Nazobanci

Svým složením je podobný kokainu, vytváří se na něm závislost, poškozuje srdce, mozek nebo játra a často vede ke smrti. A lékaři ho cpou malým dětem, vašim dětem! Co je to? Podobná varování o smrtících účincích léku Ritalin, který se už víc než půlstoletí předepisuje dětem se syndromem ADHD - poruchou pozornosti s hyperaktivitou - najdete na internetu spoustu.

Diskusní fóra dnes plní zoufalé matky, které chtějí své hyperaktivní potomky zkrotit a nepřipadat si při tom jako zrůdy, když své dítě dopují. "Velmi jsme s tím bojovali, zpočátku jsme synovi ani léky vůbec dávat nechtěli. Když čtete na internetu všechny ty věci, je vám hrozně. Ale relaxační cvičení nepomáhala, Aleš nebyl schopný normálně fungovat, ve školní lavici neposeděl, neměl kamarády, tak jsme nakonec k předepsání Ritalinu svolili," svěřuje se matka osmiletého Aleše Ulrika Peniašková.

Chlapec, který je podle psychologických testů geniální, se od té doby výrazně zlepšil, ve škole patří k nejlepším, k dokonalosti má ale jeho zdravotní stav pořád daleko. "Aleš má občas šílené noční běsy, nekontrolovatelně chodí v noci po bytě, tříská do nábytku a ani o tom neví," zoufá si Ulrika.

Tragické konce dětským uživatelům Ritalinu věští především členové scientologické církve, která proti psychiatrii brojí obecně. Podle odborníků je ale tento lék i přes vedlejší účinky, jako jsou bolesti hlavy nebo žaludku - které se u některých dětí můžou vyskytnout - zcela bezpečný.

"Před jeho nasazením se dítě kompletně vyšetří. A průběžně se sleduje i jeho hmotnost, protože pacient může ztrácet chuť k jídlu. Ale nežádoucí účinky má každý lék. Za dvacet let, co Ritalin dětem předepisuji, jsem se s nimi setkal jen asi čtyřicetkrát a vždy se je podařilo odstranit," říká Ivo Paclt z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Pacifikovat "věčně zlobivé" dítě fackou, jak se kvůli neznalosti v minulosti často dělo, přitom ničemu nepomůže. "Jde o biologickou, funkční poruchu mozku, kterou lze ovlivnit jenom léky. Přidružená psychoterapie je důležitá, ale sama o sobě nemoc nevyléčí," říká neurolog Ondřej Fiala.

Podobně na tom jsou i děti a dospívající s depresemi. Na rozdíl od Spojených států, kde adorace psychofarmak dosáhla takového stupně, že léky "na uklidnění" dostávají běžně i dvouletí caparti, se jejich vrstevníkům v Česku potřebné péče nedostane až v osmdesáti procentech případů. Dětí s diagnózou ADHD se u nás léčí jen sedm procent.

"Pediatři nebo pedagogové někdy u dětí, které trpí depresí či hyperaktivitou, zapomínají na možnost léčby u dětských psychiatrů. A někdy také rodiče léčbu dlouho odmítají. Když pak tyto pacienty dostaneme ve dvanácti letech, jejich nemoc je už značně rozvinutá. Pokud jste jako dítě stále neúspěšný, konfliktní a rodiče vás za to ještě kritizují, tak si přestavte, jak vypadá osobnostní založení za dobu, kdy se osobnost vyvíjí. Není divu, že neléčené děti mohou skončit ve výchovném ústavu nebo přechodně v psychiatrické léčebně.

Je nutné investovat hlavně do vzdělávání dětských lékařů a pedagogů," myslí si psychiatr Ivo Paclt. Kolik dětí na neléčenou depresi doplatilo, se můžeme jen dohadovat. Faktem ale je, že ročně se v Česku zabije asi padesát dětí a mladých lidí do dvaceti let. A několikanásobně víc se jich o sebevraždu pokusí.

Třiadvacetiletá Karolína s poruchou osobnosti, dříve zvanou psychopatie, si poprvé zkusila podřezat žíly před čtyřmi roky. Depresivními náladami a nutkáním k poškozování přitom trpěla už od jedenácti.

"Tehdy mě školní psycholožka poslala do jednoho centra, kam jsem jednou týdně chodila na skupinovou psychoterapii. Ale moc se tím nevyřešilo. Diagnózu mi určili teprve v devatenácti, kdy jsem se pokusila zabít." Karolína začala brát léky, a přestože u ní mezitím proběhly ještě další čtyři pokusy o sebevraždu, je teď schopna relativně normálně fungovat.
S problémy v ambulantní péči se ale v případě duševní poruchy mohou setkat i dospělí.

