O zázraku zrození pod africkým sluncem

Mimoděložní těhotenství se vyskytne zhruba jednou, maximálně dvakrát na sto těhotenství. S více než 95% pravděpodobností se uhnízdí v tubě vejcovodu a o zbylá procenta se sestupně dělí ovaria a abdominální dutina.

Všechny případy mimoděložních těhotenství jsou vysoce rizikové pro matku a nedávají žádnou, respektive velmi malou šanci plodu. Nejčastější komplikací je abortus plodu ve vejcovodu, odkud se většinou vyloučí retrográdně do břišní dutiny nebo méně často přirozenější cestou do dělohy a dál ven z těla.

Pokud k abortu nedojde a plod dál roste, málo elastická stěna vejcovodu se protrhne a krvácí do břišní dutiny, což patří do diagnózy „akutní břicho“ a smrtelně ohrožuje matku.

Velmi zřídka se retrográdně vypuzený abortus sekundárně uhnízdí v dutině břišní a začíná znovu růst. Někdy (vlastně zázrakem) ruptura tuby vejcovodu moc nekrvácí a vajíčko se taky uhnízdí v břiše.

Mimoděložní těhotenství lokalizované do dutiny břišní tvoří něco málo přes jedno procento všech mimoděložních těhotenství. Když to celé pronásobíte a vydělíte, připadají na každých deset tisíc pozitivních těhotenských testů dvě až tři vajíčka uhnízděná někde kolem jater, respektive v Douglasově prostoru.

Na nějaký z těch hodně prokrvených orgánů, co tam jsou všude kolem, se přichytí placenta, a to taky není úplně bez rizika. Spíš naopak. V každém případě se dítě bez lékařské pomoci nemá kudy dostat na svět.

Ale to sem nemůžu plést, v civilizaci je to jinak. Tam u nás doma se na takové těhotenství přijde relativně brzy. Buď je pozná chirurg po otevření „akutního břicha“ po nějaké té komplikaci, nebo je někdy kolem šestého týdne odhalí gynekolog ultrazvukem. A protože je riziko opravdu vysoké, zase se dostane ke slovu chirurg (asi 2/3 případů) nebo se „vyléčí“ methotrexátem. To je cytostatikum, které brání syntéze DNA v rychle rostoucích tkáních. A je to. Chápete? Těch několik málo zaznamenaných případů donošeného abdominálního těhotenství jsou raritní statistické anomálie, ke kterým kvůli obrovskému riziku pro matku a z hlediska vrozených vad nepříznivé prognóze pro dítě vlastně vůbec nemělo dojít.

Tady je ale Jižní Súdán. Nemocnice Lékařů bez hranic je jediná široko daleko a i když tu máme ultrazvuk (takový malý v kufříku, aby odolal prachu a horku), nemáme gynekologa. Navíc prenatální péče tady nezačíná v šestém týdnu těhotenství, ale pokud vůbec, tak zhruba šest týdnů až týden před porodem.

Je to moje první mise a z letadla jsem v Agoku (Jižní Súdán, oblast Abyei) vystoupil ve středu 9. listopadu pozdě odpoledne spolu s Barbarou, neonatologickou sestrou z kanadského Toronta. Taky je na první misi a hned ve čtvrtek dopoledne, když jsem z lékárny doručil formuli (speciální mléko pro nasogastrickou sondu), mi představila první miminko, drobounké, s neuvěřitelně dlouhými dlaněmi a chodidly. Je mu osm dní a je z dvojčat, narodili se s bráškou doma, dost daleko odtud, a dohromady měli sotva tři kila. Chlapeček to nezvládnul, holčičku proto matka přinesla k nám do nemocnice. Pěšky.

Inshallah!

To se tu často říká. Znamená to: „Dá‑li Bůh.“ Ale někdy Bůh potřebuje pomoc – a po osmi letech, co v oblasti Abyei Lékaři bez hranic působí, už i přespolní vědí, kde ji hledat.

Druhé miminko ze čtvrtečního dopoledne byl chlapeček. Narodil se sekcí, má vrozenou vadu (spina bifida) a vyprávění o něm se do téhle pohádky nehodí.

Při jiné sekci se v druhé polovině října narodilo jiné miminko, holčička. Maminka přišla s bolestí rodit sem do nemocnice (hrubým odhadem po 36. týdnu). Zkoušeli to nějakou dobu v porodnici (jiná než Lékařů bez hranic tu není) přirozenou cestou, ale nakonec přišel ke slovu skalpel. Jenže…

Skoro jako v pohádce o Otesánkovi

Stačilo otevřít břicho (na dělohu ani nedošlo) a z něj se vykutálela holčička. Měla trochu pokroucené tělíčko, ne úplně kulatou hlavičku (vlastně spíš hodně nepravidelně šišatou), ale byla zdravá a měla se hned k světu. Když maminku zašili a pak probudili, holčička se jí moc líbila a za pár dnů šly domů. Ve čtvrtek odpoledne přišly obě na kontrolu, a světe div se, hlavička se zakulatila na normální miminkovské parametry, tělíčko, nožičky i ručičky se srovnaly a obě, maminka i dcera, vypadají zdravě a čile.

No věřili byste tomu?

Šance 1 : 10 000, že se to stane. Šance, že doroste, nepatrná, statistická anomálie, zrnko písku z pouště. Šance, že se narodí? Žádná! Bez Lékařů bez hranic by neměla šanci ani matka, natož dcera.

Babička říkala, že když se rodí víc holek, nebude válka. Tohle jsou dva holčičí zázraky života, tady už bylo války dost. Třeba je to znamení, že už žádná další nebude.

Inshallah!

Zdroj: