Krkavcovití, hlavonožci, lidi také
Začnu se smyslovým vědomím krkavcovitých ptáků. To jsou například naše černé i šedé vrány, havran polní, krkavci, kavky, sojky, straky a ořešníci.
Vidí barevně i v ultrafialovém světle, skvěle rozlišují pohyb. Novokaledonská vrána vidí binokulárně, takže si vyrábí jednoduché nástroje a užívá je. Některé druhy zrakově poznávají své bližní jako jednotlivce. Krkavcovití skvěle slyší, takže se dorozumívají.
Lze u nich mluvit o emotivitě?
Baví se. Dokáží se klouzat po sněhu na kusu plastu. Jestliže se jim předvedou mrtví příslušníci vlastního druhu, svolávají své bližní.
Testuje‑li se jejich prostorová paměť, pak systém pravého oka zpracovává informace týkající se objektu, zatímco systém levého oka zpracovává prostor. Novokaledonské vrány při výrobě bodců, jimiž získávají z nepřístupných míst hmyz, dávají přednost jedné noze, tedy jedné straně.
Pamatují si co, kde a kdy, takže mají epizodickou paměť.
Krásně modrá sojka západní, která žije podél pacifického pobřeží Spojených států, si pamatuje, co, kde a kdy si uložila. Když se naučí, že v jednom prostoru je potrava vždy a ve druhém nikdy, ukládá potravu do druhého prostoru. Takže předvídá budoucnost.
Některé straky prošly zrcadlovým testem považovaným za test nižší úrovně sebeuvědomování. Poznají, že se jim na těle objevila značka, kterou neměly, a snaží se ji odstranit. Některé asijské slonice a delfíni chovaní v zajetí dokáží to samé. Krkavcovití pravděpodobně poznávají, že jsou individua, poznají, že mají jiné potřeby a jiný pohled na svět kolem sebe, než mají ostatní příslušníci vlastního druhu. Kradou‑li potravu svým bližním, dokáží tuto informaci užít pro odhad sousedova chování. Samečkové sojky obecné dokonce mění nabídku potravy svým samičkám podle toho, co dámám chutná.
A teď hlavonožci.
Uvádí se, že jsou barvoslepí. Některé druhy při dvoření signalizují rychlými proměnami barev svého tělesného povrchu, což ale může znamenat schopnost rozlišovat kontrast, velikost a tvar. Proč by pak ale měnily barvy? Jsou citliví na polarizované světlo. Rychle přizpůsobují tvar a barvu svého těla okolí. Na přísavkách mají čidla citlivá na chemické proměny, to souvisí s hmatem. Dokáží odšroubovat sklenici, ve které je potrava.
Hrají si. Postrkují plastové lahve proudem vody, což opakují, když jim proud přinese lahev zpět. Mají senzorické neurony, které rozlišují poškozující podněty, takže mohou poznávat bolest.
Informace zpracovávají oboustranně, nicméně některé poznávací funkce zpracovává buď levá, nebo pravá polovina jejich mozku. Sépie užívají systém pravého oka k přizpůsobení jasu své kamufláže. Při lovu jsou schopny stereopse, dobrého prostorového vidění, což svědčí pro schopnost slučovat informace z obou očí.
Chobotnice užívají různá ramena k různým činnostem, kromě toho jsou ramena schopna činnosti do jisté míry nezávisle na mozku. Mají své „mozky“. Každé rameno má svůj sebepoznávací systém, takže si vzájemně nezasahují do činnosti. Otázka, zda má chobotnice jedno, nebo devět vědomí, je otevřená.
Sépie si podobně jako někteří krkavcovití ptáci pamatují co, kde a kdy, epizodickou paměť mají tedy také. Hledají kořist podle toho, čím se kde krmily, kde to bylo a jak dlouhá doba uplynula od posledního krmení.
Zda si hlavonožci uvědomují sami sebe, známo není. Z jejich dokonalé schopnosti maskování, napodobování neživých objektů, nepoživatelných nebo jedovatých živočichů, nebo dokonce řas plyne, že by mohli mít ponětí, jak je vidí druzí živočichové.
Celé to vyprávím proto, že bychom si měli rozšířit představu o vědomí.
Samozřejmě, že záleží na definici.
Filosofové si na ní brousí důvtip celá staletí, biologové a neurovědci posledních dejme tomu 130 let.
