Neklepejte, Čekejte!
Na neúnosně dlouhé čekaní v nemocnici si mnohdy stěžují pacienti, kteří tam přijdou s akutním problémem. MF DNES proto otestovala akutní příjmy nemocnic ve všech čtrnácti krajích. Reportéři zjišťovali, jak rychle se dočká pomoci pacient s náhlou bolestí zad.
Čekací doby se pohybovaly od sedmi minut až po dlouhé čtyři hodiny. Celkový výsledek však příjemně překvapil – nejčastěji se reportéři dostali do ordinace do dvou hodin.
Test tak ukázal, že situace se v Česku zřetelně zlepšuje. Testované nemocnice by obstály i ve srovnání se zahraničím. "V cizině se čeká čtyři až pět hodin," říká lékař David Marx, který se zabývá kvalitou zdravotnictví. V Česku se čekání zkracuje zřejmě i díky takzvaným akreditacím – tedy razítkům bezpečnosti a kvality, které nemocnice v posledních letech získávají. Každá nemocnice, jež akreditaci má, musí totiž čekací doby sledovat.
"Nelze zařídit, že všichni budou do tří hodin ošetřeni, protože někteří přijdou s poškrábáním od králíka a jiní s vnitřním krvácením. Ale nemocnice musí mít systém, jak i ty méně akutní pacienty s ‚poškrábáním‘ v čekárně pohlídat. Takže nepřijde-li se sestra za tři hodiny člověka znovu zeptat, jak mu je, je to špatně," říká Marx.
Nejdéle redaktoři čekali v Pardubické krajské nemocnici – čtyři hodiny. V Karlových Varech naopak přišli na řadu za sedm minut. Jednorázově na konkrétním místě v tom samozřejmě hraje roli i náhoda, celkové výsledky ze všech čtrnácti regionů však vyzněly pozitivně.
Redaktoři nezdržovali ostatní pacienty – v okamžiku, kdy na ně přišla řada, je pustili před sebe.
Hodiny v čekárně? Není to tak hrozné, ukázal test
Je středa, půl deváté ráno a na chodbě neurologie v Motole už sedí spolu se mnou asi dvacítka lidí. Přede mnou jsou však podle sestry jen asi tři pacienti, takže bych měla být brzy na řadě. Nevídáno: kolega tu onehdy čekal se skřípnutými zády v předklonu tři a půl hodiny.
Před dlouhým čekáním ostatně svým způsobem varuje i cedule na vstupních dveřích oddělení, která hlásá, že o zdejší služby je tak velký zájem, že tu tudíž neberou jiné pacienty než ty, kteří sem spádově patří – byť u nás žádná spádovost neexistuje.
Čekání tu pacientům zpříjemňují televize, ale ty mají dopolední program tak zoufale nudný, že největší zábavu lidem v čekárně způsobí pochodující šváb u dveří ošetřovny číslo dvě. Jedna z pacientek na něj jde upozornit sestry.
"Jéžiš, co s tím budeme dělat? Zavoláme deratizéra?" zní z příjmové kanceláře. "Jen to ne! To nám to tu zavřou. Umíte TO někdo zašlápnout?"
Jestli šváb dohadování přežil, nebo odpochodoval, jsem už nezahlédla, každopádně bylo po legraci. Čekárna se opět ponořila do ticha rušeného jen urputně vtipnou zábavou v televizi a občasným otevřením dveří první a druhé ošetřovny, kdy lékař a lékařka střídavě volali pacienty nebo někam na chvíli vyběhli.
Kam? A proč lékař po odchodu pacienta na pět deset minut zůstává zavřený na ošetřovně? Pije kafe nebo vypisuje papíry?
Tentýž kolega, co v bolestech čekal na neurologii v Motole, má vůbec coby pacient neblahé zkušenosti: "Přišel jsem na úrazovou ambulanci ortopedické kliniky vinohradské nemocnice, už před sedmou ráno, abych tam byl první. To jsem sice byl, ale odcházel jsem s loktem v sádře až po šesti hodinách," popsal.
A to se ještě musel celou dobu dívat na pacienty ležící nedůstojně v pyžamu v čekárně na železných nemocničních postelích, které sem přivezli na vyšetření.
"Jedna paní sténala, že má žízeň, a po několika hodinách už prosila, jestli by jí někdo nedal aspoň rohlík. Byla to hrůza," vzpomíná s tím, že nejhorší bylo vidět, jak do jediné fungující ordinace vchází řada lidí, kteří přišli na ambulanci až později, protože byli objednáni na kontrolu a byli ošetřeni přednostně. Také každý, koho přivezla záchranka, šel dříve.
