Den za dnem Himálajem

Motto : ….kdybys byl slušnej člověk, tak by ses zabil…..

Říjen 1999 je plně věnován přípravám na cestu do Nepálu. Je již stanoven definitivní jmenný seznam výpravy – Petr, Standa a já, a jsou již i stanoveny úkoly v přípravě a role na cestách. Petr jako hlavní vůdce, tlumočník, Standa jako dokumentátor a já jako lékař výpravy (jehož je nutno udržovat při životě do cca 3 dnů před koncem výpravy, jak stanovil vůdce, dále je zbytečné jej krmit, protože nebude již potřeba a bude zbytečnou zátěží). Ještě narychlo zajišťujeme indická víza (podražili indiáni!!), zajišťujeme pojištění a začínáme pomalu mít cestovní horečku – i když to na sobě nedáváme znát. Termín se blíží a nikdo příliš neví, co jej čeká. Zvědavost je však velká. Hlavou se honí i myšlenky, jak přežiji tak dlouhou dobu bez synka Boba atd. V plné práci se však termín odletu blíží, až přichází 31. říjen, poslední zaklapnutí dveří ambulance, pak poslední noc doma.

Den první

Tento den je opravdu nekonečný.  Ráno vstávám s představou, že příštích minimálně 22 nocí strávím mimo oblíbenou postel, a podstatnou část i mimo postel vůbec - pryčny v lodžích se dosti dobře postelemi nazvat nedají. Dopoledne ještě jdu se synem Martinem na nákup, aby nekonečné čekání trochu rychleji uběhlo. Z útrap čekání jsem vysvobozen Petrovým telefonátem těsně před třetí hodinou odpolední, kdy mi sděluje, že za několik minut odjíždíme. Poslední zamávání manželce Lence a Martinovi alias Bobovi a kamarádova Mazda nás veze vstříc dobrodružstvím asijských velehor. Před 17 hodinou se v letištní hale setkáváme se Standou – trojice chlapů, která bude příští více jak 3 týdny trávit pospolu.

Zjišťujeme první (naštěstí nepodstatné) nedostatky ve výbavě – Petr nemá ani plastovou láhev na pití, ani slibovaný hypermangan k dezinfekci, jinak snad zatím není nic pohřešováno. Ještě na letišti provádíme první preventivní hygienické opatření – postřik spacáků proti blechám. Byl pravděpodobně dostatečně účinný, neboť za celou cestu jsme snad tato malá přítulná zvířátka na svých mužných tělech nespatřili. Postřik je samozřejmě zdokumentován Standou a jeho dvěma fotoaparáty a minimálně 10 snímky. Petr měl asi pravdu, že dokumentaristovi výpravy neunikne nic – hlavně nepodstatného. Naše počínání před letištní odletovou halou je přítomnými pozorně sledováno, a máme i strach, zda nevyvoláme paniku a zda nebudou i ostatní turisté chtít ošetřit svá zavazadla. Na celou letištní halu by postřik jistě nestačil, a navíc bychom mohli být obvinění z hanobení naší vlasti či některé z leteckých společností. Blechy jsou jistě nevítanými hosty kdekoli.

Komplikace zatím nenastávají, ošetřené spací pytle vtěsnáme do batohů, které necháváme ještě obalit fólií – předpokládáme, že zacházení se zavazadly nebude zcela v rukavičkách a pokoušíme se minimalizovat rizika poškození kletrů. Výbavu máme všichni v podstatě stejnou, takže i váha zavazadel je v podstatě stejná – kolem 12 kg, jen Standa, po připočtení váhy fotografické výbavy – bude nosit asi o 3 kg více. Jistě to však zvládne, protože by jej jinak Petr nepřezdíval zarputilým staříkem.

Pak už – po rozloučení s batohem a vyslovením zbožného přání, abychom se s ním opět za několik hodin a o několik tisíc kilometrů dále setkali -  procházíme celní kontrolou, jsme odbaveni přímo až do Kathmandu a pozvolna opouštíme rodnou hroudu. Nasedáme do prvního ze 7 leteckých spojení na cestě – na krátký let Praha Vídeň.

V 18.05 cesta začíná doopravdy. Sedíme – každý zvlášť – asi abychom si nezačali jít na nervy -  v malém vrtulovém letadle Austrian airlines. Pocity jsou smíšené – hlavně zvědavost, ale i trochu obava. Je to přeci jen dlouhá cesta, číhá mnoho nástrah, které si dovedeme představit, ale naštěstí mnohé možné problémy si člověk naštěstí ani neuvědomuje.

Je neštěstí, pokud s výpravou cestuje lékař, který si něco o navštívených exotických zemích jen přečetl, ale nikdy je zatím nenavštívil. Je pak před odjezdem na rozpacích, co vše ze zdravotnického materiálu vzít, jaké léky, obvazy a podobně, aby mu na jedné straně nic nechybělo (vždyť ostatní členové výpravy na jeho lékárnu spoléhají), ale aby také s sebou nenesl pohotovostní lékařský batoh o nadměrné hmotnosti, neboť se samo sebou předpokládá, že lékárnu ponese sám.  Prožívá pak krušné chvíle licitace nad jednotlivými položkami a nechce věřit zkušeným, že stejně celkem nic potřeba nebude.

V literatuře se navíc dočte o tolika možných chorobách, která se v dané oblasti vyskytují, že uvažuje, zda by před cestou neměl raději rovnou sepsat závěť.  Nakonec jí stejně nesepíše – není na to čas a manželku to většinou rozzlobí, lékárnu dle domácích představ sbalí. Až na místě zjistí, co všechno bral zbytečně. Touto etapou vývoje balení batohu však musí projít každý, a nejspíše při každé cestě zjistí nějakou chybu ve výbavě. Patří to ale ke kouzlu cestování.

