Peginterferon beta-1a je pro nemocné s RRRS nově registrován i jako intramuskulární injekce
Tzv. relabující-remitující forma roztroušené sklerózy (RRRS), při které se střídají náhlá vzplanutí příznaků s ústupem nemoci, je podle některých literárních údajů přítomna až u 85 % nově diagnostikovaných pacientů.
Interferon beta-1a je přirozeně produkovaný, tělu vlastní protein, jehož podávání má u nemocných s RRRS imunomodulační účinek, protože reguluje rovnováhu mezi protizánětlivými a prozánětlivými signály.
V tzv. pegylované formě je interferon beta-1a vázán na polyetylenglykol, který prodlužuje dobu jeho eliminace z organismu. Díky tomu lze peginterferon beta-1a (Plegridy/Biogen) podávat pacientům v delších časových intervalech, zpravidla po dvou týdnech, a snížit tak frekvenci injekčních aplikací.
Peginterferon beta-1a byl v Evropě i USA schválen pro léčbu RRRS subkutánní cestou v roce 2014. Stalo se tak na základě výsledků randomizované klinické studie fáze 3 ADVANCE, v níž peginterferon beta-1a prokázal superioritu nad placebem v nižší frekvenci relapsů, snížení počtu lézí v centrálním nervovém systému při zobrazení magnetickou rezonancí i ve zpomalení progrese postižení. Bylo také potvrzeno, že peginterferon beta-1a disponuje příznivým profilem bezpečnosti a snášenlivosti. Do současnosti jím bylo léčeno více než 57 000 nemocných z více než 60 zemí světa a zkušenosti s ním zahrnují data z více než 107 000 pacientoroků podávání.
Stejná účinnost, méně nežádoucích reakcí
Nová intramuskulární aplikační forma peginterferonu beta-1a byla schválena na základě výsledků otevřené klinické studie fáze 1, v níž bylo prokázáno, že je plně bioekvivalentní se subkutánním podáváním, tzn. že obě formy poskytují stejné množství účinné látky v cílovém místě působení ve srovnatelných dávkách.
Bylo také potvrzeno, že obě cesty podání se vyznačují podobným bezpečnostním profilem. Celkový výskyt nežádoucích účinků – zpravidla příznaků podobných chřipce – u zdravých dobrovolníků, kterým byla podávána intramuskulární, nebo subkutánní aplikace, byl prakticky identický (65,9 % vs. 68,7 %). Zato frekvence výskytu reakcí v místě vpichu byla výrazně nižší ve prospěch intramuskulární aplikace (14,4 % vs. 32,1 %). Výsledek byl konzistentní bez ohledu na to, zda účastníci studie začínali se subkutánním podáváním a z něj přešli k intramuskulárnímu, nebo naopak.
Zdroj: