Fórum: Sestry na druhé koleji?

Přestože jsou sestry nedílnou součástí týmů a mnohé mají vysokoškolské vzdělání, je podle zákona o regulaci reklamy pro ně problém dostat se ke vzdělávacím materiálům o lécích na recept. Přitom s těmito léky pracují a jejich povinností je být s nimi seznámeny. Svých znalostí využívají i při edukaci. Dle zákona však mají být informace šířeny jen k těm zdravotníkům, kteří jsou oprávněni léky předepisovat či vydávat. Dodržet pravidla je složité například při lékařských konferencích, kterých se účastní i sestry. Omezuje to také možnosti vzdělávání a využívání materiálů sponzorovaných farmaceutickými firmami. Zeptali jsme se: Je na čase, aby se zákon změnil tak, aby bylo více odborných vzdělávacích materiálů o léčivých přípravcích na recept legálně dostupných sestrám a dalším zdravotníkům? Jak v dnešním světě přizpůsobit ochranu veřejnosti před manipulací reklamou na léky na recept?

• Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D.,

vědecký sekretář Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP, přednosta Ústavu všeobecného lékařství 1. LF UK

Před časem jsem participoval na mezinárodní studii, která ukázala, že Česká republika patří mezi země s nejnižšími odbornými kompetencemi sester v primární péči. Nízké je i vnímání jejich odbornosti profesionály, laickou veřejností, a jak připomíná tato anketa, i zákonem. Ten nepovažuje sestry za odbornou veřejnost, což je v Evropě méně obvyklá právní úprava. Příkladem zemí, které nemusejí podobný problém řešit, je Velká Británie, Norsko nebo Slovinsko.

Tímto nastavením trpí náš zdravotní systém a v mnoha ohledech šálí sám sebe.

Sestry ve všeobecných praxích sdílejí všechny odborné informace s lékařem, pacientům poskytují léky, očkovací látky, pomůcky a nejrůznější formy poradenství. Mohly by toho dělat ještě mnohem více, a přispět tak k řešení problému nedostatku lékařů, zejména v oborech primární péče.

V České republice, kde stát vědomě spoléhá na komerční podporu vzdělávání lékařů, jsou sestry v tomto ohledu těžce handicapovány. Odborné společnosti, které mají zájem o podporu vzdělávání svých sester, se dostávají při vzdělávacích akcích na hranu zákona.

Na základě zkušeností ze zahraničí i znalosti situace u nás jsem pro zvýšení kompetencí sester a zohlednění jejich role v zákoně o veřejném zdravotním pojištění (možnost chronické preskripce) i v zákoně o regulaci reklamy.

• Mgr. Alice Strnadová, MBA,

hlavní sestra ČR, ředitelka Odboru ošetřovatelství a nelékařských povolání Ministerstva zdravotnictví

Domnívám se, že novela zákona o reklamě, konkrétně ustanovení, která specifikují, kdo je zdravotnickým odborníkem, by měla být rozšířena i o nelékařské zdravotnické pracovníky. Ochrana společnosti před manipulativními reklamami je u zdravotnických pracovníků zajištěna kvalitním pregraduálním i postgraduálním vzděláváním. Z navržené změny by profitovala celá společnost, především naši pacienti.

• Doc. MUDr. Vít Petrů, CSc.,

člen výboru České společnosti alergologie a klinické imunologie ČLS JEP, šéfredaktor časopisu Alergie

