Pochybení lékaře. Jaké jsou následky...?
Právní odpovědnost lékaře
I.
Jednou ze stěžejních otázek v medicíně je problematika právní odpovědnosti, která z podstaty výkonu lékařského povolání plyne. Pro lékaře je toto téma čím dál více aktuální, jednak z důvodu nároků a důvěry, kterou společnost lékařům klade, jednak proto, že otázka zdraví a zdravotního stavu je pro pacienty vždy velmi citlivou záležitostí a případná frustrace z nedosažení vytouženého výsledku je pro pacienta obecně vždy hlubší, než by tomu bylo v „ostatních běžných“ situacích, a konečně ke zvýšenému zájmu lékařů o problematiku právní odpovědnosti bohužel mnohdy přispívají také sdělovací prostředky, neustále zdůrazňující práva pacientů a povinnosti lékařů a nikoliv už naopak.
Následující stručně shrnutí druhů právní odpovědnosti, se kterými se lékař při výkonu svého povolání může setkat, je třeba považovat za velmi obecné a nikoliv podrobné a zahrnující všechna specifika, podrobné výčty a možné výjimky. Jde toliko o nastínění jednotlivých situacích, ve kterých se lékař může ocitnout v případě, pokud by musel čelit podezření z toho, že zanedbal své povinnosti během péče o pacienta, podcenil zdravotní stav či léčbu pacienta, anebo si např. nevyžádal dostatečné množství podkladů pro stanovení diagnózy a následné léčby, ač tak z dostupných zdrojů učinit mohl.
V této souvislosti je potřeba na úvod je připomenout velmi důležitý judikát Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, který uvádí, že případný omyl ve stanovení diagnózy ještě automaticky neznamená postup non lege artis a potažmo tedy vznik právní odpovědnosti lékaře, avšak naopak non lege artis postupem by bylo nevyužití všech dostupných diagnostických metod a možností, které lékař v danou chvíli měl a jejich využití po něm bylo možné spravedlivě požadovat. V těchto situacích by tedy již také mohla za splnění dalších podmínek nastat právní odpovědnost lékaře.
II.
Na jednotlivé druhy právní odpovědnosti je nutné nahlížet z praktického pohledu, tedy výčtem toho, co může lékaři při výkonu jeho povolání reálně hrozit. Pomineme různé teoretické roviny a východiska, se kterými se můžeme setkat spíše jen v rámci akademických úvah. V praxi tedy rozeznáváme celkem 6 druhů právní odpovědnosti lékaře:
1) Trestní odpovědnost za spáchání trestného činu, tedy za naplnění skutkové podstaty některého z jednání, které zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, výslovně ve zvláštní části jako trestný čin uvádí. Při výkonu povolání lékaře připadají nejčastěji v úvahu trestné činy ublížení na zdraví z nedbalosti, příp. usmrcení z nedbalosti. Lékař se však může také dopustit např. trestných činů neposkytnutí pomoci (zde je stanovena pro lékaře přísnější sazba), neoprávněného nakládaní s osobními údaji (porušení povinné mlčenlivosti nebo zpřístupnění zdravotnické dokumentace neoprávněné osobě), neoznámení nebo nepřekažení trestného činu (toho, u kterého trestní zákon lékaři výslovně stanoví povinnost takový trestný čin oznámit nebo překazit, a to navzdory povinné mlčenlivosti lékaře), nedovoleného přerušení těhotenství, podvod, poškozování cizích práv, vystavování nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů a dalších.
2) Občanskoprávní odpovědnost rozeznává dva základní druhy odpovědnosti, a to odpovědnost za škodu a odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti. Pro splnění podmínek pro jeden či druhý typ odpovědnosti jsou poněkud odlišná kritéria a žaloby o náhradu škody se projednávají v jiném řízení, než žaloby o ochranu osobnosti. Je otázkou, jak budou tyto dva instituty upraveny po procesní stránce upraveny od 1. ledna 2014, neboť z pohledu odpovědnosti lékaře nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) již oba zmíněné nároky zřetelně neodděluje.
V rámci odpovědnosti za škodu může lékař, nebo lépe řečeno poskytovatel zdravotních služeb (viz o 3 odstavce dále), naplnit jeden ze znaků této odpovědnosti nejčastěji buď porušením právní povinnost v podobě chybného lékařského postupu (postupu non lege artis), anebo také porušením prevenční povinnost předcházet nebo odvracet hrozící škodu (např. nedostatečné obsazení služeb kvalifikovanými zaměstnanci) – o dalších znacích právní odpovědnosti rovněž viz dále.
