Markéta Dušková - Lékařka Krásy a nápravy

Jako jedna z mála žen v chirurgii má titul profesorka. A taky pověst, že je nejlepší v plastické chirurgii. Je pragmatická, rázná a veselá a citlivá. I s touto povahou - nebo právě kvůli ní - musela odejít z popálenin, kde začínala ve vinohradské nemocnici v Praze. Odvedl ji příběh šestileté holčičky.

Co se tehdy stalo, že jste odešla po roce a půl z oddělení popálenin?

To ke mně přišla na kontrolu maminka s holčičkou, které jsme rok předtím zachránili život - měla popáleniny obličeje, krku, rukou a hrudníku.
A maminka mi řekla: "Kdybych tušila, jak bude vypadat, modlila bych se, aby zemřela." Šla jsem za profesorem Fárou a řekla mu, že tohle nemůžu dělat dál. Přeložil mne na plastickou chirurgii. A jsem tam pořád.

Co vás to napadlo, dát se na chirurgii?

Nešlo jinak! Oba rodiče jsou lékaři a já jsem dokonce vyrostla v areálu nemocnice na Bulovce - tam jsme bydleli. Ale vybrala jsem si jiný obor, takový, který se hodí k mé netrpělivé a zároveň umělecké povaze - tedy je rychlejší a má okamžité výsledky. To byla chirurgie.

Nikdy vám nepřekážela krev, bolest?

Nevím, proč si myslíte, že lékaři nutně musí být otrlí a necitliví. Zbytečná krev a bolest pacientů mi vždycky vadí.

Chirurgie pro vás nikdy nebyla těžká práce?

Ne, nikdy. Ze začátku jsem chtěla dělat dětskou chirurgii a chodila ještě na škole k paní doktorce Neubertové a pak za panem profesorem Tošovským. Ale okolnosti mě nakonec přivedly na plastickou chirurgii v nemocnici na Vinohradech. A začala jsem právě na oddělení popálenin. A to bylo opravdu náročné.

Vydržela jste rok a půl opravdu drsné chirurgie.

Ano, ale stálo to za to. Ale ani plastika není vždy jen krásná, estetická medicína.

Plastická chirurgie rekonstrukční, nebo kosmetická?

Vy v tom vidíte rozdíl? Žádný není. Prostě není. Jedno přechází do druhého. Při plastické operaci nikdy nejde jen o funkci, ale i o to, jak bude výsledek vypadat. Můžu udělat plastiku prstů, které po ní budou dokonale funkční, ale když budou vypadat ošklivě, pacient se za ně bude stydět, i je používat. Podobně může skvěle fungovat pacient po operaci obličeje, ale vypadat tak, že nebude chtít do společnosti, aby nebudil odpor. To pro něj pak může znamenat vyřazení, sociální smrt. A to je strašný osud.

S čím jste začínala na plastické chirurgii?

Jako každý. Drobné úrazy, defekty a postupně jsem přešla ke složitějším případům, až jsem se dostala do fáze, kdy jsem schopna navrhovat a realizovat nové postupy.

Zůstala vám z vašich začátků na plastické chirurgii nějaká památeční operace, jako té holčičky z popálenin?

Jedna ano. Dostala jsem na starost starší paní se zhoubným nádorem, který prorůstal celou stěnou břišní. Pacientka byla ohrožena na životě, protože jí ze stěny zůstala jen tenká vrstvička. A já jsem si umínila, že celý nádor odstraním a chybějící stěnu břišní nahradím.

A taky jsem to udělala. Použili jsme přesunutou tkáň z boku a zad. A samozřejmě to nebyla jen moje zásluha, chirurgie je týmová práce. Po šesti letech volali z jiné nemocnice, že je u nich s dalším nádorem na tlustém střevě a neprůchodností střevní. A paní si přála, abych přijela k operaci. Byla jsem v devátém měsíci, pár dnů před porodem, tak jsem se musela omluvit. Paní bohužel náročnou operaci nepřežila.

Vy opravdu nerozlišujete, jestli operujete spíš kvůli kráse, nebo kvůli zdraví?

Ne příliš. Jedno s druhým souvisí. Když cítíme, že dobře vypadáme, máme zdravější sebevědomí, lepší pocit ve společnosti, a tak jsme schopni dělat věci, kterých bychom jinak schopni nebyli.
Když má někdo zhoubný nádor, samozřejmě přemýšlí nejdřív o tom, jestli bude žít, nebo zemře. Když překoná strach ze smrti, jde mu o to, jak žije. A bude žít hůř, nebo žít nebude vůbec chtít, protože ženě třeba chybí prs po operaci rakoviny. Nebo bude žít hůř, protože má odpudivý vzhled obličeje. Ale každý chce chodit do kina, do divadla, mít partnera... Celá estetická medicína je o kvalitě života.

