Obezita zvyšuje riziko vzniku vážných onemocnění ledvin

V ČR je zhruba 20 procent obyvatel obézních a dalších 35 procent trpí nadváhou, přičemž s věkem její výskyt narůstá. Je známo, že obezita dvojnásobně zvyšuje mortalitu a výrazně zvyšuje riziko kardiovaskulárních onemocnění. Méně známo je, že má také nepříznivý vliv na ledviny.

Obézní pacienti mají ve srovnání s osobami s normálním indexem BMI o 50 procent vyšší riziko chronického onemocnění ledvin a až třikrát vyšší riziko progrese chronického onemocnění ledvin do selhání ledvin. Obezita také zvyšuje o 60–80 procent riziko močových kamenů.

„Klasifikace obezity se dnes mění, její rozlišení na I., II. a III. stupeň podle BMI je již zastaralé, dnes se klasifikuje spíše podle přítomnosti komorbidit. Část obézních je zdravých, většinou ale obezita vede k postižení orgánů, jako jsou srdce, klouby, játra, slinivka břišní, ale i ledviny. Poškození ledvin vzniká buď přímo, nebo nepřímo, tedy tím, že obezita vyvolává závažná onemocnění jako diabetes, hypertenzi, aterosklerózu; tyto nemoci pak vedou k tomu, že ledviny selhávají,“ vysvětluje přednosta 3. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.

Obézní pacienti mají ale i značně vyšší riziko, že u nich dojde k selhání ledvin. Česká republika je na prvním místě v Evropě ve výskytu karcinomu ledvin, obezita zvyšuje riziko tohoto onemocnění o 40 procent a těžká obezita pak více než dvojnásobně. Nadváha se stává stejným rizikovým faktorem jako třeba kouření.

Ačkoli onemocněním ledvin trpí deset procent populace, chronické selhání ledvin vyžadující dialyzační léčbu či transplantaci postihuje jen 0,1 procenta populace. V Česku je dnes na šest tisíc dialyzovaných pacientů a čtyři tisíce nemocných s transplantovanou ledvinou. Jde však o nákladnou léčbu (až čtyři procenta prostředků na zdravotní péči), přičemž kvalita života je často nízká a úmrtnost dosahuje dvaceti procent. „Chronické selhání ledvin je léčebný neúspěch. Zhruba třetina pacientů nejen v Česku, ale i v Evropě přichází k lékaři pozdě, v době, kdy využití existujících léčebných možností je již značně omezené,“ vysvětluje prof. MUDr. Vladimír Tesař, DrSc., přednosta Kliniky nefrologie 1. LF UK a VFN v Praze. Jak zdůrazňuje, prevence obezity chrání nejen srdce a cévy, ale i ledviny. Pokud se obézním pacientům podaří snížit tělesnou váhu, mají výrazně nižší riziko vývoje chronického selhání ledvin. Nejúčinnější prevencí samozřejmě zůstává snaha obezitě zcela předejít. Vzhledem k tomu, že chronické onemocnění ledvin probíhá často až do pokročilé fáze bez příznaků, nabývá na významu aktivní screening.

ROZHOVOR...

Nedodržování doporučení je bohužel tolerováno Na kvalitu nejen nefrologické zdravotní péče v České republice jsme se zeptali přednosty Kliniky nefrologie 1. LF UK a VFN v Praze profesora MUDr. Vladimíra Tesaře, DrSc., MBA, FASN, FERA.

• Dostávají se u nás pacienti k nefrologům indikovaně a včas?

