Negativní reverz v nové legislativě
Jak jsem se dočetla, pacient může podepsat negativní revers a může být propuštěn pouze v případě, že nebude ohrožen jeho život či zdraví. Často se děje, že tímto způsobem propouštíme pacienty, kteří odmítnou kardiostimulátor či nezbytnou kardiochirurgickou operaci. Co tedy máme dělat?
Zde bych ustanovení dle nového zákona upřesnil. Pacientovi můžete poskytnout neodkladnou péči nebo ho i hospitalizovat za účelem poskytnutí neodkladné péče, pokud sám pacient není schopen vyslovit s tímto souhlas – tím se myslí nejčastěji stav, kdy je pacient v bezvědomí anebo vlivem svého zdravotního stavu nedokáže plně chápat poskytované informace a relevantně souhlas vyslovit. Dalším případem může být, že pacient vlivem intoxikace nebo duševní poruchy bezprostředně a závažně ohrožuje sebe nebo své okolí., pokud toto nelze odvrátit jinak. Hospitalizaci bez souhlasu navíc musíte do 24 hodin hlásit místně příslušnému okresnímu soudu (libovolnou formou). To vše viz § 38 zákona o zdravotních službách. Mimochodem, de facto stejný princip platí i podle dnešní končící právní úpravy. Určitě tedy není správné tvrzení, že „pacient může podepsat negativní revers, jen pokud není ohrožen jeho život či zdraví“. Právě naopak. Je-li pacient ve stavu, kdy je schopen vnímat poskytované informace a plnohodnotně vyslovit souhlas či nesouhlas a nejsou splněny podmínky pro poskytnutí péče bez souhlasu (zákonné podmínky viz výše), je třeba nesouhlas pacienta respektovat i za cenu, že tímto svým rozhodnutím ohrožuje svůj život či zdraví. To se týká i Vámi uváděných příkladů. Je nutné pacienta důkladně poučit, jaké následky odmítnutí péče přináší nebo může přinést, a to vše posléze pečlivě zaznamenat do písemného negativního reversu a nechat pacienta podepsat (případně podepsat svědkem, pokud pacient podpis odmítá nebo podpisu není schopen). Chápu, že pro lékaře to po odborné stránce není uspokojivé řešení, nicméně poskytnutí péče bez souhlasu či nerespektování negativního reversu by bylo velmi kontraproduktivní a lékař by za takový postup mohl nést právní následky, kdežto podpisem negativního reversu je právně kryt. Jestliže současná právní úprava staví pacienta do role rovnocenného partnera vůči lékaři (což je i sdělovacími prostředky pacientům často zdůrazňováno), pacient na druhé straně také musí pochopit, že za svou svobodnou volbu nese svou odpovědnost a plně tím přebírá následky, které mohou na jeho životě nebo zdraví vzniknout.
Podle nového zákona může pacient odmítnout nabízené lůžko následné péče a postarat se má, v případě hl.m.Prahy Magistrát. Tomu také nerozumím, kam takové pacienty, kteří nám budou blokovat akutní lůžka přeložíme?! Magistrát údajně o své povinnosti informován není a i kdyby byl, nemá podobná zařízení. Děkuji za odpověď, s úctou. Blanka Radjenovičová, FNKV Praha 10
Zrušení určitého počtu lůžek v jednotlivých krajích je sice záměrem ministerstva zdravotnictví a krajů, nicméně legislativní povinnost kraje zajišťovat péči pacientům, kteří odmítají překlad z akutního na následné lůžko, dána není. Pokud z odborného hlediska s ohledem na zdravotní stav pacienta lékař další pobyt pacienta na akutním lůžku neindikuje, doporučí lůžko následné péče, avšak tento překlad pacient odmítá, je třeba postupovat standardní cestou písemného negativního reversu. Lékař tedy pacienta důkladně poučí, jaké následky odmítnutí následné lůžkové péče přináší nebo může přinést, a to vše posléze pečlivě zaznamená do negativního reversu a nechá pacienta podepsat (případně podepsat svědkem, pokud pacient podpis odmítá nebo podpisu není schopen). Následně pacienta z hospitalizace propustí .
Kdo je kompetentní podávat výklad zákona? Podstatný výklad podává soud v daném konkrétním případě a je před soudem docela marné hájit se tím, že na jednom serveru právníci vyjádřili se tak či onak...
Máte samozřejmě pravdu. Orgány příslušné k vykládání zákonů jsou u nás soudu. Úkolem právníka je lékaři (či komukoliv jinému) poradit tak, jak se tento právník dle svého nejlepšího svědomí a znalostí domnívá, že by stejnou situaci posoudil soud, a jak by úplně stejným způsobem za svého klienta u soudu argumentoval. Jsou tak zpracované a formulované zákony (či dílčí ustanovení), kde jsou pravidla chování zřetelně stanovena, tudíž i právník může vždy s jistotou či velmi vysokou pravděpodobností poradit, jak se má lékař podle tohoto zákona v určité situaci zachovat. Pak jsou zákony nebo ustanovení formulovány buď méně jasně či nejasně anebo velmi obecně. Záleží posléze na tom, zda je k věci zakotvené v takovém ustanovení dostupná judikatura, tedy zda už soud stejnou nebo podobnou věc řešil a taková rozhodnutí soudu jsou užitečným vodítkem (příkladem jsou např. ustanovení občanského zákoníku o právu na ochranu osobnosti). V případě, kdy zejména u nových zákonů judikatura není žádná (příkladem je právě zákon o zdravotních službách), nezbývá než zmíněná rada dle nejlepšího svědomí a znalostí. Je na samotném lékaři, zda svému právníkovi věří a zachová se podle jeho rady. Zodpovědný právník by měl zároveň na tuto skutečnost lékaře či klienta upozornit a v případech, kde existuje více výkladů nebo výklad je nejasný, zdůraznit, že věc dosud nebyla řešena soudem a nelze proto vyloučit, že i přes veškerou snahu poradit co nejlépe by soud mohl v případě sporu věc posuzovat odlišně.
Mgr. Miloš Máca, www.tribune.cz
DÁLE ČTĚTE:
Zdroj: www.tribune.cz