Když je sestra muž, je to na oddělení znát

Péči svým pacientům poskytují stejnou jako jejich kolegyně, přesto v jejich postavení určitá specifika jsou.

„Kdybychom ho neměly, musely bychom si ho vymyslet,“ směje se staniční sestra Cévní chirurgie A, když mluví o Iosifu Stefanu Popovi. Ten na jejím oddělení pracuje jako sestra a zjevně je na takové přátelské dobírání zvyklý. „Něco takového byste nevymyslely,“ okamžitě jí nahrávku vrací.

Na jeho příběhu je vidět, že muži‑sestry obvykle mají cestu k ošetřovatelství klikatější. Pochází z Rumunska, ale z českého prostředí – z oblasti Banátu, kde dodnes v několika vesnicích žije krajanská komunita. Odtud ale odešel už ve čtrnácti letech na střední školu se zaměřením na námořní dopravu. První pokus o vysokoškolské studium se nepodařil. Vyšší zdravotnická škola v tu chvíli byla spíše východiskem z nouze na rok, než to zkusí znovu. Už na ní ale zůstal celé tři roky a po jejím skončení v roce 2004 odešel do Česka. „Teď vidím, jak to bylo dobře, v Rumunsku bych těžko hledal nějaké uplatnění. Možná za celý život bych nestihl, co jsem zvládl za pár let tady,“ říká s odstupem.

I cesta Martina Studenta na jeho současnou pozici sestry na JIP interního oddělení byla složitá – a to přesto, že u něj ošetřovatelství bylo volbou hned na začátku. „Chtěl jsem jít na zdrávku už ze základní školy, byl jsem se tam dokonce zeptat,“ vzpomíná. Vyučil se tedy truhlářem a ke zdravotnictví se dostal až v roce 1993 během civilní služby, kam nastoupil v nemocnici na Strahově – na interní oddělení a dialýzu. „Viděl jsem tam sestry při práci a zase jsem si říkal, že by mě to bavilo.“ V roce 1994 tedy začal pracovat jako sanitář v Nemocnici Na Homolce. Dojíždí sem z Neratovic, na denní službu tedy vstává ve 3.30. „Dva roky mě kolegyně přemlouvala, abych si udělal zdravotnickou školu, až jsem ji poslechl.“ Pětileté večerní studium s plným úvazkem zakončila jen polovina původního počtu studentů, Martin Student mezi nimi. „Bylo zvláštní jeden den po maturitě přijít na totéž oddělení už ne jako sanitář, ale jako sestra – některé kolegyně si na to nemohly zvyknout, ale i to jsme zvládli,“ říká s tím, že o dalším studiu zatím neuvažuje, stačí mu, že si před pěti lety dodělal specializaci ARIP.

U Ondřeje Buriana, jenž působí jako sestra na JIP neurochirurgie, stálo na počátku spíše rozhodnutí rodiny než jeho vlastní. „Byl to nápad rodičů a prarodičů, strýc je fyzioterapeut, a tak si říkali, že by bylo dobré, kdybych si třeba také pak udělal takto zaměřenou nástavbu. Na zdrávce jsme ve třídě byli dva kluci, drželi jsme spolu. Požadavky na nás byly úplně stejné jako na holky, včetně praktické výuky na gynekologii. Dodnes si vzpomínám, jak jsme přiváželi ze sálu ženy po umělém přerušení těhotenství. To mi nějak utkvělo v paměti.“ Na neurochirurgii NNH přišel hned po vojně v roce 1996 – a zůstal jí věrný. Krátce setrval na standardním oddělení, pět let byl na semiintenzivní péči a pak již pracoval na JIP – kde mimochodem má tři další kolegy. Takovým zastoupením mužského elementu je toto pracoviště v českém prostředí mimořádné. „Je to ale spíš náhoda, přišli jsme jeden po druhém, ne že bychom se nějak organizovali.“

Být muž má pro sestru své výhody

Ať však muži‑sestry pracují kdekoli, svým pacientům poskytují péči stejnou jako jiné sestry. „V odbornosti rozdíl nebude,“ soudí Ondřej Burian, který má také za sebou specializační studium ARIP. „Možná nehledíme tolik na estetično – vyhlazené prostěradlo pro nás není prioritou a nemáme potřebu tak často měnit podložku, zase třeba máme větší pořádek v kabelech. Pokud jsou pacienti schopni komunikovat, tak někteří třeba ocení, že s námi můžou probrat, jak dopadl fotbal,“ snaží se Ondřej Burian najít některá specifika mužského přístupu. „Mně staniční často říká, že holky mají schopnost dělat čtyři věci najednou, my můžeme jen jednu. S tím si prostě musíme vystačit,“ připouští Iosif Popa.

Muži nejspíš také přinášejí na svá oddělení určitý nadhled. „Já jsem ta sestra, která se snaží přenést přes problémy a raději u všeho vidí věci z té lepší stránky,“ říká Iosif Popa a sám se pobaví, když mu dojde, že zrovna takto gramaticky zformulovanou větu by klidně mohla říci i žena. „Možná bych řekl, že máme menší tendence vytvářet chaos, a to jak při běžné práci, tak při krizových situacích. Občas totiž některé kolegyně dokážou pěkně zmatkovat tam, kde by šlo vše řešit s klidem,“ dodává Ondřej Burian.

