Na rodině stále záleží

Nemělo by se to, nicméně děje se to stále. Měkké obory, jako je psychologie nebo ekonomie, užívají pojmy z fyziky, s nimiž zápolí i fyzika. Například pojem síla.

Takže motiv, motivaci, jedny z ústředních psychologických pojmů, psychologové chápou jako sílu, která lidi i zvířata přiměje k nějakému druhu chování.

Motivací může být hlad, žízeň, hledání sexuálního partnera, potřeba vztahů s druhými lidmi, potřeba cesty vzhůru na sociálním žebříčku, potřeba něčemu porozumět, zbohatnout, získat pocit naplněného života.

Jestliže byste chtěli pochopit hlouběji, musíte se ponořit do fyziologie, včetně neurofyziologie, biochemie, molekulární a buněčné biologie, genetiky, biofyziky, oborů, se kterými se studenti medicíny trápí asi tři roky. A neměli bychom zapomínat na evoluční psychologii.

Sociální motivy jsou velmi mohutnou silou. Jsou individuální, úměrné věku, genderu i kontextu: batole se odlišuje od dítěte, to se odlišuje od lidí dospívajících, dospělých a starých. Sociální motivy třicetileté ženy s třemi dětmi se obvykle odlišují od sociálních motivů stejně starého ambiciózního může.

Definice sociálních motivů praví, že jsou to systémy vytvořené evolučními dějinami, které ve jménu reprodukční zdatnosti dávají sílu, organizují a volí chování zvládající opakované sociální hrozby a příležitosti. Reprodukční zdatnost znamená přivést na svět a vychovat zdravé potomky, kteří mají naději na další zdravé potomky.

Základní sociální motivy jsou

• ochrana sama sebe,
• vyhnout se chorobám a úrazům,
• přidružení neboli afiliace, potřeba patřit do nějaké lidské skupiny, vyhnout se vyloučení ze skupiny, přitom si uchovávat nějakou míru nezávislosti,
• vyhledávání sociálního statusu neboli příčky na socioekonomickém žebříčku,
• vyhledávání (pohlavního) partnera,
• udržet si (pohlavního) partnera, potřeba vyhnout se rozpadu vztahu,
• péče o děti a příbuzné.

V každodenním životě našeho kulturního okruhu to znamená správnou životosprávu, očkování, preventivní prohlídky, získání manželských partnerů, péče o děti a blízké příbuzné, získat dobrou, život naplňující, tvořivou práci…

Motivace se mohou dostat do vnitřního sporu. Proměňují se úměrně struktuře osobnosti a okamžité i dlouhodobé situaci.

Vypráví o tom teorie životní historie. Týká se zvířat i lidí. Zdroje organismu jsou omezené. Takže je lze „investovat“ jen do něčeho. Jsme‑li dětmi, „investujeme“ do vlastního vývoje. Jsme‑li dospělí, pak obvykle do kariéry, rodiny… Jsou‑li zvířata a lidé v ohrožení, bývá jejich životní strategie krátkodobá. Totéž platí pro kriminální psychopaty.

Poznávací procesy, afektivita a chování se tedy proměňují úměrně tomu, jak jsou aktivovány základní sociální motivace. Ochrana sebe sama se může dostat do sporu s vyhledáváním pohlavních partnerů, zvláště je‑li nablízku efektivní konkurence, i s potřebou vyhnout se onemocnění. To má vliv na pozornost, vnímání emocí a dalších niterných stavů druhých lidí, konformitu, ekonomické rozhodování, agresi, odpověď na přesvědčování, schopnost rozlišit chování označující, že z druhého člověka může plynout nebezpečí, nebo naopak kooperace a přátelství.

Svět se globalizuje a podstatně víc než v dobách minulých přicházejí do styku lidé z odlišných kulturních okruhů, osobně i prostřednictvím sociálních sítí. V jaké míře jsou základní sociální motivace v různých kulturních okruzích podobné a odlišné?

Na otázku odpovídá studie, která měla dvě vlny.

První běžela v letech 2016–2019 ve 32 státech, dotázala se devíti tisíc lidí, žen, kterých bylo víc, i mužů, střední věk skupiny 24 let.

