Právní rámec přesčasové práce lékařů
Miniseriál Vademecum mladého lékaře, který Medical Tribune připravuje ve spolupráci s občanským sdružením Mladí lékaři, se snaží odpovědět na základní otázky, které řeší čerství absolventi lékařské fakulty. První díl byl věnovaný problematice specializačního vzdělávání lékařů, další díl mj. slabým místům nového systému rezidenčních míst a tématem tohoto dílu je problematika přesčasové práce lékařů.
Práce přesčas se dotýká snad každého lékaře v nemocničním zařízení. Hlavních příčin je zřejmě několik. Jednak je to dáno samotným charakterem provozu, který je nepřetržitý a jeho zajištění naráží na nedostatek kvalifikovaných lékařů i jejich neefektivní rozmístění. Jednak jde prakticky o jediný způsob, jakým ve zdravotnictví přijít k výdělku srovnatelnému s jinými profesemi, kde se vyžaduje vysokoškolské vzdělání a značná míra společenské odpovědnosti. Proto je samozřejmě otázkou, do jaké míry jsou lékaři do přesčasové práce nuceni a do jaké míry je žádaným přivýdělkem. Určitě je ale dobré, aby měl každý mladý lékař jasno v tom, co vlastně po něm zaměstnavatel může či nemůže vyžadovat z hlediska objemu přesčasové práce.
Co říká zákoník práce
Zákoník práce (dále pouze ZP, zákon č. 262/2006 Sb.) upravuje, kolik času může zaměstnanec strávit prací. ZP primárně nepředpokládá pracovní dobu delší, než je zákonem stanovených 40 hodin týdně. Tato doba však může být navýšena, a to u všech zaměstnanců, nejen zdravotníků. Podle §93 zákoníku práce může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci práci přesčas, a to maximálně 8 hodin týdně a celkově za rok v součtu až 150 hodin. Tento přesčas má právo zaměstnavatel nařídit a zaměstnanec je povinen tuto dobu nad rámec své běžné pracovní doby odpracovat. Za takovouto práci přesčas přitom lékaři náleží příplatek minimálně 25 % průměrného výdělku. Pokud zaměstnavatel tuto přesčasovou práci nařídí o víkendu či svátku, náleží lékaři příplatek 50 procent. Místo příplatku za přesčasy je však možné se se zaměstnavatelem domluvit na náhradním volnu, ústně či písemně. Není však povinností zaměstnavatele, aby tomuto požadavku vyhověl. Nedomluví‑li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na náhradním volnu, náleží mu ze zákona zmíněný příplatek. Sjednané náhradní volno se přitom nepočítá do uvedeného limitu přesčasové práce 150 hodin ročně.
Realita vs. legislativní normy
Jak je tedy možné, že zdravotníci pracují mnohem víc než oněch 150 hodin přesčasů? Ostatně, je zcela nepochybné, že chod zdravotnictví je možný jen díky mnohem většímu kvantu přesčasové práce lékařů. Podle zákoníku práce je možné, aby se zaměstnavatel a zaměstnanec vzájemně dohodli, v tomto případě již vždy písemně, na přesčasech nad rámec zmíněných 150 hodin. Zákoník práce tímto způsobem umožňuje nadpracovat dalších 266 hodin ročně. Zdůraznit je potřeba, že se jedná skutečně o vzájemnou dohodu, a nikoli o povinnost. Lékař se tedy s nemocnicí domluvit nemusí a v tom případě po něm nemůže nemocnice požadovat odpracování více než 150 hodin práce přesčas ročně. Bohužel, realita je vždy trochu složitější a často není dohoda ze strany lékařů skutečně svobodná. Lékař se případným odmítavým stanoviskem může ocitnout před svými nadřízenými i ostatními kolegy ve velmi negativním světle, může být nařčen z nekolegiality apod.
Ale, jak již bylo naznačeno, chod zařízení se bez určitého kvanta přesčasové práce neobejde a vzhledem k výši základních platů lékařů se často jedná o jedinou možnou cestu k dosažení normálního výdělku.
V součtu se tedy jedná o 416 hodin přesčasové práce, kterou může zaměstnanec ať už z nařízení svého zaměstnavatele nebo po dobrovolné dohodě s ním ročně odpracovat. I 416 hodin je však za současné situace stále málo a lékaři tuto hranici ve velkém počtu překračují. Jak je to legálně možné?
