Hlávka: Udržitelnost dnešního zdravotnictví není možná. Budou chybět lidé a finance

„Abychom zůstali na kvalitě a na výsledcích péče, které máme nyní, musíme v průběhu třiceti let zvýšit efektivitu ve zdravotnictví o 40 až 50 procent,“ odhaduje Jakub Hlávka, Ph.D., M.A., vedoucí Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace při Masarykově univerzitě. Se zkušenostmi z USA buduje na novém institutu výzkum i vzdělávací program a slibuje, že na něm vzdělá odborníky, kteří budou umět efektivitu ve zdravotnictví počítat.

• Vnímáte nárůst zájmu o obory ekonomie zdravotnictví nebo veřejné zdravotnictví v Česku?

Nárůst zájmu o témata ekonomie zdravotnictví je citelný, ale mnoho lidí si ani neuvědomuje, že to je ekonomie zdravotnictví. Ekonomové neřeší pouze peníze, ale obecně to, jak se používají omezené zdroje. Těmi omezenými zdroji můžou být i lidské kapacity. I protesty mladých lékařů a jejich požadavky mohou být otázkou pro ekonomii zdravotnictví. O nedostatku personálních kapacit a přetížení zdravotníků lidé mluví dlouho, ale chybí tomu odborný rámec. Základ diskuse by měl být podložen daty. Nestačí odhadovat podle své osobní zkušenosti.

O co se nyní snažíme na Masarykově univerzitě, je formalizování oboru ekonomie zdravotnictví. Pokud budeme mít tento obor zastoupen v akademii, ale i ve veřejných institucích, můžeme zdravotní systém strašně zlepšit. Vidím v tom obrovský potenciál, jak získat lepší výsledky za méně peněz. Někdy se lidem, kteří se v našem zdravotnictví pohybují dlouho, zdá, že je to zacyklené a že se s tím nedá nic dělat, nevědí, kde začít. Právě ekonomové dokážou přispět do diskuse tím, že řeknou: „Tady nás něco stojí hodně peněz, ale nemáme za to výsledky. Tady víme ze zahraničí, že něco funguje za docela nízkých investic, vyplatilo by se do toho peníze dát.“

Šest fakult Masarykovy univerzity se shodlo, že do nového studijního oboru a také našeho Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace investují, a uvědomují si, že to není jen rozvojový projekt pro naši univerzitu, jako spíše pro naši zemi. Že vlastně děláme něco, co se nám v Česku může obrovsky vrátit.

• Často se ve zdravotní politice řídíme spíš dojmy než vědou. Jak jsme na tom v tomto ohledu proti jiným zemím v našem regionu?

Bohužel jsou u nás i velmi význačné osobnosti ve zdravotnictví, které často neříkají úplně korektní informace nebo nedávají vždycky nejlepší doporučení podložená daty. Chybí nám ko­rek­ční funkce odborných veřejných institucí. V tom, myslím, zaostáváme. Měla by to být role akademiků. Každý obor, který dělá vědu na mezinárodní kvalitní úrovni, a takových máme v Česku hodně, podle mě může přispívat ke kultivaci prostředí. Je s tím spojeno riziko, které mnoho vědců nechce podstupovat, nechtějí bojovat s větrnými mlýny. Je to škoda, protože veřejně známé osobnosti potřebují kvalitní vědeckou oponenturu. V Německu Kochův institut a další odborné instituce takovou roli plní.

Ani lékařské společnosti, ani komory v Česku nekorigují výstupy svých členů, kterým nehrozí za dezinformace žádný kariérní postih. To ve Spojených státech není možné. Tam kdyby nějaký lékař vystoupil v médiích a řekl objektivně nepravdivou informaci o očkování, mohl by přijít o licenci. U nás mají někteří lidé silný osobní názor, ale i když reprezentují celý obor objektivně špatně, není za to žádný postih ani kvalitní oponentura, která by to korigovala. Jak klinická, tak hlavně laická veřejnost je potom zmatená.

Navíc nejsme dobří v moderování diskuse mezi různými hráči v systému, kteří mají své specifické zájmy, ať už jsou to zdravotní pojišťovny, výrobci léků a další. Do jisté míry je to takové překřikování a může se stát, že kdo je nejhlasitější, může vyhrát.

Nejsme tam, co západní Evropa. Je potřeba ještě diskuse o zdravotnictví kultivovat, kultivovat a kultivovat, ale myslím, že nějaký pozitivní vývoj tam je.

