Důstojné pracovní podmínky a jednoduchý systém postgraduálního vzdělávání

Všeobecný praktický lékař MUDr. Martin Pavelka dal po letech strávených na interním pracovišti přednost ambulantní praxi. Z jeho odpovědí vyplývá, že aktivity Sekce mladých lékařů ČLK podporují i starší, a dokonce emeritní odborníci na základě vlastních zkušeností.

• Služby nejsou jen o přesčasové práci, ale o ohromné zodpovědnosti, jakou máte podporu starších kolegů, vedení oddělení, nemocnice při službách?

V bývalé práci, tedy ve fakultní nemocnici, jsem měl štěstí na dobrý a zkušený kolektiv. Služby byly náročné, avšak nikdo mě až na jednu výjimku nenechal na holičkách, když jsem si nevěděl rady. V mém současném zaměstnání na poliklinice zaměstnavatel lékařům bez problémů umožňuje sloužit mimo naše zařízení.

• Vidíte v aktuálním boji za lepší pracovní podmínky generační střet, či se naopak setkáváte s podporou? A v čem se obě skupiny podle vašeho názoru nejvíce liší?

Na začátku naší iniciativy Lékaři jsou jenom lidi jsme odeslali první hromadný e‑mail všem členům ČLK s krátkým vysvětlením situace a prosbou o vyplnění dotazníku. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. K našemu překvapení se však nejednalo o slova podpory pouze od té nejmladší lékařské generace, ale i od ambulantních specialistů v pokročilejším věku, dokonce i univerzitních profesorů a emeritních přednostů klinik. Krátké vzkazy vystřídaly mnohdy příběhy o zničených manželstvích a rodinách, kdy společným jmenovatelem byly nekonečné přesčasy.

Starší generace to nepochybně měly složitější v několika věcech. Vyhranit se proti systému téměř nešlo, útěkem z nemocnice do ambulance si pravděpodobně také člověk příliš nepomohl a za hranice se nedostal. Dnes mají mladí kolegové mnoho variant. Nemocnice nejsou pouze státní, ambulantní sektor je dobře placený a v rámci EU se také můžete angažovat. V neposlední řadě s rozvojem technologií existují zdravotníci živící se zcela jinou profesí. Rozdíl v generacích tedy vidím hlavně v přítomnosti velkého počtu možností uplatnění. Z toho plyne větší svoboda, a hlavně uvědomění si vlastní ceny.

• Jste zapojeni v rámci služeb do poskytování LSPP?

Někteří praktičtí lékaři z polikliniky slouží LSPP ve fakultních nemocnicích. Já osobně již mám předjednáno sloužení na urgentním příjmu jedné z pražských nemocnic. Motivací je hlavně udržet se ve střehu s medicínskými trendy. Výhodou oproti kolegům v nemocnici je, že ambulantního lékaře v soukromém sektoru do služeb nenutí ekonomická situace či nadřízení. Tento luxus by měl být standardem pro všechny.

• Domníváte se, že všeobecný praktický lékař může sloužit na oddělení poskytujícím nikoli vysoce specializovanou péči, ale například na běžném interním oddělení, na příjmovém oddělení, jak znějí některé diskutované návrhy?

Původně jsem začínal jako internista na plný úvazek ve fakultní nemocnici a až po kmeni jsem se vydal cestou ambulantního praktického lékaře. Proto možná můj pohled bude mírně zkreslený. V rámci předatestační přípravy stráví praktický lékař nejvíce času právě na interním lůžkovém oddělení. Sedm měsíců by mělo stačit na zvládání nejčastějších interních diagnóz. Praxe praktika na obvodu je však specifická, řeší často spoustu věcí napříč ostatními obory a vyloženě interních pacientů má méně než na stáži. Pokud by tedy VPL měli systémově sloužit v nemocnicích, jistě by bylo namístě osvěžení si současných terapeutických postupů například seminářem, kursem. Zároveň odsloužit jednu dvě služby s kmenovým lékařem daného oddělení by také nebylo na škodu.

• Jak vnímáte sliby MZ, IPVZ i fakult ke zlepšení organizace postgraduálního vzdělávání?

Postgraduální vzdělávání je bohužel jeden velký chaos. Celkem jedna třetina školenců neví, kdo je jejich školitel, a dvě třetiny školitelů nevědí, že jsou školiteli. Školitel navíc není významně motivován k vedení mladších kolegů, zejména v nemocnicích se jedná pouze o jméno na papíře. Dále spektrum výkonů potřebných ke kmeni či atestaci je často zahlceno obsoletními metodami. Zároveň počet provedení daných metod je nezřídka nadsazen.

