Lékaři se na sklonku života nemocnicím spíše vyhýbají
Rozdíly v terminální péči poskytované buď lékařům, nebo celkové populaci pacientů ukazují na odlišnosti mezi tím, co si pro sebe vybírají lékaři, a tím, co je standardní „end‑of‑life“ přístup pro většinu nemocných. Lékařům, alespoň těm americkým, se před smrtí dostává méně agresivní léčby, méně často umírají v nemocnici a častěji využívají služeb hospice – alespoň tak to ukázaly výsledky dvou studií publikovaných v časopise JAMA.
Intenzitu terminální péče analyzoval tým vedený Joelem S. Weissmanem z Center for Surgery and Public Health, Brigham and Women’s Hospital v Bostonu. Studoval dokumentaci klientů programu Medicare, kteří zemřeli v letech 2004 až 2011, a porovnával tři skupiny: lékaře (n = 2 396), právníky (n = 2 081) a obecnou populaci (n = 665 579). Z analýz vyplynulo, že u lékařů je signifikantně nižší pravděpodobnost, že zemřou v nemocnici, ve srovnání s ostatní populací (27,9 % vs. 32,0 %; p < 0,001). Také pravděpodobnost, že se podrobí chirurgickému zákroku, je nižší (25,1 % vs. 27,4 %) a méně pravděpodobně budou přijati na jednotku intenzivní péče (25,8 % vs. 27,6 %).
Ve srovnání s právníky, kteří jsou považováni za socioekonomicky podobnou skupinu, lékaři signifikantně méně často umírají v nemocnici (27,9 % vs. 32,7 %; p < 0,001). Obě skupiny, lékaři a právníci, se však významně neliší v ostatních sledovaných parametrech.
Skutečnost, že lékaři čerpají před svou smrtí méně agresivní a méně intenzivní péči, si autoři vysvětlují tím, že pacienti‑lékaři si lépe vyhodnotí „zátěž a marnost“ aktivní léčby na straně jedné a případný prospěch z terapie na straně druhé. Dokáží také kvalifikovaněji posoudit vlastní finanční zdroje při volbě léčebných alternativ.
Jediný rozdíl ve sledovaných ukazatelích mezi lékaři a právníky, a to četnost úmrtí v nemocnici, podle výzkumníků naznačuje, že vlastní zkušenosti s umíráním pacientů v nemocnicích patrně motivují lékaře, aby se sami konci života v nemocnici vyhýbali.
„Tyto výsledky říkají také něco o tom, jak lékaři komunikují s pacienty o možnostech terminální péče,“ píší autoři. „Například rodinní příslušníci kriticky nemocných pacientů často usilují u lékařů o ujištění, že se jejich blízkému dostane stejné péče, jaké se jinak dostává samotným lékařům.“
Lékaři častěji umírají doma
K podobným závěrům došel tým Saula Bleckera z New York University School of Medicine v New Yorku. Ten zkoumal dokumentaci zhruba 500 tisíc pacientů, kteří zemřeli v letech 1979 až 2011, a sledoval, kde k úmrtí došlo. U obecné populace pacientů byla smrt v nemocnici častější než u lékařů (40,4 % vs. 38,3 %). U „běžných“ pacientů je také celkově výrazně vyšší pravděpodobnost než u pacientů‑lékařů, že zemřou i v jiných zařízeních péče než v nemocnici (72,4 % vs. 63,3 %). Jinými slovy – lékaři spíše ve svých posledních chvílích zůstanou doma.
Ne všechny výsledky amerických studií lze bezezbytku přenést do našeho prostředí. Zeptali jsme se lékařů ze „zainteresovaných“ odborných společností, nakolik výsledky těchto dvou studií odrážejí i českou realitu.
| Prim. MUDr. Ladislav Kabelka, Ph.D.,
předseda České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP
Tento výzkum je velmi cenný. Z pohledu českého zdravotnictví se dotýká citlivého tématu: „připravenosti lékařů na jejich základní roli ve zdravotnictví – tedy schopnosti vytvořit s pacienty profesionální vztah, navázat důvěru a spolupráci“. Lékaři jsou také lidé, stejně jako jejich pacienti. Přitom se potkávají s velmi obtížnými tématy a v rámci své profese jsou nuceni být oporou často v situacích, ve kterých sami obtížně kontrolují své emoce. Nejde o to, zda budeme schopni „plakat“ s nemocným či jeho blízkými, jde o schopnost vnímat, pochopit a podpořit nemocného v těžké situaci. A to není možné bez vlastního přijetí, bez pochopení a schopnosti práce s emocemi. Možná se zdá, že nyní nehovořím o tématu. Opak je pravdou. Zrovna čeští lékaři trpí naprostým nedostatkem osobní i profesní připravenosti k řešení těžkých emočních a komunikačních situací. A přitom stejně jako jejich kolegové v zahraničí jsou lidé a mimo jiné to prokazují tím, že potřebnou lidskost, emoční podporu, otevřenou upřímnost a symptomovou léčbu v závěru života potřebují a vyžadují.
| Prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc.,
člen výboru České onkologické společnosti ČLS JEP
Já osobně jsem se celý život snažil k nemocným přistupovat způsobem „co bych udělal, kdyby to byl můj otec, matka, manželka“. Někdy to hodně pomohlo k získání přesvědčení, že se s vysokou pravděpodobností rozhoduji správně. Také samozřejmě hodně záleží, co chce nemocný. Zažil jsem pochopitelně oba extrémy – a to i u pacientů‑lékařů. Někteří říkali „chci jen léčbu, která odstraňuje obtíže“, jiní naopak „chci léčbu, i když bude riziková nebo komplikovaná“. Já se na stará kolena (72 let) u sebe kloním k léčbě co nejméně agresivní, pokud bych tedy měl zhoubné onemocnění. Ale co opravdu budu chtít, to se uvidí, až se to stane, nemoc člověka často zásadně změní, a tedy změní i jeho uvažování a rozhodování.
Zdroj: www.tribune.cz