Deset jednoduchých pravidel k získání Nobelovy ceny
Udílení letošních Nobelových cen je za námi, a tak určitě nebude od věci seznámit se s několika jednoduchými pravidly, podle nichž je třeba se řídit na cestě za jejím získáním. A nejsou to pravidla ledajaká. Jejich autorem je totiž člověk, který sám již tuto cenu získal – Richard J. Roberts. Za objev nestálých genů, revolucionizující naše názory na strukturu genů a jejich vývoj, získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu (spolu s Phillipem Sharpem) za rok 1993. A zde jsou tedy jeho rady, které publikoval v září tohoto roku časopis PLOS Computational Biology.
Je skutečně pozoruhodné, jak mnoho studentů medicíny, mladých vědců a dokonce i vědců zralého věku touží po získání Nobelovy ceny. Jako by věřili, že lze strukturovat svou vědeckou kariéru tak, aby tato cena byla jejím zákonitým a logickým vyvrcholením. Někteří jsou dokonce přesvědčeni o tom, že jako jeden z jejích laureátů prostě musím znát klíč k jejímu získání – jakési tajemství, které když jim sdělím, jejich šance na totéž ocenění se zásadním způsobem zvýší. Musím, bohužel, začít tím, že všechny tyhle naděje zklamu. Žádný takový kouzelný klíč totiž neznám a nemám. Cesta k cíli je jediná – popisuje ji pravidlo číslo 1; ostatní vám při tom mohou jen pomoci. A pokud nikoli, snad vás aspoň pobaví.
1. Nezačínej svou kariéru s myšlenkou na získání Nobelovy ceny
Dokonce v to nedoufej, či ještě lépe ani nepomysli. Prostě se jen soustřeď na to, abys dělal tu nejlepší vědu, jak jen dokážeš. Klaď si ty správné otázky, používej inovativní metody k jejich zodpovídání a pečlivě pátrej po nečekaných výsledcích, které by mohly objasnit některé z mnoha tajemství přírody. Pokud budeš ve své vědecké práci úspěšný, podaří se ti přijít se spoustou objevů a povedeš šťastný život. Budeš‑li mít obzvláštní štěstí, můžeš dospět i k objevu zcela mimořádnému a získat za něj jedno či dvě vědecká ocenění. Ale aby ses třeba jen přiblížil šanci na Nobelovu cenu, musel bys mít skutečně zatraceně velkou kliku.
2. Doufej, že tvé experimenty občas nevyjdou
Řada experimentů nevyjde tak, jak by sis přál – a je proto dobré znát důvody této skutečnosti. Prvním může být už zpackané uspořádání pokusu, které včas neodhalíš. Ještě častější je ale důvod druhý – nedostatečná pečlivost při práci s reagenciemi (svých studentů se vždy ptám na to, zda jednu látku ve zkumavce neznečistili jinou nebo zda si zkumavku chybně nepopsali). Existují ovšem i zcela kuriózní chyby, jako obrácená poloha teploměru při odečítání teploty roztoku (to jsem skutečně viděl provést na vlastní oči jednoho z mediků, a proto mám jeho jméno na seznamu doktorů, jimž bych nedovolil ošetřovat mě, ani kdybych měl zemřít). S těmito problémy si ovšem lze poradit – stačí být při plánování a provádění experimentů dostatečně pozorný a pečlivý. A co když experiment selže i pak? Nezbývá než ho zopakovat! Nicméně ten nejzajímavější důvod, proč experiment nevyjde podle tvého očekávání, je někde jinde – příroda se ti snaží naznačit, že axiomy, na nichž jsi svůj pokus vystavěl, prostě neplatí. Je to dogma, které nelze potvrdit. Pokud budeš mít štěstí, jako jsem měl já, pak toto dogma bude skutečně velmi vážně falešné a ty budeš moci naplánovat a provést dostatek dalších experimentů, abys dokázal, proč tomu tak je. A ti nejšťastnější jedinci v téhle nekonečné řadě pokusů nakonec mohou zakopnout o něco opravdu velkého a být za to i oceněni.
3. Spolupracuj i s dalšími vědci, nikdy však s více než dvěma
Spolupráce a partnerství, to je jedna z těch věcí, které činí vědu tak zajímavou a zábavnou. Právě rozdílné přístupy k určitému problému a kritické diskuse nad ním poskytují často klíč k jeho řešení. Platí též, že pokud na problému intenzivně a úspěšně pracuje i někdo jiný, je lepší ho získat jako spolupracovníka, než v něm mít konkurenta. Žertem lze říci, že pokud ucítíš, že velký objev je již nablízku, měj vždy na mysli fakt, že Nobelova cena je udělována nejvýše trojici vědců. Proto si své spolupracovníky vybírej pečlivě!
