MUDr. Hroboň: Strkat hlavu do písku před stárnutím populace nemá cenu

České zdravotnictví bude muset vzhledem ke stárnutí společnosti fungovat víc efektivně. Důraz na prevenci, transformace nemocnic a digitalizace mohou být nástroje, které pomohou. Co je ale podle MUDr. Pavla Hroboně, M.S., experta na veřejné zdravotnictví, to nejnutnější? Ze všeho nejvíc bychom potřebovali zvýšení transparentnosti. Jakmile jsou na stůl položena fakta, je o hodně těžší dělat špatná rozhodnutí, než když jsou věci zahaleny neprůhlednou mlhou, řekl ve velkém rozhovoru pro Medical Tribune.

• Náš systém veřejného zdravotního pojištění funguje už více než 30 let. Zaměstnanecké pojišťovny byly zřízeny koncem roku 1992 podle zákona z roku 1992, podle kterého fungují dodnes. Stojí dnes pojišťovny na stejných základech jako v 90. letech?

Pokud je řeč o zdravotních pojišťovnách, jejich činnost je stále založená na zákonech, které vznikly v 90. letech relativně horkou jehlou a prakticky bez předchozí zkušenosti. Znamená to, že některé problémy, které vznikly tehdy na začátku, máme dodnes.

V porovnání se standardními právními formami, ať jsou to obchodní společnosti, nebo nezisková společnost, nazývaná dnes ústav, je u zdravotních pojišťoven v zákoně jen malá a vágně definovaná odpovědnost lidí ve statutárních orgánech. To je hlavní problém. Nejsem legislativec, ale když jsem tři roky pracoval na ministerstvu zdravotnictví, měl jsem příležitost se k legislativní práci přiblížit a pochopil jsem, že pro tak významné organizace, jako jsou zdravotní pojišťovny, by byla vhodná standardní právní forma. Osvědčená právní forma, i když samozřejmě se zvláštními úpravami, by řešila zodpovědnost a například vztahy mezi správní radou a ředitelem. Pokud v této zemi není konsenzus, že by zdravotní pojišťovny mohly být ze zákona povinně neziskové akciové společnosti, pak je právní forma ústavu nejlepším řešením.

• V čem by to bylo lepší?

Jeden z konkrétních problémů je složité účetnictví zdravotních pojišťoven, kterému je těžké porozumět. Velký problém také je, že zdravotní pojišťovny visí ve vzduchoprázdnu. Neziskové organizace mají svého zakladatele, je v nich ředitel se silnou odpovědností a pak správní rada. Vzájemná kontrola těchto tří subjektů je podle zkušeností, které s neziskovou organizací jsou, velmi dobře vyvážená. Na druhou stranu u zdravotních pojišťoven narážíme v těchto věcech na problémy. Zakladatele formálně nemají, podle zákona bylo s výjimkou VZP zakladatelem zdravotních pojišťoven ministerstvo práce a sociálních věcí. Vždy, když chce někdo zajistit férové volby do správních rad oborových zdravotních pojišťoven, ukáže se, jak velký to je problém. Kdo by měl dohlížet na hospodaření zdravotní pojišťovny a pomáhat jí, aby obstála v konkurenci s ostatními? Tato otázka zůstává nezodpovězená.

• Můžeme dalších dvacet třicet let nechat tyto otázky otevřené, nebo nás to dožene?

V devadesátých letech se tu odehrál návrat od systému komunistické národní zdravotní služby k systému veřejného zdravotního pojištění, který jsme měli za první republiky a byl zrušen po únoru 1948. Jsem přesvědčen, že lidé, kteří v devadesátých letech reformu připravovali, skutečně chtěli návrat k systému veřejného zdravotního pojištění. Celý život ale prožili v systému národní zdravotní služby, a proto si nedokázali představit, že ministerstvo zdravotnictví může mít skutečně jen dohlížecí a legislativní roli jako například v Německu. Proto jsme tehdy neudělali celý krok, ale jen dvě třetiny kroku směrem k systému veřejného zdravotního pojištění a dodnes jsme ten krok nedokončili. Žijeme proto v systému veřejného zdravotního pojištění, ale s obrovským vlivem ministerstva zdravotnictví. Zdravotním pojišťovnám jsme se neodvážili dát dostatečné zodpovědnosti a pravomoci.

