Koukolík: Klokánci

Díváte‑li se, jak maminky a tátové komunikují s nejmenšími dětmi, všimnete si koordinace pohybů, doteků, zvuků, pohledu, neverbálních signálů komunikace. Děti i rodiče jimi posilují vzájemnost. Mluví se o sociální synchronii. Je projevem činnosti neuronových sítí velkého rozsahu, společně se jim říká sociální mozek. Díky sociálnímu mozku, který v nějaké podobě mají všichni sociálně žijící savci a ptáci, víme, že naši bližní nejsou věc, jsme s to „číst“, co se děje v jejich nitru, co zamýšlejí, kam směřují, jaký bude jejich další krok. Což bylo pojmenováno slovem mentalizace, také tetorie mysli. Plně vyvinutá je u čtyřletých dětí.

Mentalizace umožňuje poznat, co se děje v nitru našich bližních citově, tomu se říká poznávací neboli kognitivní empatie.

Sociální mozek umožnuje nejen poznat, co se citově děje v nitru našich bližních, umožňuje to i prožít: „tvoje bolest – moje bolest, tvoje radost – moje radost“, čemuž se říká citová neboli afektivní empatie, někdy jen empatie. Je možné, že dosavadní vývojový úspěch našeho druhu je dílem vysoce empatizujícího sociálního mozku.

Sociální synchronie vyzrává v průběhu dětství a dospívání. Připravuje děti na život ve skupině. Dobrý vývoj sociální synchronie předpovídá, jak budou děti vycházet s druhými dětmi, regulovat své emoce a zvládat stres. Je základem pro dobré lidské vztahy v dospělosti.

Význam sociální synchronie pro dospělé chování ukázala studie, která sledovala děti od narození až do jejich dvaceti let. Některé děti přišly na svět zdravé a zralé, jiné se narodily také zdravé, bez neurologického postižení, ale předčasně. Péče o předčasně narozené děti byla dvojí, jednak obvyklá v inkubátoru, jednak podobná péči o mláďata klokanů a dalších savců, pokud možno s trvalým kontaktem tělíčka dítěte s tělem matky, „kontakt kůže–kůže“.

Studie, o které vyprávím, ověřovala dvě hypotézy:

• zda kontakt kůže–kůže v novorozeneckém období vylepšuje sociální synchronii v dětství a dalším vývoji, čemuž nasvědčují zvířecí modely,
• zda sociální synchronie zlepšuje schopnost rozlišovat citové stavy druhých lidí, což se projeví v činnosti neuronových sítí, které jsou podkladem empatie a sebeuvědomování.

Bez ohledu na rozdíly při narození nebyly mezi skupinami zjištěny rozdíly empatie, což lze vysvětlit dvaceti lety uplynuvšími mezi příchodem na svět a měřením. Neurologicky nepostižené nezralé děti se co do empatie vyvíjejí zřejmě stejně dobře, ať jsou „klokánci“, nebo žily v inkubátoru. Zřejmě záleží na vlivu rodiny a dalšího prostředí. Život v inkubátoru je něco jiného, než je život v krajně deprivujícím prostředí sirotčince. Tyhle děti co do vývoje mozku postižené bývají.

Výběrová odpověď na podněty

Čtyři velké uzly neuronové sítě empatie odpovídají na podněty výběrově (P1). Odlišují empatickou odpověď na radost, stres a smutek druhého člověka od celkové emoční odpovědi. Míra aktivity uzlů sítě odpovídá emoční intenzitě podnětu. Síť současně zajišťuje spojení vnitřních orgánů a sebeuvědomování. Vidíme‑li někoho zle trpět, sevře se nám srdce, začne bouchat, lidé někdy zblednou, rozšíří se jim zorničky, stoupne krevní tlak, uvolní se stresové hormony.

Dva z uzlů neuronové sítě empatie, amygdala a insula, jsou citlivé na podmínky, ve kterých byli lidé vychováváni. Amygdala, mandlové jádro, je soubor neuronových skupin pod kůrou pólu spánkových laloků mozku. Insula je rozsáhlý úsek mozkové kůry v rýze mezi čelním a spánkovým lalokem.

Zrovna tak, jako jsou amygdala a insula citlivé na podmínky, v nichž byli lidé vychováváni, odpovídají v průběhu interakce maminky s dítětem, a to jak v mozku matky, tak v mozku dítěte.