4. Chceš‑li zvýšit pravděpodobnost získání Nobelovy ceny, vyber si pečlivě své rodiče
V historii Nobelovy ceny najdeme sedm případů, kdy ji získali potomci rodin, v nichž už jedna Nobelova cena byla, a čtyři případy shodně oceněných manželských párů. Marie Curie a její manžel Pierre získali Nobelovu cenu za fyziku za rok 1903, jejich dcera Irène spolu s manželem Fredericem Joliotem cenu za chemii za rok 1935. Carl a Gerty Coriovi byli odměněni cenou za medicínu v roce 1947, a Alva Myrdal a Alfonso Robles Nobelovou cenou míru za rok 1942. Lawrence Bragg se o Nobelovu cenu za fyziku za rok 1935 podělil se svým otcem Williamem, Roger Kornberg (Nobelova cena za chemii za rok 2006) následoval svého otce Arthura (Nobelova cena za medicínu za rok 1959). Dvě Nobelovy ceny za fyziku putovaly rovněž do rodiny Bohrů – Niels Bohr ji získal v roce 1922, syn Aage v roce 1975, do britské rodiny Thomsonů – byl jí oceněn otec Joseph John (1906) a jeho syn George (1937), a konečně i do rodiny Siegbahnových – pro otce Manneho (1924) a syna Kaie (1981). Dalšími laureáty z kategorie otec – syn byli švédští vědci Hans von Euler‑Chelpin (Nobelova cena za chemii za rok 1929) a Ulf von Euler (Nobelova cena za medicínu za rok 1970). Zatím jedinými oceněnými dvojčaty byli Jan a Nikolaas Tinbergenovi z Nizozemska (Nobelova cena za medicínu za rok 1973); Jan navíc v roce 1969 získal rovněž první Nobelovu cenu udělovanou za ekonomii. Při celkovém počtu 586 Nobelových cen udělených za 113 let jsou to impresivní čísla. A toto pravidlo získalo další podpůrný důkaz právě v loňském roce, kdy se laureáty Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu za rok 2014 stali manželé May‑Britt Moserová a Edvard Moser.
5. Pokus se pracovat v laboratoři, kde již dříve působil jiný laureát Nobelovy ceny
Řada laureátů Nobelovy ceny profitovala právě z možnosti pracovat s lidmi, kteří již toto ocenění získali. Ostatně už jen pobyt na pracovišti s jedním či více laureáty může být velmi užitečný. Jedním z nejlepších příkladů je laboratoř Medical Research Council (MRC) v Cambridge ve Velké Británii, která se může pyšnit ne méně než devíti nositeli Nobelovy ceny za chemii nebo fyziologii a medicínu. Patří k nim i můj favorit Fred Sanger, který byl Nobelovou cenou oceněn dvakrát (1958, 1980) – poprvé za objev sekvenování proteinů a podruhé za sekvenování DNA. Kromě toho byl rovněž pionýrem sekvenování RNA – udělení třetí Nobelovy ceny už však asi Nobelův výbor považoval za neúnosné.
6. Lepší ovšem bude, podaří‑li se ti pracovat v laboratoři budoucího laureáta Nobelovy ceny
Taková příležitost by byla mimořádně cenná, pokud by se ti ovšem podařilo, aby ses na objevu mířícím k Nobelově ceně sám podílel. Jde o velmi dobrou strategii, ne vždy se ale podaří najít tak ušlechtilého mentora, který by tě nechal podílet se nejen na objevu samotném, ale dokonce i na ocenění za něj. Lepší bude, když dospěješ k velkému objevu ty sám poté, co takovou proslulou laboratoř opustíš, a nebudeš se tedy muset o úspěch a ocenění s nikým dělit.
7. Vždycky plánuj a prováděj své experimenty v době, kdy ti štěstí nejvíc přeje
Neformální přehled laureátů Nobelovy ceny by nejspíše potvrdil, jak velkou roli při jejich objevech sehrály štěstí a šťastná náhoda. A jaký je důvod? V celé řadě případů to, co se domníváme znát, ve skutečnosti neplatí a my celý další výzkum provádíme na bázi nesprávných předpokladů. Jen zcela vzácně ovšem máme tolik štěstí, abychom své mylné předpoklady včas pozměnili natolik dramaticky, že nám to umožní dospět k průlomovému poznání. Takovému, které si jednou zaslouží ocenění Nobelovou cenou.
