Internistu Thomayera nazývali mistrem poklepu a poslechu
Patří k velkým a také svérázným postavám dějin české medicíny a kulturního života na přelomu 19. a 20. století. Zakladatel moderní školy českého vnitřního lékařství Josef Thomayer se zapsal do začátků neurologie, zabýval se kardiologií a chorobami cév. Proslul nejen jako lékař a skvělý diagnostik, ale také jako spisovatel, uznávaný pro svůj vypravěčský talent a humor. Zemřel před 80 lety, 18. října 1927.
Profesor Thomayer měl velký podíl i na rozvoji lékařské vědy, zejména publikováním nejnovějších lékařských poznatků. Za tím účelem založil například Sbírku přednášek a rozprav, periodikum proslulé jako Sbírka Thomayerova. Lékaři hojně používali jeho Úvod do drobné lékařské praxe, stejně jako jeho nejvýznamnější odborné dílo Patologii a terapii nemocí vnitřních.
Jako lékař byl Thomayer také jedním z prvních, kdo brali při vyšetřování a léčbě pacienta jako celek. Například jeho zjištění, že řada kožních chorob má spojitost s chorobami vnitřními, bylo později dokázáno vědecky a moderní medicína o něm nepochybuje. Byl náročným, avšak výborným pedagogem, který několika generacím vštípil vysoký ideál lékařské etiky. Z jeho školy vyšla řada význačných internistů jako byli Josef Pelnář, Ladislav Syllaba, Bohumil Prusík či Karel Amerling.
Josef Thomayer se narodil 23. března 1853 v Trhanově na Chodsku. Vyrůstal v početné a nepříliš majetné rodině zahradníka hrabat Stadionů. Odtud si přinesl silné sociální cítění a lásku k přírodě. Zážitky z pozorování přírody a života lidí v rodném kraji pak zužitkoval ve své literární tvorbě.
Medicínu vystudoval v Praze, promoval v roce 1876 a poté se věnoval vnitřnímu lékařství. Rychle stoupal z místa asistenta přes vedoucího lékaře univerzitní polikliniky až na přednostu II. interní kliniky lékařské fakulty české univerzity v Praze. V čele kliniky, kde vystřídal v roce 1902 profesora Emericha Maixnera, působil pak do roku 1921, než odešel předčasně do penze. Ústav se pod jeho vedením značně rozšířil a z jakéhosi přívěsku I. interní kliniky se stal rovnocenným pracovištěm.
Ve své lékařské praxi Thomayer kladl velký důraz na přesné a rychlé určení diagnózy. Sám v takových bleskových diagnózách vynikal a podle svých kolegů "byl mistrem poklepu a poslechu". Ostatně ve studiu distribuce břišního poklepu, jejž důkladně popsal, docílil významných úspěchů.
Na technické pokroky medicíny moc nedal, přezíral trochu význam laboratoře, více kladl váhu na klinické pozorování. Mezi jeho oblíbené léky patřil salicyl, někdy se ale u pacienta omezil jen na promyšlené rady. Nesnášel chirurgii. Byl proti operacím slepého střeva, i když šlo o akutní případy. Když potom sám onemocněl karcinomem konečníku, odmítl operaci slovy: "Já chci umřít rukou boží a ne rukou lidskou."
Jako roduvěrný Chod byl na západní Čechy až nepřiměřeně hrdý. Podle něj kulturní a intelektové bohatství národa pocházelo právě odtud. Nevalné mínění měl zejména o Pražácích, pro které užíval výraz "stultitia mesobohemica" (středočeská zblbělost).
Beletrii psal Thomayer už za studií. Přes literární činnost se sblížil s Jaroslavem Vrchlickým, později s Janem Nerudou, který jej v psaní velmi podporoval a uznával, Vítězslavem Hálkem, Mikolášem Alšem či Karlem Václavem Raisem. Přítele Aloise Jiráska pak přivedl až na Chodsko. Fejetony, obrázky z přírody, cest, příhody z praxe i vzpomínky na přátele z uměleckého a lékařského světa publikoval pod anagramem R. E. Jamot. Jeho sebrané spisy z beletrie vydaly na 11 svazků.
Byl vlastenec a výrazně se účastnil národního života, mimo jiné byl po Palackém a Riegrovi třetím předsedou spolku Svatobor. Své jmění, knihovnu a sbírky nakonec odkázal Ústřední matici školské, Národnímu muzeu a Národní galerii.
V současnosti Thomayera snad nejvíce lidem připomíná pražská fakultní nemocnice v Krči, nesoucí od roku 1954 jeho jméno.
Zdroj: ČTK