Vyšší zodpovědnost, pravomoci a správná právní forma. To by naše zdravotní pojišťovny potřebovaly, aby byly efektivně spravovány a aby se mohly proaktivně postavit k úkolům, které by měly plnit. Pokud pojišťovny stále jen čekají, co jim ministerstvo dovolí a co ne, žijeme v pokřiveném systému, který neumožňuje naplno využívat výhody veřejného zdravotního pojištění. Jsme v určitém meziprostoru mezi národní zdravotní službou a pojištěním, což není efektivní. Beru vážně názory, že tyto dva systémy mohou být rovnocenné, je ale třeba žít v jednom z nich, ne každou nohou v jiném.

• Ta debata, zda se nevrátit k národní zdravotní službě, byla dlouhá, ale už se zdá uzavřená, alespoň co se týká relevantních politických stran…

Podle mě by byl návrat k národní zdravotní službě nesmysl, pět let bychom se potáceli v chaosu a potom by se ukázalo, že se nic nezlepšilo. Máme tu systém veřejného zdravotního pojištění, pojďme ho kultivovat. Jednou ze základních podmínek je, aby pojišťovny měly odpovídající právní formu a aby management i správní rady zdravotních pojišťoven fungovaly s takovou zodpovědností, jaká je vyžadována od institucí, které hospodaří s tak velkým množstvím peněz. A hlavně se netočme na tom, kolik zdravotních pojišťoven má být. Máme předepsanou minimální velikost zdravotní pojišťovny a nikomu nepřísluší spekulovat o tom, kolik jich má nebo nemá být.

• Na zdravotní pojišťovny jsme přitom čím dál náročnější.

Je to tak a je to v pořádku. Čím dál náročnější je i život na Zemi. Lidé, kteří se pohybují v různých zdravotních systémech v Evropě, mají vzhledem ke stárnutí obyvatelstva a již dnešnímu nedostatku personálu obavy, kdo se o stárnoucí populaci bude starat. Nemá cenu strkat hlavu do písku. Věci nepoběží dál tak, jak jsme byli zvyklí.

• Co tedy od zdravotních pojišťoven v této složité době chceme?

To je jednoduché. Od zdravotních pojišťoven chceme, aby byly zodpovědnými správci našich peněz, zajistily dostupnost kvalitních zdravotních služeb, ideálně také aby nám pomohly v úsilí zůstat zdravými. Když nemoc vůbec nenastane, je to nejlepší pro všechny. V prevenci je obrovský potenciál, který bohužel zatím nevyužíváme.

• Naučili jsme se hodnotit efektivitu u zdravotních služeb a technologií?

Ne všechny léčebné možnosti fungují pro všechny pacienty a nových technologií je tolik a jsou tak drahé, že nám nezbývá než si velmi přesně určit, co přinášejí konkrétní skupině pacientů v porovnání se starými postupy. Musíme se také ptát, kolik stojí. Zatím to neděláme systematicky. Nákladovou efektivitu hodnotíme u inovativních léků, ale měli bychom ji hodnotit i u zdravotnických prostředků a obecně nových postupů, které se ve zdravotnictví objeví.

Pokud bych si ale měl vybrat jednu jedinou věc, kterou potřebuje české zdravotnictví, tak je to zvýšení transparentnosti. Hodnocení efektivity s tím souvisí, ale transparentnost je širší téma. Potřebujeme údaje o kvalitě, údaje o dostupnosti, o ekonomických výsledcích ve zdravotnictví… Jakmile jsou na stůl položena fakta, je o hodně těžší dělat špatná rozhodnutí, než když jsou věci zahaleny neprůhlednou mlhou.

• U léků jsme v rozhodování na základě dat nejspíše nejdál. A u léků na vzácná onemocnění jsme začali hodnotit nejen dopad na zdravotnický rozpočet, ale i další dopady. Dokážeme jít tímto směrem i v jiných oblastech zdravotnictví?

Zdravotní služby tu nemáme od toho, abychom zachovali vyrovnanou bilanci veřejného zdravotního pojištění. Máme je proto, abychom zlepšili zdravotní stav lidí. Pokud tedy posuzujeme dopad zdravotní služby, měli bychom počítat přinejmenším se všemi veřejnými penězi, nejen těmi, které spravují zdravotní pojišťovny. Považuji za neospravedlnitelné, že do ekonomického hodnocení ve zdravotnictví nezapočítáváme náklady sociálního systému.