Zde by mohlo být těžiště sociální synchronie máma–dítě a jádro transgeneračního přenosu rodičovství. Stará zkušenost totiž říká, že většina matek s nejistým stylem vazby k vlastnímu dítěti prožila nejistý styl vazby s vlastní matkou (P2).

Sociální synchronie mezi rodiči

Sociální synchronie mezi rodiči je stejně významná, jako je synchronie mezi rodiči a dětmi, jen se o ní méně ví. Rodiče synchronizují směr pohledu, náladu, elektrickou kožní aktivitu, změny srdečního rytmu v průběhu dýchání, vylučování stresového hormonu kortizolu stejně jako činnost některých neuronových sítí mozku. Dobrá synchronizace znamená lepší vzájemnou podporu. Péče o nejmenší děti, jak známo, není nic jednoduchého a může těžce stresovat.

Na synchronizaci mozkové činnosti rodičů se lze podívat funkční spektroskopií v pásmu elektromagnetického záření, které je blízké záření infračervenému (P3). Na hlavu vyšetřovaných se natáhne čepička s elektrodami a je to.

Tím pádem byli vyšetřováni oba rodiče společně a každý zvlášť. Kontrolou k činnosti mozku rodičů byla činnost mozku mužů a žen, kteří rodiči nebyli. Vyšetřovaní lidé byli vystaveni dětským i dospělým vokalizacím, a to kladným a záporným. Záleželo i na tom, zda byla maminka prvorodička, nebo měla už víc dětí, zda v rodině vedla péči o dítě máma, nebo táta, i jak jsou rodiče staří.

Experiment jasně prokázal vyšší synchronizaci mozkové činnosti u rodičů, kteří byli vystaveni podnětům společně, než v případě, že jim byli vystaveni každý zvlášť. Vyšší synchronizace aktivity byla patrná v levém dolním a středním závitu čelní mozkové kůry a v nejpřednějších oblastech čelní mozkové kůry na obou stranách mozku. Tyto oblasti jsou uzly neuronových sítí odpovídajících za řízení pozornosti a za kontrolu poznávání. Efekt se projevil jen u dvojic, které měly společné dítě, u kontrolních dvojic patrný nebyl.

Větší synchronizaci činnosti vyvolávaly kladné podněty a podnět neutrální, záleží tedy na citové valenci. Kladným podnětem byl dětský i dospělý smích, podnětem záporným byl dětský a dospělý pláč, kromě toho byl užit neutrální podnět.

Záleží i na tom, kdo vede péči o dítě. Jestliže péči o dítě vedla maminka, byla synchronizace mozkové činnosti vyšší v levém středním čelním laloku a nejpřednější části levé čelní kůry. Synchronizace byla také vyšší, jestliže maminky byly prvorodičky, a u starších rodičovských dvojic.

Experiment říká: synchronizace činnosti mozku rodičovské dvojice je vyšší, jestliže jsou rodiče spolu. Jestliže jsou zvuky emočně negativní, synchronizace činnosti rodičovských mozků se neobjevuje. Jiné podněty než zvukové synchronizaci činnosti rodičovských mozků neovlivňovaly.

Je synchronizace vždy výrazem kladného vztahu mezi rodiči?

Otázka zní, zda je synchronizace činnosti mozků rodičovského páru vždy něco pozitivního. Podle některých studií může být výrazem horšího emočního přizpůsobování. Tyto studie říkají, že sekrece stresového hormonu kortizolu a proměny srdeční činnosti synchronizují spíše u dvojic, které prožívají větší počet konfliktních situací a vyšší míru stresu. Může jít o fyziologické zrcadlení stavu druhého partnera dvojice. Projevuje se zejména v době, kdy dítě křičí. Synchronizace může tedy být výrazem jak adaptivní, tak maladaptivní reakce na zátěž. Odpověď je pochopitelně mohutnější u prvorodičů než u zkušenějších rodičů, kteří přivedli na svět další děti. Zkušenost může také vysvětlovat menší míru synchronizace u starších rodičů, kteří se mohou cítit v rodičovské roli jistější.

Výsledky studie omezuje užití standardizovaných dětských vokalizací, nikoli vokalizací vlastního dítěte. Experimenty říkají, že rodiče, matky lépe, dobře odlišují vokalizace vlastního dítěte od vokalizací dětí, které vlastní nejsou. Synchronizace činnosti rodičovských mozků by tedy při poslechu vokalizací vlastního dítěte mohla být vyšší