• Může být takovým příkladem debata o zdanění tichého vína, do které před časem vstoupil nešťastně pan ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, když prohlásil, že spotřební daň by spotřebu nesnížila, což je tvrzení, které neodpovídá výzkumu?

Bohužel to tak je. Ideálem by bylo, aby si ministr uvědomoval své limity a aby zároveň měl na ministerstvu zdravotnictví kapacitu lidí, kteří mu mohou poradit. V Česku také chybí nějaká instituce jako SBU ve Švédsku, která se čistě věnuje ekonomickým hodnocením zdravotních investic, dává nezávislá doporučení, absolutně bez politického vlivu, a má skutečné experty, kteří publikují recenzované studie.

Zdravotnictví nikdy nebude přísně technokratická věc. Jako společnost se musíme politicky dohodnout, zda chceme mít skvěle dostupné genové terapie nebo špičkovou primární péči. Je tolik věcí, které si musíme společensky domluvit. Ovšem k tomu potřebujeme odborné vstupy.

• Stačí mít odborníky na akademické půdě, nepotřebujeme tady přece jen specializovanou instituci?

Myslím, že by to měla být jako ve Švédsku nezávislá instituce, která doplní, co dnes nedělá ani SÚKL, ani ÚZIS, ani ministerstvo zdravotnictví, ale k tomu potřebuje lidi. Zatím je nemáme a náš obor na univerzitě bude jedním z těch, které vychovají takové experty. Bude důležité, aby se do toho zapojily také lékařské fakulty, aby připravovaly některé lékaře na práci v tomto výzkumu. Dále také technické obory, biostatistika a další.

• Pokud se dneska příliš rozhoduje podle dojmů, je to proto, že politici ta data nemají, nebo proto, že jim ani nechtějí naslouchat?

Někteří politici, ale i lidi, kteří ve zdravotnictví pracují, můžou mít přehnaný pocit, že systému rozumějí. Když pak vidí data, která nejsou v souladu s jejich přesvědčením, usoudí, že ta data nejsou správná. To jsou kognitivní zkreslení, kterých se může dopustit i velmi vzdělaný člověk. Většina českých lékařů prošla jenom velmi krátkým kursem preventivní medicíny, ale někteří, i když nesledují odbornou literaturu o populačním zdraví, se k tomu chtějí vyjadřovat z osobní zkušenosti, že se v tom systému nějakou dobu pohybují. Jenže osobní zkušenost je jen úzká. Typický problém je, když se lidé z velkých měst vyjadřují k dostupnosti a kvalitě péče napříč Českou republikou. Přitom nemají data nebo o ně nestojí a ze­vše­obec­ňu­jí na základě špičkového centra ve velkém městě, jak to vypadá pro průměrného občana v České republice. Přitom jenom 10 procent Čechů žije v Praze, 27 procent žije ve všech krajských městech, ale máme velkou část české populace a chronicky nemocných, kteří už teď mají velmi zhoršenou dostupnost péče.

• Jak složitý je z tohoto pohledu výzkum v Česku z hlediska dostupnosti dat? Dostane se akademik k datům, která potřebuje, když zkoumá efektivitu zdravotnictví?

Moc rád bych řekl, že ano. Nějaká změna v tom snad postupně je. Nepracujeme v České republice tak dlouho, abych to mohl hodnotit z vlastní zkušenosti, ale slýchám od průzkumníků stále stejnou frustraci. Přestože prohlášení ÚZIS jsou velmi konstruktivní a vstřícná, tak mnoho výzkumníků buď nedostává data včas, nebo je nedostává v té podobě, ve které by je potřebovali. Často dostávají předběžné analýzy z ÚZIS, ale nedostávají originální data. ÚZIS argumentuje tím, že to jsou citlivá data a je tam riziko zneužití. Přitom nástroje, jak umožnit kvalifikovaným a důvěryhodným výzkumníkům pracovat s daty pacientů, existují. Dokonce k tomu skupina odborníků na health technology assessment (HTA) v Česku vydala doporučení (Cesta k datům: Stanoviska a doporučení pro poskytování zdravotních dat pro sekundární využití – viz QR kód). Víme, že to jde v Dánsku, Nizozemsku a dalších zemích.

