Nahoře jako dole?
Hierarchie, tedy pořadí či posloupnost podle významu nebo hodnosti, je natolik běžnou součástí naší každodenní společenské zkušenosti, že ji často považujeme za jakousi nezpochybnitelnou danost. Některá prostředí jsou hierarchická méně, jiná více – mezi ně patří právě nemocnice. Vznik hierarchií pochopitelně není samoúčelný a organizační nadřazenost (a nadřízenost) úzce souvisí se zodpovědností. Jasná a přehledná hierarchie je jedním z důležitých předpokladů fungujícího zdravotnického systému. Sociální vztahy jsou zde definovány primárně pragmaticky a funkčně. Dětské pacienty i jejich rodiny může ale takto vymezené prostředí vést k pocitu úzkosti a bezbrannosti.
Zdravotní klauni – a klauni obecně – existují v prostoru označovaném antropology jako prostor liminální. Je to prostor přecházení z jednoho stavu do druhého, a můžeme tak mluvit například o liminalitě čili „prahovosti“ lidského dospívání či zrání, ale podobně jsou prahovým prostorem i nemocnice a jejich situovanost mezi nemocí a zdravím nebo rovnou mezi životem a smrtí. Na jedné straně tohoto potenciálně hrozivého prahu stojí zdravotnický personál, pro který je nemocnice prostředím důvěrně známým, racionálně a hierarchicky strukturovaným a v mnoha ohledech přizpůsobeným jeho profesním potřebám. Na druhé straně je pacient, v našem případě většinou dětský, pro něhož je nemocnice často hotovou džunglí nových významů, kontextů, životních strategií a vyhlídek, ve které je třeba se nikoli bez komplikací zorientovat a adekvátně na ni reagovat.
Na které straně stojí zdravotní klaun? Na obou. A právě v tom je jeho výhoda. Klaun v bílém lékařském plášti a s medicínskými atributy (za všechny jmenujme oblíbený fonendoskop) je na jednu stranu obyvatelem nemocničního světa, patří do něj. Po formální stránce jej lze vnímat jako součást personálu, součást „provozu“. Plášť a oslovování lékařským titulem mu propůjčují zdání autority. Po adjektivu zdravotní ale přichází ještě podstatné jméno klaun. Klaun je bytost v mnoha ohledech podobná dítěti – nadaná všemi eventualitami lidské existence, ale zároveň nekomplikovaná, naivní, nechráněná před shakespearovskými kopanci a výsměchem. Hierarchicky tedy stojí na samém konci, možná dokonce do hierarchického srovnání vůbec nezasahuje.
Jako takový je klaun dědicem nejen římských saturnálií, ale také historického i současného karnevalu – okamžiku, kdy se navyklé pořádky na krátkou chvíli převrátí vzhůru nohama, kdy se svrchovaní vládci na chvíli stávají poddanými. Jde přitom o víc než jen krátkodobou úlevu od pocitu bezmoci či nevýznamnosti, jakési povyražení. Zdánlivě neochvějný systém se náhle ukáže i se svými slabými stránkami a stane se skutečnějším, obyvatelnějším. Děti se mohou na okamžik ocitnout v hierarchii péče o své vlastní zdraví opět na samotném vrcholku, a potvrdit si tak a osvědčit, že vše se děje především v jejich zájmu, tedy ze zájmu o ně.
Na nedávné mezinárodní konferenci zdravotněklaunských organizací v Den Haagu se nizozemský novinář zaměřený na vědu a autor popularizačních knih o neurologii Mark Mieras přiznal, že zdravotní klauni pro něj v minulosti nebyli nijak důležití. „Chvilkové rozptýlení“ a možnost na okamžik „zapomenout“ na situaci, v které se hospitalizované děti nacházejí, mu nepřišly jako dostatečné ospravedlnění přítomnosti klaunů v nemocnici. O jejich významu přestal pochybovat až ve chvíli, kdy pochopil, že jejich role daleko přesahuje jen letmý úsměv na tváři a momentální úlevu. Klauni, ty zdravotní nevyjímaje, pomáhají kontextualizovat naše životy právě v situacích, kdy se cítíme ohroženi, vyčleněni z běžných vazeb, podřízeni systému, kterému tak docela nerozumíme. V nemoci nám navracejí trochu ztracené moci, již si půjčují od těch, kteří ji v nemocnici prokazatelně vlastní a používají. Jednou z dohod, kterou klauni se světem uzavírají, přitom je, že jim v průběhu tohoto „mocenského transferu“ nic neuvízne za nehty, že si nic z té moci nenechají. Klaun obdařený mocí by totiž musel opustit liminální prostor, kde moc (jinými slovy postavení na společenském žebříčku) nehraje žádnou roli. To místo ostatně známe i z legend a pohádek – zlato se tu snadno promění v bláto, kamení nebo suché listí.
Petr Jarčevský,