Dětská univerzita na 3. LF UK má první absolventy, fakulta cílí i na stabilizaci lékařů
Z kapacitních důvodů může přijmout každého desátého. Zeptali jsme se proděkana pro studium a výuku MUDr. Davida Marxe, PhD. na Dětskou univerzitu, ale i na to, jak by mělo vypadat studium medicíny, aby mladí lékaři po promoci neodcházeli za atestací do ciziny.
Proč jste otevřeli Dětskou univerzitu?
Inspirovali jsme se aktivitami na ČVUT a též podobným projektem, který loni spustila FF UK, a řadou pracovišť v zahraničí, kde se snaží od relativně útlého věku představovat, co to znamená univerzitní vzdělávání a výzkum. Výuka na lékařských fakultách, zejména teoretická, k tomu dává spoustu podkladů. Oslovili jsme pražské a středočeské základní školy, první pilot byl zaměřen na děti od druhé do páté třídy. Nečekali jsme dramatický zájem, ale byl opravdu vysoký, z více než šesti set přihlášených jsme vzali prvních třicet dětí, které se stihly přihlásit.
Co si mám představit pod Dětskou univerzitou?
Znamená, že děti sedmkrát stráví dvě hodiny s našimi vyučujícími. Původně jsem nečekal tak velký zájem ani u vyučujících, byli to vesměs vedoucí pracovišť, profesoři a docenti, kteří velmi aktivně, vstřícně a velmi dobře děti vyučovali. Ono to totiž není tak, že pro vysokoškolského učitele je snazší učit děti ze základní školy, je to přesně obráceně. Neboť zjednodušovat a zezábavňovat podání informací je náročné. Navíc děti nevydrží dlouho sedět, museli dělat několik stanic. Témata byla z oblasti anatomie, fyziologie, lékařské chemie, histologie, péče o nemocné – děti se učily odebírat krev na modelu, měly, a v tom se jim věnovali velmi dobře naši studenti, trénink první pomoci,
kardiopulmonální resuscitace, a závěrem byla diskuse o etických problémech ve zdravotnictví. Děti hrály scénky přizpůsobené jejich věku, třeba chování se u lékaře, řešila se i otázka soukromí a důstojnosti. Vysvětloval se princip lékařského tajemství způsobem přístupným této věkové kategorii.
Co vás v souvislosti s projektem překvapilo?
Velkým překvapením byl nejenom zájem učitelů, dětí a jejich rodičů, ale i kvalita dětí. Otázky, které kladly, a zájem, s jakým se vrhaly do poznání, a ostatně i jejich zápisky, které si vedly, svědčily nejen o jejich zájmu, ale i o tom, že zjevně jsou u nás na základních školách učitelé, kteří jsou schopni děti motivovat a připravovat v oblasti přírodních věd. Nezapomenutelná scénka byla, když náš docent fyziologie v rámci snahy o zjednodušení řekl dětem, že jsou v krvi tři typy buněk, a to červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky, načež ho jeden třeťák okamžitě opravil, že se mýlí, že červené krvinky buňkami nejsou, neboť jsou bezjaderné. Navíc děti se ani nebály diskutovat a bylo to velmi pěkné.
Jak se projekt do budoucna rozšíří?
My hodláme pokračovat tak, abychom jednou měli něco jako „líheň talentů“. Takže v letním semestru budeme zkoušet totéž, máme obsazené termíny pro druhý stupeň základních škol a nižší gymnázia, kdy půjdeme víc do hloubky, zejména v oblasti genetiky, molekulární biologie apod. A současně bychom chtěli motivovat studenty vyšších gymnázií a případně jim nabídnout rozšíření jejich středoškolské odborné činnosti o participaci na některém z výzkumných projektů u nás. O spolupráci se studenty projevili zájem naši učitelé na ústavu patologie, anatomie a jinde.
To tak trochu vypadá, jako byste měli nedostatek zájemců o studium medicíny a chtěli je do budoucna takto získat.
Nedostatek zájemců, podobně jako žádná z lékařských fakult v ČR, nemáme. Na magisterské studium medicíny přišlo do konce února 2 180 přihlášek, přijmout můžeme necelých dvě stě. Nejde tedy o to, že bychom zájemců měli málo, ale inspirujeme se praxí, která je v Nizozemsku, Švýcarsku nebo Velké Británii. Tam si vysoké školy předem selektují část studentů, nebo i všechny. My máme možnost přijmout určitý počet studentů bez přijímacích zkoušek, bereme v potaz prospěch na střední škole a umístění ve vědomostních soutěžích, toto může být jeden z faktorů, který jednou v budoucnu použijeme.
Budete tedy v projektu pokračovat i v příštích letech?
Určitě. Lékařská fakulta tím dává najevo, že je součástí komunity, je to svým způsobem návrat ke kořenům univerzity jako sociální instituce.
Přejděme od „líhně talentů“ k současným medikům. Jak by mělo vypadat jejich vzdělávání, včetně postgraduálního, aby ti, co tu vystudují, nastoupili do českého zdravotnictví, nebo aby se po získání zkušeností v zahraničí do Česka vrátili?
