Pojďte vy s tou bolestí břicha
TEST NEMOCNIC Ve všech pěti testovaných nemocnicích jednali s redaktorkou-pacientkou vlídně
Ani se nestačím rozkoukat a dostanu injekci proti bolesti. Sedím v ordinaci kolínské chirurgie, do půlnoci zbývá třicet minut. Poprvé ten týden předstírám bolest břicha, zopakuju to pak ještě čtyřikrát. Zjišťuji, jak se lékaři a sestry chovají k pacientům.
23.40 - Kolín Do ordinace na kolínské pohotovosti prosvištím závratnou rychlostí. Na recepci se zeptám, kam mám jít, sestra už o mně ví.
"Tak pojďte vy s tou bolestí břicha," vtáhne mě dovnitř. Lékař mi prohmatá břicho, ujistí mě, že na operaci to (zatím) není, dá mi injekci - a už jsem zase venku.
Jenže bez zaplaceného poplatku. Zapomněla jsem a nikdo se mě neptal. "To je chyba," souhlasí ředitel nemocnice Petr Chudomel. Jinak je personál ochotný, i když porušuje ještě jednu věc - sestra nevyvolává pacienty jménem nebo oslovením "paní", "pane". Pro tento večer jsem "bolest břicha".
00.30 - Plzeň "Takže vy nejste z Plzně," opakuje sestra v plzeňské fakultní nemocnici. A potřetí zavře dveře, aniž by mi řekla, proč musím čekat. Z ordinace vyjde ještě dvakrát - jednou mi beze slova vrazí do ruky teploměr, podruhé se znovu ujistí, že nejsem z Plzně.
A vyptává se, na jaké adrese u známých přebývám. "Na takové informace nemá právo," uznává později ředitelka nemocnice Jaroslava Kunová.
Chodba plzeňské chirurgie vypadá nevlídně. Je tu šero, na rozlehlých chodbách jsou rozestavěné omšelé kožené sedačky. V tuhle hodinu prázdné. Pacient se tu špatně orientuje, dva různí lidé na dvou různých recepcích mě posílají každý na jinou stranu.
Když přijde lékařka, sestra najednou nasadí jinou tvář. Vedle vlídné doktorky se úplně promění a zaplatit poplatek mě už vyšle s úsměvem. Kolega, který to jde jako můj doprovod zařídit, se při návratu neusmívá. Cestou se dvakrát ztratil.
20.40 - Sedlčany "Třetí den a vy jdete teprve dneska?" spráskne nade mnou ruce mladá sestra na pohotovosti soukromé nemocnice Mediterra v Sedlčanech. Nezlobí se, a tak nemám pocit, že otravuju. Ani oba lékaře, kteří se mi později věnují.
Sedlčanská pohotovost dopadne v testu nejlépe. "Zaměstnance v průběhu příštího týdne odměním," slibuje ředitel Libor Filipi.
22.00 - Olomouc Pacientku nalevo ode mě trápí ledviny, starší pán nemůže na záchod. "Pane, vy nemůžete čurat? A jak dlouho?" zjišťuje sestra v čekárně olomoucké fakultní nemocnice. Neřeší, že v tu chvíli poblíž sedí dalších šest pacientů a v čekárně je v jedenáct večer takové ticho, že slyšíme každé slovo.
Neunikne nám tedy ani odpověď: pět hodin. I já jsem musela před ostatními říct, že mě bolí břicho a kde přesně. Ředitel Radomír Maráček slibuje nápravu - recepci s diskrétní zónou.
23.00 - Havířov Právě na takovou zónu mám výhled druhý den na chirurgii v Havířově. Je pátek, cítím na sobě únavu a lékaři, který mi prohlíží břicho, odpovídám na otázky dřív, než je položí. Nevšimne si, naštěstí.
Když mě pak pošle na další vyšetření, mám chuť z nemocnice utéct. Neudělám to - už kvůli sestřičce, která se o mě celou dobu stará a která neustále kontroluje, jak mi je.
7.00 - konec testu Probudí mě bolest břicha. Opravdová. Trest za simulování, napadne mě. Přejde to. Co nepřejde, je pocit z nezaplaceného poplatku v Kolíně. Podle nemocnice to zpětně nejde, musím to vyřešit jinak - převodem na účet krajského úřadu. Těch 90 korun už by tam brzy mělo být.
Zdroj: Mladá Fronta DNES