Prvním krokem by v tomto směru mělo být svěřit administrativu nemocenského pojištění zdravotním pojišťovnám. Výhody jsou zjevné a je mi záhadou, proč to ještě neproběhlo.

• Jaké výhody by to mělo, kdyby zdravotní pojišťovny dostaly na starost nemocenské pojištění?

První z výhod je, že by zdravotní pojišťovny měly širší pohled na ekonomiku zdraví a braly by v úvahu náklady na nemocenskou. To by změnilo pohled na výhodnost nebo nevýhodnost některých nových léčebných postupů. Druhá výhoda je, že bychom viděli rozdíly mezi lékaři v přístupu k posílání pacientů na nemocenskou. Pojďme to měřit. Zdravotní pojišťovny by na rozdíl od České správy sociálního zabezpečení uměly v této věci chování lékařů měnit. Třetí věc je, že by zaměstnavatelé mohli dostat souhrnnou zprávu, kolik dnů absence měli právě v jejich firmě například v důsledku chřipky. Takový zaměstnavatel pak bude mít motivaci se starat, aby jeho zaměstnanci dostali očkování. A to se netýká jen očkování. Role zaměstnavatelů v podpoře zdraví zaměstnanců může být významná.

• Poradenská společnost McKinsey vytvořila studii Investice do zdraví. Prezentovala ji na svém semináři Hospodářská komora. Začínají se firmy o téma zdraví víc zajímat?

Zájem firem roste a důvod je jednoduchý. Zaměstnavatelé se už delší dobu potýkají s tím, že nemají dostatek pracovní síly. Obyvatelstvo stárne a když pomineme Ukrajinu, nejsme zemí, která by byla příliš otevřená migrantům. Pomoci lidem, aby mohli a chtěli pracovat déle, je jedno z mála řešení, která jsou k dispozici.

• Ta studie se zabývala tím, jak zdravotní stav obecně dopadá do ekonomiky. Co bylo z vašeho pohledu na výsledcích pozoruhodné?

Zajímavě se ve studii ukázala souvislost zdravotního stavu a ekonomického růstu. Snad všichni ministři financí vidí zdravotnictví jako nákladovou položku, přitom bychom ho měli vidět jako sektor, který dokáže podpořit ekonomický růst. Do úspor zajištěných léčbou by se vedle úspor pro zdravotní a sociální systém měl počítat i čas, který mohou lidé strávit v práci. Studie McKinsey jasně ukázala, že investice do zlepšení zdravotního stavu má pozitivní celkovou návratnost. Vyššími investicemi do zdraví bychom nejen zlepšili zdravotní stav lidí, což by samo o sobě bylo skvělé, ale navíc by se nám ty peníze během dvaceti let vrátily zpátky.

• Jaké investice mají největší smysl? Je to podpora prevence?

Když mluvíme o prevenci, můžeme mít na mysli primární prevenci a podporu zdravého životního stylu, ale také sekundární prevenci, jako jsou preventivní prohlídky a screeningové programy nebo očkování. Dále je tu terciární prevence, která u lidí s již existujícím onemocněním, třeba diabetem, usiluje o minimalizaci komplikací. Zmiňovaná studie McKinsey se dívala, co můžeme reálně zlepšit. Porovnali současný stav s publikovanými výsledky toho, co se už podařilo jinde. Ukázalo se, že u nás leží přes dvě třetiny potenciálu zlepšení zdravotního stavu obyvatel v prevenci a jen jedna třetina v léčbě. To je k vážnému zamyšlení. Na prevenci dnes vydáváme o dva řády méně než na léčbu.

• O podpoře prevence se v poslední době mluví v politice víc než dřív. Vidíte, že by se dělaly skutečné kroky?

V mezinárodním srovnání na tom nejsme úplně špatně ve screeningových programech. I v nich se ještě můžeme zlepšovat, a to zejména v motivaci občanů k účasti. Měli bychom dát praktickým lékařům zpětnou vazbu, jak vysoká je účast jejich pacientů na screeningu ve srovnání s pacienty ostatních lékařů. Měli bychom se zamyslet nad tím, jestli můžeme něco udělat s některou konkrétní skupinou obyvatel, která má účast nižší. Také očkování máme u nás dobře dostupné, i když tu je problém se vzrůstající averzí proti očkování ve společnosti, která vyžaduje trpělivou práci a vysvětlování. Co je ale nejdůležitější věc v primární prevenci, kterou bychom měli zlepšit, je zvyšování zdravotní gramotnosti.

