Homeopatie je obchod s iluzí

Pouštění žilou, lektvary obsahující rtuť a arzen, chirurgie připomínající řezničinu. Na konci 18. století byl stav evropské medicíny jedním slovem katastrofální. Felčaři neměli ani ponětí o příčinách nemocí a jejich zásahy stav nebohých pacientů zpravidla spíše zhoršily.

Když tedy německý lékař Samuel Hahnemann (1755-1843) přišel s metodou, která místo jedů a krvavých zákroků pracovala s extrémně zředěnými roztoky nejrůznějších látek, nebylo divu, že slavil jisté úspěchy. Než nemocného svým zákrokem přizabít, to je lepší naordinovat mu čistou vodu. Tělo si s řadou neduhů poradí samo.

Dcera omylu

Základním principem homeopatie je léčba podobného podobným. Vychází z podivuhodného přesvědčení, že látkou, která způsobuje symptomy odpovídající stavu pacienta, lze nemoc také vyléčit. Homeopat ji ale použije v silně zředěné podobě.

"Vezměte si jako příklad otravu arzenem z detektivek, projevující se krvavými průjmy, zvracením, třesem, zimomřivostí, pocity strachu," říká lékař a homeopat Ladislav Fiala, předseda České lékařské homeopatické společnosti. "Když ke mně přijde pacient se stejnými příznaky, rozhodně nevolám policii s podezřením na otravu arzenem. Ale protože to tuto otravu připomíná, podám mu homeopatický arzen."

Hledání podobných analogií bylo pochopitelné před zrodem moderní medicíny, kdy lidé nevěděli nic o fyziologických procesech probíhajících v těle. Výtažky z raka se používaly proti rakovině, o rostlinách se srdčitým tvarem listů se věřilo, že jsou dobré pro srdce… Dnes však nad podobnými úvahami vědci zvedají v údivu obočí.

Vědecký výbor Dolní sněmovny britského parlamentu například ve zprávě vypracované kvůli sporům o státní podporu homeopatie v Británii v roce 2010 napsal: "Není důvod spojovat symptomy do kategorií nezávislých na jejich fyziologické příčině. Existuje například řada stimulantů (kofein, nikotin, amfetaminy), ale jejich metabolické cesty se liší. Princip léčby podobného podobným tuto skutečnost přehlíží a tvrdí, že jakýkoli stimulant může v malých dávkách léčit nespavost. Ale ta může mít řadu příčin - bolest, hormonální změny, fyziologické poruchy, rozhození biologických hodin po cestě letadlem nebo právě užívání stimulantů. Zdůrazňování symptomů a ignorování jejich příčin zkrátka není vhodným lékařským postupem."

Sám Hahnemann zřejmě na princip léčby podobného podobným přišel kuriózním omylem. V jeho době se na horečku používala kůra chinovníku obsahující chinin. Ten působí proti malárii. Hahnemann požil větší množství kůry a pozoroval na sobě "malarické" příznaky: vracející se horečky, třes, pocení, bolesti hlavy a svalů, zarudnutí kůže. Podobné účinky chinin zpravidla nemívá a zdá se pravděpodobné, že u Hahnemanna vyvolal alergickou reakci. Motiv k hledání podobnosti symptomů však byl na světě a cesta k rozvoji homeopatie byla otevřena. Pochází odtud i její jméno, vzniklé spojením slov homeos (stejný) a pathos (nemoc).

Kde nic, tu nic

Pokud chtěl Hahnemann k léčbě využívat látky, které samy způsobovaly potíže, čelil problému, jak nemocným naopak nepřitížit. Vyřešil ho trikem, který mnozí dodnes považují za geniální. Pro skeptiky je to však jen další pošetilost. Hahnemann léčivé látky naředil, a to ne lecjak.

Homeopatie běžně používá ředění označované například jako 30C. Toho lze dosáhnout zředěním výchozího roztoku s rozpuštěnou léčivou látkou v poměru 1 : 100, načež se ze zředěného roztoku odebere opět jeden díl a rozředí se opět v poměru 1 : 100. Stejný postup se zopakuje třicetkrát, takže výsledkem je roztok zředěný v poměru 1 : 10030 neboli 1060. Takhle zapsané to nevypadá tak hrozně.

Názornější je úplný zápis: 1 : 1 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000. Při ředění 100C, které se také běžně používá, je třeba dopsat dalších 140 nul.

