Mluvíš s námi jako se sanitářem, mami!

Ivana Kirchnerová, staniční  sestra neurochirurgické JIP v Nemocnici na Homolce popisuje pro Medical Tribune svůj  běžný  pracovní den.

Pracuji jako zdravotní sestra ve vedoucí funkci a studuji vysokou školu. Moje pracovní doba je od 6.30 do 15.00. Můj spolubydlící - budík - začíná bušit do svých zvonků v 5.40. Můj pozvolna se probouzející mozek loví v paměti, jak mám dle pokynů z časopisů nanášet nejlépe make up, aby byl co nejdokonalejší. Ranní šlechtění se však opět zvrtne k tradičnímu rannímu rituálu, který zvládám do patnácti minut. Vbíhám do kuchyně, kde rychle připravím snídani a svačinu pro oba chlapce do školy.

Je právě čas, abych vhodila dva jogurty do kabelky a vyrazila na autobus pražské hromadné  dopravy. Většinou stíhám. V autobuse vzpomínám, jestli jsem na nic nezapomněla a pokud ano, plánuji, že chlapcům ještě zavolám.

Manažerkou oddělení

K nemocnici přijíždím včas a v této chvíli již přepínám své myšlení. Momentem, kdy vplouvám na oddělení jednotky intenzivní péče se vžívám do své druhé role zdravotní sestry- managera.

Snažím se tuto roli a funkci plnit na sto procent. Doufám, že mám přirozenou autoritu. Snažím se být vstřícná, usměvavá, tolerantní. Na každém kroku musím prokazovat svou odbornou schopnost, která se snoubí se schopností organizační a řídící. Konflikty, nenadálé události a stresové situace  pokud možno řeším s přehledem, bez bouřlivých emocí, asertivně. Mým dalším úkolem je v týmu kolegů a kolegyň vytvářet klidné a příjemné prostředí, které se odráží především v kvalitní péči u našich pacientů.

Za celý  den vyřizuji několik (desítky) telefonů, vedu několik organizačních, edukačních, terapeutických monologů a dialogů. Společně  s ošetřujícím týmem vytváříme co nejlepší podmínky pro uzdravování  našich klientů, kteří jsou velmi často ve vážném stavu, který bývá provázen  i psychickými změnami.

Blíží se 15. hodina, konec pracovní doby. Chystám se na odchod domů, ale akutní příjem můj záměr zhatí. Je jasné, že mé  plány se posouvají. Volám dětem, uděluji pokyny, co mají než přijdu zvládnout, rychle zjišťuji, co mají za úkoly do školy. Dozvídám se, že mladší syn má referát o můře a opravdu mu to nějak nejde. Pomohu mu? Také se mu nepovedl diktát. Šílím a kárám ho po telefonních linkách, jak je to možné. Doporučuji mu, ať si to příčestí minulé znova zopakuje než přijdu, protože češtinářka ho určitě zítra vyvolá. A ještě si o tom všem doma promluvíme. Pokládám mobilní telefon a rychle se zapojuji do řetězce povinností a standardů, které vyžaduje akutní příjem pacienta.

Honem domů

Vše kolem pacienta je již zajištěno a já s hrůzou zjišťuji, že je 16 hodin. Rychle se převlékám, loučím se s kolegy, děkuji za dnešní spolupráci a letím na autobus, který v tuto dobu bude praskat ve švech. Tiše doufám, že po cestě autobusem na mne nikdo chvíli nebude mluvit. Chci mít chvilku...na promyšlenou, co bude k večeři.

Musí to být něco rychlého a ze zásob z mrazáku a lednice, protože teď už opravdu nakoupit nepoletím a navíc musím prolustrovat, co děti a škola. Čeká také na mě můra (mám na mysli ten referát z přírodopisu). Konečně  moje výstupní stanice, konečně čerstvý vzduch.

Druhá směna

Otvírám dveře našeho domku. Vrhá  se na mě náš pes Betynka, která se chce jako vždy pomazlit. Vrčí a vrtí ocasem, protože nejsem ihned k dispozici a nezouvám se tak rychle, jak si představovala.

„Ještě ty mě hoň,“ komentuji její neverbální projev. Klopýtám při mazlení se psem o boty našich ratolestí a volám do prvního patra, že jsem doma. Moje velitelky hodinky ukazují 17 hodin. Vítám se svými zlatíčky. Informace, co potřebují, co bylo a bude neberou konce. "Co bude k večeři?"

