Syndrom vyhoření (nejen) v medicíně
Purkyňův ústav v Praze přivítal 12. prosince na dvě stovky účastníků 2. mezinárodní konference lékařské psychologie, kterou uspořádaly Česká lékařská komora a Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze ve spolupráci s katedrami psychologie Pedagogické a Filozofické fakulty UK. Téma letošního jednání – burnout syndrom čili syndrom vyhoření – navazovalo na úspěšný první ročník konference, který byl věnován problematice psychické zátěže a stresu lékařů a zdravotníků.
Ohroženi jsou hlavně ti, kdo pracují s lidmi
Cílem letošního jednání, které pod záštitou prezidenta ČLK MUDr. Milana Kubka a děkana 1. LF UK prof. MUDr. Aleksi Šeda, CSc., zorganizovali prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., a PhDr. et PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., MBA, bylo analyzovat možnosti definice tohoto jevu a metody jeho zkoumání, a to s ohledem na specifické populace pracovníků zejména v oblasti zdravotnictví, školství a sociální práce. Platí však, že k ohroženým profesím patří nejen lékaři, záchranáři či zdravotní sestry, učitelé a sociální pracovníci, ale např. i hasiči, pečovatelé a pečovatelky, náhradní matky, duchovní, vychovatelé, dobrovolníci v nejrůznějších oblastech našeho života a další. Veřejnost kladně hodnotí jejich péči o blaho druhých a jejich nezištnost, takže v průzkumech vedou o celou koňskou délku před bankéři, podnikateli, obchodníky a dalšími profesemi orientovanými na zisk. Obory a profese, jejichž úkolem je pomáhat a pomoc nabízet, jsou pokládány za cosi více než klasická povolání – spíše za jakési poslání. Také jejich představitelé si je většinou vybírají proto, že sami jsou naplněni altruismem a dobrou vůlí dělat něco pro druhé. Často dokonce ani příliš nehledí na finanční ocenění, které je většinou nižší než v jiných oborech; centrům pro odměnu v jejich mozcích přináší potěšení uspokojení z dobře vykonané práce a z prospěchu těch, jimž se věnují.
Jenže na této cestě profesním a osobním životem je také může čekat nebezpečná frustrace a zrádná past v podobě bludného kruhu nazývaného syndrom vyhoření (burnout syndrom). A někdy se dokonce bludný kruh selhávání mění ve rdousící a zaškrcující spirálu.
Důsledek nerovnováhy mezi ideály a realitou
Pojem burnout syndrom uvedl do odborné literatury americký psycholog německého původu Herbert J. Freudenberg v roce 1974 v článku publikovaném v Journal of Social Issues. Stojí za zmínku, že Freudenberger měl s tímto stavem vlastní trpkou zkušenost: jako extrémní workoholik, který pracoval skoro bez přestání, jednoho dne o Vánocích „padl“ a ztratil chuť cokoli dělat…
Burnout syndrom (syndrom vyhoření) lze chápat jako důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a realitou, mezi ideály a skutečností, ale také mezi nutností vykazovat špičkové výkony a naprosto neodpovídajícími podmínkami pro ně. Je‑li rozpor mezi ideály a realitou příliš velký, mohou se pocity omnipotence (grandiozity) změnit v pocit bezmocnosti a nízkého sebevědomí, nadměrnou sebekritiku a sebezavržení (diskontaci).
Syndrom vyhoření je obvykle definován jako ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí, která se objevuje u pracovníků v pomáhajících profesích a pojí se se závažnými osobními i profesními problémy. Je to výsledek procesu, v němž lidé intenzivně zaujatí určitým úkolem ztrácejí své nadšení, a to v důsledku chronického (nikoli akutního) stresu a nadměrné pracovní zátěže. Projevuje se psychickými i somatickými obtížemi až selháními v oblasti sociálního fungování a pracovního výkonu.