"Představte si kouli vody s poloměrem 150 milionů kilometrů, což je vzdálenost Země od Slunce. A v ní jednu molekulu léčivé látky. Tak vypadá ředění 30C," přibližuje koncentraci homeopatické medicíny lékař Ben Goldacre v knize Bad Science (Mizerná věda). Už při ředění 55C by jedna molekula připadala na kouli vody vyplňující celý vesmír.

Lidé navíc zpravidla nepolykají vodný roztok, ale tabletu s mléčným cukrem nebo jinou neškodnou substancí, do níž byla léčivá síla nějakým záhadným způsobem předána, když byl cukr ve vodě rozpuštěn.

Ředěním do hlubin duše

Homeopati připouštějí, že v jejich lécích není po původní (údajně) léčivé látce ani stopy. Nic si z toho ale nedělají, protože informace z molekul léku se prý "obtiskne" do struktury vody. K tomu je podle nich potřeba při každém ředění roztok takzvaně dynamizovat neboli potencovat -prudkým protřepáním předat informaci molekulám vody.

Už při ředění okolo C13 není přitom v roztoku jediná molekula původní látky. I kdybychom přijali tajuplný příběh o paměti vody za pravdivý, proč by mělo mít smysl pokračovat v ředění a čistou vodu dál mísit s čistou vodou? Co se tedy děje s takto "potencovanou" informací?

"Čím vyšší potence, tím více lék působí na psychiku. Potence C10 zasáhne jen orgány, hodí se třeba na bolesti žaludku. Budu-li léčit úzkostné strachy, použiju potenci C200 nebo C1000. Ty zasahují hlubší psychické struktury," vysvětluje Ladislav Fiala, předseda České lékařské homeopatické společnosti.

Proč by to tak mělo být? "Nevíme. Je prostě empiricky zjištěno, že to takto funguje. Větším ředěním se dostáváme na vyšší mentální úroveň," říká lékař Luděk Smékal, prezident České komory klasické homeopatie, která jinak sdružuje především homeopaty nelékaře. "Když je člověk vzdělaný i v jiných oblastech, ví, že neexistuje jenom tělo, ale i duše. A nemusí sídlit jenom v mozku. Nevím, jestli to tak je, ale připouštím, že by to tak mohlo být," doplňuje Smékal.

Při tak závratných ředicích poměrech nelze zabránit tomu, aby se do roztoku dostaly i další látky. Stačí, aby do vody spadla jediná bakterie nebo virus, jichž je okolní vzduch plný. Potencuje se i informace obsažená v tisících typů molekul bílkovin, tuků, cukrů, aminokyselin a dalších látek, které tak do připravovaného léku proniknou? Co když budou mít na pacienta nepříznivý účinek? Věříme-li v léčivou sílu rozředěných molekul, měli bychom připustit i jejich možný negativní vliv.

"Chápu, co máte na mysli, ale takhle neuvažujeme, protože bychom se nikam nedostali," nabízí ne zcela uspokojivou odpověď Ladislav Fiala. I Luděk Smékal připouští, že se do homeopatického léku mohou dostat nechtěné molekuly, ani on v tom však nevidí problém. Zkušenost podle něho ukazuje, že žádný negativní vliv na pacienty pozorovat nelze. Podobně znějí i odpovědi na otázku, zda homeopatickým multifunkčním lékem není veškerá voda na planetě, v níž se rozpouští bezpočet homeopatických léků spláchnutých do řek s odpadní vodou. Podobné pochybnosti zkrátka homeopaty netrápí.

Srážka s realitou

A co zmíněná paměť vody? S tou homeopati původně nenaráželi na potíže, protože o chování vody na molekulární úrovni neměl nikdo ani tušení. Když se ukázalo, že se molekuly vody mezi sebou propojují slabými můstky a vytvářejí miniaturní shluky, které ochotně vznikají především kolem větších molekul, homeopati zajásali: "Vidíte, paměť vody není žádná pohádka."

Ale jak dlouhé trvání taková paměť má? "Pomocí experimentálních i výpočetních technik to dnes můžeme spolehlivě zjistit. Ukazuje se, že si voda informaci udrží řádově miliardtinu sekundy," boří mýtus o vodě coby informační databance fyzikální chemik Pavel Jungwirth.

Otázkou zůstává, jak by "otisk" molekuly ve struktuře vody mohl mít nějaký léčivý účinek. Skutečné léky se například vážou na receptory na membránách buněk, čímž ovlivňují biochemické reakce v těle. Ale zámek se nedá otevřít pouhým obtiskem klíče. V homeopatické teorii zkrátka narážíme na jeden logický problém za druhým.

