Mluvit s dětmi o smrti?
Pedagogové hovořili o situacích spojených s úmrtím ve škole nebo v rodině žáků, připravenosti škol takové situace řešit, přítomnosti tématu ve výuce i o svých potřebách. Rodiče kromě toho, jak se jejich dětí téma smrti a umírání dotýká a jak o něm spolu dokáží komunikovat, vyjadřovali svá očekávání od školy. Učitelé i rodiče se shodují, že o smrti a umírání by se mělo obecně hovořit otevřeněji. Téměř polovina rodičů by ale zároveň měla obavu mluvit s dítětem o takovém tématu, stejně tak téměř polovina učitelů se pro takovou situaci necítí být připravena.
Téměř tři čtvrtiny dotázaných pedagogů si myslí, že o tématu smrti a umírání by se mělo mluvit v rámci běžné výuky, více než polovina se už totiž setkala s nutností řešit situaci spojenou s úmrtím nebo umíráním v rodině žáka, ale i smrtí někoho z prostředí školy, tedy spolužáka nebo pedagoga. Kdy a v jakých předmětech ale s probíráním takových témat začít? Většina dotázaných učitelů se přiklání k tomu, aby se tak dělo v předmětech, jako jsou rodinná výchova a výchova ke zdraví, které jsou vyučovány až na druhém stupni. Velká část učitelů by se navzdory tomu nebála tematiku zařadit do výuky již na 1. stupni, avšak názory na to, v jaké třídě s problematikou smrti a umírání začít, jsou velmi různorodé. Bohužel jen pět procent učitelů je připraveno o smrti hovořit. Stejně tak jen minimum (8 %) škol téma smrti ve výuce nějak řeší. Školy nemají pro takovou situaci stanoven doporučený postup a učitelé většinou nevědí, kde v případě potřeby čerpat informace či podporu. Nicméně většina učitelů se shoduje, že jde o důležité téma, které by se mělo řešit v rámci výuky.
„Stejně jako učitelé vnímají i rodiče, že téma smrti a umírání by se mělo ve společnosti komunikovat otevřeněji. Zároveň se téměř polovina oslovených rodičů brání tomu, že by se téma stalo součástí výuky. Raději by o smrti a umírání informovali své děti sami, bez použití jiných, externích zdrojů. Jenže o tématu se svým dítětem mluvilo pouze 17 procent rodičů a skoro polovina z nich neví, jak by o tématu s dítětem měla hovořit, jak s ním vůbec začít,“ komentuje výsledky výzkumu ředitelka Cesty domů Ruth Šormová.
Data ukazují, že pouze čtvrtina rodičů informuje školu v případě, že v rodině někdo zemře. Na otázku: Museli jste v poslední době, kdy vaše dítě navštěvuje základní školu, řešit smrt či umírání v rodině, odpovědělo téměř 60 procent dotázaných rodičů záporně, 40 procent kladně. Jejich děti nejčastěji přišly o dědečka nebo babičku a 58 procent rodičů dokázalo s potomky mluvit o tom, co se stalo, 36 procent naopak nevědělo, jak to dětem říci a jak se s nimi o tom bavit, nejistě se cítilo šest procent dotázaných. Tři z pěti rodičů berou děti s sebou na pohřeb. „Považuji to za přirozené,“ zněl hlavní důvod. Naopak ti rodiče, kteří by děti na pohřeb nevzali, nejčastěji odpovídali, že by to bylo pro jejich potomky stresující.
„Proč jsme vybrali právě tohle téma, proč míříme k dětem, rodičům, pedagogům a školám? Protože u dětí leccos začíná. Děti se zajímají, ptají, jsou spontánní, nesvazují je předsudky, mají nápady a odvahu. Co se dozvědí v dětství, to si nesou do dospělosti. Jestli se má měnit pohled české společnosti na umírání a smrt, nejde z toho děti vynechat,“ vysvětluje Ruth Šormová.
Pracovníky Cesty domů také zajímalo, co by v té souvislosti rodiče a učitelé potřebovali a co by jim pomohlo. Výsledky výzkumu jsou tedy nejen výpovědí o společnosti, ale také důležitou inspirací a vodítkem pro další rozvoj vzdělávacích i nakladatelských aktivit Cesty domů.
Knížky pomohou
Děti se se smrtí setkávají. Bývají pacienty, blízkými pacientů nebo pozůstalými. I proto Cesta domů představuje podpůrné materiály věnované tématu, včetně nové publikace Slon u tabule – příručky s radami a tipy pro všechny, kdo chtějí s dětmi téma umírání, smrti a zármutku otevírat. Přes 20 z 80 publikací vydaných nakladatelstvím Cesta domů je určeno právě dětem a dospívajícím. Cesta domů také uspořádala řadu tematických programů ve školkách, školách i knihovnách po celé republice a na těchto besedách se opakovaně ukazovalo, že pro děti není těžké téma smrti a konečnosti otevřít.
Právě na základě zkušeností z besed a diskusí o smrti a umírání s dětmi vydává Cesta domů novou publikaci Slon u tabule– praktickou příručku plnou rad, tipů a návodů pro pedagogy, školy, knihovny, ale i rodiče a všechny, kdo chtějí toto nelehké téma zahrnout do povídání s dětmi. Jejími autorkami jsou Martina Špinková a Eliška Mlynáriková, které zde píší: „Pokud o smrti a své konečnosti nemluvíme, obrazně řečeno si pod sebou trochu podřezáváme větev. Neumíme se pak vzájemně utěšit, svěřit se s obavami a strachem. Potom nám nezbývá nic jiného než být s tím velkým ‚slonem v pokoji‘, o kterém všichni vědí a nikdo o něm nechce mluvit, uzavřený sám a bez pomoci. Taková osamělost s nesnadnými otázkami je těžká pro děti, zvlášť těžké je to pro dospívající. Jejich nejbližší okolí si myslí, že mladých lidí se umírání netýká, že takový problém nemusejí řešit, nebo dokonce že je před takovými tématy máme chránit. Ze zkušenosti ale víme, že je to spíše naopak.“
Cesta domů už od roku 2001 usiluje o to, aby smrt nebyla tabu, aby se o ní otevřeně mluvilo a přemýšlelo. Aby se měnil k lepšímu způsob, jakým se v Česku umírá. V domácím hospici a dalších službách doprovází nevyléčitelně nemocné a umírající i jejich rodiny a blízké, provozuje poradnu, půjčuje pomůcky, vydává tiskoviny, provozuje paliativní knihovnu, vzdělávací centrum a informační weby.
V letech 2011, 2013 a 2015 organizace uskutečnila reprezentativní výzkumy s cílem dozvědět se víc o postojích české veřejnosti a zdravotníků/lékařů ke smrti a umírání. Na ty letos navázala a díky podpoře nadačního fondu Abakus zadala agentuře STEM/MARK zpracování výzkumu zaměřeného na to, zda, proč a jak hovořit o umírání a smrti s dětmi (nejen) ve školách. Zapojilo se 1 036 učitelů a 1 008 rodičů dětí ve věku povinné školní docházky, a to ze všech krajů ČR, z větších i menších měst i z venkova. Online dotazníkové šetření bylo doplněno kvalitativním výzkumem.
Zdroj: MT