Kdo určuje, kdy je život kvalitní, a kdy ne?

Pacient sám. Doktor je jenom od toho, aby řekl, jestli umí to, co si pacient přeje, případně mu vysvětlil, že jeho představy neodpovídají možnostem skutečné medicíny. Nic víc. Vy ale nenapravujete jen to, co způsobil úraz, vrozená vada nebo nádor.

Ale taky to, co nastalo přirozeně, věkem. Vrásky, malá nebo povislá prsa...

Ale to je pořád to samé. Znovu kvalita života a touha po dokonalosti. Říkám svým studentům, že plastická chirurgie a psychiatrie nemají společné jen stejné první písmeno. Mají společného daleko víc. Když si někdo mermomocí vymáhá operační výkon a já to s ním detailně rozebírám, zjistím, že důvody jsou úplně jinde, než on sám říká. Řeknu vám dva příklady ze života. Je to přes dvacet let, když přišla paní do nemocnice na Vinohrady a přála si facelifting, tedy odstranit vrásky v obličeji. Jako nezkušený pulec jsem jí vysvětlovala, co ji čeká, a taky jsem jí řekla, kolik to bude stát. V momentě, kdy jsem začala hovořit o penězích, se na mě přísně a přezíravě podívala a řekla: "Poslyšte, já jsem sem přišla zachránit svý manželství, jsem ochotna podstoupit i operaci a vy po mně chcete peníze?" Nebo zrovna včera za mnou přišla pacientka, která si přála úpravu tvaru nosu. Standardně jsem se zeptala: "A co vás na tom nose trápí? Proč to chcete?" A ona řekla: "Všechny moje kamarádky už to mají."

To pro vás není důvod?

Ne, to pro mě opravdu není důvod.

Tak jste ji vyhodila?

Ne, nikdy nikoho nevyhazuju. Rozebrala jsem s ní před zrcadlem, co jí doopravdy vadí, co se s tím skutečně dá dělat, a rozešly jsme se v dobrém. I takový pacient má právo na to, abych mu vysvětlila svůj názor na věc.

To se stalo pravděpodobně na luxusní soukromé Klinice GHC, kde také operujete?

Na plastice na Vinohradech se starám o nemocné, jejichž léčbu hradí pojišťovna. V GHC si pacient platí všechno sám. A já se nechci v jedné ordinaci chovat ke každému jinak. Pacient, který si léčbu platí sám, a jsou to často desetitisíce, logicky nechce dlouho čekat a chce prostor, aby mohl s lékařem mluvit v klidu a soukromí. Kvalita operace je samozřejmě na obou místech vysoká, ale platící pacienti na soukromé klinice dostanou přesně to, co očekávají, tedy i luxusní zacházení a diskrétní prostředí.

Máte ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady svou ambulanci?

Ano, v úterý a čtvrtek dopoledne.

Svou ambulanci a poradnu máte i v GHC. Předem je jasné, že jde o peníze. Je to pro vás byznys?

Jak se to vezme. V mém případě bych to tak nenazvala, protože dostávám zaplaceno jen za svoji práci chirurga. Nejsem majitel kliniky.

Minimálně ale víte, že za operaci dostanete zaplaceno.

Ano, to vím.

Vedle toho byznysu zůstáváte ovšem lékařka, s lékařským slibem. Perou se vzájemně tyhle dva aspekty? Konkrétně: přijde pacient a chce udělat facelift a vy vidíte, že je to blbost, že si tím svůj problém nevyřeší.

Tak mu to řeknu a operaci neprovedu.

Ale jde vám o ty peníze.

Do této míry ne. Taková prostě nejsem. Naopak. Ale můžu si to dovolit.

Jak to myslíte? Že máte i tak dost pacientů?

To je jeden důvod, a další, že nemám příliš velké materiální potřeby. Neoblékám se do špičkových značek, nekouřím, neholduju alkoholu, obědvám v závodní jídelně, jezdím průměrným autem, bydlím v bytě a nemám služku Něco stojí moje koníčky - v poslední době golf a předtím potápění, ale to si dovoluju až posledních pár let. Jinak byly vždycky můj největší koníček moje děti.