Když si někdy člověk pracující ve zdravotnictví všimne v obchodním centru, co jedí lidé s nadváhou, může mít sice dobrý pocit, že po jeho službách bude neustále poptávka, ale na druhou stranu musí být zděšen. Osmdesát procent nemocnosti, nákladů na zdravotnictví a zkrácení života dnes působí chronické nemoci jako diabetes, onemocnění srdce a mozku, nádory nebo mentální onemocnění. Někteří z nás mají k takovým onemocněním dispozice, ale ve valné většině případů si za jejich rozvoj můžeme především svým chováním.

Dnešní medicína dokáže zázraky. Jimi ale mnohdy jen napravuje problémy, ke kterým vůbec nemuselo dojít.

Kouření, alkohol, nedostatek pohybu, špatné složení stravy, obezita, to všechno jsou rizikové faktory, které můžeme výrazně zmenšit, a to jsou naše příležitosti, jak v příštích letech zlepšit zdraví i ekonomiku a ulevit kapacitám poskytovatelů zdravotních služeb.

• Kdo by měl být motivován věnovat se těmto problémům?

My všichni, celá společnost. Chápu, že momentálně má vláda jiné starosti, ale skutečně si myslím, že zlepšení zdravotního stavu by mělo být jednou z vládních priorit. Změnu nemůžeme chtít jen po zdravotnictví, musíme do ní zapojit školství, zaměstnavatele a další.

• A lékaři v primární péči pro prevenci dělají dost?

Máme poměrně nízkou účast na preventivních prohlídkách dospělých u praktika. I v porovnání se screeningovými programy. U preventivních prohlídek by měli odborníci lépe určit, co opravdu dává smysl zkoumat. Pak je důležité zajistit, aby se po preventivní prohlídce, která odhalí nějaký zdravotní problém, s pacientem také něco stalo, tedy aby výsledek preventivní prohlídky měl dopad na léčbu. Před pár lety se diskutovalo, zda nepotřebujeme screening funkce ledvin. Více než padesát procent pacientů, kteří se ocitnou na chronické dialýze, totiž přichází takzvaně z ulice, tedy bez předchozí přípravy. Měli jsme možnost podívat se na data z VZP a ukázalo se, že tito lidé byli téměř v 95 procentech případů už dříve zachyceni. Někdo jim změřil, že jim nefungují dobře ledviny. Potom ale dnešním systémem propadli a nedokázali jsme jim poskytnout péči, která by je na dialýzu připravila. Preventivní prohlídka je tedy jen první krok a po ní musí navazovat nabídnutí služeb, které lidé budou umět využít. V tom máme obrovské rezervy. Potřebujeme zavést takzvané disease management programy a komplexní podporu lidí s chronickými nemocemi.

• Mají na lepší prevenci praktici kapacity?

Po praktických lékařích nemůžeme chtít, aby trávili dlouhý čas podrobným vysvětlováním pacientům, proč je pro ně nebezpečný vysoký krevní tlak nebo vysoká koncentrace cukru v krvi. Měli by ale dělat takzvané krátké intervence. Taková intervence spočívá ve využití přirozené autority lékaře ke stručnému vysvětlení nebezpečí nemoci. Následovat by mělo předání pacienta někomu, kdo je specializován na edukaci a podporu pacienta v dané oblasti – sestrám, které mají kurs pro edukaci diabetiků, do poradny proti kouření a podobně.

• Znamená to, že by s posílením prevence mohli pomoci zdravotníci nelékaři? Ovšem sester také není dostatek.

Sester je nedostatek. Můžeme se ale inspirovat na Slovensku, kde už více než deset let pracují edukátoři pacientů s chronickými nemocemi. To jsou lidé, kteří mají bakalářské nebo magisterské vzdělání. Neexistuje žádný důvod, proč takové činnosti omezovat například na vystudované všeobecné sestry, ty potřebujeme pro jiné úkoly. Rozšíření řad a rolí nelékařů by mělo být jednou z legislativních priorit pro ministerstvo zdravotnictví. Moc to potřebujeme.

