Připlatit si za zdraví? To by mělo jít
Pacienti si možná budou moci připlatit na komfortnější zdravotní péči. Přinejmenším takový návrh včera schválila vláda. Proč by lidé měli mít takovou možnost, vysvětluje lékař a zdravotnický odborník David Marx.
Zvyjádření některých vládních politiků by se zdálo, že u nás je situace jiná, že zavádění "standardu" a "nadstandardu", o něž usiluje návrh nových zdravotnických zákonů, je něčím novým. Věcně tomu tak jistě není. Stávající právní úprava dosud neumožňuje legální úhradu nadstandardní péče - například kvalitnějšího umělého kloubu - neboť zákon to nepřipouští. To však neznamená, že pacient, který o takovou péči má zájem a může si ji dovolit zaplatit, ji nemůže dostat. Může tak učinit buď zaplacením takzvaného sponzorského příspěvku, který oficiálně nemá s poskytnutou péčí nic společného, nebo dokonce "černou platbou", která uniká účetní evidenci. Spokojen je pak jak pacient, tak lékař či zdravotnické zařízení - černý Petr zůstane zdravotní pojišťovně (které se pacientem již "uhrazená" péče vyúčtuje podruhé) a v případě neevidované platby státní pokladně.
Žádný stát ani žádný systém veřejného zdravotního pojištění na světě si nemohou platit veškerou zdravotní péči, která by byla z hlediska individuálních pacientů potřebná.
Hledisko "potřebnosti" se proto posuzuje ve třech rovinách. První je hledisko pacientů - co za potřebnost pokládá individuální pacient (úhrada lázeňského pobytu či pohodlnější zdravotní pomůcka jsou nepochybně z hlediska pacientů potřebné).
Druhou rovinou je stanovisko expertů posuzujících, zda daná péče může být objektivním přínosem pro zdravotní stav pacienta. Poslední rovinou jsou pak ekonomické možnosti systému, který zdravotní péči hradí. Dochází tedy zákonitě k tomu, že se úhrada zdravotní péče přiděluje - kritériem bývá jednak cena a jednak přínos pro pacienty, případně možnost předejít danému postižení uplatněním preventivních opatření. Hrazena proto vždy bývá péče u tzv. katastrofických stavů (nelze jim předcházet, jejich úhrada by vedla k ekonomickému krachu pacienta - příkladem mohou být těžké úrazy či léčba onkologických onemocnění). U ostatních typů onemocnění je věcí diskuse mezi občanypacienty, odborníky a politiky, kam až bude sahat veřejná úhrada a odkud bude za úhradu zdravotní péče odpovídat sám pacient (přímou úhradou, soukromým pojištěním). Jen u malého počtu zdravotních výkonů je rozhodování o tom, že je hradí pouze pacient, snadné - například kosmetické výkony, vyšší komfort při pobytu v nemocnici. Některé země uplatňují různou míru spoluúčasti pacientů na veškerou poskytovanou péči, jinde se explicitně stanoví takzvaný základní hrazený balíček zdravotních služeb a nad jeho rámec se umožňuje dohoda občana s plátcem o výši pojistného, a tedy rozsahu úhrady. Vychází se tak vstříc těm pacientům, kteří v důsledku své lepší ekonomické situace či proto, že pokládají svůj zdravotní stav za prioritní, jsou ochotni si zaplatit za takzvanou nadstandardní zdravotní péči. Vychází se tím také vstříc sociálně slabším skupinám pacientů - ve veřejném systému na ně díky platbám samoplátců zbývá více prostředků.
Zdroj: Mladá Fronta DNES