Sedím u vrtule, která se za chvíli začne točit. Netuším, že také intenzivně vrčet. Vedle mne sedí snědý hoch nejasné národnosti, který se snaží se mnou navázat konverzaci. Jeho i moje angličtina jsou však natolik odlišné, že se shodneme jen na OK. Něco málo před půl sedmou večerní se letadlo dává do pohybu, po chvíli se vznáší a my opouštíme definitivně Českou zem i českou zem. Během letu něco málo pojíme. Vše je však v rychlosti, neboť kompletní doba pobytu ve vzduchu na trase Praha – Vídeň činí pouze něco kolem 40 minut, a tak záhy po 19 hodině přistáváme v hlavním městě jižních sousedů, ale i bývalém centru monarchie. Nenacházíme však císaře, ale moderní letiště, a také první pasažéry oblečené a vybavené podobně, jako my. Není pochyb, že i oni se za 4 hodiny vydají směrem východním.

Čekání na odlet si krátíme povídáním, ale hlavně JB – tedy skotskou Whisky. Přeci jen je to trochu nápor na nervy. V mezidobí vyplňujeme žádosti o nepálská víza. Tedy co všechno chtějí vědět, to je neuvěřitelné – místo vstupu, místo pobytu (u treku!!), atd. Ale je nutno vše patřičně vyplnit, neboť byrokracie světem vládne, a nesmyslně vyplněné políčko v dotazníku platí více než políčko prázdné. Říkáme si tedy, že už přeci  – alespoň v tom papírování – máme ve světě následovníky.

Následuje přesun, odbavení, a spolu s dalšími asi 300 turisty nástup do letadla . Tentokrát již opravdového – B 767-300 – letecké společnosti Lauda Air. Tento obr nás má za cca 8 hodin letu přepravit pod střechu světa, na královské nepálské letiště v Kathmandu. V letadle nás vítají příjemné tóny známých Straussových valčíků – to proto, abychom nezapomněli, že odlétáme z města valčíků. Usadíme se v příjemných sedadlech (o příjemnosti sedadel však po několika hodinách již nejsme tak přesvědčeni), dostáváme další dovybavení – sluchátka, polštářek, deku, ponožky, chrániče zraku a sluchu. Pak už jen přesun na startovací dráhu a pak již opouštíme i evropskou pevninu, i když nad tímto kontinentem se budeme ještě několik hodin pohybovat. Dostáváme ještě půlnoční oběd a pak už se snažíme trochu spát. První cestovní den končí – cesta trvala sice jen devět hodin, ale dojmů je spousta. Spánek přesto nepřichází, tak jen tak poklimbáváme v očekávání dnů dalších.

Den druhý

Let probíhá celkem klidně, snažíme se tvářit a chovat, jako když spíme, ale k opravdovému spánku máme daleko. Na obrazovce před námi pozvolna ubíhají kilometry (při startu je předpokládaná vzdálenost 8430 kilometrů), malé letadýlko pak na mapě udává přibližnou polohu. Při maximální výšce 11 300 m a maximální rychlosti 983 km/hod. Překračujeme hranice nejlidnatější země – Indie, pokračujeme směrem na Kalkatu, následně Dillí a pak už  - po téměř sedmi hodinách – se nacházíme ve výsostných vzdušných vodách sedmého nejchudšího státu na světě, tedy v Nepálu. Pozorujeme východ slunce – na pravé straně letadla ještě hluboká noc, vlevo již ráno, které je korunováno prvním vysněným pohledem na zasněžené vrcholky Střechy světa.

Z mrákotného stavu, který někteří odvážlivci označují jako polospánek jsme kolem 5.30 zatím českého času snídaní – poslední to evropskou stravou na 3 týdny. Chuť k jídlu ale asi trochu chybí. Jsme připoutáni, přistáváme. V hlavách se nám honí směs obav, nevyspalosti, zvědavosti, trochu i strachu, a hlavně spousta očekávání. První dojem však  potvrzuje naše představy – Himálaje jsou asi opravdu hodně vysoké. V mátožném stavu vyplňujeme – již poněkolikáté – různé dotazníky ohledně důvodu cesty, místa pobytu a podobně. Pak už jen hladké přistání v nadmořské výšce 1330 metrů (letiště KTM) a v 11 hodin a 38 minut s dojetím vstupujeme  na nepálskou pevninu královského letiště. Venku poměrně teplo, všude zasychající tráva, kupodivu žádný nepořádek.  Přemýšlíme, zda jsme opravdu v Asii. Po chvíli však nám je jasné, že se pilot opravdu nespletl. Pěšky přecházíme po letištní ploše do příletové haly, kde jsme téměř jako první. Bez problémů systémem prodeje v PNS získáváme treggingové vízum a procházíme nepálskou celní kontrolou. Všichni se scházíme u důvěrně známého, evropsky vypadajícího pásu na zavazadla, kde očekáváme (jako veškeré ostatní osazenstvo letadla) příjezd našich zavazadel. Petr se Standou se dočkávají poměrně záhy. Já stojím, čekám, a v hlavě se mi honí myšlenky, co dál bez báglu. Nakonec se však Šiva či jiný nepálský bůh nade mnou slituje a i já prožívám slastný pocit setkání s pozdravem domova. Pak už jen zavazadla nějak na sebe naložit a ven z letiště. V mysli všech další nevyslovená otázka – bude na nás někdo venku čekat?

Bude! Neuvěřitelné se stalo skutečností. Před letištní budovou nacházíme v davu snad několika set taxikářů, jejich nahaněčů  a mnoha dětí, které se snaží pod záminkou pomoci získat alespoň minimální finanční obnos na obživu, nacházíme ceduli s celkem i česky vypadajícím názvem naší skupiny. Poté jsme nahnáni do na místní podmínky luxusního auta a vyrážíme od mezinárodního letiště směrem do města. První pohled z okna nás ujišťuje, že v té Asii opravdu jsme. Prvním šokem je, že se zde jezdí vlevo.

