Jak lékaři vnímají resilienci

Součástí  Brněnských onkologických dnů jsou již tradičně i psychologické bloky. Letos se jeden z nich zaměřil na problematiku resilience v obtížné práci onkologů. S velkým ohlasem odborné veřejnosti se setkala například přednáška Resilience – zvládání tváří v tvář strádání.

Hledání zdrojů při obtížné práci s těžce nemocnými pacienty, vyčíslení všeho, co je na práci onkologa obtížné a jak se s tím v současnosti lékaři vypořádávají, bylo tématem přednášky klinického onkologa MUDr. Radima Němečka, Ph.D., z Kliniky komplexní onkologické péče Masarykova onkologického ústavu v Brně. Vedle toho, že se specializuje na nádory zažívacího traktu se zvláštním zájmem o diagnostiku a léčbu nádorů slinivky břišní, koordinuje výuku studentů LF MU, podílí se na vzdělávání mladých lékařů před atestací v oboru Klinická onkologie a je místopředsedou lokální etické komise MOÚ.

Téma resilience je odbornou veřejností považováno za důležité, nicméně konkrétních kroků v praxi, které by pomohly posílit psychickou odolnost lékařů, tolik není. Například na nedávné přednášce prezentované v rámci ESMO na téma resilience zaznělo, že lidé schopnost resilience ztrácejí. Přesto se podle dotazníku zveřejněného v časopisu Medical onkology s tímto problémem aktivně snaží něco dělat jen tři ze stovky zapojených institucí, na národní úrovni mezi zapojenými zeměmi dokonce jen jedna ze sta.

Podle MUDr. Němečka je důležité nejen pojmenovat problémy, jako je burnout syndrom, ale zároveň si také uvědomit rizika onkologické profese a situací, kdy se lékaři sice podaří spoustu životů zachránit, nicméně mnoho jich také ztrácí, a to v onkologické péči více než v jiných oborech.

Proč je těžké být onkologem?

„Obrazně a s jistou nadsázkou může být onkologický ústav vnímán jako jakýsi Dům strachu. Strachu pacientů z vážné nevyléčitelné nemoci, z chemoterapie a jejích nežádoucích účinků, z operace a jejích konsekvencí, z bolesti, z toho, co na nemoc řekne rodina, nebo že nezvládnou zabezpečit rodinu. Ale i strachu rodinných příslušníků, kteří tam mají svého blízkého a snaží se urychlit proces diagnostiky a léčby, protože už včera přece bylo pozdě. Všudypřítomný tlak na termíny vyšetření a zahájení léčby situaci neusnadňuje,“ vykreslil MUDr. Němeček vnímání onkologického pracoviště veřejností a poukázal i na strach lékařů, kteří tento dům naplňují. Strach z toho, že udělají chybu, že je někdo z chyby usvědčí, že neznají nejnovější guidelines, že se špatně rozhodnou v komplikované situaci, kde není postup jednoznačný, že předepíšou drahou léčbu, která je sice medicínsky správná, ale pojišťovna ji neuhradí, nebo že nejsou schopni zvládat práci včas, přitom ostatní ji stíhají…

„Řada z nás měla nízkou důvěru v sebe a ve svoje schopnosti, obavu, abychom pacientovi neublížili, a pocit, že nikdy nemůžeme dosáhnout tempa a schopností našich vedoucích,“ vyčísluje nelehké postavení onkologa.

Na otázku, proč je práce onkologa tak obtížná, většina dotázaných lékařů uvedla přílišné množství pacientů a nedostatek času. Onkologové se shodují, že by potřebovali více prostoru a času na to, co dělají, a změnu obecně platného upřednostňování kvantity nad kvalitou. Dalším důležitým negativním faktorem je současná organizace systému péče s hlavním důrazem na administrativu, kde platí „co je psáno, to je dáno“ a na samotnou onkologickou léčbu a prostor být s pacientem a léčit ho už příliš času nezbývá.

Za obtížnou oblast označili lékaři také komunikaci s pacienty, zvláště sdělování závažných zpráv. V této profesi je více než ve většině jiných neustále přítomna tematika smrti a umírání, která se nutně dotýká i strachu z vlastní smrti. Práci ztěžují vlastní prožitky, jako únava nebo pocit vlastní bezmoci, kdy lékař ví, že jeho možnosti pomoci konkrétnímu nemocnému jsou limitovány. K frustrujícímu pocitu bezmoci se navíc přidává obtěžující technická zátěž.