A když je v kolektivu zastoupen mužský prvek, má to vliv i na vztahy uvnitř týmu. „Takové té obvyklé ‚ženské drbárně‘ se ve zdravotnictví asi vyhnou jen málokde, v tomhle nejsme výjimkou, ale mám pocit, že si holky před námi, chlapy, přece jen dávají pozor a komunikují jinak,“ myslí si Ondřej Burian. Postavení mužů však není nijak výsostné, jak by se možná mohlo zdát. „Z devatenácti sester jsem jediný muž, nemám však pocit, že by mezi mnou a ostatními byl nějaký rozdíl, asi jsem sem zapadl,“ uvádí Martin Student. Určitou výhodou asi je techničtější myšlení, které velká část mužů má. „Když se holkám něco nezdá na některém z přístrojů, obvykle jako prvního zavolají mě, teprve když to nevyřeším, obracíme se na technika,“ říká Martin Student. Mužské fyzické předpoklady jsou také přínosem, když je nutné se postarat o agitovaného nemocného. „Ti obvykle nějak končí u mě. Někdy stačí, když vidí chlapa, a zklidní se,“ připouští Martin Student.

Zrádná by však mohla být představa, že když je na oddělení muž, zastane všechnu fyzicky náročnou práci. Mají větší sílu, i jejich záda však mají své limity. „Nemám pocit, že by nás v tom ostatní sestry nechávaly. Je to i tím, že sanitáři slouží po dvou, a tak většinu polohování zvládnou,“ popisuje Ondřej Burian. Někdy může být problémem ostych pacientek, když jim má muž pomoci při hygieně nebo katetrizovat močový měchýř. „Zeptám se jich, zda jim to vadí. Pokud ano, požádám kolegyni. Nestává se to často, ale myslím, že pacientky na to mají právo,“ vysvětluje Martin Student.

Iosif Popa na to spíše naráží, když se pohybuje v domácí péči. „Dalo by se říci, že to je takový můj koníček. Teď sloužím tak jednu směnu týdně. Vztahy, které tam člověk naváže, jsou mnohem bližší než v nemocnici, na spoustu lidí se vyloženě těším. Vybavuji si jednu kultivovanou paní, která moji pomoc při hygieně odmítala a říkala: Mladý muži, nechci, abyste si zkazil iluze o ženách. Ale většinou se domluvíme, jde o překonání té první bariéry.“ A svou roli zde může hrát i strach – senioři se mohou obávat pustit si muže do bytu. „Ale i to se dá řešit, vedoucí jim obvykle volá, že přijdu, aby se nelekli – a opět, v naprosté většině případů se to po prvním kontaktu podaří vyřešit.“

Šli by do toho znovu

Pacienti mohou být někdy nejistí, jak takovému zdravotníkovi říkat. Zdá se, že pokud jde o oslovení, jsou muži‑sestry zvyklí na ledacos. „Slyším skoro na všechno, pacienti to zkoušejí s ,bratře‘ nebo ‚sestro‘, většinou se ale dohodneme, aby mi říkali jménem, nevadí, když křestním. Je to snazší pro ně i pro mě,“ vysvětluje Martin Student. „Klidně ať mi říkají třeba Jožin,“ dodává k tomu Iosif Popa. „Jediné, co se důsledně pacientům snažím vymluvit, je, když mě oslovují pane doktore, to opravdu nechci. Určitě jsem udělal lépe, že jsem sestrou, než kdybych byl lékařem. Jsem s lidmi mnohem víc v kontaktu. A potřebuji, aby byli při vědomí, tak bych ani nechtěl pracovat třeba na sále. Nemám problém si s pacientem povídat třeba půl hodiny, když o to stojí.“

Na neinformované reakce okolí si už všichni tři zvykli. „Někdy, když známým řeknu, co dělám, tak se zarazí a ptají: ‚A to taky jde?‘, ale většinou už to berou normálně,“ říká Martin Student. „Řekl bych, že už to také není tak výjimečné, dodělávám si bakalářské studium ošetřovatelství a tam je v ročníku kluků už asi pět,“ dodává Iosif Popa.

Ani jeden nakonec nelituje, že je sestrou. „Šel bych do toho znovu, jen bych se vyhnul tomu pětiletému večernímu studiu,“ tvrdí Martin Student. „Pořád mě to baví, i když někdy z legrace říkám, že to je to nejhorší,“ dodává Iosif Popa. A zatím nechtějí ani odcházet z NNH: „Těší mě to tady, někdy víc, někdy méně, pořád jsou důvody, proč pracovat zrovna na Homolce,“ myslí si Ondřej Burian a zatím neřeší, zda ho bude následovat jeho dnes čtrnáctiměsíční syn. Co mu tedy řekne, když za nějakých osmnáct let přijde s tím, že chce být také sestra? „To bych mu asi rozmlouval. Asi bych mu vysvětlil, jak je to s finančním ohodnocením sesterské práce. Muž je často hlavní živitel rodiny, a pokud je manželka třeba na rodičovské, tak vyjít doma s platem sestry a zabezpečit vše potřebné je někdy doslova alchymie. Ale ať si každý vybere sám.“

Zdroj: Medical Tribune