Děkuji redakci časopisu Medical Tribune za to, že otevřela toto velmi aktuální téma. Nad zněním zákona o regulaci reklamy zůstává rozum stát. Zakazuje přístup k informacím o léčivých přípravcích, které jsou pouze na recept, všem zdravotnickým pracovníkům s výjimkou lékařů. Nejedná se jenom o zdravotní sestry, ale i další zdravotníky, často s vysokoškolským vzděláním. Nejvíce jsou tím ale postiženy sestry, přitom to jsou ty osoby, které s léky denně manipulují, aplikují je, edukují pacienty o správném užívání a často telefonicky poskytují pacientům některé další konzultace. Je dobře, že už dávno jsou pryč doby, kdy sestra v nemocnici měla minimální odborné kompetence, směla pouze odebírat krev, aplikovat léky a asistovat lékaři. A sestra v ambulanci byla více sekretářkou než odborným pracovníkem. Dnes je postavení zdravotních sester v ošetřovatelském systému zcela jiné, jsou nepostradatelnou a nezastupitelnou součástí léčebného týmu, musejí se i po skončení studia kontinuálně vzdělávat, některé získávají i určitou specializační způsobilost, část z nich má vysokoškolské tituly. A právě v rámci tohoto vzdělávání musejí být maximálně informovány o léčivých přípravcích, a to nejen o indikacích a kontraindikacích, aplikačních způsobech, ale i o nežádoucích účincích léků, jejich vzájemných interakcích a také o všech inovativních terapeutických postupech. Proto sestry čtou odborné časopisy a přispívají do nich, organizují svoje konference, zúčastňují se lékařských seminářů, sympozií a kongresů doma i v zahraničí. Tímto způsobem se současně dostávají k pro ně velmi důležitým informacím, získaným i na sympoziích organizovaných farmaceutickými firmami. Tím se ale vydavatelé odborných časopisů a organizátoři vzdělávacích akcí pohybují na hraně zákona o regulaci reklamy. S konkrétním problémem z toho plynoucím se setkáváme i v naší odborné společnosti. Pořádáme společný sjezd českých a slovenských alergologů a klinických imunologů, toho se zúčastňují nejen lékaři z ČR a SR, ale také vysokoškolsky vzdělaní pracovníci imunologických laboratoří a také laboranti a sestry z obou republik. Abstrakta přednášek a program sjezdu vycházejí v suplementu časopisu Alergie, ve kterém jsou i některé inzerce farmaceutických firem. Jak zajistit, aby toto suplementum obdrželi jenom ti „vyvolení“, tj. lékaři z ČR? A co ti ostatní? Máme tisknout dvě varianty? Přechod na elektronickou formu nic neřeší. Proto je nanejvýš žádoucí, aby tento zákon byl co nejdříve změněn, aby nediskriminoval tak významnou část naší odborné zdravotnické veřejnosti a nebyli perzekvováni vydavatelé odborných publikací, když není v lidských silách jejich doručení pouze do „správných rukou“.

• PhDr. Martina Šochmanová, MBA,

náměstek ředitele pro ošetřovatelskou péči a kvalitu IKEM, prezidentka České asociace sester

Změna zákona o regulaci reklamy je nutná, neboť dle dosavadního znění tohoto zákona existují překážky, které informování nelékařských zdravotnických pracovníků objektivně brání. Tato kategorie zaměstnanců je pro účely zákona o regulaci reklamy považována za laickou veřejnost, byť se jedná o osoby s odborným vzděláním, často vysokoškolským, a s praktickými zkušenostmi. Zároveň jsou tyto osoby v každodenní praxi přímo zúčastněny na poskytování odborné péče pacientům. Aby nelékařští zdravotníci mohli léčivé přípravky správně aplikovat či pomoci pacientům s nácvikem pro účely domácí aplikace, musejí být sami dostatečně informováni a proškoleni. Dostatečná informovanost o léčivých přípravcích pak nelékařům rovněž umožní například včas rozpoznat nežádoucí účinky. Zvyšování povědomí u sester a nelékařů také v oblasti nežádoucích účinků léčivých přípravků je významné i s ohledem na skutečnost, že právě oni jsou s pacienty, kterým jsou léčivé přípravky podávány, v úzkém kontaktu při poskytování ošetřovatelské či jiné zdravotní péče.

A jak v dnešním světě přizpůsobit ochranu veřejnosti a společnosti před manipulací reklamou na léky na recept? To je velmi citlivá oblast a myslím, že není tak velký problém s léky na recept jako s doplňky stravy, které jsou mnohdy laiky doporučovány jako alternativa léčby. Byla bych rozhodně pro větší kontrolu nad touto oblastí.