Další komplikací pak je kvalita dat samotných, protože vidíme, že výkony se nekódují úplně vždy správně. Nebo také možné důsledky toho, kdybychom poukázali na nějaké problémy, třeba na rozdíly ve výsledcích mezi jednotlivými zařízeními. Je to citlivé. Mám dojem, že je tu obava, že bychom přišli na něco, co je sice velmi potřebné, ale bylo by to politicky rizikové.

• Zaznamenala jsem, že někteří výzkumníci z českých pracovišť zkoumají svůj obor na datech třeba z Dánska, protože jsou pro ně dostupnější.

Je to škoda. Máme omezené zdroje, a pokud nebudeme data používat, skutečně nebudeme vědět, do čeho nejlépe investovat. Můžeme mluvit o rizicích, že by se data mohla špatně interpretovat nebo nesprávně použít. Na druhou stranu ale i to, že se zdravotními daty nepracujeme, má svoje náklady. Stojí nás to pravděpodobně desítky miliard korun a tisíce životů ročně. Proto potřebujeme mechanismy, aby ÚZIS nebyl jediná instituce, která zdravotní data analyzuje, ale aby do jejich zpracování a do debaty o nich bylo zapojeno co nejvíc stran.

• Zaujalo mě, že řešíte projekt vyhodnocení ekonomických dopadů intervence pro seniory s demencí v domovech pro seniory. S čím budete porovnávat zkoumanou intervenci a co by mohlo být výsledkem?

Je to randomizovaná studie. Budeme součástí velkého evropského konsorcia, ve kterém centra náhodně přiřadí některým pacientům tuto intervenci a některým ne. Někteří pacienti tedy budou mít standardní péči a někteří kromě standardní péče dostanou ještě navíc komplexní intervenci. Podobnou už některé domovy, které na to mají prostředky, poskytují. Mohli bychom zjistit, že se vyplatí ji hradit z veřejných peněz napříč poskytovateli, protože to například sníží počet hospitalizací nebo zbytečné léky nebo deprese u pacientů. Zkoumáme, jestli se taková intervence vyplatí na ušetřených nákladech a jestli zvedne kvalitu života. To je cíl, který napříč výzkumnými projekty hodně rezonuje. Ještě nevíme, jak to dopadne. Mohou tam být jasné úspory. Můžeme ale také zjistit, je to nákladově neutrální, ale zvedneme kvalitu života. Už to by byl výsledek, který by stál za zvážení.

• Lze takovéto srovnání udělat pro jakoukoli zdravotnickou intervenci? Jde porovnat všechny možnosti péče v konkrétní situaci pacienta?

Ano, takové studie se běžně dělají. Nejtypičtější je to pro léky, u nich to už při úhradovém rozhodování umíme a děláme. Nedělá se to ale v Česku vůbec pro takzvané nefarmakologické intervence.

• Když se zařazuje nový výkon do sazebníku výkonů, hodnocení health technology assessment neprobíhá, natož pro staré výkony, které už jsou v systému zaběhlé. Ale uměli bychom to teoreticky?

To bychom uměli. Samozřejmě jsou takových tisíce a asi nemáme kapacitu to udělat pro všechny. Ale myslím, že by to stálo za to udělat pro nejčastější diagnózy a zjistit, zda je systém, jak funguje teď, nákladově efektivní. Jednoduchý příklad je, proč hradíme očkování proti chřipce jenom lidem nad 65 let věku nebo proti HPV očkování jen ve velmi úzce vymezeném věku. Vzhledem k tomu, že máme téměř nejnižší proočkovanost na chřipku v Evropě, mohlo by rozšíření úhrady možná nejen ochránit seniory, kteří by se očkovali nově, ale také snížit šíření chřipky v populaci. To by zase mělo nejen zdravotní benefity, ale i dopad na firmy, které by nepřicházely o tolik produktivity, když přijde chřipková sezóna.

Dokázali bychom změřit, jak by se projevila úhrada očkování proti chřipce pro každého nebo pro nějaký určitý segment populace, na snížení mortality, ale také třeba na zvýšení produktivity ve společnosti.

• Nakolik je výzkum v oblasti ekonomie zdravotnictví mezinárodní a nakolik je naopak potřeba jej dělat na národní úrovni vzhledem k tomu, že zdravotní systémy se od sebe liší?

