Je vůbec možné ukončit léčbu nemocného člověka?
V jakém případě a je vůbec možné ukončit léčbu nemocného člověka? Člověk je na dýchacím přístroji závislý, lékaři se rozhodnou ho odpojit a zpět ho nepřipojit, i když ví, že bez pomoci má velmi malou šanci. Je to možné nepomoci? Rodina s tímto postupem nesouhlasí, i když je nám jasné,že nemocný bude odkázán na pomoc druhých.Jsme rozhodnuty se o nemocného postarat doma.
Odpovídá právník České lékařské komory Mgr. Miloš Máca...
V daném případě nepůjde ani tak o výčet zákonných situaci co a kdy je možné (neboť žádný právní předpis toto výslovně a podrobně neřeší a s ohledem na individualitu každého pacienta by to ani nebylo možné), nýbrž jde výhradně o posouzení ošetřujícího lékaře, zda zdravotní stav pacienta vyžaduje další setrvání na přístroji, anebo je možné pacienta odpojit za předpokladu, že tím nedojde k bezprostřednímu ohrožení života či zdraví pacienta a také má-li lékař jistotu, že je rodina schopna se o pacienta dále starat doma (přičemž rodinní příslušníci musí být v tomto případě poučeni, jak má jejich součinnost vypadat). Tento postup nelze nazvat ukončením léčby, nýbrž půjde o pokračování v léčbě již ve vlastním domácím prostředí pacienta za předpokladu, poskytování ústavní péče již nebude nutné. Ukončit péči o pacienta, který její poskytování potřebuje, samozřejmě nelze, jde však o to, aby pojem „ukončení péče“ nebyl směšován s rozhodnutím ošetřujícího lékaře, že jsou splněny podmínky pro to, aby byla další péče pacientovi poskytována v jeho domácím prostředí, přiměřeně jeho zdravotnímu stavu.
Rozhodnutí ošetřujícího lékaře tedy závisí na posouzení, zda i při odpojení pacienta z přístrojů půjde stále o postup lege artis, v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, anebo by naopak lékař odpojením postupoval non lege artis, tedy medicínsky nesprávně.
Co se týče konstatování, že „bez pomoci má pacient velmi malou šanci“, je otázka, co je tou šancí myšleno. Je třeba totiž nejprve hodnotit, zda má pacient s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav možnost přežití, uzdravení nebo plnohodnotného a kvalitního života. Pokud pacient takovou možnost nemá, neznamená to, že je „bez šance“. Šancí je totiž svým způsobem i poklidné dožití pacienta formou přechodu z intenzivní léčby na léčbu paliativní. Opět to neznamená ukončení léčby nebo dokonce eutanázii, jak je veřejností někdy velmi mylně interpretováno. Jde o to, že pokud ošetřující lékař v dané situaci s ohledem na konkrétní aktuální zdravotní stav pacienta usoudí, že další intenzivní léčba by jen prohlubovala pacientovu krizi a snižovala by kvalitu zbytku jeho života, rozhodne, že nebude intenzivní léčba dále prohlubována a přejde se na tzv. léčbu paliativní. Paliativní léčba znamená, že se již omezí léčba původního onemocnění a diagnózy jako takové (neboť vyléčení už u pacienta v terminálním stádiu není ani při největším úsilí možné), ale zmírňují zejména příznaky onemocnění – zdravotníci dělají vše pro to, aby pacient co nejméně trpěl bolestí, aby měl po zbytek života v rámci možnosti co největší komfort a aby se co nejméně trápil. Ať už by měl pacient takto co nejdůstojněji za pomocí paliativní léčby dožívat jen pouhých několik dnů, týdnů, měsíců, anebo i po delší dobu. Bude pak opět na pošetřujícím lékaři, zda posoudí, že lze paliativní léčbu poskytovat pacientovi v jeho domácím prostředí, anebo zda toto možné není a bude nutné setrvání v ústavní péči za pomoci napojení na přístroje.
Jestliže tedy ošetřující lékař rozhodne, že tento způsob léčby bude pro pacienta menším zlem než další marné pokusy o intenzivní léčbu, které zhoršují jeho kvalitu života a jsou bolestivé a nepříjemné, je to postup podle našeho právního řádu přípustný. Přechod z intenzivní léčby na paliativní a její další poskytování samozřejmě opět musí být v souladu s principem povinnosti poskytovat péči lege artis a průběh tohoto procesu by měl odpovídat Doporučení České lékařské komory č. 1/2010.
Zda jde něco z výše uvedeného aplikovat na Vaší situaci, to již musí posoudit právě ošetřující lékař pacienta, právník k tomu není kompetentní ani od stolu, ani pokud by byl situaci přítomen a stav důkladně znal. Veškeré otázky, zda je možné odpojit pacienta od přístroje, zda je možné poskytovat další péči v domácím prostředí pacienta za přispění rodiny atd., Vám tedy určitě podrobně zodpoví ošetřující lékař, neboť rozhovor s rodinnými příslušníky pacienta je v daných případech velmi důležitý, jak ostatně uvádí i již zmíněné Doporučení ČLK č. 1/2010.
Nad rámec dosud uvedeného je nutno doplnit, že i pokud by sám pacient měl k dispozici své tzv. dříve vyslovené přání, které sepsal, dokud toho byl ještě schopen, se všemi zákonnými náležitostmi, a toto dříve vyslovené přání spočívá v úmyslu být odpojen z přístroje, ošetřující lékař by nebyl povinen takové dříve vyslovené přání respektovat, pokud by došlo k aktivnímu způsobení smrti ze strany lékaře, což je nepřípustné podle § 36 odst. 5 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Obecně lze konstatovat, že by bylo přípustné pacienta na přístroje nenapojit, pokud na nich ještě není, nikoliv však už odpojit, jestliže na nich už je a neobejde se bez nich. Opět by tedy záleželo výhradně na posouzení ošetřujícího lékaře. Toto uvádím navíc, o žádném dříve vysloveném přání samotným pacientem se nezmiňujete, ale dodávám toto pouze pro případ, že tato varianta přece jen nastala, ale tazatel ji opomněl zmínit.
www.tribune.cz
Zdroj: www.tribune.cz