Přístroje se pořád zdokonalují, lidé ne

Svatopluk Štojdl se pohybuje v radiodiagnostické branži čtyřicet let, z nichž dvaadvacet působí jako vedoucí laborant Radiodiagnostického oddělení Nemocnice Na Homolce. Stál u počátků tohoto oddělení, naplno si vychutnal časy, v nichž procházelo revolučními technologickými změnami, dnes pod jeho vedením pokrývá veškeré požadavky špičkové nemocnice orientované na kardio a neuro obory. Svatopluk Štojdl se však výtečně neorientuje jen v radiodiagnostice, ale také v lidech, kteří se „v jejím poli“ ocitají.

Kde všude jste pracoval?

Nejprve 19 let na Bulovce, kde jsem strávil krásné mládí. Pak jsem odjel na půl roku do nemocnice v Jemenu a po listopadu 1989, 25. 11., se vrátil zpět. Tím jsem trochu ztratil k Bulovce vazbu, na Homolce se uvolnilo místo, tak jsem nastoupil na rentgen, od začátku na post vedoucího laboranta.

Byl už tehdy rozdíl mezi Bulovkou a Homolkou?

Byl. Třebaže na Homolce byly jen základní přístroje, jedno cétéčko, dvě skiagrafie, jedna angiografická linka, jeden ultrazvuk, v roce 1990 představovaly špičku. Potkal jsem zde kamarády z Bulovky, okamžitě jsme během prvních let uvedli v život nemocniční informační systém, což byla tvůrčí práce, moc se mi líbila.

Co všechno jste zde „odborně“ zažil?

Všechno, musela se zde například vybudovat organizace práce, největší revolucí však byla digitalizace, která přinesla konec klasických rentgenových filmů. První přístroje, jež měly digitalizaci, byla cétéčka, pak měla datový výstup magnetická rezonance, pořídili jsme ji v pětadevadesátém roce. Nejprve se muselo vyzkoušet, jak vše dělat, jak data ukládat, jak si obrázky posílat. Filmy byly velice drahé, a i když jsme digitalizací zprvu šetřili méně, ve finále činila úspora okolo deseti milionů ročně.

Šlo o velký přínos pro nemocnici?

Nejen pro ni. Jednou z obrovských výhod digitalizace je, že vždycky někomu dáváte nikoli originál, ale kopii. S filmy se předal originál, takže archivace neexistovala. Dřív se na cétéčku dělalo na hlavu dvanáct snímků, dnes se jich dělá i tisíc. Museli jsme vybudovat PACS, tedy Picture Archiving Communication System, a zrušením filmů hlavně bojovat s lidmi.

Jak tomu mám rozumět?

Starý systém byl takový, že člověk seděl, pil kafíčko, a když přišel šéf a zeptal se: „Co děláš?“, dostalo se mu odpovědi: „Čekám na snímek.“ Pohodlné časy s digitalizací zmizely. Na kterémkoli počítači se zde dnes každý může na snímky podívat a uložit si kopii. Navíc k tomu přistoupilo propojování s dalšími nemocnicemi, vybavování a výměny nových přístrojů, výuka lidí, jak s takovou technologií pracovat.

Způsobily změny pracovní náplně vaší profese také změnu v postavení radiologického asistenta?

Určitě, protože od určité doby se vyžadovalo vyšší odborné vzdělání, a v současnosti se žádá vysokoškolské a postgraduální studium. Že by se však změnily vědomosti a přístup, na to je lidský hardware i software příliš konzervativní. Co svět světem stojí, většina lidí chce být co nejméně v práci a při každé příležitosti si ulevit. Přesto se nám podařilo myšlení jak kliniků, tak ostatních na nové parametry „nastavit“.

Jak?

I tím, že jsme využili jejich přirozených sklonů. Byli zvyklí na film velikosti 35 × 43 cm, na to, dát si ho na negatoskop a mít ho před očima. V první fázi jsme formát snímků zmenšili na 8 × 10, což bylo výhodnější a levnější. Postupně uvítali, že když se podívají na monitor, nemusejí snímek shánět, nemusejí pro něj nikam jít, mají vše připraveno během pár vteřin. Následně se operační sály vybavily monitory, při operacích se mohou použít snímky z celé republiky, vyšetření se nemusí opakovat a klinici je mají při operacích i vizitách jako na dlani. Navíc se s obrázkem dají dělat úžasné věci, vyžaduje to však velkou osobní zodpovědnost při archivaci.

Mluvíte‑li o osobní zodpovědnosti, v čem lze tady chybovat?

