Slušní – a smutní

Hráč A má nějakou částku, hráč B ví, kolik to je. Hráč A může ze své částky nabídnout jakýkoli podíl. Může si nechat větší část pro sebe a nabídnout menší část, to jsou sobci, v tomto případě vědecky označovaní jako individualisté. Může nabídnout polovinu, může nabídnout i větší část a nechat si menší. To dělají lidé označovaní jako prosociální.

Hráč B může nabídnutý podíl přijmout. Pak si každý odnese podíl, o jehož výši rozhodl hráč A. Nebo může nabídku, zdá‑li se mu nespravedlivá, odmítnout. V tom případě nedostanou oba nic.

Experiment byl proveden v 37 světových kulturách a zjistil: čím více se nabízený podíl blíží čtvrtině částky, kterou má hráč A, tím vyšší je pravděpodobnost, že hráč B odmítne.

Což je sice hluboce lidské, nicméně v rozporu s ekonomickou racionalitou. Ta říká, že jakkoli malý podíl je lepší než nic. Něco v nitru hráče B však protihráčovi A odpovídá: „Jsi sobec. Proto tě potrestám. Sice nedostanu nic, ale ty také ne.“

Jde o prastarý vývojový mechanismus, který tmelil lidské skupiny a trestal sobce. Byl prokázán i v těch nejjednodušších dnešních kulturách.

Sociální nerovnost ve společnosti dramaticky a rychle roste. Přesto jsou stále lidé, kteří pomáhají slabším, a to i v případě, že je to stojí čas, práci i peníze. Tihle lidé jsou empatičtí: dokážou nejen poznat a pochopit, jak je člověku, který na tom není dobře, dokážou to i v nějaké míře procítit.

Deprese je v současnosti čtvrté nejčastější lidské onemocnění. Známo je, že u některých lidí stižených depresí se objevuje hluboké prosociální cítění, soucit s lidmi, kteří jsou na tom hůř. Jaký může být vztah deprese k potřebě větší rovnosti mezi lidmi, k prosociálnímu chování?

Vědci posbírali větší skupinu zdravých lidí a zjistili, kdo z nich je individualista a kdo je prosociální. Lidem v obou skupinách změřili index deprese, a to v době experimentu a o rok později. A lidé hráli Konec smlouvání.

Pokusné osoby, a to jak individualisté, tak lidé prosociální, byly v roli příjemce nabídky, tedy hráče B. Dostaly spravedlivou nabídku půl na půl a dva druhy nespravedlivé nabídky. Ta byla experimentátory označena jako nespravedlivá nevýhodná, kdy příjemce dostával víc než polovinu, a nespravedlivá výhodná, kdy příjemce dostával méně než polovinu.

Činnost mozku pokusných osob v průběhu pokusu sledovala funkční magnetická rezonance.

Pod kůrou předních částí spánkových laloků je oboustranně amygdala, mandlové jádro. Nejvnitřnější část kůry spánkového laloku se jmenuje hipokampus, starým anatomům připomínal mořského koníka. Amygdala je jeden z klíčových uzlů sítě citového života. Hipokampus je jeden z klíčových uzlů paměťových sítí. Amygdala i hipokampus odpovídají na podněty probouzející stres, jejich činnost je změněná v průběhu deprese. Obě oblasti výrazně odpovídají na nespravedlnost v průběhu ekonomického rozhodování.

Pokus dokázal, že činnost amygdaly a hipokampu odpovídá jak nevýhodnému nespravedlivému dělení, tak míře deprese, a to jak v době pokusu, tak o rok později u všech účastníků. Věk, pohlaví, výše příjmu ani poloha na sociálním žebříčku na výsledek vliv neměly.

Jestliže byly sloučeny výsledky obou typů nespravedlivého dělení, byl výsledek nápadnější. Odpověď amygdaly i hipokampu předpovídala míru deprese u prosociálních jedinců, u individualistů ji nepředpovídala.

Prosociální lidé jsou vysoce spravedliví: zřejmě nesnášejí oba typy nespravedlnosti: jak nespravedlnosti ve vlastní neprospěch, tak v neprospěch nabízejícího. Což mluví o jádru prosociálního chování: větší starost o druhého člověka než o sebe, a to i za cenu vlastní ztráty. Zjišťujeme tím přímý opak představ neoliberálních ekonomů. Vysoký počet lidí tedy naštěstí a zatím není houf ekonomicky racionálních sobců.

Proč spustí odlišnou činnost hipokampu a amygdaly ekonomická nespravedlivost a také deprese?

Jedním ze společných jmenovatelů může být odpověď na stres. O něm je známo, že dokáže depresi spustit.

Dalším v nějaké míře souvisejícím společným jmenovatelem je citová odpověď. Někteří lidé odmítající ve hře Konec smlouvání nespravedlivé nabídky říkají, že z nich mají pocit hnusu. Jestliže se odmítajícím lidem měří elektrická kožní odpověď, zjistí se vysoká míra celkového nabuzení, jako by celé tělo říkalo „Pozor! Tady je něco velmi v nepořádku.“

Druhou základní otázkou je, do jaké míry se výrazná neuronová a fyziologická odpověď, to znamená odpověď mozku a těla, plete do řídících funkcí. Spousta z nás má pocit, že v průběhu náhlého nečekaného psychosociálního stresu doslova zhloupne. Buď nejsme schopni slova, nebo musíme překonávat záchvat oprávněné zlosti a ovládat se mermomocí, abychom se nedopustili činu, kterému se následně říká zkratové jednání. To je podmíněno přesunem aktivity z předních čelních oblastí kůry do hloubky mozku k jednoduchému systému říkajícímu „bojuj, nebo uteč“. Schopnost kontrolovat citové vztahy je u depresivních lidí snížená. Na záporné citové vztahy a stresující podněty odpovídají zvýšeně. Hůře jim fungují řídicí funkce. Jste‑li tedy depresivní, dávejte na sebe opravdu pozor, ať se nedopustíte nepředloženosti, pro kterou sice může mít soud pochopení, ale to je vše, neboť paragrafy jsou paragrafy.

Zdroj: MT