Jdou ve vašich stopách?

Ne, ne. Syn studuje ekonomii a dcera ještě tápe a říká: "Musíš mě nechat dozrát." Tak ji nechávám dozrát. Ale já jsem nikdy nechtěla, aby dělali medicínu.

Proč ne?

Můžu to říct na rovinu? Protože tohle zaměstnání je v této zemi tak špatně placené a tak mizerně oceněné... Kolik myslíte, že mám jako vysokoškolská profesorka plat?

Nevím.

Zkuste!

Jste profesorka, na lékařské fakultě pracujete na plný úvazek, takže sto tisíc?

Výborně! Třicet osm tisíc včetně osobního hodnocení. A za práci pro nemocnici. Hrubého. Přijďte za mnou do nemocnice, ukážu vám platový výměr.

Takže estetické operace, třeba právě v GHC, děláte ve svém volném čase?

Ano. Je to docela náročné.

Vás ale baví být v jednom kole.

Správně. Dobře jste to odhadla.

Uměla byste si lehnout na gauč a koukat na televizi?

Asi uměla, ale dlouho by mě to nebavilo. Kdybych měla dost peněz, nejspíš bych víc hrála golf a jezdila se potápět častěji než jednou nebo dvakrát do roka.

Kolik je vám roků?

Není mi pětatřicet.

Snad dost na to, abyste mnohokrát zažila chvíli, kdy se pacient podívá do zrcadla po tom, kdy jste mu pomohla být hezčí nebo normálnější. Jaký to je pro vás pocit?

Nádherný. Nikdy se toho nenabažím, je to jak droga. Myslím tím, když slyším slova jako: "Jsem vám vděčný, že to takhle krásně dopadlo," "Vůbec jsem si nesliboval, že to bude tak úžasný," "Stálo to za všechno utrpení, který jsem absolvoval."

Jste dobrá plastická chiruržka?

Tvrdí se to.

Taky jsem to slyšela. Čím se úspěch měří?

Třeba tím, jak moc lidi stojí o to, abych je operovala já.

Dá se kvalita plastického chirurga nějak kvalitativně vyjádřit?

Ne moc dobře Měřítkem je hlavně to, jak se chirurg dokáže ztotožnit s cítěním pacienta a naplnit jeho přání.

Co by měl umět plastický chirurg kromě toho, že je zručný?

Taky by měl mít umělecké cítění, protože výsledek musí být slušivý. Říkám svým studentům: "Udělejte to, jak chcete, ale musí to být hezký. A je mi jedno, jaký zvolíte postup nebo metodu."

Operujete rychle? A je to důležité?

Operuju relativně rychle, protože jsem vyoperovaná. Některé části operace jsou rutinní záležitost, ale preparace nikdy nemůže být rychlá. Šití pak už jde svižněji.

Stane se, že sice operujete obezřetně, ale nakonec vidíte, že se to nepovedlo podle vašich představ?

Výjimečně, ale stane se to. Pak to prostě po sobě rozpářu a napravím. A udělám to i před očima studentů, aby viděli, že se nesmějí stydět přiznat si pochybení a předělat to. Že to patří k věci.

Jaká bývá nejsložitější operace?

Rekonstrukce obličeje. Když člověk přijde o část obličeje, protože měl nádor a část mu chybí. Nebo má závažnou vrozenou vadu, jako je rozštěp. To jsou těžké operace.

Vypracovala jste nějaké nové operační postupy?

Konečnou úpravu tvaru nosu a úst po rozštěpu.

Dá se to laikovi popsat?

Jde to, ale obtížně. I pro lékaře jsem několik měsíců připravovala třídimenzionální video, aby si to uměli prostorově představit. Takže jen tak to verbálně popsat by vám asi moc neřeklo. Pro mě byl směrodatný ohlas odborné veřejnosti ve světě. To považuju za velké ocenění, že mě opakovaně zvou do různých zemí, abych s tímto postupem seznámila další lékaře. A popis metody je i v celosvětové učebnici plastické chirurgie.

Byla jste taky párkrát na zahraničních stážích, jak jsem se dočetla ve vašem odborném životopisu. Co bylo nejpoučnější?

Každá, i negativní zkušenost je užitečná. Nejlepší zážitky odborné, ale i lidské mám z Brazílie. Poučná byla samozřejmě medicína ve Spojených státech. I když tahle země zrovna není můj šálek kávy.

Proč?

Cítila jsem neupřímnost a také to, co jste přiléhavě nazvala byznysem.