Druhá vlna proběhla od dubna do listopadu 2020, v době covidové epidemie, v 29 státech, tázala se sedmi tisíc lidí, ženy opět převažovaly, střední věk skupiny 29 let.

Obě vlny proběhly v 19 státech, pozeptaly se 11 000 lidí.

Otázky se ptaly na základní sociální motivy včetně podstupnic. Například pod přidružení neboli afiliaci spadají otázky týkající se skupiny (těší mne pracovat ve skupině k dosažení cíle, dávám velkou přednost tomu, abych s lidmi vyšel, být dlouhou dobu oddělen od přátel mne neznepokojuje, být nějakou dobu sám je pro mne krajně důležité, do krajnosti by mne poranilo, kdyby mne přítel vyřadil, znepokojuje mne, jestliže lidé, které znám, něco dělají beze mne).

Snad nejzajímavějším výsledkem první vlny je, že se státy neseskupují podle tradičního dělení Západ versus zbytek světa, bohaté státy versus státy chudé. Na jedné větvi dendrogramu, obrázku vystihujícího členění skupin, jsou dle očekávání Spojené království, Kanada, Austrálie a Nový Zéland. Německu je nebližší Rakousko, Španělsku pak Itálie. Ve stejné podskupině jsou Bolívie, Mexiko, Brazílie, Chile a Peru. Většina anglicky mluvících zemí tvoří společnou skupinu s bohatými východoasijskými demokraciemi. Naproti tomu USA tvoří skupinu s několika latinskoamerickými státy. Senegal a Uganda tvoří podskupinu s Itálií, Španělskem, Thajskem a Čínou. Pozoruhodné podobnosti byly zjištěny mezi Jižní Koreou a Kanadou a mezi USA a Peru. V druhé vlně tvořily společnou skupinu všechny státy, jimž se říká postkomunistické. Do jedné podskupiny spadají až na jedinou výjimku všechny západoevropské státy. Překvapující je, že do společné podskupiny postkomunistických států spadají i Kolumbie a Libanon. Jižní Korea byla opět nejblíž Kanadě.

Jestliže tedy seskupíme řadu států podle společných základních sociálních motivů, objevují se jiné skupiny, než odpovídá dělení, na které jsme zvyklí: Západ versus Východ, Sever versus Jih, bohatí versus chudí.

Pandemie covidu‑19 ukázala potěšující informaci. V současnosti se v našem kulturním okruhu hodně mluví o krizi tradiční rodiny. Měřeno počtem nově narozených dětí, počtem rozvodů, podílem a rozpadem vztahů lidí, kteří nebyli oddáni, žili spolu a měli děti, podílem dětí, které rozvod nebo rozchod rodičů poškodil a dalšími proměnnými, tlakem LGBT+ propagandy krize tradiční rodiny existuje.

Pandemie covidu‑19 ukázala, že na rodině stále záleží. Morové pandemie, které proběhly v mnoha vlnách světem, podobně jako pandemie takzvané španělské chřipky, způsobená chřipkovým virem H1N1 nastupující s koncem 1. světové války, nebo chřipky, které se říkalo asijská, z r. 1957, má v paměti mnoho lidí, nejen lékařů a epidemiologů. Covid‑19 postihl daleko propojenější svět. Od minulých pandemií se ta covidová v mnohém lišila. Například mohutným informačním šumem, který se týkal povahy viru, příčin epidemie a významu očkování.

V porovnání s dobou před pandemií se fundamentální sociální motivy sice nepříliš, nicméně statisticky významně posunuly. Největším posunem dle očekávání byla snaha vyhnout se lidem a místům, kde by mohlo dojít k infekci.

Lidé se podstatně víc, než tomu bylo před pandemií, soustředili na rodinu. Vyhledávání partnerských romantických vztahů pokleslo, význam rodiny stoupl. A co víc: přednost dávaná péči o rodinu převyšovala potřebu vyhnout se onemocnění, bez ohledu na to, že rostla potřeba sebeochrany a nezávislosti.

Stará zkušenost: vzroste‑li tlak a nebezpečí, mají někteří lidé potřebu se­mknout se. Naštěstí to žije i v naší době, kdy si spousta jednotlivců připadá jako střed vesmíru a chová se podle toho.