Mnohá antidepresiva totiž předepisují i praktičtí lékaři a jejich odborné znalosti nemusejí stačit: "Deprese není někdy včas rozpoznána nebo se podávají příliš nízké dávky antidepresiv," říká Ivo Paclt. "Nemoc se pak rozvine a léčba musí být o to intenzivnější. Přitom pouze čtvrtinu lidí můžete léčit samostatnou psychoterapií, u ostatních je medikace naprosto nezbytná."

Mozková zkouška naslepo

Jenže ani nejnovější preparáty nedokážou všechno. Osmačtyřicetiletý Martin, jemuž lékaři několikrát měnili diagnózu, se léčí od mládí. Momentálně s hraniční poruchou osobnosti. Během let už vyzkoušel tolik druhů antidepresiv, že si o jejich účinnosti nedělá iluze.

"Vývoj akutní deprese byl úplně stejný, ať jsem je bral, nebo ne. Nejstrašnější, co pak vede i k pokusu o sebevraždu, je vědomí, že tě třicet let léčí a k ničemu to není, pořád se ti vracejí stejné problémy. Psychiatři tě cpou léky ze zvyku, aniž vědí, zda to zabírá," říká.

S tím by ovšem zčásti souhlasili i sami psychiatři. Moderní antidepresiva fungují kombinovaným ovlivněním různých přenašečů nervového vzruchu (například serotoninu, noradrenalinu a dopaminu). Který lék pomůže konkrétnímu člověku, ale zjistit nelze. Nemocní tak musejí vyzkoušet několik různých druhů léků, než antidepresiva zaberou. A mezitím počítat s vedlejšími účinky, jako je únava, snížení sexuální funkce nebo tloustnutí.

Doktor Paclt ovšem namítá, že šedesátiprocentní účinnost antidepresiv je v medicíně běžný průměr. A stejně tak nepovažuje za průkazné ani studie britských vědců, podle nichž jsou nejvíce předepisována antidepresiva řady SSRI, účinná zhruba stejně jako placebo.

Martin momentálně užívá léky jenom kvůli zvýšení aktivity mozku. "Beru antidepresivum Wellbutrin, který mě tak nabudí, že nemusím moc jíst ani spát a pracuju na dvě stě procent. Moje současná léčba je vedena přesně ve stylu rockových narkomanů 60. let. Před akcí se nadopuješ speedem, v mém případě Wellbutrinem, a po akci si vezmeš něco na spaní, v mém případě Dormicum, což je náhrada Rohypnolu."

Jeho pocity deziluze možná sdílejí i diváci filmu Přelet nad kukaččím hnízdem nebo čtenáři autobiografického románu Tančím tak rychle, jak dokážu: "Setkala jsem se s více než dvaceti různými terapeuty, byla jsem ve dvou psychiatrických špitálech, krmili mě nesčetnými medikamenty a zaplatila jsem ohromující počet účtů," popisuje své zkušenosti ze sedmdesátých let americká scenáristka a režisérka Barbara Gordon.

"Moje diagnózy byly schizofrenie, maniodepresivní psychóza, cyklothymní osobnost, osobnost na pokraji psychózy, agitovaná deprese, hysterie i jenom prostá neuróza - jen abych jmenovala těch pár nálepek, kterými mě vědecké úsilí polepilo svou širokou štětkou," píše Gordon. Od té doby účinnost psychiatrické léčby sice výrazně stoupla, nicméně ani dnes nedokážou doktoři zázraky. "Zvykli jsme si chápat, že se nedaří léčba rakoviny, nádoru mozku, těžkého infarktu nebo jiného závažného onemocnění, jenom u duševních poruch to jaksi nemůžeme subjektivně přijmout. Samozřejmě nemůžeme určit vždy příčinu, proto se léčí symptomy. Ale právě ty velmi ovlivňují kvalitu života," vysvětluje Ivo Paclt.

Argumentuje přitom i neblahými důsledky rozhodnutí britské Agentury pro regulaci medicínských a zdravotnických produktů, která před lety doporučila nepředepisovat dětem a mladistvým až na jednu výjimku antidepresiva třetí generace SSRI. Na to zareagoval americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv a nařídil umístit na balení antidepresiv varování v černém rámečku o zvýšeném riziku suicidality. Stejné sdělení ostatně dnes najdeme i v příbalových letácích na českém trhu.