Ve chvíli, kdy máte všechny podmínky k atestaci splněny, čeká atestujícího relativně složité přihlášení na zkoušku. Prvním krokem je vyplnění webového formuláře. Ten však nechá do sebe vepsat cokoli a neumí kontrolovat zadané údaje. Na případnou chybu tedy neupozorní.

Druhým krokem je vytištění vyplněné přihlášky a dodání v případě všeobecného praktického lékařství na IPVZ. Tam probíhá kontrola referentem, který by měl upozornit na nedostatky či nesplnění kritérií k připuštění k atestaci. Od této chvíle plyne šedesát administrativních dní. Pokud vše proběhne dobře, může lékař přijít ke složení zkoušky.

Nicméně i přes tyto kontroly se stává, že mladý lékař dorazí ke zkoušce, kde komise zjistí absenci například kursu či stáže. Atestaci tedy lékař musí odložit, doplnit, co mu chybí, a přihlásit se k atestaci znovu. Vzhledem k tomu, že termíny zkoušky bývají pouze dvakrát ročně, jedná se o poměrně nepříjemnou komplikaci.

• Co je pro mladé lékaře větší překážkou pro setrvání v českém zdravotnictví?

Stran setrvání v českém zdravotnictví je nutné rozlišovat systém nemocniční péče a ambulantní sektor. Byť ambulantní sféra má velmi příznivé podmínky, o nemocnicích se to říci v tuto chvíli nedá. Nemocniční lékař kvůli nižšímu platu v základní pracovní době je ekonomicky nucen k přesčasům. To s sebou nese méně času na rodinu, koníčky, ale hlavně na rekonvalescenci. V závěsu výše zmíněný složitý systém postgraduálního vzdělávání situaci spíše komplikuje. Pokud tedy lékař po škole nemá v ČR mnoho závazků, nic mu nebrání vyjet na zkušenou do okolních zemí.

Pokud chceme dlouhodobě udržet zdravotní péči na nějaké úrovni, musíme v první řadě zajistit důstojné pracovní podmínky a nastavit jednoduchý systém postgraduálního vzdělávání. Závěrem jedna věc k zamyšlení. To, že na západě mají lepší finanční ohodnocení lékařů, jsme si zvykli. Nicméně platí to už i na východ od nás.

• To, že zdravotnictví potřebuje systémové řešení, nikoli dílčí kosmetické úpravy, je naprosto jasné. V čem by měla spočívat systémová změna? Bez ekonomických kritérií to nepůjde.

Podle mého osobního názoru je třeba změnit několik věcí najednou. V první řadě je třeba začít úkolovat lékaře pouze lékařskou prací, nikoli administrativou. Doktor má léčit, a ne přemýšlet, které kódy zrovna může či nemůže vykázat pojišťovně. Zde je prostor pro administrativní pracovníky, kteří nepotřebují zdaleka takovou míru specializace jako zdravotníci.

Za druhé optimalizovat síť nemocnic. ČR je v přepočtu pacientů na lékaře nad průměrem EU. Pokud tedy špičkovou péči zvládne v menším počtu doktorů poskytovat Německo, Rakousko či severské země, není důvod, abychom to nezvládli i my. Musíme se zamyslet nad tím, jakou péči a v jakém rozsahu chceme plošně poskytovat. Zda personálně napjaté nemocnice, kde se běžně slouží deset a více služeb měsíčně, mají smysl. Zda by nebylo lepší personál přesunout jinam a zařízení restrukturalizovat.

Zcela legitimní je otázka spoluúčasti pacientů na zdravotní péči. S navyšováním nákladů na zdravotní péči se tomuto kroku pravděpodobně nevyhneme a nemusí to být zcela špatně. Poplatky nad rámec zdravotního pojištění mohou mít motivační účinek. Pokud se budu ke svému tělu dobře chovat, nebudu muset tak často navštěvovat lékaře, a tedy ušetřím. Na druhou stranu je nutné nastavit platby takové, aby a priori neodrazovaly občany od využívání zdravotní péče z finančních důvodů.

Nutno dodat, že práce lékařů a dalších zdravotníků je toho času v ČR levná. A pokud je něco levné, není problém s tím plýtvat. Zvýšení platů ve zdravotnictví bude jedním z motorů změny. Práce lékaře se stane dražší komoditou, kterou bude chtít poskytovatel dohnat více ošetřenými pacienty. Věřím, že kolegové rádi vymění zdlouhavé psaní propouštěcích zpráv za několik ošetřených pacientů navíc.