Přecenili jsme inteligenci části populace. Entuziasmus je pryč
Aktuální vlna (vlastně ani nevím kolikátá, prý pátá?) je v principu věci samozřejmě podobná jako ty předchozí. Rozdíl je v tom, že většina z nás doufala, že nebude tak masivní a nevyžádá si opět reprofilizaci některých oddělení nemocnic na covidové stanice. To s sebou samozřejmě nese omezení nejen kvantity další, chcete‑li elektivní péče, ale samozřejmě i omezení kvality péče ostatní. Důsledky nutných omezení jsme měli šanci vidět po konci jarní vlny, respektive v létě. Zanedbaná necovidová zdravotní péče je to, s čím se teď dlouhé roky budeme potýkat. Bohužel.
Rozdíl je zcela pochopitelně v náladě mezi zdravotníky. Je potřeba si uvědomit, že spousta sester, lékařů a dalších zaměstnanců v tom marastu funguje s minimálními přestávkami už rok a půl, a to se musí někde projevit. Pryč je entuziasmus a nekonečná vůle pomáhat přes limit. Spousta z nás si začala uvědomovat své reálné možnosti. Myslím si, že to může být pro zdravotnictví jako celek problém i do budoucna.
Rozdíl je v tom, že všichni už mají zkušenosti a vědí, jak to bude probíhat dál (pro dokreslení – dnešní den jsme překonali 22 000 nakažených a covidaria v naší nemocnici jsou naplněna zhruba z poloviny). Už to nejsou ani obavy, je to takové tupé akceptování reality.
A podstatný rozdíl je v tom, že dnes už máme relativně účinnou prevenci v podobě vakcíny. Bohužel jsme přecenili inteligenci a schopnost kritického myšlení části populace.
Když už je řeč o rozdílu této vlny od předchozích, nesmíme zapomenout ani na rozměr politický. Bohužel ten nárůst nemocných přišel v okamžiku, kdy nám pomalu končí jedna vláda a druhá ještě nebyla jmenována. Končící vláda opět situaci hrubě podcenila a nyní již nechce přijímat jakékoli kroky. Co může napáchat populismus ve chvíli takovéhoto celospolečenského zdravotního problému, sledujeme už téměř dva roky.
V této situaci se motivace zcela upřímně hledá už velmi těžko. Spousta z nás si bralo z rezerv už v minulých měsících a bohužel nebyl úplně čas na kompletní dobití baterek. Pokud pracujete v dobrém týmu, jehož jste součástí, dá se ta motivace najít právě tam. Je to ale čím dál tím těžší. Opravdu se reálně bojím toho, aby nám část personálu po téhle vlně neodešla mimo zdravotnictví.
Mně osobně pomáhá sport, běhání, endorfiny. Všiml jsem si, kolik z nás za poslední rok zintenzivnilo právě sportovní aktivity. Něco na tom bude.
MUDr. Tomáš Vacek,
primář interního oddělení, Nemocnice Jablonec nad Nisou