Situace se změní v roce 2014
Mezi zdravotníky je již velmi dobře známá výjimka ze Směrnice Evropského parlamentu a rady 2003/88/ES ze 4. listopadu 2003, která ve svém článku 22 umožňuje za určitých podmínek, aby zaměstnanec pracoval v průměru víc než 48 hodin týdně. Tato výjimka byla do našeho zákoníku práce vložena v podobě §93a s názvem „Další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví“. V této směrnici je respektováno, že nemocnice mají povinnost udržet nepřetržitý provoz, a k tomu nezbytně lékaře potřebují. Tento typ práce přesčas se rovněž jako v předchozím případě musí sjednat pouze písemně a zaměstnance opět nelze k této práci přesčas nutit. Práce přesčas, kterou lékař v tomto režimu odpracuje, rovněž nemá přesáhnout 8 hodin týdně. Vynásobíme‑li 52 týdnů krát 8 hodin týdně, dostáváme dalších 416 hodin přesčasů za rok. Celkově tedy v součtu mohou lékaři odpracovat 150 + 266 + 416 = 832 hodin přesčasových hodin za rok. Pokud smlouvu o „další dohodnuté práci přesčas ve zdravotnictví“ chce zaměstnanec vypovědět, může tak učinit bez udání důvodu, výpovědní lhůta je přitom dle zákoníku práce dva měsíce, nebyla‑li sjednána kratší. Aktuálně je však tento paragraf zákoníku práce platný pouze do konce letošního roku. Pokud tedy nedojde ke změně zákonných předpisů, nebude mít od 1. ledna 2014 zaměstnanec možnost jakkoli legálně odpracovat více než 416 hodin práce přesčas, a to ani v případě dohody se zaměstnavatelem.
Za nezákonnost hrozí nemocnicím vysoké sankce
Mnoho lékařů však překračuje dokonce i tento limit 832 hodin přesčasové práce ročně. Zde se již se zdůvodněním dostáváme na tenký led zákonnosti, neboli mluvíme o různých způsobech obcházení zákoníku práce. Jedním z možných řešení, kterými zaměstnavatelé obcházejí zákoník práce, je, že nad zmíněných 832 hodin jsou se zaměstnanci uzavírány takzvané dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti (DPP a DPČ). Tyto smlouvy obecně veřejnost zná – uplatní se zpravidla při tzv. brigádách nebo různých formách částečných úvazků. Zádrhel spočívá v tom, že DPP a DPČ se může u zaměstnavatele, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru, sjednat pouze na činnosti, které jsou jinak druhově vymezeny než činnosti, na něž má zaměstnanec hlavní pracovní poměr. Znamená to, že je zcela v souladu se zákoníkem, když lékař po své ordinační době v ambulanci jde odpoledne prodávat občerstvení v nemocničním bufetu a na tuto činnost má sjednanou například DPČ. Legálně je však obtížně obhajitelné, aby vykonával ústavní pohotovostní službu. Tento nesoulad však zatím úřady včetně inspektorátu práce zaměstnavatelům tiše tolerují… Za nařízení přesčasové práce nad zákonné limity přitom zaměstnavateli hrozí nemalé sankce – až do výše jednoho milionu korun.
Ještě jednou si tedy shrňme, že zdravotníci mohou v souladu se zákoníkem práce odpracovat více přesčasových hodin než jiná povolání. Zaměstnanec v nemocnici s nepřetržitým provozem tak může za týden odpracovat v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu a dalších 16 hodin přesčasů. Ve zdravotnictví se ale často zapomíná na další pravidla dodržovaná v jiných profesích, například povinnost umožnit zaměstnanci dostatečnou dobu odpočinku mezi směnami. Podle §90 zákoníku práce má lékař mít mezi jednotlivými pracovními směnami 12 hodin odpočinku a jednou během sedmi po sobě jdoucích dnů 35 hodin odpočinku. Jedna směna přitom podle zákoníku práce nemůže trvat déle než 12 hodin. Na tato ustanovení se spíše dbá ve velkých provozech s dostatkem personálu nebo v oborech s vyšší mírou žalob ze stran pacientů. V menších nemocnicích jsou samozřejmě tato ustanovení překračována mnohem častěji.
Na místě je úvaha či spíše pochybnost, zda z pohledu práv zdravotníků nedochází k nerovnému zacházení ve srovnání s jinými zaměstnanci. Není sice povinností zdravotníka přistoupit na dohodu se zaměstnavatelem ohledně §93a a pracovat více přesčasů, ale lékaři, zvláště pak mladí, si těžko „troufnou“ nepřistoupit na tuto dohodu, když jsou jednoznačně v závislém postavení vůči svému zaměstnavateli – tedy nemocnici. Zároveň je opět potřeba zdůraznit, že mnozí (či téměř všichni) lékaři rádi tzv. služby slouží kvůli dosažení adekvátního a uspokojivého výdělku a této výjimky se logicky vzdát nechtějí.
Nakonec ale zmiňme nejdůležitější aspekt nadměrné práce přesčas – přepracovaní lékaři jsou zcela bezpochyby hazardem se zdravím pacientů. Snad se tedy s koncem platnosti výjimky o přesčasové práci dočkáme i nové diskuse a především řešení uspokojivého pro všechny.
Zdroj: Medical Tribune