Skutečnost je však jiná, jezdí se, kudy to jde a někdy snad i kudy to nejde. Současně s tím se troubí – stále a všude.  Mnohdy asi ani řidič neví, proč vlastně troubí. Chodníky neexistují, lidé se motají mezi auty, do toho všeho mumraje ještě kola, rykši, malé autobusy, větší autobusy, náklaďáky, hromady odpadků, žebráci, hrající si děti, krávy, psi, výmoly na silnici a podobně. Ve spoustě značek automobilů poznáváme i pozdrav rodné hroudy – Felicii. Po dobrodružné, asi půl hodiny trvající cestě, jsme ve 13.05 hodin SEČ(8.20 nepálského času, který budu používat dále) v restauraci v hotelu Ganesh Himal . Venku je příjemně teplo, snad kolem 25 stupňů, polojasno. Hlavním dojmem z Nepálu je zatím špína, bída, ubohost. Objednali jsme první asijské jídlo a pití – černý čaj a Mixed chowmain. Jíst a pít se to dá, evropská kuchyně je však jiná. Nedá se ale nic dělat, na podobný charakter stravy (a možná i podstatně horší) si budeme muset na další 3 týdny zvyknout. Otázkou je, co tomu řeknou naše trávicí trakty.  Máme již zajištěno i ubytování ve 3-lůžkovém pokoji, dokonce s evropsky pojatou sprchou i záchodem.

Společně rekapitulujeme i cestu obřím letadlem pro cca 300 lidí.  Původně udávaná vzdálenost 8430 km je spíše do Bangkoku, po odečtu nám zůstává vzdálenost Vídeň – Káthmandu  6230 km. Pravděpodobně všichni máme na rtech nevyřčenou otázku - co bude dál? Nejspíše se půjdeme projít po městě (přece neztratíme celý den „jen“ přepravou z Evropy do Asie). Existuje sice bohatá síť taxíků i jiných dopravních prostředků, ale raději spoléháme na vlastní nohy – ty nás budou přepravovat i v nejbližších dnech a týdnech.

Kolem 14 hodiny odvážně vyrážíme do ruchu velkoměsta – samo sebou se rozumí v pojetí asijském. Špína a slušně řečeno nepořádek na ulicích nás již nijak nepřekvapil. Horší bylo, když nás všechny přepadla úplně banální lidská potřeba. Zašli jsme do boční uličky nad řeku (t.j. honosný název pro stoku procházející městem) a viděli nejspíše normální nepálské sídliště. Špína a zápach (opět by se hodilo jiné české slovo) podstatně horší, než na hlavních ulicích. Všude žebrota, lidská obydlí horší než chlívky pro domácí zvířata kdekoli na evropském venkově, všude h...  Ač zvyklí již na leccos, nemáme nejmenší odvahu fotografovat ani filmovat. Snažíme se tato místa co nejrychleji opustit, ale dojmy a podněty na přemýšlení v nás zůstávají prakticky navždy. Po hlavních ulicích projíždějí krom jiných dopravních prostředků i jakési linkové autobusy – tedy neskutečně špinavá vozidla ne nepodobná nákladním autům, používaným u nás na přepravu zvířat na porážku. Do těchto domorodci hojně využívaných vehiklů nahánějí jakýsi průvodčí svým mohutným křikem cestující. Ti pak během nástupu zaplatí nejspíše smluvené či usmlouvané jízdné a pak se stojíce na noze souseda přepravují rychlostí šneka stiženého kulhavkou po městě, aby kdykoli mohli kdekoli vystoupit. Se zastávkami si problémy nedělají, asi stejně jako v jihočeských Hošticích ve filmu Slunce, seno a pár facek. Také, pokud je cestující průvodčímu sympatický, jen přibrzdí, a kdo chce, může vystoupit.

Kathmandu

Po asi hodinovém pochodu před sebou konečně vidíme na vrcholku nad městem chrám, zvaný Swayambunath, na němž dominují Budhovy oči – se kterými se pak setkáváme po celou dobu pobytu v zemi pod Chrámem bohyně matky země, jak zní překlad domorodého názvu Mount Everestu. Cestou na pahorek jsme doprovázeni tlupou opic, které ve shodě s lidskou populací tohoto národa se snaží něco vyžebrat. U nás se jim to moc nedaří – sami s sebou v podstatě nic nemáme, a navíc prý jsou nesmírně štědré – krom blech a jiných parazitů se rádi s turisty podělí i o vzteklinu. Družbu tedy raději nenavazujeme. Za světla měsíce a dokonce i zbytku (či počátku ) místního veřejného osvětlení se vracíme zpět do hotelu. Za chvíli již opět popíjíme silný černý čaj a čekáme na jídlo. Večeře obdobná jako oběd (a jako v podstatě všechna další jídla – jen s drobnými obměnami) – t.j. nudle, zelenina a trochu masa.

Při doplňování energie vzpomínáme na večerní hlavní město, žijící svým pro Evropany zcela nepochopitelným, ale možná mnohem spokojenějším životem bez civilizačních stressů a věčného shonu. Všichni se podvědomě modlíme, aby pro nás nenastal shon jiného rázu – odskočení si za keříček na malou potřebu je přeci jen jednodušší než hledat úkryty pro opakované vyprazdňování řídké stolice po požití hůře stravitelné potravy. Jíst ale přeci jen musíme. Člověk prý sice je schopen vydržet bez jídla až 40 dní, ale zkoušet to na dovolené, byť poněkud exotické, to přeci jen nemusíme. Současně s potravou se k nám přisouvají i další informace – ta nejpodstatnější zní, že zítra 10.10 snad  odlétáme do Phaplu. Řešíme i ekonomický problém – kde vyměnit tvrdou měnu kapitalistickou za měkkou, ale hlavně ušmudlanou měnu nepálskou. Během celého dne nebylo kde tuto transakci provést, tak měníme v hotelu – 100 USD = 7150 NRP. Zajímavostí nepálského finančnictví je absence kovových mincí.