Všechny moderní lékařské fakulty na světě bojují s následujícími problémy. První je dán tím, že každým dnem výrazně narůstá objem znalostí v medicíně, přitom počet let studia zůstává stejný. My nedostaneme do šesti let víc, takže boj je v tom, abychom učili moderní věci a z těch klasických vybírali, co se učit stále musí. Další naší výzvou je fakt, že medicína v rozvinutých zemích se odsouvá z nemocnic do ambulancí, zatímco základnami pro výuku jsou pořád ještě fakultní, respektive univerzitní nemocnice. Chtěli bychom víc učit u praktických lékařů a ambulantních specialistů. Některé obory, například endokrinologie, diabetologie a do určité míry i dětská alergologie, se z nemocnic výrazně vysunuly. Díky medicínskému pokroku nemusejí být pacienti hospitalizováni. Takže musíme extendovat počet klinických základen a vysílat studenty mimo nukleární fakultní nemocnice. Současně musíme respektovat právo pacienta na důstojnost a soukromí a jeho absolutní právo vědět, že není živou pomůckou, že může kontakt se studenty odmítnout. S tím souvisí simulační medicína, například v gynekologii a porodnictví je obtížné naučit studenty vyšetřovat, protože řada žen si to nepřeje. Studenti se dostávají při výuce do klinické praxe méně, než by chtěli a než je obvyklé v zahraničí.
Co se týká specializačního vzdělávání, umožní lékařům více praxe schválená novela zákona?
Osobně si myslím, že by mohla řadu zdrojů frustrace pro mladé lékaře odstranit například tím, že školitel by se jim věnoval intenzivněji, je tam individuálnější přístup, protože školitel může mít jen tři školence. Je tam ale i riziko, protože návrh formalizuje kompetenci plošně, bez individuálního posouzení, jejich schopnost samostatné práce jen se vzdáleným dohledem kvalifikovaného lékaře. Dokud lékař specializaci nemá, potřebuje dohled – ne všichni se učí stejně rychle, lepším je možné kompetence přidělit dřív. Proto bude důležité, a to nejen z hlediska vzdělávání, ale i právní odpovědnosti, jak to upraví podzákonné předpisy. Komfort školenců nestanoví zákon, ale jednotlivé vzdělávací programy, které dosud byly postaveny hodně uživatelsky nepřátelsky. Mladým lékařům, zejména v menších aglomeracích, zpomalovaly postup, protože je tam hodně odborných koleček, ve srovnání s evropskými zeměmi nejsou naše programy tolik zaměřené na kompetence, ale strukturálně, student musí být X týdnů někde, a jsou hodně preskriptivní. Bohužel nenastala signifikantní redukce specializačních oborů.
Může tedy být vzdělávací novela stabilizačním prvkem pro mladé lékaře?
Stabilizačním prvkem by měly být především méně komplikované vzdělávací programy, větší vstřícnost ze strany školitelů a zejména zostřenější dohled státu nad tím, jak specializační vzdělávání v jednotlivých nemocnicích probíhá. Kdo složí v ČR zkoušku v jakémkoli specializačním oboru, může ho vykonávat v celé EU. Zdravotníci vesměs jsou vstřícní a chtějí naučit mladé kolegy, ostatně je to i otázka vlastního zájmu, čím dřív se mladší kolega naučí, může práci dělat, přesto jsou mezi pracovišti rozdíly. Je to také dost silný důvod, proč studenti odcházejí.
Ministerstva zdravotnictví a školství plánují navýšení počtu studentů lékařských fakult, měl by se tak vykrýt blížící se propad způsobený stárnutím lékařů. Už se na fakultách tento plán naplňuje?
Od tohoto ročníku se to dramaticky očekávat nedá, protože limitem není to, že by lékařské fakulty nechtěly učit, limitem jsou prostory – kapacity laboratoří, poslucháren, seminárních místností, počty pacientů a simulátorů. Není to trojsměnný provoz, aby se učilo do 21:00. Snahou také je, aby skupiny studentů byly malé. Pokud vstoupí do pokoje učitel s dvaceti studenty, tak nejenže oni nic nevidí, ale pacient se lekne. Je to tedy otázka především peněz, nejen provozních na jednoho studenta. Všechny lékařské fakulty v ČR jsou na hranici strukturální, potřebujeme prostory, vybavení, čím víc budeme mít kvalitních simulátorů, tím méně budeme těmi nezkušenými, neobratnými studenty zatěžovat pacienty, budou u nich až po výuce na simulátorech. Jde o udržení kvality vzdělání, tu neudržíme extenzivním nabíráním studentů. Je nutno říct, za co vybavíme a rozšíříme naše kapacity. Pokud se mluvilo pro tento rok o 100 milionech korun navíc, zatím žádné peníze nikam nepřišly.
Nedá mi se vás nezeptat jako předsedy akreditační komise, zda mají nemocnice zájem doložit kvalitu akreditací a zda pro lékaře a sestry v akreditovaných nemocnicích je práce příjemnější.
V ČR je povinný interní systém hodnocení kvality, naproti tomu akreditace jako externí hodnocení je dobrovolná. Jen velmi málo plátců bonifikuje fakt, že nemocnice akreditaci získala. Zavedení pořádku v procesech, zavedení standardů klinických vyšetření, monitorování, předoperačních vyšetření či podávání léků je faktor, který prokazatelně zvyšuje bezpečí pacientů i lékařů, protože je menší pravděpodobnost postihu za nevhodný postup, navíc je odpovědnost významně silněji na instituci než na jednotlivci. Vede k větší transparenci, zejména u systémů fungujících proaktivně, které nutí ptát se, co by se mohlo stát špatného, a vedou k tomu, že rizika se minimalizují dřív, než se objevila. Některé akreditační systémy dokonce vyžadují jasné stanovení kompetencí každého lékaře, což lze kontinuálním posuzováním ze strany bezprostředního nadřízeného. Lékařům a sestrám to poskytuje větší jasnost pravidel, a právě mladí lékaři při nástupu chtějí jasná pravidla slyšet.
Zdroj: MT