• Co ekonomická motivace občanů ke zdravému životními stylu a základním preventivním prohlídkám? Jak vnímáte nynější debatu o určitých bonusech za účast na screeningu?

Myslím, že to je skvělé místo, kde začít. Ekonomická motivace by měla existovat. Řada lidí vnímá jako problém to, že bychom poskytovali někomu peníze za péči o vlastní zdraví. Já to tak ale nevnímám. Kdo pečuje o své zdraví, prospívá zároveň společnému veřejnému balíku zdravotního pojištění. Buďme pragmatičtí, vyplatí se to nám všem.

Je tu ale i jednodušší cesta – některé zdravotní pojišťovny už udělaly první kroky k tomu, aby různé příspěvky z fondu prevence dávaly jen těm svým pojištěncům, kteří absolvují preventivní prohlídky, očkování a screeningové programy. U toho bych začal a pak se můžeme posunout k dalším, přímějším finančním pobídkám. Začínají s tím experimentovat i v Německu a Rakousku. Některé pojišťovny jsou ochotny za absolvování prohlídek poskytnout určitou finanční částku na účet klienta na nehrazené služby ve zdravotnictví.

• Investice do prevence vždy trpí tím, že mají dlouhodobější návratnost. Kdo by na to měl tlačit?

Ministerstvo zdravotnictví. Otázka vyzdvižení role prevence mu patří. Potom mohou změny vykonávat zdravotní pojišťovny, zaměstnavatelé a školský systém.

Prostředky na to teď jsou, zaměstnavatelé ušetří na zrušených povinných zdravotních prohlídkách zaměstnanců v nejméně rizikové skupině.

• Vnímáte tuto změnu pozitivně? Neodhalily tyto zaměstnanecké prohlídky přeci jen některé problémy, které teď mohou zůstat skryté, protože lidé na běžné preventivní prohlídky chodí málo?

Tuto změnu budu vnímat pozitivně, pokud se ušetřené finanční prostředky podaří zapojit do prevence rozumnějším, efektivnějším způsobem. Nepředstírejme, že u těchto prohlídek nešlo často jen o naplnění administrativní povinnosti.

Pomohlo by stanovit obsah prohlídek, které dávají smysl pro různé skupiny lidí podle jejich rizika. Preventivní prohlídky máme rozdělené podle věku, ale jinak víceméně stejné. I s nemocnými zacházíme příliš plošně. Doporučené postupy mluví o diabetikovi 2. typu, maximálně o diabetikovi 2. typu s rozvinutými komplikacemi, ale všichni víme, že existují prediktivní faktory, které dokáží rozlišit, u koho bude rozvoj diabetu rychlejší. Měli bychom se více soustředit na skupiny s vyšším rizikem.

• K tomu by měla pomáhat digitalizace…

Ano a příklady už jsou vidět v praxi. Nejrozšířenější ambulantní informační systém má integrované zhodnocení rizika kardiovaskulárního onemocnění.

• Co se moc nemění, je rozdělení úhrad ze zdravotního pojištění mezi jednotlivé segmenty zdravotních služeb a to, že dominantní díl jde do nemocnic. Je to přirozené? Neměli bychom posílit ambulantní péči?

Nemocnice vždy budou nejdražší částí zdravotního systému. Právě proto je třeba podpořit přesun péče z nemocnic do ambulancí, do jednodenní péče, domácího prostředí a stacionářů. Zatím se změnilo příliš málo.

K tomu, že alokace finančních prostředků do jednotlivých částí zdravotnictví zůstává neměnná, přispívá stávající podoba dohodovacího řízení o úhradách. Jednání mezi sdruženími poskytovatelů a zdravotními pojišťovnami bohužel vychází z toho, o kolik peněz navíc bude příští rok k dispozici. O tyto prostředky poskytovatelé usilují a všichni mají pocit, že mají nárok alespoň na průměrné navýšení. To je špatně. V dohodovacím řízením by se na začátku mělo objektivizovat, kolik peněz potřebujeme navíc kvůli stárnutí populace, příchodu nových technologií, potřebě zvýšení dostupnosti. Na druhé straně víme, kolik peněz navíc přijde na výběru zdravotního pojištění a ze státního rozpočtu. Z toho vyplyne rozdíl mezi potřebou a dostupnými prostředky. Potom by měla nastat debata, jaké změny je třeba udělat ke zvýšení efektivity. Poskytovatelé i pojišťovny by měli přicházet s návrhy. To by byl pragmatičtější přístup vedoucí k lepšímu rozdělení peněz. Schválně neříkám „spravedlivějšímu“. Neexistuje žádný nárok poskytovatelů na automatické a plošné zvyšování úhrad. Je tu jen nárok pacientů a obyvatel na co nejkvalitnější péči hrazenou co nejefektivnějším způsobem. Proto si platíme zdravotní pojištění.