"Sestřička nás odbývala, že pořadí pacientů určuje lékař," kroutí hlavou. Jak to tedy v nemocnicích je? Kdo určuje, který pacient a kdy přijde na řadu?
Co pacient nevidí
Abych to zjistila, vyzkoušela jsem si kromě role "pacientky" i pohled ze zákulisí. Takže střih: Oddělení urgentního příjmu v olomoucké fakultní nemocnici. Proč právě tady? Byla to první emergency u nás moderně vybudovaná tak, aby se do jednoho místa soustředili všichni akutní pacienti. A to ať už přišli po svých nebo je přivezla záchranka. Počínaje vymknutým kotníkem až po bezvědomého v sanitce.
Tady pak pacienty zdravotníci třídí podle akutnosti do několika skupin: ti, kdo mohou počkat, ti, kteří mají být ošetřeni přednostně, a ti, co musí jít na řadu okamžitě. Což je asi nejlepší možný systém, jak by měla akutní péče fungovat.
Primář zdejšího urgentu Petr Hubáček byl tak hodný, že mě nechal strávit den tam, kam pacienti nevidí: tedy jako "kolegyni" jeho podřízených. Takže jsem jeden den "překážela" profesionálům a sledovala, co se děje za zavřenými dveřmi ordinací, zatímco venku sedí pacienti a čekají na zavolání.
Oteklá ruka? To může počkat
Od rána do jedenácti hodin jich tu ten den měli třiatřicet, což je nebývale málo, normální je jednou tolik. "Střídají se chřipky, záněty močového měchýře, drobná zranění, natažená záda... A večer a v noci pak opilci, kteří se porvali," vypočítává zdravotnice na recepci, s čím sem nejčastěji lidé chodí. Denně tu ošetří celkem 150 až 180 lidí.
"Tak co vás trápí?" obrací se na mladíka na druhé straně okénka. "Taková kuriózní věc. Zabouchl jsem auto a zavřel jsem si tam prsty," ukazuje lehce oteklou ruku.
Stačí zkušený pohled a mladík vyfasuje vedle jména, pojišťovny, rodného čísla a popisu potíží trojkód v počítači: 000. To znamená vzkaz lékaři: Nic superakutního, může počkat... Dalším kódem je například písmeno N pro zraněné dítě do patnácti let. Tedy v překladu: Doktore, toho berte co nejdřív!
Ostatně: na to, jak pacienty roztřídit a nenechat nikoho v bolestech čekat dlouho, existuje mustr – Manchesterská třídicí kritéria, který řada rozumných nemocnic přebírá a poupraví na své podmínky. Pak se nemůže stát, že předem objednaní pacienti brzdí a předbíhají ty, kteří se v čekárně kroutí bolestí.
Nebo že sestry volají pacienty v pořadí, jak přišli, bez ohledu na to, kdo je akutní, jako se mi to stalo před lety v nemocnici v Přerově, kde jsem seděla s rozseknutou nohou. Když se na chirurgickém příjmu ani po více než dvou hodinách nic nedělo a nikoho nezajímalo, jak na tom jednotliví pacienti jsou, byla už pode mnou kaluž krve. Rázně jsem vykročila zabušit na dveře s výhrůžným nápisem: "Neklepat. Vyčkejte příchodu sestry!" Probudila jsem se až na operačním sále při zašívání nohy, což není nejlepší způsob, jak vyselektovat akutní a méně akutní pacienty.
Dobré nemocnice mají systém
Ale zpět na urgent v Olomouci. Strčila jsem tady nos vážně všude a je mi jasné, že je to povrchní pohled jediného dne. Jenže zdá se, že tady by se něco podobného nestalo. Leda snad kdyby v kraji došlo k velké hromadné havárii.
Pacienti tu nepoznají, že sanitka přivezla opilce s rozbitou hlavou nebo paní, která měla závrať a které pomáhám do tunelu CT. A nepoznají, že vzápětí sprintujeme s týmem tří záchranářů do sousedního pavilonu, kde se přesunula voda z tělního oběhu do plic pacientky a ona přestala dýchat.