• Mgr. Jakub Dvořáček, MHA,

náměstek ministra zdravotnictví

Myslím si, že zdravotní sestry by určitě měly mít větší přístup k informacím o léčivech. Problém je s tím, jaká je definice zdravotní sestry, protože my vycházíme z regulace reklamy, která je platná v Evropě, kde „reklamu“ na léčivý přípravek nebo informace k léčivému přípravku je možné poskytovat pouze zdravotnickému odborníku. U nás definice zní, že to je osoba, která je oprávněna předepisovat a vydávat léčivé přípravky, což u zdravotní sestry je problematické. Osobně jsem přesvědčen, že by sestry měly mít větší přístup k těmto informacím, že určitě nehrozí, když se budou účastnit kongresů, kde budou lékaři, že tam uslyší informace, které by je snad měly ovlivnit negativně, naopak myslím si, že je to spíše ku prospěchu. Co je ale potřeba vymyslet, jak by úprava legislativy měla vypadat, abychom byli v souladu s evropskou legislativou a zároveň aby se zdravotní sestry těchto akcí mohly účastnit a tyto informace mohly dostávat. Abych se přiznal, v této chvíli nevím, jak to přesně udělat, ale myslím, že je na čase se na to podívat a upravit to tak, aby zdravotní sestra tyto informace měla a mohla je předávat dál a mohla se účastnit akcí, které jsou organizovány třeba farmaceutickými společnostmi, protože tam sestry získají informace, které potřebují, a rozhodně by je neměly nějak negativně ovlivnit.

Jde tedy o definici, aby se do ní zdravotní sestra vešla. V tuto chvíli jsou zdravotní sestry oprávněny předepisovat zdravotnické prostředky, ale ne léčivé přípravky. Kolegové na ministerstvu zdravotnictví se řešením zabývají. Jsme tomu otevřeni a chtěli bychom, aby se zdravotní sestra v tomto ohledu posunula, ale definici vyřešenou zatím nemáme.

Reklama na předpisové léky pro širokou veřejnost v tuto chvíli není ve hře. Tak to funguje v USA, ale v Evropě to možné není. A zdravotní sestře umožníme, aby mohla informace dostávat, pokud ji zahrneme do definice zdravotního odborníka. Diskusi v regulaci reklamy zaměřujeme tedy na zdravotní sestru, jak jí to umožnit, ne na veřejnost, tam bychom byli v rozporu s evropskou legislativou, tímto směrem určitě nejdeme.

• Mgr. Marie Fryaufová,

ředitelka ošetřovatelské péče, vrchní sestra COS, Krajská nemocnice Liberec, a. s.

Nyní je legislativně dostupné vzdělávání směrováno jen na ty zdravotníky, kteří jsou oprávněni léčiva předepisovat nebo je vydávat. Zatím nevidím důvod to nějak měnit, pokud se nebudou upravovat i kompetence zdravotníků. Pokud se jedná o sestry, tak pokud nemají kompetence k předepisování léčiv, není důvod k této skupině směrovat vzdělávací materiály.

Co se týká kompetencí v předepisování léčivých přípravků, současný stav je zatím zcela vyhovující. Při eventuální změně by se musel upravit vzdělávací systém na VOŠ a VŠ. V terénní a přednemocniční péči by se tím možná zefektivnil léčebný proces, ale v nemocnicích si to zatím bez úpravy personálního počtu sester nedovedu představit.

Co se týká přizpůsobení ochrany veřejnosti před manipulací reklamou na léky na recept, to by měl řešit asi SÚKL, v jehož zájmu je zajistit, aby v ČR byla dostupná pouze účinná a bezpečná léčiva.

• Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

děkan 2. LF UK, přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN Motol

Nejsem ani odborníkem na medicínské právo, ani nedokážu do detailu odhadnout potenciální rizika, proto odpovím spíše ze širšího kontextu. Na celý problém se dívám z pohledu lékařského specialisty a občasného organizátora odborných konferencí. Dle mého názoru opatření, která upravují podmínky a způsob předávání informací o konkrétních přípravcích, respektive nastavení komunikace mezi farmaceutickými společnostmi a příslušnými specialisty, obdobnou či laickou veřejností, mají často formální a účelový charakter. Naplňují sice byrokratické a právní požadavky, v reálném světě jsou však velmi obtížně naplnitelná, často nedávají logický smysl a někdy i brání výměně informací a racionální diskusi. Ve výsledku se pak nelze ubránit pocitu určitého pokrytectví. Představa, že nás jakákoli pravidla ochrání před všemi špatnostmi, je navíc mylná. Osobně bych se tedy přimlouval za zjednodušení a ponechání určitého prostoru pro inteligenci těch, kteří informace přijímají.

• Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Je léto, máme prázdniny, tak si dovolím trochu širší zamyšlení z různých úhlů pohledu.

V první řadě je mi zcela cizí snaha (politiků? úřadů? části společnosti?) svázat běžný každodenní život zákony nebo alespoň vyhláškami. Jsem z právnické rodiny a jeden známý prvorepublikový soudce říkal: „Zákoník by měl mít jen jeden paragraf. Soudce má rozum a bude ho používat.“ My nějak potřebujeme právní rámec na všechno, včetně reklamy. A na její regulaci se podívejme podrobněji. Reklama je (dle Wikipedie) placená nebo neplacená propagace výrobku, služby, obchodní značky nebo myšlenky… Podle mého názoru je reklama buď pravdivá, a pak je vše v pořádku, nebo zavádějící, klamavá, užívající polopravdy, nebo dokonce lži, a ta by měla být zakázána a postihována. Vše další je nelogické a zbytečné, mnohdy zcela absurdní (navíc nevymahatelné). Příkladem nesmyslnosti regulace reklamy je povolení reklamy na různé skupiny osob. Ještě méně pochopitelné je rozdělení produktů ze stejné nebo podobné oblasti na reklama možná / nemožná / omezeně možná.

Ale postupně. Jsou reklamy (včetně doporučení aktivit vedoucích k závislosti a s negativním dopadem na zdraví – nemyslím jen loterie, alkohol, ale třeba i některé potraviny), které jsou povoleny pro všechny. Přitom je jasné, že vnímání této reklamy bude asi jiné u soustružnice/soustružníka, asistentky/asistenta v bance nebo u vysokoškolských učitelů.

A pak máme najednou reklamu, kterou může vidět jen lékař. Myslí si někdo, že by ji farmaceut či vysokoškolsky vzdělaná zdravotní sestra (samozřejmě i ta, která VŠ neabsolvovala) nepochopili a toto nepochopení by vedlo až k poškození pacienta? Jen mimochodem, myslí si někdo, že zdravotník nelékař nevezme na oddělení do ruky odborný časopis a nebude exponován reklamě „pro lékaře“? Teď se jen bojím, zda jsem nedal návod k tomu, aby bylo speciálně určené uzamykatelné místo k uchovávání „výlučně lékařských informací“. Opiáty také zamykáme!?

Další otázkou pak je, zda opravdu potřebujeme chránit veřejnost (zdravotnickou i běžnou populaci) před reklamou na léky. Ponechme stranou fakt, že o terapii a předepsání léku rozhoduje vždy lékař. Je fakt, že pacient by se na základě reklamy mohl minimálně informovat u svého ošetřujícího lékaře, nebo se dokonce léčby dožadovat. Takovou diskusi bych pak ale považoval za spíše pozitivní. Mnohem složitější situace nastává, když musím obhajovat život zachraňující lék proti potravinovému doplňku, který snad neškodí, ale pravděpodobně nepomáhá (minimálně s odkazem na reklamu pacient účinnou léčbu odmítá a bere si „zaručenou kvalitu z Živého moře“). Kromě toho obchodníci s reklamou šikovně zneužívají skutečnosti, že na léky reklama být nesmí a na potravinové doplňky ano. Několikrát jsem byl opravdu hodně naštvaný, když jsem na vyžádání publikoval v renomovaném (laickém, obecném) časopise článek, kde jsem uváděl výsledky odpovídající naší „evidence based medicine“ a na protější stránce byl inzerát na „veverčí sádlo“. Já na ně nevěřím, nikdy a nic jsem o něm neslyšel, nepsal, ale pacienti to vnímají jako silné doporučení „experta“. Tohle považuji za největší problém. O lécích, které opravdu mají důkazy, že zachraňují život, se nikdo z reklamy nedozví (lékaři by o nich samozřejmě měli vědět díky celoživotnímu vzdělávání), zato přípravkům, které většinou žádnou evidenci nemají, stačí pro masivní propagaci to, že neškodí.