Syndrom vyhoření není problémem jedince, ale systému
Narůstající výskyt syndromu vyhoření u lékařů a zdravotníků dokazuje množství studií a výzkumů z řady zemí. Jako důvod jsou obvykle uváděny zvyšující se nároky na lékaře, ale také silný ekonomický tlak, kdy zdravotní pojišťovny preferují kvantitu nad kvalitou a lékař je tak konfrontován s nutností „vykazovat špičkové výkony“ a administrovat, nikoli fakticky léčit pacienta.
Burnout syndrom není „problémem“ pouze lékaře, ale doslova nemocí celého zdravotnictví. Prvotní příznaky zasahují především lékaře samotného, avšak druhou rovinou, kde se burnout projevuje, je zdravotnictví jako celek. Přetížený a vyhořelý lékař prostě není schopen podávat takový výkon a poskytovat takovou péči, jaké se od něj očekávají. Proto třetím „postiženým“ je pacient. Vyhořelí lékaři mají tendenci věnovat pacientům menší pozornost, méně jim naslouchají, méně řeší jejich zdravotní obtíže v souvislostech a také vykazují významně vyšší výskyt závažných medicínských chyb. Pacient sice může být jedním ze zdrojů problémů, ale současně je také tím, kdo jejich důsledky nejvíce trpí.
Stěží je možné prosazovat racionalizaci léčby, dodržování léčebných standardů a vedení efektivní a ekonomické léčby a zároveň vyžadovat pochopení a individualizovanou léčbu pro jednotlivé nemocné, jestliže v centru těchto protichůdných požadavků stojí unavený, přetížený a vyhořelý lékař.
Má se sociální fenomén medikalizovat?
Syndrom vyhoření není diagnózou ani podle Mezinárodní klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN‑10), ani podle Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM V) vydávaného Americkou psychiatrickou společností. Nicméně MKN‑10 mezi „Z“ kódy, tedy faktory ovlivňujícími zdravotní stav, uvádí kategorii Z73.0 – Vyhasnutí (vyhoření), který je definován jako „stav životního vyčerpání“.
Podle některých názorů je ovšem otázkou, zda by tento pojem vůbec diagnózou být měl, zda tedy není chybou problém v zásadě psychologický a sociální medikalizovat. Významná a nadále rostoucí incidence a prevalence syndromu vyhoření nesporně úzce souvisí s industrializací, byrokratizací, technizací a depersonalizací medicíny a s jejím konkurenčním a hierarchizovaným prostředím, které je navíc současně prostředím limitovaných zdrojů – personálních, časových a zejména ekonomických.
Co ukázal průzkum
Česká lékařská komora a Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze iniciovaly na jaře 2013 výzkum stresové zátěže a syndromu vyhoření u lékařů v České republice. E‑mailovým dotazníkovým formulářem bylo osloveno na 30 000 lékařů (aktivních členů ČLK); odpovědělo jich 13 500, nakonec bylo zpracováváno více než 7 400 validních odpovědí. Na otázku „cítíte se ohroženi syndromem vyhoření?“ odpovědělo „ano“ a „spíše ano“ 83 % lékařů! Skóre syndromu vyhoření bylo nejvyšší u odborníků z oblasti úrazové chirurgie a záchranných služeb, naopak nejnižší u příslušníků pracovního lékařství, ale také dětských oborů.
Prevence individuální i systémová
To, že lékařů cítících se ohrožených syndromem vyhoření je tolik, svědčí nejspíše o tom, že jde o systémový problém. O to důležitější je prevence.
Na úrovni individuální spočívá především v realistickém odhadu zamýšlených cílů i vlastních schopností, ve střízlivém hodnocení objektivní situace a ve vyvažování stresu a zátěže relaxačními aktivitami. Pro frustrovaného jedince je podstatné, aby nejprve pomohl sám sobě, protože jinak nemůže pomoci ani jiným.
Systémová opatření by měla zahrnovat především odpovídající opatření v organizaci práce, ve zlepšování pracovních podmínek a technického i personálního vybavení pracovišť, ve snižování administrativy a lepší legislativě atd.
Zdroj: Medical Tribune