Podle Paclta se ovšem brzo ukázalo, že věc se má jinak. "Během tří let tak klesl počet adolescentů léčených na depresi a několikanásobně stoupl počet dokonaných sebevražd. To samé se stalo v Holandsku a celá Evropa to ignorovala," říká psychiatr.

Vyklidněná společnost

Pochybovačné studie nejsou tou hlavní překážkou, která lidi odvrací od psychiatrie. Větší hrůzu mají ze společenské stigmatizace. "Nejsem přece blázen," odmítají mnozí návštěvu u psychiatra. Dospělí dávají přednost alkoholu, případně snadno dostupným benzodiazepinům, které jim běžně napíšou i praktičtí lékaři.

Tahle strategie ale často nevychází. Léky na spaní a prášky proti úzkosti nebo bolesti, jimiž se vědomě krmí velká část národa, vyvolávají při dlouhodobém užívání závislost. Dlouhá léta vládl chuti českých zákazníků hlavně Diazepam ze skupiny benzodiazepinů, které nedávno oslavily padesát let od uvedení na trh a v podstatě záhy vytlačily problematické barbituráty.

V současnosti patří kromě Diazepamu mezi nejznámější "chuťovky" také Oxazepam, Revitrol, Neurol nebo Lexaurin. Na krátkodobé potíže jsou totiž tyto léky působící na centrální nerovovou soustavu skvělé - rychle zlepší náladu, ztlumí bolest nebo uvolní svaly. A řada lidí se s jejich pomocí zbaví aspoň na chvíli úzkosti z nedořešených osobních a rodinných problémů. Při vysokých dávkách nebo dlouhodobém užívání ale můžou člověka změnit v trosku a z bludného kruhu jej dostane až hospitalizace na psychiatrii.

"Je mi blbě, úplně se třesu," píše na webové diskusi LucyLinda. "Beru Rivotril asi pět let, půl gramu ráno a půl večer. Tedy měla bych, ve skutečnosti to je celá dávka ráno a v těžkých dnech jeden přidám. Postupně jsem si uvědomila, že jsem těžkej závislák, a začala lék studovat a snižovat dávky, ale nefunguje to. Takové panické stavy nikomu nepřeju. Ten doktor, který mi to předepsal na brnění končetin zastřelit ho je málo." Podobně zoufalých výkřiků visí na internetu celá řada.

Zhruba pět procent pacientů se může k závislosti dopracovat po půlroce a asi 40 procent po jednom roce užívání, přičemž zdravotníci zaznamenávají v Česku ročně téměř dva tisíce případů závislostí na lécích. "A lékaři to v podstatě přehlížejí, i přes jasné instrukce v příbalových letácích je předepisují třeba několik let, ačkoliv maximální doba je kolem šesti týdnů," říká ředitel Centra adiktologie při 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy Michal Miovský.

Babička, která si jednou měsíčně vezme prášek na usnutí, zřejmě k velké újmě nedojde. Podle výzkumné studie publikované v časopise JAMA z roku 2005 je přesto nekontrolovatelným výdejem léků nejvíc ohrožena právě starší generace. Při srovnání zemí EU obsadilo Česko s 41 procenty případů dokonce první místo v předepisování nevhodných léčiv seniorům.

"Zdá se, že benzodiazepiny nepříznivě ovlivňují degenerativní procesy u starších lidí a urychlují stárnutí buněk. Měli by proto tyto léky brát co nejméně," říká Ivo Paclt. "Ale my se často potýkáme s tím, že k nám přijdou lidé od praktického lékaře, který jim léta předepisoval sedativa a hypnotika. A ta jim nemůžeme vysadit, protože jsou na nich závislí," stýská si psychiatr.

Chyba ale není jen na straně lékařů. Pacienti totiž častokrát obcházejí s prosbou o předpis i několik ordinací současně. A ne všichni hlásí, které prášky už stačili vyzvednout z lékárny. "Běžně se tak stává, že lékař předepíše medikament, který může v kombinaci s již užívaným lékem škodit," připomíná adiktolog Miovský.

Vzít si na každou bolístku pilulku se kromě toho stalo mantrou velké části populace. "Všichni si myslíme, že budeme vždy ve všem úspěšní. A když najednou vyletíte ze zkoušky nebo se s vámi rozejde partner, opijete se nebo si jdete pro léky. To je součást naší kultury," říká Paclt.