Nejraději bych zařvala  „ Co si najdete v lednici “, ale musím se krotit, neboť nastává moje další role, role  matky vychovatelky, živitelky. Snažím se rychle uklidnit a lovím v paměti, co máme v chladících zařízeních. Mezi tím však ze zvyku procházím domem, zjišťuji nepořádek v koupelně. Zvedám svršky oděvů, které si chlapci postupně odkládali, ale už nedonesli k němému sluhovi, kterého každý dostal  loni k vánocům.

Mé oko citlivé na pořádek (asi už jsem ve fázi profesionální deformace) zjišťuje, že umyvadlo nesplňuje  standard čistoty. Při mytí rukou už sahám po houbičce a čistícím prostředku, abych vycídila umyvadlo a vzápětí pokukuji,  zda můj standard čistoty splňuje i toaleta. Ne nesplňuje! Chopím se tedy štětky a drbu toaletu.

Konečně  je vše dle mých představ. V duchu si říkám, proč muži nemohou vyprazdňovat svou tělní tekutinu v sedě jako ženy. Opět se jdu podívat na děti, jak jsou daleko se školní přípravou. Lehce kárám nedostatky a nutím  je k zopakování učiva. To už ale neustál můj starší syn a rozhodl  se komentovat můj monolog k jejich školní přípravě. „ Mami, tebe dnes někdo v práci naštval, viď? Asi nějakej bílej plášť co? Protože s námi mluvíš jak se sanitářem!“

Odpovídám, trochu více nahlas, že mě nikdo nenaštval, a že na své podřízené nikdy neřvu. V tom se ozve mobil. Volá manžel: „Ahoj, co je? Volám ti už potřetí.“ Manžel radostně oznamuje, že je na cestě domů, protože pracovní plány se změnily. Tím se mění i můj plán večeře, pizza je zavržena, musím ukuchtit něco teplého a sytého.

Při přípravě večeře se mi pod nohami plete pes a v hlavě se mi honí myšlenky, zda jsem v práci vše zvládla tak, jak je třeba a jestli je na oddělení vše v pořádku.

Jak obsadit služby

Tiše se modlím, aby už skončila lavina oznámení sestřiček – "jsem  gravidní". Jestli ještě někdo onemocní, nebo otěhotní, musím vymýšlet diplomatické postupy, aby někdo vzal službu navíc a budu muset oznámit nepříjemnou situaci vedoucímu odděleni.

Také přemítám, dokdy musím  vlastně odeslat diplomovou práci  vedoucímu práce, a kdy mám naplánovanou tu šílenou zkoušku ze sociologie. A hlavně, kdy se tu „socku“ budu šprtat. Ať dělám co dělám, nemohu se v hlavě nějak dopátrat volna ani času pro studium. Další myšlenku na toto téma rychle rozptyluji.

Podávám večeři synům. Manžel ještě domů nedorazil. Sedím u stolu se svými zlatíčky. Je klid a mír. Důvodem ticha je, že chlapečci mají plné pusy.

Z rozjímání  mně vyruší telefon. Volá kolegyně: „Ahoj, dítě má teplotu, musím si vzít paragraf.“ Oznámení přijímám v klidu, vždyť jsem to tušila. Kolegyni s pochopením ujišťuji, ať si nedělá starosti, a postará se hlavně o své malé dítě.

Mohla bych být Sibyla, přesně  tohle mě napadalo při chystání večeře.V hlavě  mi startují diplomatické, zachraňující myšlenky. Komu zavolat, aby kolegyni zastoupil. Pokud službu neobsadím, mám „dvanáctku“, a tím se mění můj zítřejší plán. O všem budu muset informovat děti a manžela. Povedlo se, kolegyně chápou situaci a o služby se podělí. Jeden problém máme zažehnán.

Dobrou noc

Je po jednadvacáté  hodině, manžel vráží do dveří. Záchrana moje. Chlapci mají doma svého náčelníka, ráda mu přenechávám velení a naplno se věnuji domácnosti.

Blíží  se dvaadvacátá hodina, náčelník se loučí s indiány. Indiáni se loučí a dávají dobrou noc té, „co je šílená“. Chvíle, kdy jsme všichni spolu, je u nás vzácná. Jsme všichni pohromadě! Je mi fajn! Miluji je, miluji moje indiány! Můžu ale já mít chvilku pro sebe?

Ivana Kirchnerová, www.tribune.cz

Zdroj: Medical Tribune