Zatímco lapám po dechu a nadávám si, že ač bez zátěže přístrojů, funím zdaleka nejvíc, můžu zblízka sledovat léty naučený balet, kdy každý ze tří lidí týmu urgentu a šesti dalších ze zdejšího oddělení přesně ví, co má dělat.
"Saturace?" "91 a klesá." "Odsávat!" "Můžete pustit víc kyslíku?" "Je to na maximu..." "Takže zaintubujeme, tomu se nevyhnem." V tu chvíli ženě selhalo srdce.
Na pět minut se ocitla v klinické smrti, než ji lékaři i za pomoci přístroje na masáž srdce vrátili zpět. Bylo 12.05, poledne, pátek, a urgentu začínala ta náročnější část dne.
Pacienti v čekárně nic z toho nepocítili. Jim se věnují jiní lékaři. A také tady mezi příchozími z ulice nedůstojně neleží ti z nemocnice v pyžamu. Dokonce tu mají speciální pozorovací oddělení pro ty, kdo si potřebují lehnout a vyčkat několik hodin na vyšetření třeba proto, že musí mít prázdný žaludek.
Když si prohlížím průměrné čekací doby za poslední týden, tak doba od chvíle, kdy sem pacient vkročí, do okamžiku, než se mu otevřou dveře ordinace, nepřekračuje v průměru dvě hodiny. To je velmi slušné.
A Motol ze začátku příběhu? Já tam čekala hodinu a padesát minut, což je velmi slušné na oddělení s dobrou pověstí, kam se chce dostat kdekdo. I tady ostatně mají podobný třídicí systém.
"Pacienty třídí staniční sestra do tří skupin. Ti s číslem 1 potřebují akutní péči a jsou odesláni na urgentní příjem. Ti s číslem 2 čekají na ambulanci v pořadí, v jakém přišli. A ty s číslem 3 sestra upozorní, že mohou čekat déle než 5 hodin, a snaží se jim nabídnout jiný termín," říká přednosta oddělení Martin Bojar. A dodává, že nikdo by neměl čekat déle než pět hodin.
Což se také nikomu z pacientů a redaktorů MF DNES v testu v žádné ze 14 nemocnic nestalo.
---
PRAVIDLA
Jak jsme testovali
- Aby redakce MF DNES nezdržovala lékaře od práce a od léčby skutečných pacientů a také abychom nezneužívali systém veřejného zdravotního pojištění, dohodli jsme si návštěvy nemocnic se skutečnými pacienty, kteří potřebovali řešit akutní problém.
- V krajích, kde to nešlo, redaktoři zaplatili poplatky a vyčkali v ambulanci na zavolání do ordinace, kde vysvětlili, že pouštějí dalšího pacienta, jelikož šlo o test MF DNES, takže jsme nikoho nezdrželi ani nečerpali peníze ze systému.
- Nemocnice byly vybrány náhodně – v každém kraji jedna, podle toho, kam nejčastěji pacienti chodí s akutními problémy.
- Test probíhal od osmi ráno až do doby "ošetření", a to buď na urgentním příjmu, nebo v té ambulanci, kam lékaři pacienty s bolestí zad odeslali.
FAKTA
Kde se testovalo
Plzeňský kraj: Fakultní nemocnice Plzeň
Pardubický kraj: Pardubická krajská nemocnice
Jihomoravský kraj: Fakultní nemocnice Brno-Bohunice Královéhradecký kraj: Fakultní nemocnice Hradec Králové Kraj
Vysočina: Nemocnice Jihlava
Moravskoslezský kraj: Fakultní nemocnice Ostrava
Liberecký kraj: Krajská zdravotní nemocnice Liberec
Zlínský kraj: Krajská nemocnice Tomáše Bati
Praha: Fakultní nemocnice Motol
Ústecký kraj: Masarykova nemocnice v Ústí nad Labem
Karlovarský kraj: Karlovarská krajská nemocnice
Olomoucký kraj: Fakultní nemocnice Olomouc
Středočeský kraj: Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov
Jihočeský kraj: Nemocnice České Budějovice
Poznámka: Vždy šlo o nemocnice, které slouží jako přirozené centrum pro akutní pacienty.
Lenka Petrášová, reportérka MF DNES
¨
Autorka se dlouhodobě specializuje na zdravotnictví. Její "testování" nemocnic lékaři nesnášejí, nicméně se díky tomu dnes už otevřeně mluví třeba o bezpečí pacientů v nemocnicích či o nutnosti akreditací zdravotnických zařízení.
Zdroj: Mladá fronta Dnes