Každý zdravotní systém je unikátní a náklady jsou odlišné. Takže je potřeba modely aktualizovat pro lokální podmínky. Aktualizuje se například model, který se udělal v Německu, použijeme česká data a zjistíme velmi rychle a velmi jednoduše, co se nám vyplatí nebo nevyplatí v prevenci dětské obezity. Opatření, která se ukázala jako nákladově efektivní v Německu, ve Švýcarsku nebo ve Francii, je dobré ověřit, zda jsou nákladově efektivní i u nás, a je velká pravděpodobnost, že ano. Mohou být případy, kdy to nebude tak výrazné, nebo naopak ještě výraznější, ale obecně si nemyslím, že budeme v evropském kontextu úplně překvapeni. Spojené státy jsou v tom úplně jiné, jednak dávají dvakrát více HDP na zdravotnictví, jednak jsou tam velké neefektivity a obrovské nerovnosti. Ty v Evropě prozatím na makroúrovni nejsou.

Poznatky ze zahraničí jsou důležité, ale je potřeba mít tady akademické zastoupení i zastoupení ve veřejném sektoru, aby se takové analýzy vůbec pro Českou republiku dělaly a přinášely argumenty, proč je potřeba někde investovat víc a kde by se mohly peníze najít v úsporách.

• Váš nový studijní program Applied Health Economics bude vyučován v angličtině. Neznamená to, že byste se nechtěli zabývat českými reáliemi?

Určitě ne. Chceme ale být mezinárodně kompetitivní. Naši absolventi musejí, aby se odborně uplatnili v zahraničí, znát odbornou terminologii a umět číst zahraniční literaturu. Komunikace v angličtině je obrovskou předností. Masarykova univerzita tím říká, že chce být na mapě Evropy. Naším cílem je radikální pozitivní příspěvek do vzdělávání v evropském prostoru. Vedeme diskuse se čtyřmi dalšími partnery napříč kontinentem. V některých zemích, kde už mají špičkové zastoupení zdravotní ekonomie, například ve Švédsku, jsou s námi ochotni spolupracovat. Snažíme se získat jeden evropský grant, který by nám umožnil zvát nejlepší experty z celé Evropy. Je to možnost, jak se učit od těch nejlepších, přeskočit tím porodní bolesti, zjistit, co funguje a co nefunguje někde jinde.

• Pro koho vlastně je váš studijní program Applied Health Economics určen? Budou u vás studovat absolventi nějakých konkrétních oborů?

Program je unikátní v tom, že na něm spolupracuje šest fakult. A to i naznačuje, že chceme být hodně rozkročeni. Nechceme to omezit, že studenti budou jenom ekonomové nebo jenom lékaři. Myslím, že je dobré, když se potkávají lidé z různých oborů. Někteří z nich budou mít zpočátku lepší základy v práci s daty, někteří se budou muset trošku doučit některé statistické metody. Budeme klást velký důraz na to, aby měli v prvním a částečně ve druhém semestru základy hlavních dis­cip­lín, ať už je to ekonomie zdravotnictví, epidemiologie, práce s daty, porozumění zdravotnímu systému a další. Z každé spolupracující fakulty máme garantován alespoň jeden základní předmět, který představí studentům lékařský, farmaceutický a ekonomický pohled. Postupně, jak budou pokračovat ve studiu, jim budeme dávat více svobody vybrat si, co bude pro ně nejvíce zajímavé. Předpokládáme tři základní profily absolventů, i když je v tom hodně flexibility. Jednak to budou odborníci pro zdravotní politiku a management, tedy hodnocení a řízení zdravotních programů – ti mimo jiné posoudí, zda z těch 600 miliard, které nás zdravotnictví bude brzy stát, dáváme dostatek peněz do prevence, do primární péče nebo jiných segmentů a programů. Druhý profil absolventa je specialista hodnocení zdravotních technologií (HTA), tedy analýzy nákladové efektivity nejenom u léků, ale i u dalších zdravotních intervencí. A třetí profil absolventa je analytik dat ve zdravotnictví, a to například na úrovni jednotlivého poskytovatele, například nemocnice, pojišťovny nebo farmaceutické firmy.

Studenti se rozhodnou pro určitou specializaci, vyberou si z nabídky předmětů ze šesti fakult, budou mít skvělé vedení a můžou potom mít také velmi různorodé kariéry. Vzhledem k mezinárodní spolupráci budou nacházet uplatnění i v zahraničí. Věřím, že i když najdou uplatnění na světové úrovni, za několik let se nám vrátí a ty zkušenosti přinesou.

• Kolik uchazečů plánujete přijmout do prvního ročníku?

