Josef Charvát položil základy české endokrinologie
Z lékařské praxe jsou známé pojmy jako Charvátův příznak nebo Charvátova škola. Zasloužil se o to zakladatel české endokrinologie a přední badatel v oboru látkové výměny profesor Josef Charvát. Celou řadou významných objevů, například o propojení nervového a hormonálního systému, se zapsal mezi špičkové vědce a uznávané autority české i světové endokrinologie. Od jeho narození uplyne 6. srpna 110 let.
Pro generace mediků a lékařů byl Charvát jako vynikající klinik a pedagog lékařským vzorem. Stal se zosobněním lékařské školy, která tehdy předjímala a uskutečňovala dnešní koncepce takzvané celostní medicíny. Charvátovská tradice etického, vědeckého a syntetického pohledu jak na pacienta, tak na celý obor vnitřního lékařství, ovlivnila nejen jeho žáky, ale ve výchově lékařů přetrvává dodnes.
Josef Charvát se narodil 6. srpna 1897 v Praze. Na medicínu se zapsal v roce 1916, záhy však narukoval a studia dokončil až v roce 1923. Na klinice profesora Josefa Pelnáře pak začal zavádět v Česku nový obor endokrinologii. Jako prvý u nás v polovině 20. let léčil cukrovku, respektive již diabetické kóma inzulinem. Také v roce 1937 založil Endokrinologickou společnost, které pak předsedal 36 let.
Skautská a zednářská minulost a demokratické názory mu za německé okupace a pak za komunistického režimu dost přitěžovaly. Ve skautingu se angažoval od roku 1912 a později byl i starostou Junáka. Za organizování odboje ho v roce 1939 zatklo gestapo a byl krátce vězněn. Z koncentračního tábora jej dostala přímluva švédského korunního prince Gustafa Adolfa, s nímž se Charvát znal ze skautu. Po zbytek války se snažil uchránit pro českou medicínu co možná největší manévrovací prostor.
"Svou" třetí interní kliniku první lékařské fakulty založil Charvát v roce 1945. Jako přednosta ji vedl pětadvacet let a zasloužil se na její půdě o vznik renomované laboratoře pro endokrinologii a metabolismus, která své funkce plní dodnes.
Komunistický režim neměl Charváta moc v oblibě a stejně jako další vědecké odborníky ho systematicky hlídal. Za první republiky byla mezi jeho pacienty řada osobností, umělců a politiků, například Edvard Beneš a Antonín Švehla. Přesto ho jako kapacitu vyhledávali i komunističtí prominenti. Léčil prezidenta Klementa Gottwalda a jeho ženu, nebo rodiny ministrů Václava Kopeckého či Viliama Širokého.
Sám Charvát se vědomě vyhýbal vedoucím funkcím s politickou složkou, s výjimkou kliniky a vědy. "Nikdy nebyl ve straně, ale nešel ani do disentu. Šlo mu o obor. Jako světově uznávaný vědec byl de facto nedotknutelný, režimu se také hodil. Skvěle reprezentoval ve Světové zdravotnické organizaci i v UNESCO," říkal o něm jeho žák, endokrinolog Vratislav Schreiber.
Za pražského jara byl zřejmě také proto přemlouván ke kandidatuře na prezidenta republiky. Ani funkcím se neubránil, v roce 1968 se stal poslancem České národní rady. Jako rektor Univerzity Karlovy se v lednu 1969 trvale zapsal do paměti občanů a studentů svým projevem v předvečer pohřbu Jana Palacha. Musel poté abdikovat. Na své klinice pracoval až do roku 1981 a docházel tam až do konce. Zemřel 31. ledna 1984.
Endokrinologií se Charvát jako první zabýval systematicky. Napsal vedle první české učebnice téměř 600 publikací, ze kterých se učily celé generace. Dokázal například zvýšení tvorby močoviny v játrech vlivem hormonu štítné žlázy, jako první rozpoznal ve zduření slinných žláz příznaky počínající cukrovky (Charvátův příznak). Navrhnul hormonální léčbu otylosti u dospívajících a také dodnes užívanou "Charvátovu" dietu.
Patřil mezi propagátory lékařské kybernetiky a sváděl nelehké boje o genetiku, molekulární biologii a hormony s mnoha "nevzdělanci a někdy pitomci", jak uváděl v nedávno vydaných osobitých pamětech. V čtivých populárně-vědeckých knížkách Život, adaptace a stres a Člověk a jeho svět varoval před ekologickým ohrožením a civilizační krizí, psal zasvěceně o stresu, a zamýšlel se nad smyslem a hodnotou lidského života.
Zdroj: ČTK