8. Nikdy neplánuj svůj život na základě přesvědčení, že Nobelovu cenu získáš
Něco takového by pro tebe mohlo mít neblahé až katastrofální důsledky. Znám několik vědců, kteří si byli tak jisti svým vítězstvím, že si již připravovali slavnostní řeč pro přebírání ceny, pilovali komentáře pro žurnalisty a plánovali následné cesty do nejexotičtějších míst, aby tam mohli informovat o svém objevu. Určitě je mnohem pohodlnější o své nominaci nevědět a nechat se pak mile překvapit ranním telefonátem ze Stockholmu. Skutečně – proč prostě vůbec nezapomenout na to, že nějaká Nobelova cena existuje, a nesoustředit se prostě jen na provozování skutečně dobré a poctivé vědy. Ovšem i když se rozhodneš tohle pravidlo ignorovat, za žádných okolností se nepokoušej obtěžovat vědce již oceněné Nobelovou cenou žádostmi, aby tě nominovali. Tohle skutečně řada lidí dělá, včetně každoročního rozesílání svých posledních publikovaných prací s „velkým objevem“ zasluhujícím ocenění. A mohu tě ujistit, že právě to by oslovené od tvé eventuální nominace odradilo, a navíc by nejspíše k něčemu podobnému přemluvili i další kolegy. Zkuste si představit, jak o tom debatují po několika skleničkách na dobrou noc třeba u hotelového baru.
9. Vždy se chovej co nejlépe ke švédským vědcům
Hned několik potenciálních laureátů Nobelovy ceny významně oddálilo nebo dokonce znemožnilo své ocenění tím, že se nechovali nejlépe k těm nejdůležitějším lidem – vědcům, kteří byli skutečnými či zatím jen potenciálními členy Nobelova výboru. Tohle pravidlo by nemělo být těžké dodržovat, neboť podle mých zkušeností jsou Švédové příjemní lidé, dobří vědci ochotní k vědecké spolupráci, a navíc příjemní parťáci u skleničky dobrého pití. Začít s tím není nikdy dost brzy. Vždyť např. F. Peyton Rous čekal na svou Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu (objev viru Rousova sarkomu) více než půl století – od roku 1911 do roku 1966 – a dočkal se jí čtyři roky před svou smrtí.
10. Studuj biologii
Pro tohle doporučení existuje řada důvodů. Za prvé – biologie je fascinující a nikdy nenudící obor, který bezprostředně ovlivňuje životy nás všech a o němž stále ještě víme relativně velmi málo. To znamená, že ve srovnání s většinou ostatních vědeckých disciplín je zde pravděpodobnost velkého objevu relativně velmi vysoká. Za druhé – biologie je prakticky všude kolem nás, vyznačuje se značnou komplexností a komplikovaností a prolíná do řady další oborů, jako jsou medicína, zemědělství a potravinářství, ale i konstrukce počítačů a spousty dalších. Vstupuje do interdisciplinárních vazeb, které činí z vědy dobrodružství, a snadno vstupuje na nová území. Za další – na rozdíl od fyziky či chemie se biologie – díky evoluci – neustále proměňuje a vyvíjí. To, co se zdá být pravidlem dnes, jím nemusí být zítra. Změnit se to může dokonce i během doby, kdy budeš provádět své experimenty. A konečně je tu poslední důvod – objev na poli biologie může být v současnosti odměněn hned ve dvou kategoriích. Tou první je fyziologie a medicína, druhou pak chemie – na konto biologů směřuje zhruba polovina chemických cen. Čili již díky tomu, že budeš bádat na poli biologie, se tvá šance na získání Nobelovy ceny zvýší o padesát procent!
Závěry
Na závěr musím ještě jednou zdůraznit, že to nejlepší, co mohu nabídnout, je pravidlo 1. Nic, co by mohlo nahradit co nejpoctivější vědeckou práci na určitém poli, neexistuje. Dokonce ani Marie Curie, John Bardeen a Fred Sanger nedělali nic jiného, než se stali laureáty Nobelovy ceny podruhé. Snad pouze Linus Pauling, jeden z nejchytřejších chemiků své generace, získal svou druhou Nobelovu cenu ve zcela odlišné oblasti – byla to ovšem Nobelova cena míru. Platí tedy, že pravděpodobnost získání další Nobelovy ceny, pokud již jednu máš, je o něco vyšší než průměrná!
P.S. Za zmínku snad stojí i to, že autor tohoto textu v jeho závěru poděkoval několika svým kolegům za cenné připomínky k textu a své ženě Jean za komentáře, které nelze zveřejnit.
Zdroj: Medical Tribune