to, na co sám nemocný již sílu nemá. Často naši podporu potřebují víc pečující než nemocní a každý z nich nás učí pokoře a trpělivosti. V tom je moje práce krásná, že nejenom dávám, ale často mnohem víc dostávám. A čím větší výzvou pro mě péče v konkrétní rodině je, tím větší stopu zanechá.

• Jste také spoluzakladatelkou Nadace rodiny Vlčkových, která vznikla v roce 2021 s cílem rozvinout dětskou paliativní péči v ČR. O co konkrétně v nadaci usilujete?

Co se týká mé role zakladatelky Nadace rodiny Vlčkových, naším cílem je podpořit rozvoj dětské paliativní péče. První výzvou je výstavba a provozování dětského lůžkového hospice jakožto poskytovatele zdravotní respitní péče pro děti a dospívající se život ohrožujícím či limitujícím onemocněním. Taková služba dosud není v naší legislativě, a tak bychom prostřednictvím nadace rádi podpořili odborné společnosti, aby potřebných systémových změn dosáhly. Naším dalším cílem je podpora vzdělávání v dětské paliativní péči ve všech dotčených profesích, podpora vzniku a rozvoje služeb, které rodiny s dítětem s paliativními potřebami postrádají, a to tak, aby byla pro tyto rodiny v České republice dostupná v kterémkoli regionu kompletní nabídka podpory. V nadaci cítíme naši roli také ve zviditelňování potřeb rodin, které často mnoho let pečují o své vážně nemocné děti a neustále čelí strachu o jejich život.

Za redakci vám přeji hodně sil a elánu nejen do začátků a ať se vám podaří naplnit vše, co si pro českou paliativní péči a paliativní medicínu přejete.