Nekonečný příběh ústavních pohotovostních služeb
Epizoda první: Konec královny
V nekončícím, nudném a pro většinu aktérů i diváků únavném představení zvaném ústavní pohotovostní služby dochází v roce 2015 k oživení děje. Scénář psalo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR a Ministerstvo zdravotnictví ČR.
Katarze je sice stále v nedohlednu, ale možná se přesuneme z mnohaleté kolize, s vsuvkou jedné krize, alespoň k peripetii. Nesledujeme ale klasické drama, spíše frašku hodnou pera páně Labichova. První zápletku napsalo Ministerstvo zdravotnictví na téma Dohody o pracovní činnosti (DPČ). Léta byla tato dohoda „královnou“ mezi metodami používanými k obcházení zákonem maximálně povoleného počtu přesčasových hodin. Je pravda, že začátkem roku 2007, kdy tato praxe začala, LOK-SČL proti ní neprotestoval. )
Tehdejší změna legislativy byla poměrně náhlá, systém neměl čas se na tuto změnu připravit. Tehdy navíc byly dohody vesměs pro lékaře výhodné. Ředitelé nemocnic byli pod tlakem a byli ochotni přistoupit i na poměrně vysoké hodinové sazby. Rizika jsme si tehdy neuvědomili. Při zpětném pohledu to byla velká chyba.
DPČ vždy byly ne na hraně, ale kousek za hranou zákona. Zákon se postupně měnil a zpřísňoval, a tak se DPČ více a více posouvaly do nezákonnosti. Navíc v roce 2008 parlament napravil svůj omyl a uzákonil tzv. přechodné období, po které bylo možno zajišťovat nemocniční služby zákonným způsobem – přesčasovou prací. Systém dostal čas na to, aby se s problémem vyrovnal. Neučinil tak, ale to je jiný a známý příběh.
DPČ se mezitím staly pro řadu aktérů zajímavé. Pro managementy nemocnic byly velmi pohodlné. Mzdové náklady byly pěkně zastropované, nebyl problém s evidencí pracovní doby. Vedení nemocnic neměla zájem odměny za DPČ navyšovat.
V roce 2011 došlo ke zvýšení základních platů, ale odměny za DPČ na toto většinou nereagovaly. V dalších letech se pak každoročním tématem stávalo dohodování výše odměny za DPČ. Na závazky státu z roku 2011 se pozapomnělo. Přitom jejich splnění by učinilo DPČ zbytečnými. Tato praxe byla převažující, ale ne vše- obecná.
Některé nemocnice tento model nikdy nezavedly, jiné ho zrušily. Ale byly v menšině. Nebyl ani dostatečný tlak ze strany lékařů. Je třeba přiznat, že řadě kolegů tento mechanismus vyhovoval. Někteří měli odměny nastaveny skutečně vysoko. Někteří akceptovali výdělky postavené na principu rozorávání celin – služby byly placeny mizerně, ale nemocnice je nijak nelimitovala množstvím. Osobně jsem znal „stachanovce“, který v jednom měsíci odsloužil 15 služeb. Postupem času vyplouvaly na povrch další problémy. Lékařům poklesly náhrady za dovolenou. Nedostávali proplacenou celou nemocenskou. Lékařky měly nižší mateřskou. V praxi se totiž začaly uplatňovat předpisy, na jejichž existenci nikdo při uzavírání DPČ nepomyslel.
A právě spor o výši mateřské dovolené vedl až k jednání u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud dal dohodám definitivní ránu do vazu, když v precedenčním rozsudku označil takovou smlouvu za absolutně neplatnou. Od této chvíle bylo jasné, že asi 60 % práce lékařů v nemocnici je prováděno bez jakéhokoli platného pracovněprávního vztahu.
Všechny tyto problémy vedly k tomu, že LOK-SČL svůj původně smířlivý postoj k dohodám přehodnotil. V roce 2014 již bylo zcela zřejmé, že DPČ jsou pro zajišťování nemocničních pohotovostních služeb neudržitelné. Navíc působily jako „žába na prameni“. Jejich existence brzdila potřebu systémového řešení problému přesčasů.
LOK-SČL vyzval lékaře k tomu, aby DPČ na rok 2015 neuzavírali. Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček již brzy po svém nástupu avizoval, že se mu tento způsob řešení ÚPS nelíbí, a že by tato praxe měla skončit. LOK-SČL v této otázce ministra plně podpořil. Několik přímo řízených nemocnic již také DPČ neuplatňovalo.
Ale někteří ředitelé zjevně předpokládali, že to bude stejné, jako tomu bylo vždycky – něco se neoficiálně oznámí, něco se slíbí, ale ve finále se nic měnit nebude. Takže začali zaměstnancům rozesílat nové dohody o pracovní činnosti na rok 2015. Jak asi byli překvapeni, když dostali od ministra přímý příkaz s touhle praxí skončit. Pro nemocnice to bude znamenat potřebu dalších lékařů, nárůst mzdových nákladů. Ale není možné donekonečna omlouvat porušování zákona tím, že „nejsou peníze“ a „nejsou lidi“. Že se u nás problém řeší, až když je kritický, na to jsme si už také zvykli.