Jak se s každodenní onkologickou prací vyrovnat

Aby lékař to vše zvládal, potřebuje si podle MUDr. Němečka vytvořit určitý odstup a určit své hranice. O zdravý přístup se sice hodně lékařů snaží, ale jen málokdo to dokáže. Nejčastěji si lékař nastaví své limity nedostatečně, což se projevuje v tom, že např. zůstává dlouho v ordinaci, nosí si práci domů, je v přístupu k pacientům přehnaně puntičkářský – snaží se řešit úplně vše a práce jej záhy zahltí. Následně přichází frustrace z toho, že to nelze zvládnout. Objevit se ale může i patologický přístup až nihilismus, jehož příkladem je např. bezděčně pronesená věta jednoho nejmenovaného kolegy: „Stejně všichni umřou!“

Práce onkologa má nesporně přesah do osobního života a vymazat ji z něj je prakticky nemožné. „Člověk pracující jako lékař na onkologii chtě nechtě ztvrdne. Nevyléčitelná nemoc a smrt jsou pro něho stálou součástí života. Nemoci v jeho vlastní rodině se ho zdánlivě tolik nedotýkají, současně ale v řadě potíží svých blízkých často vidí potenciální nádorové onemocnění,“ popisuje MUDr. Němeček.

Jak to vše zvládnout?

Počáteční nadšení z medicíny po absolvování lékařské fakulty následují obrovské nároky na sebe a snaha dělat vše naplno. Poměrně rychle ale začíná onkolog čelit značné zátěži. Ocitá se v prostředí, kde lidé umírají a on jim nemůže pomoci. A i když se některé vyléčit podaří, často pak trpí na závažné nežádoucí účinky, nebo na ně dokonce i umírají. Obvykle se tedy nikdy nedostanou do stavu úplného zdraví.

„Měl bych mít dobrý pocit z dobře vykonané práce, ale často jsem místo toho frustrovaný, že pacient nemá dobrou kvalitu života a není spokojen. Časem to může přejít do rutiny, která mě sice chrání, ale současně brání v empatii a individuálním přístupu k danému člověku. Potom mohu mít tendenci bagatelizovat obtíže pacienta,“ popisuje onkolog obtížnou situaci.

Aby nedocházelo k poklesu resilience u této nelehké profese, je podle něho důležité:

1. Pojmenovat problém a uvědomit si, co dělám a proč to dělám.
2. Přiznat si, že onkologické onemocnění s sebou nese extrémní zátěž, jedná se o extrémní situaci a ohrožení života pro pacienty.
3. Smířit se s tím, že řada pacientů se nevyléčí a že spolu s těmito pacienty jsme pod velkým psychickým tlakem i my zdravotníci.
4. Uvědomovat si, že tato práce je náročná, dát jí smysl a vědět, že i když nemocné nevyléčím, mohu jim výrazně pomoci, být jim nablízku, věnovat se jim, vysvětlovat to, čemu nerozumějí, být trpělivý atd. Většina pacientů to velmi ocení.

„Při své práci onkologa nejen dávám pozor, abych dělal svou práci dobře, ale neustále se kontaktuji s pacienty i na psychické rovině - např. více pacientů než v jiných oborech je v onkologii depresivních apod., což činí toto povolání náročným,“ dodává MUDr. Němeček.

Jak svoji práci vidí onkologové

Na otázky, jak takto náročnou práci onkologové zvládají, nejčastěji zaznělo:

• důležité je, aby lékaři jeho práce dávala smysl,
• základem je dostatek času na pacienta,
• fungující systém zdravotní péče,
• vztahy na pracovišti,
• schopnost nebrat si práci domů a umět vypnout.

Podle MUDr. Němečka je také podstatné nevracet se neustále k již učiněnému rozhodnutí. Přiznat si, že nejsem neomylný a mohu udělat chybu, a tu si dokázat odpustit. Osobně za naprosto zásadní považuje vzájemnou úctu na pracovišti, ochotu pomoci a poradit ostatním a zároveň si nechat poradit a ocenit práci druhých, zejména sester.

Pro posílení resilience existuje v současné době několik podpůrných možností, jak nelehkou roli onkologa zvládat. Patří k nim např. podpůrné psychoterapeutické skupiny na pracovišti a individuální psychologická péče. „Zásadní ale zůstává fungující systém péče. Důležitý je dostatek spánku, vztahy v rodině, vztahy s přáteli a čas na své zájmy,“ říká MUDr. Němeček s tím, že to, co se potřebujeme učit, je umění slavit. Nejen svátky a narozeniny, ale slavit dokončenou práci a umět ocenit sami sebe. Naučit se poklepat si na rameno a říci „to se mi povedlo“. Učit se mít rád sám sebe takového, jaký jsem, přiznat si své chyby a učit se z nich. Budovat si vnitřní radost a nadhled.

„Pro mne je důležitá také víra v Boha, o kterého se mohu opřít. Ve své práci a ve svém životě hledám rovnováhu a snažím se stále znovu a znovu si uvědomovat, kým jsem, kde jsem a proč to všechno dělám. To, že mohu pomáhat potřebným lidem, mi dává sebehodnotu, smysl a pocit sounáležitosti s ostatními, který je pro mě osobně velmi důležitý,“ uzavřel MUDr. Němeček.