Chceme, aby kvalita byla nadřazena kvantitě, takže předpokládáme, že bychom přijali kolem dvaceti studentů v prvním ročníku. Uvidíme, kolik se nám přihlásí uchazečů.

• První ročník proběhne v akademickém roce 2025–2026. Vnímáte už zájem uchazečů?

Už nám teď chodí dotazy. Zájem by mohli mít i lidé z praxe. Nejsme úplně typický program pro někoho, kdo právě dostudoval bakaláře a neví, co dál. Spíše chceme být flexibilní a kvalitní program pro někoho, kdo chce při studiu pracovat. Výuka bude prezenční, ale budeme se snažit logisticky vyjít vstříc pracujícím studentům, aby měli možnost například přijet do Brna na dva tři dny v týdnu. Může se u nás potkat absolvent medicíny, který chce rozumět ekonomickým věcem, s lidmi z pojišťoven nebo lidmi z vládních institucí, kteří si řeknou: „Takové vzdělání v Česku chybělo, chci si ho dodělat.“ Třeba je zaměstnavatel podpoří a poskytne jim čas k rozvoji.

• Jsou i nějaké další projekty studia zdravotní ekonomie nebo veřejného zdravotnictví na univerzitách?

Probíhá diskuse o takzvaných mikrocertifikátech (microcredentials), tedy o tom, jak bychom mohli jako Univerzita Karlova, Masarykova univerzita a třeba i další instituce nabízet postgraduální vzdělávání na moderní úrovni, mimo jiné pro lékaře. Během pandemie jsme zjistili, že nám ve veřejném zdravotnictví výteční odborníci chybějí.

• Jeden z důvodů, proč potřebujeme zdravotní ekonomii a zvyšování efektivity, je stárnutí populace, které jednak zrychluje poptávku po zdravotních službách, jednak bude menší podíl lidí platit zdravotní pojištění, navíc nám stárnou zdravotníci. Je stárnutí populace v příštích 20 letech jisté?

Demografická křivka je dost neúprosná. Dnešní třicátníci a čtyřicátníci, pokud nepřijde žádná další pandemie, budou za dvacet třicet let přecházet do seniorních let. V demografii je samozřejmě více proměnných, především porodnost, ale ty už s tím za dalších dvacet let nic moc neudělají. I kdybychom dnes zvýšili fertilitu, nezmění to pracovní trh a profil stárnoucích lidí v dalších dvou desetiletích. Muselo by přijít něco velmi radikálního, aby se to změnilo. Proto je také jasné, že udržitelnost zdravotního systému, který máme nyní, není možná. Budou nám chybět lidi a finance. Jen na to, abychom zůstali na současných výsledcích, budeme muset zvyšovat efektivitu. Odhaduji, že musíme v průběhu třiceti let zvýšit efektivitu o 40 až 50 procent, abychom alespoň zůstali na kvalitě a na výsledcích péče, které máme nyní. Aby se zdraví Čechů zlepšilo, musíme jet ještě rychleji a najít někde 60 procent zlepšení efektivity.

• Během třiceti let?

Postupně. Je to běh na dlouhou trať, měli bychom co nejdříve rozběhnout potřebné reformy.

• Hodně lidí ve zdravotnictví si ale myslí, že investice do zdravotnictví jsou otázkou vládních priorit, a pokud dnes dáváme necelých deset procent HDP na zdravotnictví, v budoucnosti to může výrazně růst. Můžeme demografické výzvy vyřešit tímto způsobem?

Jsou země, které dávají na zdravotnictví větší díl HDP. S nadsázkou je to známka toho, že už zaplatily dálnice a už můžou investovat větší část ekonomiky do kvality života. Třeba Švýcarsko už se bude blížit 15 procentům HDP na zdravotnictví, Amerika dokonce 20 procentům.

Otázka stojí tak, jak peníze využijeme. Dnes v tom jedeme na autopilota a bojím se, že i kdybychom peníze zvyšovali, nebude to garantovat zlepšení výsledků.

Jsme vyspělá země a řekl bych, že zdravotnictví u nás je pořád aspoň v rámci regionu střední Evropy velmi dobré. Ale nejsme podle mě připraveni na to, co nás čeká hlavně ohledně nedostatku personálu. To si myslím, že je vcelku jednoznačné. I v oblasti financování bude docházet k větším a větším kompromisům. Například patříme mezi země, které mají velmi dobrou dostupnost inovativních léků. Může se stát, že se to bude zhoršovat, protože peníze budou chybět. Nebo naopak najdeme mechanismy, jak spočítat, kdy se nám vyplatí investovat do inovativní léčby.

