Pomoc v přímém přenosu

Dvanáct hodin po zemětřesení na Haiti je svolán dvacetičlenný tým Lékařů bez hranic z celé Evropy, za dalších šest hodin už všichni sedí v turistických letadlech. V centrálních skladech v Bordeaux polykají nákladní letadla stovky tun materiálu a rolují k ranveji. Ve stejné době v pěti řídících centrech této organizace zůstávají večer stovky lidí v práci, všichni někam hekticky telefonují. Nastal důvod zmobilizovat celou obrovskou mašinerii, jakou je dnešní mezinárodní humanitární organizace. Podobné zelektrizování ospalých kanceláří se děje všude na světě - v řídících centrech Červeného kříže, WHO, UNICEF, Oxfamu, CARE, Mercy, Merlinu.

Mít aspoň stan

Je-li hlavní událost tak děsivá, jako bylo zemětřesení na Haiti, prosviští éterem kromě zděšení posluchačů a televizních diváků ještě otázka, zda by se Haiťanům nemělo nějak pomoci.

A tady nastává zlomový moment pro běžného občana. Novináři hlásí, že na místo neštěstí dorazily záchranné týmy z celého světa a prioritou je zdravotnická pomoc raněným, kterých jsou v ulicích desítky tisíc.

S touto informací se lze spokojit, nebo přemýšlet, co můžu udělat já sám. V druhém případě se tu nabízí několik nevládních organizací, které za menší obnos slíbí udělat maximum. A tak posluchač odesílá obnos na inzerované konto, uleví se mu a stává se fanouškem organizace, které obnos poslal. Od teď bude poslouchat zprávy jinak.

Bude se snažit pozorně soustředit, zda mezi čísly mrtvých a raněných neuslyší něco o své organizaci, chce vědět, co přesně dělá a kolika lidem už pomohla. Zaměstnanci těchto organizací v terénu to dobře vědí a novináře využívají. Jenže o obsahu reportáží nakonec rozhoduje novinář.

A tak je-li na místě tolik reportérů, jako bylo na Haiti, začínají mezi sebou organizace nenápadně soutěžit, kdo vybojuje více pozornosti, tedy více dárců a peněz na svou práci.

Zemětřesení v Port-au-Prince a přilehlé oblasti bylo skutečně jednou z největších přírodních katastrof v historii lidstva. A čím větší katastrofa, tím větší chaos. Pomáhat chtěli všichni, a nikdo nevěděl jak, odkud začít a kam se vrhnout.

Telefony spolehlivě nefungovaly, proud neběžel, vody bylo málo, nikdo nic neřídil, haitská vláda zasedala na plastových židličkách jakési policejní stanice. Jedna polní nemocnice se dvěma autobusy personálu zapomněla ve zmatku nakládání do letadel léky k celkové anestezii, a tak se teď všichni smaží ve stanech, rázují s vysílačkou v ruce sem a tam a kroutí hlavami. Většinu pacientů totiž bez celkové anestezie ošetřit nejde a ta jedna chybějící krabice poputuje přes ucpané trasy několik dní.

V ulicích se potulují desítky lékařů z celého světa, kteří si vzali dovolenou a vyrazili na Haiti na vlastní pěst s přesvědčením, že doktorů v takovém místě není nikdy dost. Končí tím, že klepou na brány jednotlivých organizací a prosí o přijetí do týmu. A nikdo je nechce, ačkoli ulice jsou nadále plné zraněných lidí. Humanitární organizace chtějí totiž raději místo, kam by pacienty po operaci ukládaly, sádru na sádrování zlomenin, která v jeden moment došla všem a všude, sady se zevními fixátory, s nimiž se dá pořádně ošetřit otevřená zlomenina, nebo krevní banku s krví pro vážnější případy.

Všichni za CN

Malý tým Lékařů bez hranic vyrazil šestý den po zemětřesení z Port-au-Prince na západ na průzkum menších měst Leogane, Petit Goave a Grand Goave. Našel města s desítkami tisíc obyvatel postižená ještě více než Port-au-Prince.

V Leogane se tým zastavil ve střední zdravotnické škole, protože slyšel, že na prostranství před školu se stáhlo několik tisícovek lidí bez střechy nad hlavou včetně stovek neošetřených zraněných. Byla to pravda, a tak pětičlenný tým vynosil své pohotovostní krabice s léky, nástroji a obvazy do jedné ze školních tříd, narovnal šest psacích stolů podél zdi a začal s pomocí místních sester - žákyň školy - ošetřovat raněné.

Pozdě odpoledne vešla dovnitř dvojice novinářů CNN, kameraman a reportér. Natočili krátkou reportáž a poslali ji přes družici domů. Terénní automobil Lékařů bez hranic odjel pozdě večer na základnu v Port-au-Prince, aby podal hlášení o stovkách pacientů v Leogane. Druhý den dopoledne pokračoval tým ve stejné třídě ve stejné práci, jenom počet návštěv akčně vyhlížejících cizinců mnohonásobně vzrostl. Kde se tak na místě najednou vzali a co vlastně chtěli? Přece se nepřijeli jenom podívat, jak někdo ošetřuje? Nepřijeli.

Během následujících osmačtyřiceti hodin roste z jedné strany školy nemocnice japonská, z druhé strany americká, tisíc metrů dále nemocnice kanadská a dva bloky od ní se již stěhují do opuštěných nízkých budov Kubánci. Za tři dny nebyl v Leogane pro tyto nemocnice dostatek pacientů, zatímco v Port-au-Prince zdravotnické organizace nadále nevěděly, kam dřív skočit.

Zkušenější humanitární pracovníci už obvykle vědí, že založit projekt, jako je stavba nemocnice, bude lepší po rychlém, ale důkladném zmapování místních potřeb a ne na základě televizní reportáže. Jenže pomáhat chtějí všichni a hned, novináři kolem brousí jako hladoví vlci a chtějí vidět akci.

Role médií v místě humanitárních katastrof je potřebná, ale sporná. Na jedné straně mediální zájem může vést ke značným finančním darům, které v podobě více či méně profesionální pomoci proudí na místo. Na druhé straně vede obvyklá novinářská dramatizace dílčích událostí k podstatně zkreslenému obrazu, který má vliv na politiky nebo humanitární organizace, jinými slovy aktéry reálné pomoci.

Na místě, kde vládne chaos, se obzvláště dobře daří jakýmkoli nepodloženým informacím a číslům. Každý by chtěl mít alespoň nějaký přehled, něčeho se chytit, a tak bere s povděkem narychlo uvařené obrazy novinářů, kterým se sice důvěřovat příliš nemá, ale je to lepší než nic. Stačí dvakrát zopakovat nahlas, že počet raněných je tři sta tisíc a nejvíce postižené zůstává město Leogane, a napotřetí tomu již skálopevně věříte.

Po dvou týdnech vyčerpaný tým Lékařů bez hranic a dalších nevládních organizací odjíždí domů. Přes den se do ulic vrací život malých pouličních prodavačů a proudících davů, v noci spí lidé u hořících ohňů na volných prostranstvích, čas od času je slyšet sborový zpěv, kterým si Haiťané dodávají naději a sílu. Ranění leží v ulicích již několik dní tiše, nikdo neúpí a nekřičí. Drama, o které tady skutečně jde, se odehrává v každém člověku zvlášť. Krizové týmy byly vystřídány čerstvými silami, které zůstanou řádově měsíce, aby nadále mírnily následky desítek vteřin zemětřesení.

Respekt, JAN TRACHTA, HAITI, autor pracuje v organizaci Lékaři bez hranic.

Zdroj: Respekt