Netolerantní věda?

Ti z homeopatů, kteří se tváří v tvář soudobým poznatkům přírodních věd pokoušejí detailně vysvětlit působení svých léků, se stále častěji uchylují do neprůhledného šera mystiky. Jinde už pro jejich argumenty ani nezbývá místo. Tvrdí například, že pamětí vody myslí něco jiného než shluky molekul kopírujících původní tvar léčivé látky. Ale co přesně, to vysvětlit nedovedou. Používají často vědecké termíny, ale zbavují je jejich původního významu a žonglují s nimi zcela libovolně.

"Jeden kolega říká, že praktikuje kvantovou homeopatii. Já můžu podobně říct, že praktikuju nuselskou homeopatii, protože mám ordinaci v Nuslích. Ale co tím myslím?" ptá se řečnicky Ladislav Fiala. On i Luděk Smékal patří spíše mezi homeopaty, kteří na vysvětlení principu léčby rezignovali a připouštějí, že ho prostě neznají.

"Homeopatie funguje podle fyzikálních principů. Že my je neznáme, ještě neznamená, že nefungují. Upřímně řečeno, po nich ani moc nepátrám," říká Fiala. "Pokud nevíme, jak něco funguje, měli bychom si nechat otevřená vrátka. Zřejmě je tam něco, co ještě neznáme. Označit to, čemu nerozumíme, automaticky za hloupost, je podle mě problematické. Takhle by věda postupovat neměla," doplňuje Smékal.

Formuloval tak výtku, která na adresu vědy zaznívá velmi často: to, co neumí změřit a vysvětlit, odmítá jako šarlatánství. Ale podezřívat vědu z tak hloupého přístupu ke zkoumání světa by nebylo spravedlivé, skutečnost je složitější.

Tak to pojďme zkusit

To, že neznáme mechanismus působení nějakého léku, samo o sobě nevadí. Ani u řady konvenčních léků netušíme, co přesně v organismu provádějí. Víme jen, že pomáhají. Podstatné je, že si princip jejich účinku dovedeme alespoň představit, aniž se dostáváme do rozporu s poznatky fyziky, chemie a biologie. To ovšem pro homeopatii neplatí.

I kdybychom připustili existenci tajemného působení, které nedokážeme popsat a ani si je v kontextu dosavadních znalostí neumíme představit, ještě stále by to nevadilo. O fungování světa nevíme zdaleka všechno a nějaké fundamentální přírodní zákony možná stále čekají na svá odhalení. Úplně by ovšem stačilo, kdyby se podařilo fungování homeopatie spolehlivě doložit.

Homeopati argumentují zkušenostmi z praxe. "Homeopatie prostě funguje. Kdybyste viděl třeba to, jak dokáže belladona (homeopatický lék z rulíku zlomocného, pozn. red.) během chvíle srazit dítěti horečku, přesvědčilo by vás to," tvrdí Luděk Smékal. A skutečně: tisíce lidí vyprávějí příběhy o tom, jak jim homeopat pomohl od potíží, s nimiž si klasická medicína léta nevěděla rady. Proč to vědcům nestačí?

"Není pochyby o tom, že mnozí Hahnemannovi pacienti se při těch malých dávkách léků zotavili: někteří se snad i zotavili rychleji, než by se dalo očekávat z předchozích zkušeností s chorobami, jimiž trpěli. Lidé se z nemocí zotavují, a není důvod domnívat se, že když se nějaký lék podával, způsobil zotavení. I když B následuje po A, není možné se bez dalších dokladů domnívat, že A způsobuje B. V takových případech se musí dělat rozdíl mezi následností a příčinností," píše Robert Youngson v knize Vědecké omyly, bludy a podvrhy.

Věda má pro zjišťování účinnosti léků vypracovánu přísnou metodiku klinických zkoušek, které jsou nastaveny tak, aby od skutečného účinku testovaného léku odfiltrovaly náhodné efekty, o nichž píše Youngson, ale také placebo efekt, který u neduhů, jež homeopatie slibuje odstranit, dokáže učiněné divy.

Zjednodušeně řečeno: jde o to, zajistit, aby test proběhl na dostatečném množství pacientů umožňujícím statistické vyhodnocení výsledků. Dále je důležité, aby pacient ani lékař netušili, zda je v každém konkrétním případě podáno placebo, nebo testovaný lék. Cílem je zabránit jakémukoli, byť nechtěnému ovlivnění výsledků. Kdyby poctivě udělané klinické zkoušky účinnost homeopatie prokazovaly, žádný vědec by její fungování nezpochybňoval.