Po večeři ještě jdeme splnit zpravodajskou povinnost – posíláme e-mail domů, abychom uklidnili rodinné příslušníky a ostatní spřízněné obyvatelstvo malého státečku uprostřed Evropy. Kupodivu najít e-mailovou kavárnu (jak silné slovo) není až takový problém. Jsou totiž v podstatě na každém kroku, i když zvenku by člověk do těchto objektů umístil spíše v lepším případě sklad, či v horším případě stáj nebo garáž, to podle vlastněného dopravního prostředku. Elektronická operace se zdařila, a tak se můžeme po návratu do hotelu v klidu uložit k první asijské noci.

Přesto, že máme k disposici dostatek hotelových přikrývek, raději k zajištění tepla použijeme vlastní naimpregnované spacáky. S místními drobnými breberkami se zatím nechceme setkat. Usínáme plni dojmů kolem páté hodiny odpolední – tedy českého času, zde je již po desáté hodině večerní.

Den třetí

Poté, co jsme byli v 1.45 hod., naštěstí středoevropského času, vzbuzeni štěkotem davu psů, se nám všem dostavila základní fysiologická potřeba, pro jejíž vykonání byla určena menší místnůstka vedle dočasné ložnice. Výkon potřeby byl celkem pro prozatimní absenci prostatických problémů celkem rychlý, ale obsloužit splachovadlo byl pro nás tři, ač maturitně i vysokoškolsky vzdělané, dosti velkým problémem. Jestli si někdo myslí, že umí zacházet s běžným splachovadlem, tak ať si to jede zkusit do hotelu Ganesh Himal v Kathmandu. Chutě a chutně jsme posnídali a dobalili batohy. Balení se však bylo provázeno meditací, zda to či ono budeme skutečně během cesty v horách potřebovat – např. stačí-li 2 balení toaletního papíru, či je-li třeba balení tři, zda mýdlo není zbytečným přepychem, a podobně. Nakonec se váhy batohů o něco snížily, ale pod 10 kilogramů se nikdo nedostal, zvláště Standa, jehož podstatnou část zavazadla tvořila fotografická výzbroj. Profesionál se nezapře.

Po snídani jsme minuli salutujícího vojáka, který střežil u vrat náš klidný spánek, a vyrazili jsme na místní poměry luxusním taxíkem směr vnitrostátní letiště. Stačili jsme si ještě předjednat ubytování pro (maximálně) tři osoby po návratu z hor a pak jsme jen sledovali čilý dopravní ruch v uličkách nefalšované Asie.  Cesta se tolik líbila, že pro věčnou připomínku tohoto dobrodružství jsme část i zdokumentovali. Odlet byl plánován těsně po desáté, měli jsme tedy dost času.

Letištní hala nás překvapila svou rozlehlostí – vešlo se tam pasažérů do minimálně deseti letadel – tedy asi 20-ti místných, a hlavně spousta nákladu. Brzy jsme pochopili, že čas odletu určuje jen hrubě orientačně spíše přání společnosti, kdy má letadlo odletět, nikoli skutečný čas startu. Po odbavení zavazadel se opakovaně dozvídáme, že letadlo odletí za chvíli. Čekáme tedy a přemýšlíme, jak dlouho trvá nepálská chvíle. Pak procházíme přísnou letištní kontrolou, zaměřenou spíše na to, co by mohl personál od nás dostat, a pak již sedíme ve slušně vyhlížející, sluncem vyhřáté odbavovací hale, a čekáme až místní rozhlas – tedy zástupce té které domorodé letecké společnosti, který má nejsilnější hlas, až ohlásí odlet společnosti Sky Airlines do Phaplu.

Pozorujeme odlety a přílety malých letadel ne nepodobných práškovacím a tiše doufáme, že právě to naše letadlo se bude alespoň trochu lišit. Z úvah nás náhle vyruší hluk přistávajícího většího letadla nejspíše z Evropy. Nyní jsme pochopili, že mezinárodní letiště, respektive jeho část, je určena k přistávání a odletům letadel domácích leteckých společností a pravděpodobně je využívána i nepálským vojenským letectvem. Nejen čilý, snad však organizovaný provoz na tomto hybridním letišti, ale i čas nás ujišťuje, že jsme daleko od domova. Je totiž poledne, a naše letadlo stále nikde. Na mysl se dere otázka – odletíme ještě dnes? Během dne totiž lze předpokládat zhoršení počasí a i viditelnosti. Většina letů se uskutečňuje během dopoledne či v časném odpoledni.

Těsně po poledni nabírají události konečně žádoucí směr. Je ohlášen odlet našeho letadla, k budově přijíždí dokonce i minibus, který všech asi 20 cestujících – domorodců i turistů – přiváží k naprosto stejnému letadlu, jaká jsme pozorovali celé dopoledne. Po uložení zavazadel (naštěstí jsme si je stačili zkontrolovat) nastupujeme do zánovního letadla, obsahujícího krom asi 20 sedadel i pilotní kabinu, 2 piloty a letušku! Po usazení a připoutání jsme obdarování základními prostředky ochrany sluchu – kousky vaty. Bereme si je s rozpaky, ale nakonec jsme rádi, že alespoň trochu můžeme jeden ze svých smyslů  ochránit.

V pohodě pozorujeme pilota v kabině a doufáme, že i jeho hlavním cílem je dostat se ve zdraví na cílové letiště. Vrtule nabírá otáčky, motory hluk, letadlo rychlost a pasažéři strach. Startovací manévr se za asistence amatérské kamery zdařil a po chvíli se vznášíme nad smogem města a míříme – tedy alespoň doufáme, že míříme, směrem do hor. Vidět teď odpoledne již moc není, ale chvílemi přeci jen prosvítá bílá silueta horských velikánů, na které se všichni těšíme. Letuška nám rozdala dokonce občerstvení, ale zatím přesně nevíme, co si z toho jídla můžeme dovolit, tak se držíme zpátky. V letadle nikdo moc silně nedýchá ani nekýchá, takže let je celkem klidný, i když  každý závan větru silnější než jeden metr za hodinu s aeroplánem  laškuje. Pan Kašpar by měl radost, že jeho lehce modernizovaný létací stroj ještě není odepsán. Po necelé hodině se letadlo nápadně přibližuje zemi a my nevíme, zda je to úmyslem pilota či prostou gravitací. Všichni členové posádky jsou však klidní, proto i my předpokládáme tu lepší variantu. Těsně nad zemí provedl místní kamikadze obratný, leč patrně nevyhnutelný manévr a celkem hladce přistál na letišti.

