Klauni v kravatách?
Když se řekne klaun, napadají různé lidi různé věci. Jedna z představ, kterou si s klauny ale asi spojuje málokdo, je kongres – klaunské sympozium, konference, na které se tři dny scházejí představitelé různých zdravotněklaunských organizací z celého světa k projevům, panelovým diskusím, praktickým dílnám, bezpočtu prezentací a, jak jinak, kuloárovým debatám. A přitom se něco takového skutečně děje, dokonce s jistou pravidelností. Původně dvouletá frekvence této události vzala za své vinou pandemie, a po Lisabonu a Vídni tak přišel nizozemský Den Haag s dvouletým zpožděním.
Klaunské debaty, pro někoho možná překvapivě, bývají věcné, prezentace jsou střízlivé, panelové diskuse inspirativní a jen občas se sálem rozezní hurónský smích více než tří set klaunských (a klaunsko‑administrativních) hrdel. Když říkám sál, myslím Fokkerův terminál, industriální budovu někdejší školy pro letecké inženýry, kde se letošní konference konala. Prostor bývalého hangáru, už dávno zbavený mohutných trupů letadel, doširoka rozepjatých křídel a vrtulí zvících větrných mlýnů, vyplňovaly tentokrát od stropu zavěšené obrovské červené balony připomínající klaunské nosy. Nic z toho pochopitelně nebránilo přítomným klaunům v rozletu. A nejen jim.
Kromě aktivních zdravotních klaunů, působících v nemocnicích od Skotska po Tchaj‑wan, od Austrálie po Izrael, sedělo v publiku, v křesílkách pro diskutující a u kavárenských stolků ve foyer také množství ředitelů (uměleckých i výkonných), výzkumníků, fundraiserů, několik filosofů, představitelů jiných typů neziskových organizací a samozřejmě zástupců zdravotnického sektoru – lékařů, sester, klinických psychologů.
Z této pestré směsi je možná zřejmé, že mezinárodní komunita či hnutí zdravotních klaunů není zahleděná do sebe a neschází se proto, aby se její členové vzájemně plácali po zádech. Na konferenci se pochopitelně odehrává konkrétní sdílení pozitivních zkušeností i překážek a velkorysé předávání si nápadů na nové formáty či místa klaunských návštěv – zmiňme třeba pomoc izraelských zdravotních klaunů při vyšetření dětí, u kterých existuje podezření, že byly pohlavně zneužity, nebo náš projekt speciálních muzikoterapeuticky zaměřených návštěv u dětí z jednotky následné intenzivní péče. Zároveň ale hledají jednotlivé zdravotněklaunské skupiny i jejich zastřešující organizace (například naše domovské Red Noses International nebo European Federation of Healthcare Clown Organisations, ale také na podobném principu vybudovaná North American Federation of Healthcare Clown Organizations a další) návaznosti mezi svým oborem a dalšími současnými trendy v uvažování o naplněném a smysluplném životě, ve kterém se sice utrpení nelze vyhnout, ale můžeme k němu nepřispívat a trpícím aktivně pomáhat.
První, kdo nám v tomto „usilování o souvislosti“ pravděpodobně přirozeně vytane na mysl, je Světová zdravotnická organizace. Zástupce WHO Christopher Bailey byl na konferenci přítomen, svým příspěvkem ji zahajoval a na společném setkání se domlouvaly první a velmi slibné kroky k užší spolupráci mezi zdravotními klauny, jakožto profesí na pomezí mezi uměním a zdravotnictvím, a touto organizací. Připomeňme, že WHO definuje zdraví jako „stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody, a nikoli pouhé nepřítomnosti nemoci či vady“. Usilujeme tak společně o něco, co přesahuje relativně úzké vymezení choroby a jejího odstranění, zpomalení či tělesné úlevy od ní.
V Haagu se tedy na konferenci HCIM nesetkali nadšení amatéři, kteří teprve hledají definici svého oboru a jeho náplně a s radostí se dělí o své první úspěchy. Bylo to setkání sebevědomého a zralého odborného odvětví, které nepochybuje o svém opakovaně měřeném a zkoumaném přínosu okolí a hospitalizovaným dětem především. Jeho zájmem přestává být bojovat o místo na světle a přesvědčovat ostatní o smysluplnosti svého počínání a spíše se soustředí na prohlubování a rozšiřování pozitivního dopadu své práce a zároveň hledá myšlenkové i praktické průniky s dalšími obory, které jinými prostředky usilují o totéž. Vždy jde přitom o člověka, jeho důstojnost, svobodu a radost ze života ve světě, který není bez problémů a konfliktů, ale ve kterém lze konflikty a problémy pojmenovávat a řešit.
Lukáš Houdek,