Teď mluvíte o lidských vztazích. To není medicína.

Ale to spolu souvisí. Medicína ve Spojených státech má dokonalé technické zázemí. To je nádhera. Na druhou stranu jejich předstírání stále pozitivních prožitků, výsledků a zkušeností, jak říkám, neupřímnost i mezi kolegy, jsou pro moje cítění a pro povahu těžko přijatelné.

Operovala jste někdy kolegu, plastického chirurga?

To mám kouzelný zážitek s brazilským kolegou, který mi jednou řekl: "Hele, já jsem se rozhod, že musím vypadat jako Salvador Dalí." A já jsem říkala: "Ty blázne, to je nesmysl, budeš někdo úplně jinej." A on řekl: "Ale já to tak chci." Tak jsem mu řekla: "Dobře, jsi plastický chirurg, chceš to, budeš to mít." A udělala jsem to. Byl z něj Salvador Dalí.

Já vám nevěřím.

Věřte! Před lety mi poslal obrovskou obálku se svými fotkami a napsal: "Jsem ti tak vděčný. Konečně se naplnilo štěstí mého života. Můžeš to kde chceš zveřejnit, mně to je úplně jedno." Nikdy jsem o tom nemluvila. Jste první.

Operujete i prsa?

Taky. Jsem do té své profese takový fanda, že snad není operace, kterou bych dělala nerada.

Jen čím jsem starší, tím více podléhám výzvám. A výzva je obličej.

Zvětšujete prsa, zmenšujete břicha, kdy začnete zvětšovat penisy?

To ne. To není vůle má. Jsem na tohle stydlivá a obtížně by se mi s mužem-pacientem komunikovalo s ohledem na delikátní krajinu.

Estetická chirurgie se přece skoro ničeho nebojí - když chce někdo vybělit řitní otvor, tak mu ho vybělí, když chce vymodelovat stydké pysky - má je mít!

Nikdy nevíte, jak je i tahle na první pohled šílenost pro někoho důležitá. Někdy i modelace stydkých pysků může mít ryze zdravotní a funkční důvod. Ale máte pravdu, že je to taky věc módy. Jeden můj kolega má dokonce katalog tvarů zevních ženských rodidel. Každá si může vybrat. Nebo každý.

Naznačujete, že si z toho katalogu vybírají i muži?

Ano, a taky velikost a tvar prsních implantátů. Klientkami jsou často mladé dívky kolem dvaceti, přicházejí s muži, kterým je tak padesát, pětapadesát - prostě faunovo příliš pozdní odpoledne. On je movitý, většinou ženatý, ona mu dokazuje, co všechno je pro něj ochotna udělat. A on, protože to platí, přijde s ní a vybere si.

Dovedete si představit, jak budou vypadat prsa žen, které si je teď nechávají vycpávat implantáty, až jim bude osmdesát jako vaší mamince?

Nejspíš si je nechají vyndat nebo vyměnit. Životnost implantátů je v průměru deset let.

Jak vás mají rády feministky?

S žádnou jsem se nikdy nesetkala.

A máte vy feministické názory?

Jediný: abych za stejnou práci dostávala tolik peněz jako muž. To je můj jediný feministický názor, který bych byla docela ráda, aby se realizoval. Ale obávám se, že se toho nedožiju.

Čeká vás plastická operace?

Časem určitě ano. Krásné ženy nerady stárnou.

Kdo vás bude operovat?

No - to je otázka. Kdo a kde. Vím, od koho bych si nechala dát celkovou anestezii. A kdo by mě měl operovat? Nejlepší výsledky faceliftingu jsem viděla u doktorky Eder, původem Rakušanky, která nyní žije na Kanárských ostrovech. Ale ani nevím, jestli ještě operuje. Snad se najde někdo jiný.

Instinkt,   Marcela Pecháčková
---

Přišla paní na facelifting, říkám jí, co ji čeká a kolik to bude stát. A ona: "Poslyšte, já jsem sem přišla zachránit manželství, a vy po mně chcete peníze?"

---

Markéta Dušková MUDr., profesorka

Celou odbornou kariéru se věnuje plastické chirurgii. Specializuje se především na operace obličeje a nosu. Je předsedkyní Společnosti estetické chirurgie a členkou evropských a mezinárodních společností plastické a estetické medicíny. Do světové medicíny vnesla nový operační postup nemocných s rozštěpem. Operuje na klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Estetické medicíně se věnuje zejména na pražské Klinice GHC.

Zdroj: Instinkt