Tady nevím, zda to není příliš nadsazený termín. Letiště je velmi podobné louce, upravené jako cesta, navíc je dosti do kopce. Jsme ale šťastni, že se opět dostáváme na pevnou zem, nakládáme na svá záda (na rozdíl od ostatních turistů, kteří mají zajištěné nosiče) batohy, a sledujeme další kaskadérské činy pilota, jenž se do kopce rozjíždí a odlétá zpět na svůj další všední, pro turisty však jistě dobrodružný let. Je celkem teplo, ladíme proto oblečení, a ve 13 hodin a 33 minut nepálského času vyrážíme prvním krokem na Velké nepálské dobrodružství, které bude trvat celkem 17 dní, a snad bude pro nás všechny tím zatím největším cestovatelským zážitkem.

První naše kroky po opuštění přistávací plochy vedou po kamenité cestě do vesničky Phaplu. Prvním jistě však velmi příjemným zjištěním je fakt, že zde nejsou žádná auta. Ani by se sem nemohla dostat. Cestičky jsou určeny pouze k chůzi – ať už lidskou, nebo zvířecí. Nic, co má kola, se nemůže v těchto krajinách osvědčit. Procházíme lehce zvlněnou mírně subtropickou krajinou a učíme se poznávat, co je co. Jak vypadá čajovna, jak lodž, co můžeme čekat od domorodců, co od ostatních turistů a podobně.

Phaplu - letiště

O tom, že není zpočátku až tak jednoduché se vyznat, kde vám čaj nalijí, a kde ne svědčí i první trochu humorná příhoda. Vedoucí skupiny zavelel, že v květy ozdobeném domě si dáme čaj. Sám i příkladně vykročil objednat základní místní prostředek zavodnění. Byl trochu překvapen, že mu domorodec zcela nerozumí, ale byl stále přesvědčen, že čaj objednal. Po asi 20-ti minutovém čekání i on pochopil, že se jedná nejspíše o soukromou „vilu“ a  že čaj tedy zde nebude.

Vydali jsme se tedy dále a záhy pochopili, že ubytovací a občerstvovací zařízení místních obyvatel má vždy honosnou firmu s názvem „hotel“ či lodž. Během prvního odpoledne jsme se při přecházení říčky důvěrně seznámili s lanovými můstky. Později jsme zjistili, že na hlavní trase jsou mosty již značně modernizovány, ale zde jsou některé ještě téměř původní – a někdy i v původním stavu, t.j. polorozpadlé, nevedoucí nikam. Petr neodolal a na jednom z nich se nechal odvážně zvěčnit. Po několika kilometrech jsme se vzdálili od říčky a začali pomalu stoupat. Neměli jsme ještě úplně jasnou představu, jak je plánován náš kapesní průvodce.

Stále jsme očekávali, že se pomalu musíme blížit k první šerpské vesničce Jumbesi, ale přestože nás místní přesvědčovali, že jdeme dobře, lidských obydlí ani zvířat nepřibývalo. Pomalu se začalo stmívat a nám se do mysli vkrádala pohádka o perníkové chaloupce a pomalu jsme začali přemýšlet, který Jeníček poleze na strom, aby našel světýlko. Po chvíli jsme však od stromolezectví ustoupili, protože nám došlo, že v místech, kde zdrojem světla je nejčastěji oheň, ojediněle malá žárovka, asi nebude veřejné osvětlení, které by nás dovedlo k alespoň místní civilizaci. Rozsvítili jsme tedy vlastní světelné zdroje – čelovky, a pokračovali v pevném přesvědčení, že dříve či později do nějaké vesničky dorazíme.

Jumbesi

Naštěstí jsme se nemýlili a po půlhodinovém nočním pochodu jsme zahlédli drobná světýlka a pak i lidská obydlí. Nebyl čas na vybírání ubikace, neboť na ně nebylo moc vidět, a tak jsme vzali za vděk prvním větším domkem. Vstoupili do zakouřené místnosti (kouř však pocházel z ohně a ne cigaret), a ujistili se, že zde můžeme na příští noc složit své hlavy. Ložnice byla v prvním patře, měla dostatek pryčen, byla i dobře větrána, jen teplota se velmi nápadně blížila bodu mrazu, čímž jsme pochopili, že pořádný péřový spacák je opravdu nezbytností. Trochu jsme se vybalili, a vyrazili na první skutečně domorodou večeři. Po více než čtyřhodinovém pochodu jsme byli dosti vyhládlí, tak nám přišla k chuti ostrá zeleninová polévka, jistě se základem stejným, jako naše známé kudrnaté polévky, a dhal bhat – tedy místní téměř národní jídlo sestávající se z vařené rýže a jakési čočkové či hrachové polévky. Chuť byla uspokojivá a navíc nás pan domácí přesvědčil o jedné zvláštnosti tohoto jídla – rýže se totiž přidává do té doby, dokud strávník jí. Tím je zajištěn dostatečný objemový příjem potravy.

Po večeři jsme doplnili celkem asi 6 litrů tekutin – tedy všichni dohromady- a pak jsme se vydali, bez výčitek ohledně opomenuté osobní hygieny, na kutě. Zima byla taková, že se nám ani nechtělo moc odkládat oděv, zalezli jsme tedy do spacáků jen bez vrchních bund a očekávali, co se nám první noc bude zdát. Zvenku bylo slyšet pofukovat vítr, který nás po krátké době uspal. Postel sice byla tvrdá, ale potřeba spánku byla větší. Snad jediným problémem byla mírná bolest levé nohy, ale co jiného člověk mohl po namáhavém dni očekávat. Probudili jsme se až do ranního rozbřesku.