Síť specializovaných nefrologických pracovišť je u nás v tuto chvíli docela velká. Máme zhruba sto dialyzačních středisek a každé má ambulantního nefrologa. Dostupnost není problém. Ale setkáváme se se stejným problémem jako praktičtí lékaři a jiné obory. Většina dialyzačních středisek byla totiž otevřena v devadesátých letech, kdy na místa nastoupili atestovaní lékaři ve věku 30–35 let, a ti jsou dnes o 25 let starší a není za ně adekvátní náhrada. Ročně absolvuje atestaci z nefrologie jen 10–15 adeptů a již dnes je velmi obtížné na uvolněné místo sehnat nového lékaře. Problém je také v optimální spolupráci mezi nefrology a praktiky nebo diabetology, čemuž se aktuálně věnujeme. Právě nyní se chceme s praktiky dohodnout na tom, jak konkrétně by mohl probíhat nezbytný screening chronického onemocnění ledvin.

• Mohla by se zkvalitnit péče o pacienty s renálním onemocněním u PL?

Problém je v tom, že nemocný nemá často žádný problém, takže lékaře vůbec nenavštíví. Druhá a horší věc je, že často je pacient sice vyšetřen, ale nedostatečně a nekomplexně, a unikne tak pozornosti lékaře. Důležité je, jakým způsobem se u nás indikují laboratorní vyšetření. Vidíme, že zatímco někdo je dělá velmi podrobná a příliš často, jiný se zaměří jen na určité parametry a kompletní vyšetření neprovádí ani po delší době. Přestože existují určitá doporučení, nedodržují se – a je to bohužel tolerováno.

• Chybí tedy kontrola kvality péče?

Jde o obecný problém toho, jaká je role zdravotních pojišťoven v systému českého zdravotnictví. Kdyby fungovaly jako standardní pojišťovny, měly by svým pacientům‑klientům garantovat určitou kvalitu poskytované péče. Kromě toho, že kontrolují zdravotní instituce z hlediska nákladů, měly by kontrolovat i kvalitu a postihovat ty, kteří ji negarantují. To se ale neděje. ZP by se měly rozhodně daleko více soustředit na alespoň namátkovou kontrolu kvality péče. Jsou nyní zahlceny nákladnou léčbou a jednání s nimi jsou hlavně o tom, co z inovativní léčby zaplatí. Kvalita péče ale nezřídka závisí z velké části na dodržování běžných a často nenákladných doporučených postupů.

• Jak to vnímá pacient?

V tuto chvíli ani jako lékař nevím, zda je někde poskytována kvalitní péče, nebo ne. A myslím, že pacienti se toho obávají. Nevědí, zda péče, které se jim dostane, je dobrá, nebo špatná, nikdo jim to neřekne. To je důvod, proč se tak obrovským způsobem navýšil počet sekundárních kontrol a vyhledávání dalších vyšetření. Pacienti systému nevěří, nevěří, že se v něm regulérně domohou něčeho, co je správné a kvalitní. A to je signál, že to není dobře. Systém nereaguje na narůstající počet redundantních vyšetření. Dnes je běžné, že pacient má někde stanovenou diagnózu a hledá ‚second opinion‘, a když ten se mu nezdá, hledá třetí nebo čtvrtý názor – a obvykle, aby si to zjednodušil, lékaře o předchozích výsledcích neinformuje. Dle mého názoru by pacient měl mít právo oslovit i několik specialistů téhož oboru, ale příslušné náklady na další (třetí, čtvrtý a další názor) by si měl platit sám. Často se dělá řada nákladných vyšetření, která jsou pojišťovnou proplácena, hned několikrát. Není výjimkou, že pacient má zbytečně opakovaně dělaná drahá CT vyšetření. Záhadou zůstává, proč to ZP neřeší, když údaje o tom musí mít.

• Pomůže eHealth?

Z tohoto pohledu jsem skeptický k tomu, že samotné eHealth pomůže, protože již dnes mají zdravotní pojišťovny takové množství dat, která jim umožňují se v systému orientovat a reagovat, ale nedělají to. Řeší se věci, které jsou zřejmé a snadno viditelné, ale ty složitější unikají. Řeší se zejména náklady na léčbu, ale obrovské náklady, které s sebou nesou např. redundantní diagnostika a opakovaná vyšetření několika specialisty stejného oboru, nejsou adekvátně kontrolovány.

Zdroj: MT