Ředitelé nemocnic jsou v nezáviděníhodné situaci. Ale ne všichni, v některých nemocnicích se na to připravovali v minulých letech a šok nebude takový. U lékařů je situace různá. Většina z nich si polepší. Ale jsou tací, kterým z různých důvodů plat poklesne.
Princip, který by byl výhodný pro všechny, nelze v současném chaotickém systému odměňování najít. Proto by se měli lékaři soustředit na splnění slibů z roku 2011 – jednotný systém odměňování pro všechny nemocniční lékaře a důrazné nevýšení základních platů.
Epizoda druhá: Velké zděšení
Zápletka druhá je z pera Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Nenápadně napsaná, v tichosti režírovaná. Nedopadne na všechny, spíše jde o okrajovou záležitost. Ale dopadá na ikony českého zdravotnictví, proto je o ní hodně slyšet. Od 1. 1. 2012 zákoník práce zavedl tzv. smluvní platy. Protože se o nich sice hodně mluví, ale málokdo ví, co přesně smluvní plat znamená, dovolím si zákon citovat: „Se zaměstnancem zařazeným do třinácté a vyšší platové třídy může zaměstnavatel sjednat plat pevnou měsíční částkou, ve které budou zohledněna všechna hlediska, podle nichž jsou stanoveny jednotlivé složky platu podle tohoto zákona, na které by jinak zaměstnanci vzniklo právo, nebo které by mu mohl zaměstnavatel poskytnout (dále jen „smluvní plat“). Vedle smluvního platu zaměstnanci nepřísluší žád- né složky platu. Poskytování odměny a cílové odměny (§ 134 a 134a) není dotčeno. Smlouva o smluvním platu musí být uzavřena písemně; pro obsah smlouvy se použije přiměřeně § 136.“
V zásadě jde o to, že všechny složky platu můžou být sloučeny do jedné. Zákon sice nedovoluje, aby výsledná hodnota byla vyšší než součet maximálně možných výší jednotlivých složek platu, ale tímhle se ředitelé nikdy nenechali brzdit.
Další otázka byla, zda se do tohoto platu počítá i práce přesčas. Před dvěma lety jsme za LOK-SČL vznesli tento dotaz na legislativce MPSV a odpověď byla jednoznačná – do smluvního platu se započítává i veškerá povolená práce přesčas. Pro některé ředitele nemocnic nastala nirvána. Dle jejich výkladu bylo možno sta- novit libovolně vysoký plat a do něj započítat libovolně vysoký počet přesčasových hodin. Nebylo tomu tak, roční limit přesčasové práce pro zaměstnance se smluvním platem zůstal stejný jako pro ostatní. Ale protože nebylo nutno evidovat každý měsíc přesčasové hodiny pro výpočet platu, tak se žádná poctivá evidence nevedla, a bylo hej. Ředitelé tak mohli hlásit, že díky smluvním platům vyřešili problém s přesčasy. Nevyřešili, podvádělo se a lhalo, ale nikdo si nestěžoval, a tak to bylo všem jedno.
Zajímavé je, že i přes tyto nesporné „výhody“ k úplně plošnému rozšíření smluvních platů nedošlo. Pokud vím, tak pouze dvě nemocnice je použily jako základ pro odměňování – IKEM a Nemocnice Na Homolce.
Zato důsledně, dle mých informací se uzavíraly i s lékaři před atestací, u kterých to zákon nepovoluje. A tohle nyní skončilo. Nenápadně. Parlament přijal služební zákon, prezident ho vetoval, politici se bili v prsa, divadlo velké, zákon nakonec schválen. A spolu s ním, v tichosti, bez pozornosti médií, parlament schválil a prezident podepsal zákon s kostrbatým názvem Zákon o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o státní službě.
A tento zákon má ve své čtyřiapadesáté části jednu větu: „Zákon č. 262/2006 Sb. se mění takto: V § 122 se odstavec 2 zrušuje.“ Až po nějaké době si začali příslušní manažeři uvědomovat, co se stalo. Ten zrušený odstavec je přesně to výše citované ustanovení o smluvních platech. Zavládla panika. Ze sdělovacích prostřed- ků se počal linout pláč manažerů nemocnic (hlavně IKEM) o chudácích lékařích, kteří přijdou o desetitisíce, všichni utečou za hranice atd. Zejména pan profesor Pirk předvedl výkon hodný Thálie. Mluvčí Ministerstva zdravotnictví ČR tentokrát lkala na stejnou notu.