Den čtvrtý

Slunce v Nepálu začátkem listopadu vychází kolem půl sedmé a zapadá kolem půl šesté, takže noc je relativně dlouhá. Když si ke tmě připočteme zimu, vychází jednoznačně dostatečná doba na spánek – jistě kolem 10 až 11 hodin. První noc nám to tolik nepřišlo, ale čím jsme byli výše a měli i více kilometrů v nohách, tím více jsme blaze vnímali delší možnost spánku a desetihodinový spánek jsme využívali. Kdy se vám doma stane, že v podstatě tři týdny můžete spát do sytosti?

Ráno se tedy kolem půl osmé scházíme v očekávání snídaně. Je opravdu zima, ze spacáku se nechce, ale sluníčko a zvědavost nás vyžene ven.  Po snídani už také vidíme i první zasněžený vrcholek – zatím bezejmenný. Průvodce nás ujišťuje, že už jsme opravdu v horách – nadmořská výška vesničky našeho prvního nocování je 2640 m, což převedeno do středoevropských pojmů znamená výšku mezi Lomnickým a Gerlachovským štítem. Po snídani ještě Standa dokumentačně fotografuje naše první hostitele, a pak v plné zbroji vyrážíme na první celodenní etapu. Jdeme po stopách Edmunda Hillaryho. I on šel v roce 1953 touto cestou s celou svojí skupinou, aby pak v květnu zdolal jako první člověk třetí pól zeměkoule. Naše ambice jsou podstatně menší, i když maximální výška, kterou chceme dosáhnout, je o cca 800 metrů výš než nejvyšší bod Evropy.

Zatím nám však k cíli chybí mnoho dní, kilometrů a nervů. Opouštíme vesničku Jumbesi zalitou teplým podzimním sluncem, překračujeme opět – již naposledy- potok a stoupáme přes první hřeben, abychom se přiblížili údolí Solo Khumbu. Při výstupu pociťujeme první blahé příznaky, že zácpu zatím – v poměru 2:1 -  nemáme, po chvíli osamění víme, že i nad průjmem zatím vítězíme 2:0.

Postupujeme dle našich měřítek celkem rychle, ale podle průvodce spíše pomaleji. Po cestě pozorujeme místní život, který nejspíše díky tomu, že většina turistů letí přímo do Lukly a neprochází toto podhůří, není ještě tolik ovlivněn civilizací a obyvatelé zde žijí asi stejně, jako v dobách minulých. Pole obhospodařují těmi nejjednoduššími prostředky – jakem  a prostým oracím hákem. Veškerá mechanizace žádná.

Kolem jedenácté hodiny pociťujeme žízeň, a tak se snažíme prvně využít nabídky místních čajoven. Nechce se nám zastavit hned v první, ale ať hledáme jakkoli dlouho, žádný podstatný rozdíl nenacházíme. Zastavujeme tedy alespoň v takové lodži, která má krásný výhled do údolí. Trochu jsme překvapeni ne zrovna  nejčistším číšníkem, ale když nám v ne zrovna čistých skleničkách přináší čaj, ve kterém si před našima očima namočil ruku. Nápoj pijí jen silnější dva členové výpravy. Třetí nejspíše zavzpomínal na studentská léta na lékařské fakultě, kde díky oboru hygiena byl dosti obšírně seznámen, s infekčními chorobami, komplikacemi dehydratace, ale i možnostmi, jak ev. nákaze předejít.

Kupodivu komplikace nenastávají ani u odvážlivců.  Před polednem už opět sedíme v restauraci – tentokráte již trochu civilizovanější. Honosný název zní :  Solohkumbu Phurtyang Beni. Je teplo, či spíše vedro, tak s radostí odkládáme batoh, svrchní oblečení a posléze i obuv. Jedině díky svěžímu větru, vanoucímu od hor himalájských můžeme pozorovat prvně opravdové panoráma kamenných, sněhem ozdobených velikánů. Fotoaparáty i kamera prvně mají své žně, zvláště když vlevo na obzoru se objevuje snad i ON!

Potkáváme také jednoho z mnoha zajímavých turistů –mladého Itala, který se po Nepálu pohybuje již asi 6 týdnů. Zjišťujeme další cenné informace ohledně dalšího putování.  Naplněni duševní potravou z pohledu na kopečky a skutečnou potravou (nudle) pijeme další litry černého čaje a vychutnáváme teď již příjemné sluneční paprsky, které perou do zad. Jsme ve výšce cca 3000 metrů. Po odpočinku opět na svá bedra nakládáme „celý svůj dům“, jak se zpívá ve známé trampské písni, a pokračujeme v pochodu.

Klesáme o několik málo set výškových metrů až k potoku pod vesničkou Rignmu. Opět vstupujeme do subtropického pralesa. Z nám známých stromů pozorujeme velké keře rododendronů, snad i nějakou formu stromové mahonie, a spoustu dalších rostlin, k jejich pojmenování bychom potřebovali podrobný botanický atlas. Ten zrovna s sebou nikdo nemá, i když chvílemi díky váze zátěže na zádech máme pocit, že i takovéto „drobnosti“ s sebou vláčíme. Část cesty jsme obohaceni o dámskou společnost – pochoduje totiž s námi jistě mladá domorodá žena, neustále cosi vysvětlující a živě gestikulující. Po značné době chápeme, o co jde – chce po nás naše boty – sama je totiž obuta v typických „vietnamkách“. Není asi pochyby o tom, zda jsme se zachovali jako gentlemani či jako rozmazlení Evropané – z výměny bot naštěstí nebylo nic.