Odpovědností za zásah do práva ochranu osobnosti se rozumí způsobení nemajetkové újmy, která může vzniknout na životě, zdraví, zásahu do rodinného života, lidské důstojnosti, svobodě, právu na ochranu osobních údajů a soukromí apod. Tento typ žaloby je postupem času čím dál hojněji využíván, zejména v případě, pokud pacient žádá odškodnění za újmu na zdraví nad rámec odpovědnosti za škodu na zdraví (odškodnění v souladu s vyhláškou č. 440/2001 Sb.), anebo v případě nároků pozůstalých za zásah do rodinného života, došlo-li k úmrtí pacienta, jestliže se pozůstalým nejeví jako dostatečná náhrada škody, kterou u nejbližších příbuzných stanoví § 44 odst. 3 dosud platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) fixní částkou ve výši 240.000,- Kč. Tento typ žaloby bývá často podáván souběžně s žalobou na náhradu škody, obě žaloby však nesmí být opřeny o jedny a tytéž důvody.
Zvláštním a pro lékaře velmi nevyzpytatelným druhem občanskoprávní odpovědnosti je odpovědnost za škodu způsobenou povahou použité věci, přístroje nebo léku. Jde o tzv. objektivní odpovědnost za výsledek, kterou má dosud poskytovatel zdravotních služeb bez ohledu na zavinění a bez ohledu na to, zda postupoval správně či chybně. Je-li tedy v řízení prokázáno, že škoda byla pacientovi způsobena výhradně použitým přístrojem nebo lékem, jakkoliv správně indikovaným a správně použitým, jde o odpovědnost, které se nelze zprostit a je možné maximálně domáhat se regresní náhrady od výrobce přístroje či léku. Tato odpovědnost by měla skončit s účinností nového občanského zákoníku.
V rámci občanskoprávní odpovědnosti je nutno zdůraznit, že je v naprosté většině případů odpovědností poskytovatele zdravotních služeb (tedy zaměstnavatelů) a u zaměstnance se uplatní výjimečně. Navenek totiž za škodu neodpovídá zaměstnanec, ale jeho zaměstnavatel, který pak může vůči zaměstnanci domáhat části náhrady z titulu pracovněprávní odpovědnosti zaměstnance (viz dále). Výjimkou bývají pouze případy, kdy buď je škoda je způsobena úmyslně, anebo jde o zcela zřejmý exces zaměstnance z plnění pracovních povinností (příkladem může být mediálně známá „kauza heparinového vraha“).
3) Pracovněprávní odpovědnost se týká lékařů zaměstnanců a směřuje vůči zaměstnavateli, jestliže lékař poruší své povinnosti, které mu stanoví buď samotný zákon, anebo např. i pracovní smlouva a interní předpisy zaměstnavatele. Je-li prokázáno porušení právních povinností zaměstnance, může od lékaře zaměstnance zaměstnavatel požadovat náhradu škody do výše 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku. Celou škodu může požadovat v případě, že byla způsobena jednáním úmyslným, nebo pod vlivem návykových látek.
4) Správní odpovědnost se naopak vztahuje zejména na poskytovatele zdravotních služeb (zjednodušeně, na soukromé lékaře), směřuje vůči orgánům státní správy a spočívá v odpovědnosti za případné nedodržení dodržení právních předpisů, které poskytování zdravotních služeb upravují. Jde zejména o tolik diskutované sankce, které mohou správní orgány poskytovatelům zdravotních služeb správní orgány ukládat podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Vedle toho však může připadat v úvahu správní odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb i na jiných úsecích, například v oblasti ochrany veřejného zdraví, ochrany životního prostředí, ochrany osobních údajů apod.
5) Disciplinární odpovědnost u lékařů nastává z titulu jejich povinného členství v České lékařské komoře podle zákona č. 220/1991 Sb. Podle § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona je každý lékař povinen vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a stavovskými předpisy komory. Je-li disciplinárními orgány ČLK lékaři prokázáno porušení této povinnosti, v rámci disciplinární odpovědnosti může být lékaři uloženo přiměřené disciplinární opatření v rozsahu stanoveném tímto zákonem.
6) Smluvní odpovědnost je v širším smyslu odpovědnost každého subjektu za dodržení svých smluvních závazků. Týká se především poskytovatelů zdravotních služeb (soukromých lékařů) a jde především o dodržování smluvních ujednání se zdravotní pojišťovnou.
III.