Ale je tomu skutečně tak? Pro přeplácené manažery různých rozpočtových a příspěvkových organizací to zřejmě skutečně znamená těžký propad. Ale v nemocnicích to spíše bude opačně – řadě lékařů budou od ledna platy stoupat. Je to sice na první pohled divné, ale je tomu tak. Parlament totiž ke zrušení smluvních platů přijal i přechodné opatření tohoto znění: „Zaměstnanci, který byl ke dni předcházejícímu dni nabytí účinnosti tohoto zákona odměňován smluvním platem, se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona stanoví platový tarif a osobní příplatek, popřípadě příplatek za vedení, zvláštní příplatek a příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí, tak, aby jejich úhrn odpovídal dosavadní výši sjednaného smluvního platu; pokud by však takto stanovená výše osobního příplatku, popřípadě příplatku za vedení, zvláštního příplatku a příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí, přesahovala jejich nejvyšší přípustnou výši podle zákona č. 262/2006 Sb., tyto složky platu se sníží na jejich nejvýše přípustnou výši. Platový tarif musí odpovídat zařazení do platové třídy a do platového stupně v souladu se zákonem č. 262/2006 Sb.“
Pro valnou většinu lékařů, kteří byli dosud odměňováni smluvními platy, platilo, že měli každý měsíc fixní plat, bez ohledu na to, kolik hodin odpracovali navíc ve službách. Kdo sloužil málo, měl výhodu, kdo sloužil hodně, tak možná pracoval za směšné hodinové sazby. Ale protože se žádná řádná evidence nevedla, tak to nikdo nevěděl, a že na sobě řada lékařů nechá štípat dříví, víme už dávno.
To, co platí od 1. 1. 2015, ale pro lékaře znamená zákonný nárok na stejný plat jako byl jeho smluvní – ale bez služeb! A to do hranice maximálně možného tarifu, osobního ohodnocení a příplatků. Pouze v případě, že by jeho bývalý smluvní plat byl nad touto hranicí, došlo by u něj ke snížení platu právě na tuto hranici. Důležité je, kde je tato hranice. Od 1. 1. 2015 to pro lékaře těsně po atestaci činí 80 000 Kč měsíčně. Pro kvalifikovaného lékaře s praxí v rozmezí cca 100 000–108 000 Kč měsíčně a pro špičkového specialistu se blíží 120 000 Kč měsíčně. Přesčasy pak bude nutno platit tak jako dříve (procentuální příplatky k platu), pouze vyměřovací základy budou ve výši bývalého smluvního platu, tedy výrazně vyšší.
Lékaři, kteří slouží, si polepší o tisíce. Specialista, který odslouží povolený rozsah práce přesčas (8 hodin týdně v průměru), pak může dosáhnout až na měsíční příjem kolem 165 000 Kč. Průměrný hrubý plat nemocničního lé- kaře (bez služeb) činí 30 900 Kč měsíčně, se službami pak 60 600 Kč měsíčně. Kolik lékařů mělo dosud tak vysoký smluvní plat, že si od 1. ledna pohorší? Budou to jednotlivci, ale vlivní jednotlivci, kterým dají sdělovací prostředky prostor. Pláč nad koncem smluvních platů jsou krokodýlí slzy.
Poslanci chytili ředitele nemocnic do pasti, kterou předtím ředitelé políčili na lékaře. Lékařům půjdou platy nahoru, ředitelům a koryfejům dolů. Já kvůli tomu plakat nebudu. Jenom je škoda, že se to dominantní většiny nemocničních lékařů netýká.
Tyhle změny způsobily velké zděšení. Zděšeni jsou ředitelé nemocnic, zděšena je i řada lékařů. U ředitelů je to jasné, znamená to pro ně řadu problémů, v případě IKEM a NNH pak zřejmě dramatický nárůst mzdových nákladů, konec pohodlných časů. U lékařů není ke zděšení důvod. Ale většina nemocničních lékařů nemá o této oblasti prakticky žádné právní povědomí a dají si leccos nabulíkovat. A že se o to managementy nemocnic snaží, to jsem zažil na vlastní kůži.
Ve skutečnosti si ale drtivá většina nemocničních lékařů od ledna polepší. Bez ohledu na to, jestli se jich týká zrušení DPČ, či zrušení smluvních platů.
Tahle opatření Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR problém s přesčasy neřeší. Povedlo se ale hodit kámen do zahnívající bažiny, a to je dobře. Nyní si lékaři musejí pohlídat, aby vzniklé vlnobití nebylo uklidňováno na jejich úkor. A že o to snahy budou, je zcela jisté – z toho, co vím, se za zrušení obou opatření lobbuje tak, že se kliky na ministerstvech rozpalují doruda.
Postoj LOK-SČL je v tomto jasný. Žádné vracení se zpátky. Řešením problému ÚPS je pouze navýšení základních platů lékařů a zvýšení počtu personálu v nemocnicích. Doufejme, že oba zásadní zákony, které mají být v letošním roce schváleny – Zákon o veřejných nemocnicích a nový Zákon o vzdělávání lékařů, tomu dají pevný základ.
Miloš Voleman,
místopředseda LOK-SČL ČR
Tempus Medicorum 1/2015
Zdroj: Tempus Medicorum