Systém úhrad péče je složitý
Současný systém proplácení zdravotní péče je extrémně složitý, naprosto nesystematický a netransparentní. Ve své zprávě to uvedla sněmovní vyšetřovací komise, která se zabývala hospodařením Všeobecné zdravotní pojišťovny. Podle něj za miliardovými dluhy VZP stojí hlavně neochota politiků dohodnout se na pravidlech pro fungování zdravotnictví. Svůj díl na schodku má i ministerstvo zdravotnictví a sama pojišťovna.
Systém zdravotního pojištění se od počátku podle komise nepodařilo správně nastavit, byl vytvořen jako "v podstatě deficitní". Výdaje rostly rychleji než vybrané pojistné. Zdravotní pojistné platí ze třetiny pracovník, ze dvou třetin jeho zaměstnavatel. U živnostníků závisí odvod na přiznaném zisku. Podle komise se značná část péče dotuje z daní. Za děti, nezaměstnané, studenty či důchodce totiž platí pojistné stát. "To je značně kuriózní situace, která nemá ve světě obdoby," podotkla komise. Stát navíc úhrady zvyšoval pomalu.
Od začátku 90. let do roku 2005 klesl podíl plateb za státní pojištěnce z 29 na 21,5 procenta. Přitom tato skupina tvoří tři pětiny pojištěných a spotřebuje čtyři pětiny péče.
Zdravotnictví hradí zdravotní pojišťovny, které ale jako tradiční pojišťovací instituce nefungují. Nemohou uzavírat smlouvy s klienty a stanovit rozsah hrazení. Péče se platí z pojištění, které pojišťovny vlastně jen přerozdělují mezi nemocnice a lékaře. K dluhu prý přispělo i to, že se snažily přetahovat si zdravé a vydělávající klienty.
Zpočátku pojišťovny hradily výkony, každý léčebný či diagnostický úkon byl tedy proplacen. Systému ale hrozilo zhroucení, proto se zavedly v roce 1997 paušální platby pro nemocnice, takzvané kapitace pro lékaře a úhrady podle ceníku. Hodnotu bodu určovalo dohodovací řízení pro dané období a typ péče. Paušály měly být dočasné, dosud se ale téměř nezměnily. "Takže po dobu devíti let již přetrvává ve financování převážné části zdravotní péče provizorium," píše komise.
Ministerstvo zdravotnictví při vydávání zejména lékových vyhlášek nebralo podle ní v úvahu finanční možnosti pojištění, výdaje byly vyšší. K dluhu přispěli i poslanci, kteří se při schvalování státního rozpočtu snažili prosadit návrhy na změny investic ve zdravotnictví. Nakupovaly se tak drahé přístroje a budovala nová zařízení, která pak VZP musela proplácet.
Schodek prohlubovalo i nejasné vymezení sítě nemocnic. V ČR jich funguje 200, tolik jich podle komise není potřeba. Lidé také navštěvují ambulance třikrát častěji než v ostatních státech Evropy. "Optimalizace sítě poskytovatelů zdravotní péče je jedním z největších dluhů státu vůči občanům ČR," konstatovala komise.
Hlavní příčinou dluhu byla ale neochota politiků shodnout se na jasných pravidlech fungování zdravotnictví. Sněmovna pak nebyla schopna přijmout příslušné zákony, které zas nebyly schopny vypracovat vlády, uvedla komise. Podle ní VZP na nedostatky opakovaně upozorňovala, nesnažila se ale náklady optimalizovat a dluh snížit.
Zdroj: ČTK