• Nezanedbáváme ale finančně ambulantní péči, nejen když se podíváme na úhrady ze zdravotního pojištění, ale i na dotační fondy?

Netroufám si to bez podrobnější analýzy takto říct. Máme v ambulantní péči dva problémy. První se už řeší, a to je postavení dříve zanedbávané primární péče. Druhým je to, jak jsou placeni ambulantní specialisté. Mají výkonové platby s limity na péči o průměrného pacienta. Problém je, že limity vznikly historicky a dnes vůbec nezohledňují, o jak složité případy se specialisté starají. To je třeba přenastavit. Jeden diabetolog může mít například mnohem větší podíl diabetiků prvního typu, o které je náročnější péče, jiný diabetolog je nemusí mít v péči vůbec – a limity to dnes nezohledňují. Řadě ambulantních specialistů nezbývá nic jiného než se starat o množství nekomplikovaných pacientů, o které by se mohli starat praktičtí lékaři a pro všechny by to bylo lepší. Dnešní systém úhrad tomu ale brání.

• Co budeme řešit v příštích letech? Digitalizaci? Data? Personální kapacity?

Všechno ze jmenovaného. Personální kapacity mají okamžitý dopad na ne­funk­čnost systému. Musíme zajistit, aby byly personální kapacity, které máme k dispozici, využívány efektivně.

Co nás nemine, je redefinice sítě nemocnic v České republice. Podle mě bychom vůbec neměli uvažovat o zavírání nemocnic, my je potřebujeme. Jen musíme dokončit změnu jejich role. Před třiceti lety vyřešila dobře fungující okresní nemocnice 95 procent případů, které se v její spádové oblasti staly. To už dnes nejde. Nikdo nechce být léčen s infarktem myokardu stejným způsobem jako před třiceti lety. Specializovaná péče se musí stěhovat do center.

Na druhou stranu je tu ale velký objem péče, který by se měl odehrát blíž k bydlišti pacienta. Jak po akutní fázi a zaléčení na specializovaném pracovišti, tak také předtím, ve smyslu prevence a péče o nekomplikované pacienty. Z toho vyplývá, že potřebujeme takzvané komunitní nemocnice. Nemocnice, ve kterých zůstane zachována část akutní péče, nebudou ji ale muset poskytovat v režimu 24/7 ve všech základních oborech. Tím se jim ohromně uleví ve smyslu požadavků na personál. Ze zahraničí víme, že takové nemocnice mohou být finančně i personálně stabilní. Management, zaměstnanci a zřizovatelé ale musejí přijmout fakt, že budou poskytovat jinou péči, než byli historicky zvyklí. Pokud to dokáží, udělají pro české zdravotnictví hodně.

Druhou nutnou změnou je užší spolupráce nemocnic v rámci regionu. Příliš často si stále hrají každá na svém písečku. Přitom potřebujeme intenzivní tok informací, pacientů, ale i personálu mezi nimi. Klíčové je také zachovat v menších nemocnicích co největší část postgraduálního vzdělávání lékařů.

Digitalizace zdravotnictví je jedním z nejsilnějších nástrojů k udržení dostupnosti zdravotních služeb. Příkladem je poskytnutí rady pacientům, kteří nevědí, jestli si mají v určité akutní situaci volat záchranku, vyrazit na urgentní příjem do nemocnice, nebo si vzít aspirin a počkat do dalšího dne. Také významná část kontrol pacientů s chronickými nemocemi se může odehrát na dálku.

Pojďme těchto nových možností využít. Jiná šance k zachování a zlepšení dnešní dostupnosti a kvality péče prostě není.

Rozhovor vznikl u příležitosti 30 let od založení Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), které připadá na letošní rok.