Dopolední krásné jasné počasí se trochu kazí, ale je maximálně oblačno (měřič oblačnosti je také jedna z drobností, kterou nemáme s sebou), a stále teplo. Po překročení malého potůčku už opět v časném odpoledni stoupáme. Dalším nejbližším cílem je vesnička Ringmu – dle průvodce známá zejména výbornými pokrmy z jablek, které se v této oblasti i pěstují. Po příchodu mezi lidská obydlí slyšíme spíše než domorodce či zvířata hlučnou skupinu amerických turistů, kteří si zřejmě spletli hory s New Yorkem či jiným živým městem. Výškoměr hlásí 2730 m a teploměr náhlý a výrazný pokles teploty. Navlékáme na sebe, co je k dispozici, objednáváme čaj a jakýsi jablečný štrúdl. Je dobrý, ale domácí od našich maminek, manželek, družek či milenek, je možná lepší, ale místní atmosféra přeci jen situaci a chutě mění. Jíme s chutí, ale s mírným pesimismem hledíme ve směr naší další pouti.

Ve směru předpokládaného pochodu se dosti intenzivně honí mraky, a tak jen tušíme, jaké nás závěrečné stoupání – dle průvodce docela „výživný dloubáček“  na sedlo Trakshindo La, a pak mírný sestup do dalšího místa přenocování. Kopeček opravdu stojí za to, funíme všichni, i ti, kteří věří, že zabandážované koleno je více než koleno nahé. Tomu se říká „věř, a víra tvá tě uzdraví“. Musím ale uznat, že jako ochrana postaršího kolene před chladem je toto opatření jistě účinné. Jen nevím, zda majitel kolene netuší, že kolena má dvě, nebo zda mu došel obvazový materiál.

Výšku 3071 metr nad mořem, Trakshindo La, dosahujeme v pořadí od nejmladšího po nejstaršího v odpovídajících intervalech. Při vstupu do osady v sedle si musí každý příchozí připadat, že se vrátil o několik desetiletí zpět. Je zde spousta dřevěných, napůl rozpadlých stavení, které jen snad největší optimista může nazývat domy, spousta lidí, špinavých, neustále však pracujících dětí, všude kouř z otevřených ohňů, které planou uvnitř dřevěných příbytků. O elektrické energii, hygieně či jiných vymoženostech civilizace tady určitě moc neslyšeli, a pravděpodobně ani ještě dlouho neuslyší. Je dosti zima, oblékáme zase, co jde, a hlavně hlídáme zavazadla. Člověk nikdy neví. Potkáváme také první děti, které jsme pojmenovali „heloupeni“. Pro vysvětlení – je to místní drobotina, která zná jedinou anglickou větu – hellou pen. Podělíme několik malých horalů pravou českou tužkou koh-i-noor, ale pak rychle ustupujeme, protože netušíme, že nejasným signálem se náhle sbíhá celé dětské osazenstvo vesničky a nejspíše i blízkého okolí se stále stejnou větou – hellou pen. Za sedlem cesta vede chvíli dolů, a po několika málo minutách již vidíme dvě větší budovy – jedna je nejspíše místní klášter, a druhá lodž, která nám má poskytnout přístřešek a něco pohodlí pro strávení druhé noci našeho putování.

Trakshindo La

Po krátkém vybalení nezbytných drobností, jako je spacák a karimatka, přecházíme těsně před šestou hodinou do jídelny. Venku je již prakticky tma a z jídelny (která je však současně i kuchyní) bliká slabé, nejspíše plynové, světlo. Ve spacích místnostech světlo není, proto opět využíváme dovezená světýlka. Zima i venku je o trochu menší než včera, i když nadmořská výška je o něco vyšší – spíše těsně pod hranicí 3000 metrů nad mořem. Provádíme i zevrubnou kontrolu zdravotního stavu. Naštěstí krom bolestí nohou nikdo žádnou újmu neutrpěl. Večeře je zvyklá – opět čínská nudlová zeleninová polévka a pořádná porce rýže, zvýšený příjem tekutin nám také již nedělá žádné problémy, i když noční výlety z teplého spacáku za účelem odpuštění tekutin nejsou nijak příjemné. Po večeři volíme jedinou rozumnou činnost, kterou je možno konat – jdeme spát. Postel je sice tvrdší, než včera, ale únava je taky větší, takže před osmou hodinou večerní již všichni spíme. Stále čekáme na první vysokohorský sen, který se však ani tuto noc nedostavuje.

Na závěr dneška ještě jedna poznámka pro ty, kdož se neradi myjí – od opuštění Káthmandu jsme se nemyli.

Den pátý

Dnešní ráno nás nevítá zrovna vlídně. Je sice opravdu o něco tepleji, ale již po ránu je oblačno. Ke snídani zkoušíme první ze sladkých jídel – nějaké placky s přeslazenou marmeládou. Na rozdíl od obědů a večeří nejsou porce z největších a my chápeme, že bude nezbytné i k snídani raději objednávat obdobná jídla jako během dne. Během dalších dnů pak zjistíme, že to problém není, i když v jídelním lístku jsou tato jídla označena jako večeře. Zjišťujeme, že naše oblečení je už trochu navlhlé, ale při uspokojivé venkovní teplotě to tolik nevadí. Začínají se v nás projevovat ještě zbytky dobrého vychování a tak krom dalšího pochodu plánujeme i osobní očistu. Během dnešního dne máme sestoupit o více než jeden výškový kilometr dolů, a tak snad budou i příznivější podmínky k  provedení přírodní sprchy.

V jedné české pohádce zazněla věta – jak řekli, tak udělali. Totéž platí o dnešním odpoledni. Po přechodu do zalesněné části trasy jsme si vyhlídli potůček ve stráni, kde jsme se všichni umyli, vyprali i něco prádla a začali postrádat i první oblečení – jeden zapomněl po vyprání slipy, druhému proud zdánlivě klidného potoka odebral ponožku. Přesto jsme osvěženi a s dobrou myslí pokračovali v cestě do hor – tedy tentokrát směrem dolů. Klesali jsme jako b... stále dolů a dolů, naše kolena zprvu tiše trpěla, posléze nahlas protestovala, ale nedalo se nic dělat.