My, dospělí lidé, známe vědomí ze subjektivní zkušenosti.
Víme, že existuje vědomí ve smyslu bdělosti, opakem je spánek, jenž rovněž není jednotným jevem, jiným opakem jsou různé stupně bezvědomí.
Víme, že existují smyslová vědomí, například zrakové, sluchové, somatosenzorické, které rozlišuje velmi různé druhy dotyků, chuťové a čichové, vědomí polohy v prostoru.
U některých zvířat existují smyslová vědomí, která si neumíme představit. Příkladem je echolokace netopýrů, rozlišování více než tří základních barev u korálových rybek a také vědomí rozlišující magnetické pole, polarizované nebo ultrafialové světlo.
To jsou vědomí, která si zvířata i lidé uvědomují.
A konečně existuje sebeuvědomování, vědomí sama sebe, jáství. Psychologové často užívají pojem vědomí jen pro sebeuvědomování. U lidí se vyvíjí do zralejší podoby až kolem čtvrtého roku věku. Sebeuvědomování se vyvíjí u různých lidí do různé šířky a hloubky celý další život.
Je nejméně pětisložkové: obnáší průběžnou seberegistraci, to jsou zejména podněty plynoucí z vlastního těla, autobiografickou, tedy osobní paměť, sebepoznávání neboli autonoetické vědomí a také mentalizaci a afektivní empatii. Mentalizace umožňuje poznat, že druzí lidé a případně živočichové nejsou věc, mají niterné stavy, které nejsou na první pohled vidět. Afektivní empatie dovoluje rozlišit citové stavy druhého člověka a také je prožít.
Je tedy zřejmé, že vědomí není jev typu ano/ne. U zvířat i lidí má v každé úrovni víc rozměrů. Proto jsem vyprávění začal krkavcovitými ptáky a hlavonožci.
Nadto jsou smyslová „vědomí“, přesněji řečeno rozlišovací schopnosti v různých smyslových kategoriích, u různých zvířat různě bohatá, od neuvěřitelných zrakových schopností dravých ptáků po praktickou slepotu krtků, jejichž schopnost rozlišování čichem si neumíme představit, stejně jako si neumíme představit čichové rozlišování psů nebo slonů. Ti vidí hůř než lidé, ale čidly, která mají v chodidlech, rozlišují infrazvuk šířící se povrchem půdy, takže na velkou vzdálenost poznají, co se děje s jejich bližními.
Slovo „vědomí“ jsem dal do uvozovek proto, že je nejisté, do jaké míry jde o vědomou činnost nebo o druh velmi složitého nevědomého automatismu.
U lidí je totiž známo „vidění slepých“.
Lidé s poškozenou zrakovou kůrou objekt nevidí, nicméně mají‑li jej uchopit, uspořádají prsty ruky do patřičného tvaru. Choulostivý obrázek promítnutý do slepé části zorného pole slušné dámy způsobil, že zčervenala, aniž si uvědomovala, co viděla. V prvním případě odpověděl somatomotorický systém, v druhém emotivita, aniž podnět pronikl do zrakového vědomí.
Existuje tedy „neurologická“ dráha zpracovávání informace, dala by se připodobnit k robotu, a dráha „kognitivní“ neboli poznávací, která je součástí vědomí. Z toho plyne, že zvíře, které není stiženo „viděním slepých“, by mělo zpracovávat zrakové podněty vědomě.
Další rozmanitostí jsou emoce se zápornou valencí, například bolest a strach, žízeň a hlad, zrovna tak jako s valencí kladnou, například blaho a radost.
Zvířata rozlišují jak obě valence, tak jejich intenzitu, a umějí je porovnat.
Pokusní potkani mají rádi roztok cukru. V experimentu jim byl nabídnut, ale museli projít pěkně vychlazenou komůrkou, což příjemné není. Zima nezima, dali přednost sladkému nápoji. Podobné experimenty byly provedeny s leguány a s poustevníčky severskými, což jsou obyčejní mořští krabi. Výsledek byl stejný, přitom leguáni jsou obratlovci a krabi jsou bezobratlí s podstatně jednodušší nervovou soustavou. Takže ještě náročnější otázka. Mají vědomí bezobratlí živočichové? V jakém rozsahu a hloubce?