Stačí se podívat

Hodnocení druhých lidí na základě pozorování jejich tváře a těla je ovlivněno pocitem důvěryhodnosti a dominance.

V životopisu krutého římského diktátora a vojevůdce Lucia Cornelia Sully (138/134–78 př. n. l.), který napsal přibližně o dvě stě let později Plútarchos (asi 46–127 n. l.), řecký spisovatel, filosof a historik, si přečteme:

„S družinou Orobazovou přišel prý i jakýsi muž, člověk to chaldejský, který se ostře podíval Sullovi do obličeje, poznal důkladně vlnění jeho mysli i pohyby těla, a když prozkoumal jeho povahu podle pravidel tohoto umění, prohlásil, že je nutné, aby se tento muž stal největším ze všech, a že se už teď podivuje, jak to může snést, že dosud prvním ze všech není.“

Plútarchovu dílu je přibližně 1 900 let. Přesvědčení, že jde z tváře přečíst, na koho se díváme, co si myslí, kam směřuje, co má za lubem, zda je to člověk hodný, nebo zlý, přivedl do absurdity Cesare Lombroso (1835–1909), italský zakladatel forenzní antropologie, lékař a biolog. Došel k přesvědčení, že každý typ zločinu je páchán lidmi s vymezenými fyziognomickými charakteristikami, a popsal je. Například:

„Zloději upozorňují výraznými tvářemi a zručností, malými putujícími očky, která jsou často co do tvaru šikmá, silným a srůstajícím obočím, pokřiveným nebo zmáčklým nosem, řídkými vlasy a vousy a ustupujícím čelem.“

To samozřejmě a prokazatelně neplatí, nicméně hodnocení tvářových znaků ovlivňuje výsledky přijímacích řízení, volební i soudní rozhodnutí.

Důvěryhodnost a agresivitu vyhodnocujeme daleko dřív, než si výsledek uvědomíme. Amygdala, mandlové jádro, oblast mozku hned pod kůrou předních částí spánkových laloků, odpovídá na pozorovaný výraz v tváři během 38 milisekund. K tomu, abychom si věc aspoň trochu uvědomili, jich potřebujeme nejméně 200, obvykle víc. Lidé, kteří mají oboustranně poškozenou amygdalu například v důsledku velmi vzácného onemocnění, nerozlišují důvěryhodné tváře od nedůvěryhodných.

Zjistit, na základě čeho hodnotíme lidskou tvář s emočně neutrálním výrazem, vyžadovalo metodicky složitý experiment.

Výsledek řekl, že tyto tváře hodnotíme podle dvou rozměrů: důvěryhodnosti neboli valence a dominance.

Důvěryhodnost vychází ze všech znaků, které hodnotíme kladně nebo záporně, příkladem jsou přitažlivost a útočnost.

Dominance vychází ze všech znaků, které signalizují tělesnou sílu nebo slabost.

Dominantní jedinci jsou na tom lépe v přístupu ke zdrojům a možnostem reprodukce. Klasický byl objev klovacího pořádku u kuřat, jímž se roku 1922 proslavil Nor Thorleif Schjelderup‑Ebbe (1894–1976). Všímal si ho od svých deseti let a zasvětil mu život. Způsobů, kterými zvířata a lidé docilují dominance, je řada, zrovna tak jako existuje celý soubor postupů, jimiž si ji udržují.

Pocit „tato tvář je důvěryhodná“ se vyvíjí už v raném dětství. Metaanalýza deseti studií, jejichž autoři vyšetřili 1 325 dětí ve věkovém rozmezí 3–12 let a 851 dospělých ve věku 17–81 let, bělochů, Asiatů i Afričanů, ukázala, že systém důvěry na základě tvářových znaků se objevuje ve věku 3–5 let a plně dospělých znaků dosahuje ve věku 10–13 let. V průběhu adolescence míra důvěry k vrstevníkům kolísá podle toho, jak ji dospívající jedinci aktualizují na základě skutečných nebo domnělých proměn jejich chování.

Oba základní rozměry, důvěryhodnost a dominanci, lze chápat jako široké souřadnice dalších hodnocení. Například přitažlivost tváře vysoce koreluje s pocitem důvěryhodnosti, což může, jak víme z denní zkušenosti s reklamou a politikou, nádherně zavádět.