Největší riziko je záměna pacienta. Leží‑li zde Novák Alois a Novák Aleš, stačí nepřečíst si jejich jména pořádně, chyba je na světě a může se táhnout dál; objevují se také překlepy. Proto se zřídily náramky s čárovými kódy. Další eliminací možnosti chyby je správně položená otázka, nikoli: „Vy jste pan Novák?“, ale: „Jak se jmenujete?“ s kontrolou křestního jména. Dříve, když se na snímky psalo, mohlo také dojít k přepsání jména, teď už to zaplaťpánbůh nejde.

Jestliže radiologický asistent vůči lékaři odborně posílil, změnily se i jejich vztahy?

Je to těžké. Pro některé lékaře každé jiné povolání zavání méněcenností, což platilo vždycky a ani dnes se na tom mnoho nezměnilo.

Je to hodně zatěžující?

Ale není.

Jaké to tedy je?

Víte, v tomhle oboru musí existovat naprostá spolupráce. Dříve seděl lékař u cétéčka a vyšetřoval si, dnes u něj sedí radiologický asistent, a co dělal dříve lékař, je jeho práce. Ti dva si tedy musejí vzájemně důvěřovat, existují také standardy, podle nichž se postupuje. Kolik kdo má nakoukáno, tolik vidí, takže zkušený asistent logicky vidí víc než mladý lékař. Je známo, že člověk rozeznává 16 odstínů šedi a cvičené oko 256 i víc. Když je rentgenolog zvyklý dívat se např. na mamografie, vidí ohromné množství věcí. Co vidí zkušený radiolog, klinik nemůže vidět, protože vidí dva snímky denně. Totéž platí na ultrazvuku. Klinik vyšetří za týden jednoho nebo dva pacienty, radiolog jich dělá čtyřicet denně.

Co to prakticky znamená?

Například, že když komora vybojovala vyšší platy lékařům, musí si uvědomit, že bez středního zdravotnického personálu, nás a sester, by lékaři vůbec nemohli existovat. Když třeba sestra na JIP vše nepohlídá, může tam být geniální doktor a není to nic platné.

Jak vy jste si vybojoval své postavení, určitě jste mezi doktory respektován.

Nevím, to musí říct někdo jiný. Věk, znalosti, vědět víc…

Lékař tedy musí narazit na znalosti a vůči těm chová respekt…

Někteří ano. Co do znalostí mi hodně pomohl Jemen, kde to bylo těžké. Byli jsme zvyklí na spolupráci, a tam se moc nekonala, což mne naučilo pracovní samostatnosti.

Zažil jste tam něco dramatického?

Častou střelbu, a tím i střelná zranění, která jsme v té době u nás neznali. Byly tam check‑pointy na všech křižovatkách, na nich přes den policisté, v noci vojáci, kteří, aby mohli spát, svěřovali zbraně najímaným civilistům, a ti stříleli po všem, co se hnulo. Nejčastější úrazy byly postřelení, bodnutí nožem, autonehody, pád z výšky, za což mohly rovné střechy, po nichž se dalo pohybovat.

Avšak v Jemenu, kde s námi pracovali Američané a Filipínci, jsem si také uvědomil, jak jsme na tom my, tehdejší Čechoslováci, byli po odborné stránce dobře. Řekl bych, že v porovnání s jinými lépe než dnes, v nejedné oblasti včetně technických i lépe než Američané. Tehdejší Československo zkrátka bylo kvalitní. Česká průprava, české vzdělání byly tehdy úžasné.

Dnes pozorujete úpadek?

Léta jsem učil praktické vyučování na vyšší zdravotní škole, také jsem občas nakoukl na přednášky na Jihočeské univerzitě a musím říct, že ta se téměř vůbec nelišila od oné odborné školy. Výuka je tam částečně odtržená od praxe. Část výuky má probíhat ve špitále, což je osvědčený systém. Něco na tom je, když si nemocnice vychovává svoje budoucí odborníky.

To dnes zmizelo?

Do značné míry, což je způsobeno jiným pojetím praxe. Dříve si student mohl sáhnout na pacienta, což dnes možné není, neboť by si mohl stěžovat, že se ho nedotýká odborník. Dříve si student mohl naživo píchnout injekci, což dnes bez souhlasu nejde, je nutný souhlas, i když se studenti na pacienta chtějí jen dívat. Dnes jde o jakési on‑line vzdělávání, jenže utřít s odpuštěním pacientovi zadek je důležité. Jinak než takovýmto důkladným saháním nelze k němu postupně získat vztah a úctu.