Čekání na Godota

"Homeopatie je úplně jiná než klasická medicína, pro každého člověka hledá individuální lék, protože respektuje, že každý jsme jiný. Sledujeme nejrůznější projevy včetně psychických. Tím pádem nelze otestovat jeden lék třeba na tisícovce lidí," vysvětluje Luděk Smékal, proč je podle něho prakticky nemožné provést klinickou zkoušku v podobě, která by skeptiky uspokojila.

"Divil byste se, co vše hraje roli při výběru léků. Říkám pacientům, aby mi řekli úplně všechno. I to, co považují za nedůležitou ptákovinu. Tři pacienti se stejnou nemocí mohou dostat tři různé léky. A naopak tři pacienti, každý s jinou chorobou, někdy dostanou stejný lék, protože jsou typově úplně stejní," potvrzuje Ladislav Fiala.

S těmito názory nesouhlasí Edzard Ernst, specialista na alternativní medicínu z Peninsula Medical School v anglickém Exeteru. Kdysi začínal jako homeopat, ale snaha o prokázání účinnosti homeopatie ho postupně přivedla mezi skeptiky. "Zkoušku lze nastavit tak, aby umožnila individuální přístup ke každému z pacientů. Výsledky takových zkoušek jsme provedli my i jiné týmy, takže tento argument prostě neplatí," napsal Ernst TÝDNU e-mailem.

V odborné literatuře lze dohledat řadu studií, které účinek homeopatik nad rámec placeba prokazují. "Existují asi dvě stovky klinických zkoušek homeopatických léků. Dá se tedy očekávat, že některé z nich vyjdou vlivem čisté náhody pozitivně. Když navíc vezmete v úvahu fenomény jako skutečnost, že negativní výsledky často nejsou publikovány, nebo nedůsledné nastavení některých zkoušek vedoucí k falešně pozitivnímu výsledku, nepřekvapí vás, že některé studie účinnost homeopatie podporují. Ale když se podíváte na spolehlivá data v jejich souhrnu, celkový výsledek účinnost homeopatik nepodporuje," tvrdí Ernst.

Naráží na skutečnost, která vnáší šum do výsledků klinických testů i v jiných případech a vědci o ní dobře vědí. V metodice řady zkoušek jsou vážné nedostatky - ať už z nedbalosti, nebo kvůli snaze autorů dobrat se pozitivního výsledku. Náhled do databáze výsledků lékařského výzkumu PubMed ukazuje, že čím kvalitněji provedené zkoušky jsou, tím méně často z nich homeopatika vycházejí coby účinné léky. Na přesvědčivé důkazy tak stále čekáme.

Dojděte si pro milion

Absence důkazů je důležitá i pro odborné lékařské společnosti. "Podle stanov dbá Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně na užívání pouze takových diagnostických, preventivních a léčebných způsobů, jejichž povaha a účinek jsou podloženy v současnosti uznávanými důkazy," zdůvodnil TÝDNU předseda společnosti Jaroslav Blahoš skutečnost, že homeopatická společnost byla z ČLS JEP v roce 1996 vyloučena a od té doby funguje jen jako nezávislé občanské sdružení.

A ve stanovisku vědecké rady České lékařské komory k neověřeným léčitelským postupům v onkologii z letošního února se píše: "Obvyklým argumentem obhájců homeopatie bývá tvrzení, že mohou existovat i jiné, dosud nepoznané zákonitosti, kterými se jednou vysvětlí dnes nepochopitelné mechanismy účinku této metody.

Problém je ovšem v tom, že účinnost každé metody je třeba doložit jednoznačně dokumentovanými a reprodukovatelnými léčebnými výsledky. Něco takového však za více než sto let existence homeopatie zatím nikdo neudělal."

Známý skeptik (a bývalý kouzelník) James Randi nabídl milion dolarů tomu, kdo spolehlivě (ve smyslu vědeckých testů) prokáže existenci jakékoli paranormální síly nebo jevu, k nimž řadí i homeopatii. "Homeopatie nefunguje. Je to šarlatánství, řečeno jasně a jednoduše. Je to fraška, podvod a nesmysl. Prokažte, že funguje, a vyhrajte milion dolarů," píše ostře na webu své nadace. Cenu si zatím nikdo nevyzvedl.

