Ožení‑li se lékař s vysokoškolačkou, na venkov nejspíš nepůjde

Problém, jak zajistit rovnost v přístupu ke zdravotní péči napříč regiony, není českým specifikem. Asi všude hrozí, že pacienti v odlehlejších oblastech budou znevýhodněni ve srovnání s obyvateli měst. Potýká se s tím i nejvíce zafinancovaný zdravotnický systém na světě – ten americký.

Přes různé administrativní pokusy zlepšit zastoupení a rozložení lékařských odborností na území USA trpí venkovské oblasti i v současnosti nedostatkem lékařů. V rozhodnutí lékaře, zda půjde vykonávat praxi mimo centrum, hraje roli řada různých faktorů, včetně věku a pohlaví nebo toho, zda z této oblasti pochází, či nikoli. Podle studie se k těmto významným faktorům přidává další: zda má, či nemá vysoce vzdělaného manžela či manželku s vlastní představou o profesní kariéře.

„V roce 2010 více než polovina sezdaných lékařů měla vysokoškolsky vzdělaného partnera a právě oni do odlehlejších míst mířili méně,“ píše hlavní autor studie Douglas Staiger z Dartmouth College, Hanover, New Hampshire, s tím, že tato skutečnost sama o sobě snižuje šanci, že se tito lékaři rozhodnou pro práci na americkém venkově, o téměř 40 procent. Vybranými respondenty studie bylo jedno procento všech zaměstnaných lékařů ve Spojených státech ve věku 25 až 70 let.

Autoři upozornili na skutečnost, že v letech 2005 až 2011 působilo na americkém venkově jen 5,3 procenta z celkového počtu lékařů v USA, což je nedostatečné, uvážíme‑li, že zde žije 10,88 procenta celkové americké populace.

V průzkumu zjistili, že ve srovnání s ostatními lékaři byli respondenti, kteří měli vysokoškolsky vzdělaného partnera, signifikantně méně často nakloněni k práci na venkově (4,2 procenta lékařů/ lékařek s vysokoškolsky vzdělaným partnerem vs. 7,2 procenta lékařů/lékařek s partnerem bez titulu). Rovněž nesezdaní lékaři byli méně ochotni působit v rurálních oblastech.

Podíl vdaných lékařek vzrostl ze čtyř procent v roce 1960 na 31 procent v roce 2010. Přestože si ženy častěji braly vysokoškolsky vzdělaného partnera než muži (68 procent ve srovnání s 48 procenty u mužů), podíl lékařů s otitulovanou partnerkou se také zvýšil, a to ze sedmi procent v roce 1960 na 48 procent v roce 2010.

„Nepochybně jsou zapotřebí motivační pobídky, jež by pro lékaře zatraktivnily volné praxe ve venkovských oblastech, nicméně opatření, jež by zvýšila počet pracovních příležitostí pro kvalifikované partnery lékařů, se nemusejí setkat s velkým úspěchem,“ míní závěrem autoři. Navrhují proto zkoumat i jiné přístupy, jež by umožnily poskytovat zdravotní péči i bez stálé praxe lékaře v místě (např. prostřednictvím telemedicíny).

Podobná data pro české prostředí chybějí, ale dá se předpokládat, že i zde je uplatnění partnera jedním z klíčových prvků při rozhodování lékaře o místě jeho působení. A i v České republice podle sociologů sílí trend, že lidé si stále častěji berou partnera s podobným vzdělanostním statutem. Ve zdravotnictví to konkrétně znamená, že lékaři méně často než dříve vstupují do manželství se sestrami. Představa, že uvolněnou ordinaci obsadí manželský pár lékaře a sestry, je už jen spíše jen zbožným přáním starostů malých vesnic.

cin

Zdroj: www.tribune.cz