• Hodně teď politici mluví o podpoře prevence. Je jakákoli investice do prevence efektivní?

Bohužel není a bohudík se to dá pro každý z preventivních programů zjistit. Ve Spojených státech se velmi zajímavé studie dívaly právě na nákladovou efektivitu preventivních programů a zjistily, že pětina z nich není nákladově efektivní.

Například preventivní kolonoskopie má obrovskou nákladovou efektivitu a má smysl, ale lidé to málo využívají. Na druhou stranu jsou různé firemní příspěvky na fitka pro zaměstnance, které zvyšují spokojenost zaměstnanců, ale objektivně nevychází úplně pozitivně.

• Funguje ekonomická motivace pacientů k tomu, aby se účastnili screeningu a preventivních prohlídek? Bavíme se o tom, že by zdravotní pojišťovny mohly mít možnost bonifikovat pojištěnce, který se o sebe stará…

V tom musíme být opravdu hodně opatrní. Během pandemie covidu kolegové ve Spojených státech dokonce zjistili, že platit někomu za to, že se přijde naočkovat, může mít negativní dopad. Může to být pro pacienta známka případného rizika, které se mu snažíme kompenzovat. To, že někomu dáme příspěvek, může pomoci, ale nemusí. Každá intervence má svoje rizika.

Musíme zjistit, proč pacienti nechodí na kolonoskopii a jiná vyšetření. Je to tím, že je nepustí zaměstnavatel? Že se bojí bolesti? Je potřeba komunikovat a vysvětlit jim, co to obnáší. Určitě v tom bude mnoho faktorů a finanční motivace to kompletně nevyřeší. Může to v některých případech pomoci, hlavně u těch nízkopříjmových, kteří se musejí rozhodnout, zdali si vezmou dovolenou a pojedou na prohlídku do krajského města. Nechtěl bych to zobecňovat, ale cítím tam, že se spoléháme na nějaké jednoduché řešení, které zní atraktivně, ale ďábel je vždy v detailech.

• Kde má české zdravotnictví kromě prevence největší rezervy v efektivitě?

Myslím, že v koordinaci péče, ať už je to mezi primární a specializovanou péčí, nebo mezi jednotlivými poskytovateli, kteří nemají úplně motivaci spolupracovat ve prospěch pacienta jako jeden tým. Pokud pacient musí navštívit deset lékařů, i když by stačilo pět návštěv, tak bychom se hned mohli dostat na 50procentní zvýšení efektivity. Souvisí to s digitalizací a sdílením dat, z velké části je to věc organizace péče. Málo přemýšlíme nad zkušeností toho jednotlivého pacienta, který se ráno probudí a bolí ho hlava nebo břicho a volá svým známým, hledá informace, často třeba velmi neověřené. Někdo půjde na urgent, jiný bude čekat tři měsíce, než se to zhorší. Lidé se chovají podle toho, jaké pobídky jim systém vytváří a jak se v něm mohou zorientovat. Když pro deset nejčastějších diagnóz v chronické oblasti zjistíme, kde leží neefektivita, dokážeme vyřešit třeba 60, 70 procent systému, který teď nefunguje dobře.

• Jaké možnosti leží v digitalizaci? Evropská komise si nechala zpracovat studii Digitální dekáda vývoje ukazatelů zdravotnictví. Česko se umístilo z hlediska dostupnosti elektronických zdravotních údajů třetí od konce…

Je to nevyužitý potenciál. Žádná firma v jiném oboru, která by používala stejné digitální nástroje jako současní poskytovatelé zdravotní péče, by nemohla ekonomicky přežít, už by zbankrotovala. Ve zdravotnictví na to není žádný tlak. Bylo několik projektů, které zdiskreditovaly centrální elektronizaci zdravotnictví. Každý poskytovatel má systém, který nekomunikuje s nějakým dalším systémem. Technicky to přitom není problém, který by nešel vyřešit.

Doufám, že teď už všichni vnímají digitalizaci zdravotnictví jako prioritu. Do velké míry se dá zvládnout za dva až čtyři roky, není to zase tak dlouhý horizont. Bude to třeba i trošku bolet, poskytovatelé se s tím budou muset naučit, bude to stát nějaké peníze. Musíme být chytří v tom, jak to implementujeme, pak se nám to nemůže nevyplatit.