Aby nastala právní odpovědnost lékaře v souvislosti s výkonem povolání, musí být splněny následující podmínky, a to kumulativně, tedy všechny najednou:
1) Porušení právní povinnosti, tedy nejčastěji chybný odborný postup lékaře, tzv. postup non lege artis. Není však vyloučeno ani porušení právní povinnost v podobě např. porušení povinné mlčenlivosti, porušení povinnosti oznámit nebo překazit trestný čin, porušení povinnosti poskytnout první pomoc, apod. Prokázat lékaři porušení právní povinnosti je v trestním řízení povinna obžaloba (státní zástupce), v občanskoprávním řízení žalobce. Není-li lékaři prokázáno, že porušil svou právní odpovědnost (nejčastěji opět, že lékař postupoval non lege artis), nelze vyvodit ani právní odpovědnost lékaře, neboť schází hned první ze 4 základních prvků této odpovědnosti. Naopak, pokud by porušení právní povinnosti lékaři prokázáno bylo, bude posléze už na samotném lékaři, aby se této odpovědnosti před soudem zprostil.
2) Škodlivý následek, kdy v těchto případech půjde nejčastěji o vznik škody na zdraví nebo na životě pacienta. V úvahu však připadá i pouhé samotné ohrožení, které v některých případech lze rovněž považovat za škodlivý následek. Může jít např. o ohrožení v podobě neposkytnutí pomoci, porušení povinné mlčenlivosti, neoznámení trestného činu apod., a to i v případě, že žádný reálný a hmatatelný následek u pacienta nakonec nenastal.
3) Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a následkem – jde o podmínku, kdy v případě, že by nedošlo k porušení právní povinnosti, nenastal by ani škodlivý následek. Musí být tedy prokázáno, že pacient utrpěl škodu na zdraví nebo zemřel právě kvůli chybnému postupu lékaře, nikoliv, že následek nastal bez ohledu na postup lékaře, jakkoliv chyby a postup non lege artis je v daném případě možné na straně lékaře spatřit. V trestním řízení musí být příčinná souvislost mezi chybným postupem lékaře a následkem vzniklým pacientovi obžalobou prokázána na 100 %, pokud jde o řízení občanskoprávní, bohužel zde se judikatura začíná přiklánět k tomu, že stačí vyšší míra pravděpodobnosti a nelze trvat na úplné jistotě. V případě odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti pak podle judikatury postačí, že díky odbornému pochybení dostal poškozený např. menší šanci na přežití, nebo vyvarování se újmy na zdraví, než by měl při zcela správném postupu. Příčinnou souvislost není nutné vyžadovat v případě disciplinární odpovědnosti lékaře, neboť předmětem disciplinárního řízení je, zda lékař porušil své povinnost stanovené zákonem či stavovskými předpisy, nikoliv, zda způsobil či nezpůsobil škodu pacientovi.
4) Zavinění je nezbytnou podmínkou pro právní odpovědnost v případě trestní odpovědnosti a v případě občanskoprávní odpovědnosti za škody. Není již však nezbytnou podmínkou pro odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti. Kde zavinění vůbec není vyžadováno, je již výše zmíněný případ odpovědnosti za škodu způsobenou povahou použité věci (přístroje, léku apod.). Zavinění má dvě základní formy – úmysl (ten dále jak teorie práva, tak např. trestní zákoník dělí na úmysl přímý a úmysl nepřímý) a nedbalost (dále dělena na nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou). V trestním řízení je obecně ve většině případů vyžadováno úmyslné zavinění, v případě lékařů však připadá nejčastěji v úvahu naopak nedbalostní ublížení na zdraví či usmrcení. Pokud jde o občanskoprávní řízení o náhradu škody, tam je v případě lékařů nejčastější také právě nedbalostní jednání, které v případě, že jsou splněny i předchozí 3 prvky právní odpovědnosti, bohužel pro nepříznivý výsledek z pohledu lékaře postačuje.
IV.
Jak již bylo předesláno v úvodu, tento text je potřeba považovat toliko za základní a velmi obecné nastínění problematiky právní odpovědnosti lékaře, odpovědnosti za chybný postup, podcenění léčby či jakékoliv jiné nedodržení povinnosti, které právní předpisy lékaři pro výkon jeho povolání kladou. Jednotlivé situace a hrozící následky by se daly rozebírat do největších podrobností a v mnohonásobném rozsahu, než je stručně nastíněno nyní. Právní odpovědnost lékaře a její následky bývají totiž vždy stěžejním bodem nejen všech publikací medicínského práva, přednášek, seminářů a jiných vzdělávacích akcí, ale v praxi také každé jednotlivé kauzy, ve které je lékař před otázku své právní odpovědnosti postaven. Tento text budiž tedy pouze úvodem stručným shrnutím daného tématu.
Mgr. Miloš Máca
právník se zaměřením na medicínské právo
… s laskavým využitím podkladů kolegy JUDr. Jana Macha
Zdroj: www.tribune.cz