Například při volebním rozhodování je nejdůležitější, zda tvář vyzařuje kompetenci, na důvěryhodnosti kupodivu nezáleží. Při výběru pohlavních partnerů pak v úměrně věkové skupině a genderu záleží na přitažlivosti, která dokáže jako ostré světlo schovat tmu pod svícnem.

Byli bychom rádi, kdyby tváře spolehlivě vypovídaly o struktuře osobnosti. Výzkum říká, že jestliže vůbec vypovídají, pak slabě, další výzkum říká, že nevypovídají nic, třetí výzkumný směr dokonce říká, že poskytují falešné výsledky. Při masovém víc než stoletém ovlivnění populace filmem a televizí není divu. Lidé jsou učenliví, zejména jsou‑li citově ovlivněni, a o to v kině přece jde. Herci jsou herci, herecký talent má v nějaké míře většina lidí, vždyť máme společné vývojové předky s opicemi, a někteří ho zdařile užívají.

Na druhé straně úplně všechno přece jen ošidit nebo zahrát nejde.

Díváme‑li se na tvář druhého člověka, automaticky a rychle odhadujeme, v jakém je niterném stavu, co si myslí, kam směřuje. V pozorované tváři sledujeme pohyby a šířku zorniček. Rozhodujeme se, zda budeme, nebo nebudeme důvěřovat. Značně tedy záleží na zrakové pozornosti.

To se ověřovalo pokusem. V průběhu ekonomické hry typu Důvěra posílá investor svému protihráčovi nějakou částku peněz. Vedoucí pokusu ji zdvoj‑ nebo ztrojnásobí. Protihráč může vrátit libovolný podíl získané částky nebo také nic. V případě našeho pokusu sledovali investoři tvář svého protihráče, která byla neutrální, šťastná nebo ustrašená, nebo sledovali zorničky protihráče, které byly široké, střední nebo úzké. Výsledek experimentu říká, že neurobiologická dráha propojující tvářový výraz a pocit důvěry je vědomá, zatímco šířka partnerových zorniček ovlivňuje pocit důvěry nevědomě.

Platí Chaldejcovo pozorování Sullovy tváře a těla?

Zřejmé je, že ho zaujala Sullova dominance, o důvěryhodnosti se nezmínil. Jinak řečeno, platí model důvěryhodnosti a dominance také pro tělo, nejen pro pozorování emočně neutrální tváře?

Vědci předvedli pozorovatelům 58 mužských a 63 ženských těl ve stoji spatném, šedém tílku a trenýrkách, fotografovaných v poloprofilu, levým ramenem k pozorovateli, tvář byla neostrá. Věkové rozmezí fotografovaných mužů bylo 18–30 let, žen 17–33 let, výška mužů 166–199 cm, žen 153–183 cm, postavy byly štíhlé, střední až hraničně obézní.

Pozorovatelé hodnotili, v jaké míře jsou lidé, na jejichž fotografie se dívali, společenští, dominantní, důvěryhodní, odpovědní, pečující, (ne)šťastní, emočně stabilní, útoční, inteligentní, podlí, podivíni, jaká je jejich sebeúcta, sebejistota a přitažlivost. Každý rozměr hodnotili sedmistupňovou Likertovou škálou od „vůbec ne“ do „krajně“.

Následovala statistická analýza.

Dominanci podle očekávání odpovídal mužský gender, vyšší věk, vyšší postava, větší svalová hmotnost, vyšší index tělesné hmotnosti, nikoli však množství tělesného tuku. Což potvrzuje výsledky starších studií, které ukázaly, že lidé vnímají vyšší muže jako muže spíše dominantní, mající vyšší společenský status. Doprovází to pocit, že víc vydělávají.

Důvěryhodnosti odpovídá mládí, ženský gender, drobnější tělo a nízký objem svaloviny. Důvěryhodnější tváře, jak praví starší studie, jsou tváře přitažlivější, z nichž nejde hrozba. Výsledky byly ovlivněny druhem statistické analýzy, nicméně potvrdily, že to, co platí pro tváře, platí i pro tělo, jehož tvář není dobře vidět. Takže chaldejský pozorovatel před více než dvěma tisíci lety dobře věděl, co dělá, když si prohlížel jak tvář, tak postavu.