Spletité cesty nemoci

Měli bychom tedy homeopatii zahodit do koše jako nesmysl? Můžeme to udělat jako přírodovědci, ale v medicínské praxi je to přece jen složitější. Bezpočet lidí, kteří tvrdí, že jim pomohla, nelze ignorovat. Co když svým způsobem funguje, třebaže jinak, než tvrdí bizarní teorie o léčení podobného podobným a nekonečném ředění?

Efekt placeba je mnohem komplexnější než pozitivní působení pilulky, o níž si myslíme, že obsahuje lék. "Víme, že dvě cukrové pilulky fungují lépe než jedna. A víme, že injekce fyziologického roztoku jsou účinnější proti bolesti než cukrové pilulky. Ne proto, že by fyziologický roztok v těle jakkoli biologicky působil, ale protože injekce vnímáme jako významnější léčebný zásah. Víme, že barva pilulek, způsob jejich balení, jejich cena, a dokonce i přesvědčení toho, kdo vám je podává, významně ovlivňují jejich účinek," píše Ben Goldacre v knize Bad Science.

Právě osobnost homeopata může v úspěšnosti léčby sehrát klíčovou úlohu. Ne proto, že je důležité, jaký lék svému pacientovi naordinuje. Ale přístupem, jaký vůči němu zvolí. Lékaři často nemají mnoho času, pacienti se v jejich ordinaci střídají jeden za druhým. V neosobním a sterilním prostředí nemocnice či polikliniky se člověk navíc necítí nejlépe. Návštěva homeopatické ordinace se v tomto kontextu může jevit jako z jiného světa.

Když Ladislav Fiala dostal otázku, jestli si na novináře najde třicet minut, žoviálně odpověděl: "Co je to třicet minut? Najdu si jich třeba třicet sedm. Nebo sedmdesát tři. Mě nezdržujete." Pokud stejnou zkušenost nezíská novinář, ale pacient, který se přišel poradit o svých potížích, psychosomatické působení terapeuta zmůže divy. Zvláště u některých typů především chronických potíží, s nimiž si klasická medicína neví rady. Homeopat může pacienta nasměrovat i ke zdravějšímu životnímu stylu, zbavit ho stresu. To vše jen díky empatii a dostatku času.

Edzard Ernst placebový efekt homeopatické léčby nezpochybňuje, není to však pro něj důvod pohlížet na tuto metodu vlídněji: "Měli bychom zajistit, aby všichni pacienti -nejen ti, kteří navštíví homeopata - těžili z podobných nespecifických efektů. Skutečnost, že pacienti profitují z empatie ze strany lékaře, neznamená, že je etické jim předepisovat placebo."

Výzva pro medicínu

"Současná medicína je natolik fascinována molekulami, buňkami a vším, co mi pohne rafičkou přístroje, že občas přehlíží to ostatní. Psychosomatická medicína je stále na pokraji vědeckého zájmu. Současná medicína má obrovské úspěchy a vše, co říká o člověku, je pravda. Jenomže za tečkou příběh pokračuje," míní Marek Vácha, přednosta Ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, který také nepovažuje homeopatii za něco více než placebo.

"Vědci mohou donekonečna zkoumat obsah homeopatických kuliček. Vysvětlení léčebného zázraku v nich stejně nenajdou. Tím nejcennějším lékem totiž je osobnost homeopata. Jeho chování, intuice, empatie a soustředění se na člověka v souvislostech životního příběhu, mezilidský vztah," píše v jedné ze svých úvah zastánce celostní medicíny Jan Hnízdil.

To samozřejmě neznamená, že je efekt placeba zprostředkovaný homeopatem všespasitelný. Ti poctivější z nich si uvědomují svá omezení. "V našem etickém kodexu je, že každý pacient musí mít diagnózu od lékaře a homeopat ho nesmí nabádat k tomu, aby bez porady s lékařem vysazoval klasické léky," říká Smékal. A Fiala doplňuje: "Tragédií je, že i mezi homeopaty se vyskytují šarlatáni, kteří jdou i do léčby například onkologických onemocnění."

"Jestliže ke mně přijde pacient a oznámí mi, že užívá homeopatické léky a že mu pomáhají, nikterak ho od této metody neodrazuji. Musím si ale být jist, že pacient netrpí chorobou vyžadující vědecky podloženou léčbu a že jeho zdraví neohrozí jakákoli prodleva. V těchto případech kontaktuji ve vší kolegiální korektnosti jeho homeopatického lékaře a informuji ho o svém názoru," přidává pohled z druhého břehu předseda České lékařské společnosti Jaroslav Blahoš.

---

Týden    Ondřej Vrtiška

Zdroj: Týden