Existuje ve vaší profesi rozdíl mezi muži a ženami?

Jako v životě. Chlapi jsou rovnější a hrrr, holky jsou ve všem pečlivější, spolehlivější. Chlap má zase sílu zvednout pacienta, fyzicky mu pomoci, schopnost rozhodnout se, technické myšlení… Ve vedoucích funkcích je hodně znát, že ženy jsou emotivní. Buď je pro ně někdo úžasný, nebo je to blbec, přičemž hodnocení se může překlopit z jednoho do druhého během jedné dvou vteřin. Mezistupeň neexistuje. Chlapi se jeden den pošlou někam a druhý jdou spolu na pivo, samozřejmě pokud konflikt nepřekročil určité hranice. Ale věřte, že bez žen by to ve zdravotnictví vůbec nešlo, chlapi by je u lůžek nahradit nemohli. Jsou úžasné, pečlivé.

Ve zdravotnických profesích hrozí vyhoření, vás nic takového nepotkalo?

Potkalo. Dnes dělám už jen PACS, tedy zmíněný Picture Archiving Communication System, což je přeposílání obrázků a veškerá distribuce pacientských dat plus návaznosti na nemocniční informační systém a dál do jiných nemocnic. Existuje hodně způsobů, jak obrázky posílat, a tím, že dochází k chybám, výpadkům sítě, techniky a lidí, musí na to pořád někdo dohlížet. Dotyčná osoba, správce PACS, musí mít do určité míry medicínské vzdělání, aby dokázal posoudit, co je cétéčko, co magnet, normální snímek, co na snímku je, jaká je diagnóza, co je a není důležité. Když za den uděláme patnáct tisíc obrázků, putují do nějakých archivů, ale občas se zastaví nebo se něco zadrhne, a to je třeba okamžitě srovnat, protože klinici mají mít do tří až pěti vteřin snímek, záleží na zařízení. Je to úžasná technika, ale občas se na ni musí někdo podívat, nejlépe každou čtvrthodinu.

Nezlobte se, ale právě jsem slyšel odpověď člověka, který má svou práci opravdu rád, nikoli někoho, kdo se potýkal s vyhořením…

Mám za sebou čtyřicet let na rentgenu, což se nedá jen tak zahodit. Ze začátku je člověk euforický, jde pomoci tam i onam, jenže za chvíli ho začnou brát záda a něco k tomu, je to opravdu dřina. Navíc zde nemáte na starost jen své oddělení, rentgen je pro celou nemocnici, v níž ze tří set lůžek je sto padesát intenzivních a může kdykoli kdokoli zavolat. Volá ten, pak onen, sloužíte všem, musíte přitom čistit sebe i techniku, všichni jsou přesvědčení, že jim okamžitě musíte vyhovět, a tlačí na vás, do toho nějaká mozková angiografie nebo stengraft či podobné zachraňující vyšetření, nejlépe po službě, protože v pátek odpoledne všichni všechno potřebují, zvlášť z ostatních nemocnic…

Tohle je na vaší práci nejvíce unavující a frustrující?

Naštěstí je tahle nemocnice zvláštní v tom, že třeba na Vinohrady a jinam vždycky přijde určité množství pacientů, jimž nic není, zatímco na Homolce, která nemá svoji ambulantní spádovou oblast, se takoví nevyskytují. Všichni, kdo sem dorazí, jsou vážně nemocní lidé, před operací, po operaci, přefiltrovaní z ostatních nemocnic. Je to čistší práce než třeba bouračky ze silnice nebo dětská onkologie, která, když jsem se s ní v minulosti setkal, na mě zapůsobila velmi silně. Na druhé straně už v roce 1987 na kongresu v USA, jejž navštívil tehdejší šéf ILF profesor Kolář, zaznělo, že za sedmdesáti procenty vyšetření stojí alibismus lékařů. A to dříve nebylo tolik vyšetřovacích metod, pacient se vyšetřil na ultrazvuku a odoperoval se! Dnes se vyšetřuje tak, že pacientovi se musí, říkám musí udělat zároveň ultrazvuk, snímek, cétéčko, magnet. Pak se vám stane, že někdo zavolá: „Jak to, že ještě nemá magnet?“ Ten tón je špatně. Důležitá je přece diagnóza, když ji máme, jde už jen o rozsah a jeho ozřejmění. Takže když tohle slyším, už to ve mně bouří.

Vy už jste věkem vlastně v důchodu. Kdy se do něj chystáte?

Zatím se do něj nechystám, s celoživotním dílem se těžko loučí.

Zdroj: Medical Tribune