Když pak selže domácí lékárnička, není problém sehnat léky mezi známými. Už zmíněný Martin, kterému psychiatr předepisuje na usnutí Dormicum, se závislostí netrápí. "Uvědomuju si to nebezpečí, takže ho neberu tak často. Ale když se rozhodnu, dostanu ho kdykoliv. Občas jsem bral krabičku i pro svoji známou, která trpí nespavostí. Ta dávka je na čtrnáct dní, ale psychiatr mi ji napíše třeba každý týden a vůbec si toho nevšimne," říká.

Komu vadí elektronický recept

Po práškovacím konci Michaela Jacksona si světová veřejnost začala "zobacího byznysu" pozorněji všímat. Podle letošní zprávy OSN je v některých státech lidí, jež zneužívají farmaceutika, dokonce víc než uživatelů heroinu, kokainu a extáze dohromady. Zneužívání předepsaných léků přitom už dávno není záležitostí střední a starší věkové skupiny. Podle školních studií se týká čtyř až osmi procent studentů gymnázií, především dívek, které berou léky proti úzkosti. "V poslední době se ale častěji setkáváme s tímto problémem i u povzbudivých léků. Dívky berou ke zvýšení výkonu hlavně anorektika, která se předepisují k léčbě poruch příjmu potravy," upozorňuje Miovský.

Hitem mezi dnešními studenty i manažery je mimo jiné i již jmenovaný Ritalin, jímž se běžně léčí děti s hyperaktivitou. Jeho nespornou výhodou je fakt, že nevyvolává závislost. "Několik mých spolužáků na vysoké škole ho bralo v období zkoušek. Měli jasnou hlavu a lépe jim to myslelo," vzpomíná Markéta H.

"Ale znám i takové, kteří si jednorázově před velkou zkouškou dali pervitin, aby vydrželi jet čtyřiadvacet hodin v kuse." Přestože problém s plýtváním a zneužíváním medikamentů dosahuje masových rozměrů a ze státní kasy odsává ročně několik miliard korun, k řešení máme podle odborníků daleko. Přesněji řečeno - odpovědná místa nad tím raději přivírají oči.

"Ze strany ministerstva zdravotnictví nikdy nepřišla iniciativa, která by tento problém systémově řešila. Zasahuje to totiž velkou skupinu lidí a je v tom příliš hodně peněz," naráží Michal Miovský na lobbistické zájmy farmaceutických firem. Ty například v roce 2007 inkasovaly jen za skupinu benzodiazepinů, jichž bylo v Česku vydáno přes sedm milionů balení, bezmála 360 milionů korun.

Podle odborníků je možné tenhle problém částečně odstranit elektronizací zdravotnického systému, která třeba ve Španělsku a Dánsku přinesla podle ekonoma Miroslava Zámečníka úspory v řádu stovek milionů eur. Elektronizace v Česku již také začala, vedle nepovinné elektronické zdravotní knížky je ale třeba zavést i elektronické recepty. Jenže právě tahle oblast je zdrojem obrovských sporů spojených s ochranou osobních dat, jež letos v březnu zamezily i přijetí novely zákona o léčivech. A tím i tomu, aby Státní úřad pro kontrolu léčiv (SUKL) shromažďoval v centrálním úložišti elektronických receptů údaje o tom, jaké léky má pacient předepsány a zda si je opravdu vyzvedl.

Zprůhlednění dat a propojení databází ovšem brání i špatná vybavenost ordinací praktiků a odborných lékařů. "Je to práce navíc, než když napíšete do chorobopisu pár řádek rukou," upozorňuje Ivo Paclt.

Navíc se zdá, že elektronizaci si vůbec nejméně přejí pacienti, kteří léky zneužívají: "Nyní toho Rivotrilu potřebuju daleko víc, 6 mg nestačí, přihodím k tomu další 4. A pro příště si těch miligramů dám najednou tak 8 - 10 rovnou, abych netrpěl jak zvíře," píše na internetové diskusi jeden z uživatelů. "Bohužel Nitrozepam nemám, ten mi nějak nechtějí předepsat. Ale u něj je nástup téměř ihned, člověk je sice trochu omámen, ale proti tomu stavu předtím to cítím jako velmi příjemné zklidnění. Spánek zaručen a druhý den je člověk totálně zrelaxován a může jít vstříc novému osudu."


Instinkt, Andrea Votrubová

Zdroj: Instinkt