Ještě jednu oblast je třeba zmínit. Reklama není prostředkem vzdělávání. Nové a dostatečně podložené informace o lécích (a nejen o nich) by měly pronikat do populace, ale i mezi zdravotníky, lékaře i nelékaře ověřenými, důvěryhodnými kanály. Reklama pak zůstane na pozici, která jí patří, bude nadále významnou součástí byznysu.

Pokud jde o otázky položené v rámci ankety, považuji vymezování reklamy jen na určité skupiny podle profese či vzdělání za absurdní. Reklama má podpořit produkt, značku, a pokud je pravdivá, nemám problém. Pokud se bude snažit podat informaci zkresleně, ve prospěch svého zadavatele, nelze ji akceptovat. A jakékoli regulace reklamy vedou k pokřivení její původní, základní a vlastně jediné funkce. Navíc tyto regulace mohou vést k pokusům o její zneužití.

• Mgr. Filip Vrubel,

výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem

Stávající úprava regulace reklamy, tedy jaké informace, komu a jak lze předávat, opravdu neodpovídá současným potřebám praxe ani trendům moderní doby, kdy na internetu lze nalézt prakticky všechna data, a přitom je nelze získat oficiální cestou s možností je kriticky diskutovat s farmaceutickými firmami. To se týká lékařských i nelékařských zdravotnických pracovníků.

Souhlasím tedy s tím, že nemožnost předávat odborné informace o vlastnostech léčivých přípravků vázaných na recept zdravotním sestrám je přežitek, který by měl být nahrazen jinou, moderní právní úpravou. Kompetence zdravotních sester totiž rostou, navíc i systém jejich vzdělávání se během let výrazně proměnil, je naprosto zřejmé, že jejich role je při poskytování zdravotní péče nepostradatelná, včetně jejich styku s pacientem při podávání léčiv či edukaci pacientů. Z tohoto pohledu proto považuji zdravotní sestry za odborníky ve smyslu zákona o regulaci reklamy a měl by jim být umožněn přístup k informacím o lécích stejně jako lékařům, a to třeba i z důvodu předcházení nežádoucím způsobům užívání léků či nesprávné aplikaci léčiv pacienty nebo kvůli možnosti proškolení pacientů v případě použití produktu kombinujícího léčivý přípravek a zdravotnický prostředek apod.

Řešením tohoto problému je jednoznačně změna legislativy. Ta je nutná podle mého názoru i v oblasti rozsahu informací, které mohou být poskytnuty lékařům. Zde by však určité zlepšení přinesla alespoň novelizace více než deset let starého metodického pokynu SÚKL.

K zamyšlení je ovšem tato otázka i ve vztahu k široké veřejnosti. V určitých situacích, jako byla například pandemie covidu‑19, by totiž dostupnost ověřených informací pomohla compliance v léčbě a mohla by omezit i vliv dezinformací.

• Klára Brunclíková,

tisková mluvčí Státního ústavu pro kontrolu léčiv

Státní ústav pro kontrolu léčiv se musí řídit platnou legislativou. Zákon o regulaci reklamy v platném znění (v § 2a) definuje odborníka jako osobu oprávněnou léčivé přípravky předepisovat nebo vydávat. V ČR jsou jimi dle platné legislativy pouze lékaři, lékárníci, lékárenští asistenti a lékárny. Zdravotní sestry a jiné nelékařské profese jsou z tohoto pohledu širokou veřejností, na kterou zákon zakazuje cílit reklamu na léčivé přípravky výhradně vázané na lékařský předpis. Toto ustanovení zákona o regulaci reklamy vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, kde se uvádí, že členské státy zakáží reklamu určenou široké veřejnosti na léčivé přípravky, které mohou být vydány pouze na lékařský předpis. Aby zdravotní sestry mohly být považovány za odborníky, musela by jim legislativa týkající se předepisování léčivých přípravků umožnit jejich předepisování alespoň z části, obdobně je tomu nyní u farmaceutických asistentů, kteří jsou považováni za odborníky, ale jsou oprávněni pouze k výdeji volně prodejných léčivých přípravků.