Prošli jsme vesnicí Nuntala, která vypadala již hodně postižená turistickým ruchem, ale pod vsí jsme viděli opět klasická terasovitá políčka se stejně moderní mechanizací, jako předchozího dne, pouze s jedním vylepšením – strojem, sbírajícím kamení byla malá domorodá holčička. Co by asi říkali vrstevníci těchto dětí od nás, kdyby museli den co den několik hodin pomáhat rodině a zajišťovat tak prostou obživu? Možná, že by takováto lekce ve skromnosti pomohla některým problémům výchovy dětí v takzvaně civilizované společnosti. Potkáváme i skupinu domorodců, kteří sbírají jakési rostliny, jejichž jméno zaznamenává jen botanik výpravy, ale neprozradí jej. Posloucháme i první zvuky pralesa, pozorujeme ptactvo a míjíme spousty opuštěných bývalých usedlostí. Důvody, proč místní tyto objekty opustily, nám nejsou jasné – jedná se o oblasti v relativně malé nadmořské výšce, pokryté spoustou trávy, takže přítomnost úrodné půdy lze předpokládat.

Metry nadmořské výšky stále klesají, teplota stoupá, bolesti kolen se stupňují, much přibývá a trochu stoupá i nervozita. Jsme však již v údolí Mléčné řeky – tedy Dudh Kosí, Mléčná se jmenuje proto, že obsahuje hodně rozpuštěných nerostů, nejspíše sloučenin vápníku, ale také proto, že se valí poměrně rychle, takže pění a i to barví vodu do běla. Před nejnižším bodem vysokohorské cesty – mostem nad řekou – provádím za asistence asi tisíce much inventarizace puchýřů na nohách. Zatím jsou pouze tři, ale na zpříjemnění pochodu v pohodě stačí. Po zkompletování skupiny (Standa se jako obvykle kochal či fotografoval) přecházíme v nadmořské výšce cca 1550 metrů a ve výšce cca 50 metrů nad hladinou koryto ústřední řeky údolí, záhy opouštíme výšku Sněžky, na kterou se dostaneme až po návratu do Kathmandu a stoupáme vstříc dalším dobrodružstvím – tentokrát u údolí, které obývá domorodý kmen Ria, tedy ne národ šerpský.

cesta

Z dneška zatím dojem spíše negativní, každý nadává na dlouhý sestup, který nebyl pro nikoho příjemný, a tak se náladu snažíme napravit alespoň pozdním obědem ve vesničce Jubing. Naše původní představa, že vystačíme jen se snídaní a večeří a nebudeme se po cestě nikde stavovat na jídlo, a tím ztrácet čas, se ukázala jako nereálná. Přeci jen je výdej energie poněkud vyšší než při procházce po Skaláku. Pro změnu máme k jídlu čaj a nudle. Jako předchozího dne, i dnes zjišťujeme rozsah tělesných poškození. Nic podstatného nového naštěstí nenacházíme, jen slušné bolesti nohou, které ani moc necítíme, ale dle smyslu, sídlícího v nose, víme, že naše dolní končetiny jsou stále na stejném místě se stejnými kořeny. Po jídle se nálada lehce vylepšuje a dává za pravdu tomu, že jíst je třeba třikrát denně.

Teď by se nám hodil živý botanik. Setkáváme se se spoustou zajímavých rostlin, jedna z nich je prý i první orchidej – i když odkvetlá. Všude v okolí rododendronové háje, nějaké liány se záhadnými zelenými plody, vypadajícími jako degenerovaná hruška křížená s okurkou, ev. ještě tykví. Na stromech pak lišejníky bez kořenů, ze kterých se vaří u nás prodávaný a značně drahý himálajský čaj. Vedle orchideje vidíme i další tropickou rostlinu –nefalšovaný bambusový keř.

Po doplnění energie se po třetí hodině odpolední vydáváme na poslední část dnešní etapy.  Oproti původnímu rozpisu něco ztrácíme, ale pokud to půjde dobře, ještě vše doženeme. Autor zřejmě nepočítal s tím, že ještě bude existovat turistická skupina z malé zemičky uprostřed Evropy, která nebude najímat domorodé nosiče a kompletní náklad ponese na svých bedrech. Procházíme na zdejší poměry značně civilizovanou krajinou, „heloupenů“ ubývá, nějaké další tužky jsme však rozdali. Zde již každý z obyvatel ví, že turisté přinášejí peníze. Proto se setkáváme s prvním (kdo ví, zda legálním) poplatkem za průchod vesnicí, lodže podél trasy jsou již elektrifikovány, mnohé mají i satelitní telefonní spojení. My ale pokračujeme stále dál ve snaze co nejvíce snížit manko z ušlých kilometrů, a tak těsně před setměním hledáme ubytování ve vesničce Khari Kola. Od předchozí zastávky jsme zvládli čtyřsetmetrové stoupání.

Ubytování proběhlo velmi rychle -  máme třílůžkový  pokoj s elektřinou a přikrývkami – ty však stejně raději nepoužijeme a budeme věrni svému vybavení. Jídlo je zde již o něco dražší – jsme na hlavní cestě pod Everest, kudy šel i Hillary v roce 1953, a blížíme se k turisticky frekventované oblasti Solo Khumbu. Ještě před večeří jdeme k místnímu vodovodu vyprat – jsme tento den velmi čistotní, neboť pereme již podruhé, ale jak se později ukázalo, na několik dní naposledy. Teď máme objednaný čaj – jak jinak, bramborovou polévku a opět nejspíše nudle se zeleninou.

Obsluha v lodži jistě nesplňuje přísné české hygienické normy, ohledně osobní čistoty i čistoty provozu, mnohdy je cítit nedávnou přítomnost někoho z domácích ještě dosti dlouho. Není proto divu, že i děti jsou strašně ušmudlané, jsou však veselé a mnohé z nich vypadají šťastněji, než naši potomci, vláčeni ve tmě a zimě do kolektivních zařízení. Rodinná a rodová tradice je v místním obyvatelstvu (zatím) ještě dosti zakořeněna, ale mnohé výdobytky civilizace, zasahující často necitlivě do života prostých vesnických lidí, jistě stav změní. Otázkou pak, je, zda k lepšímu, či k horšímu. Odpověď ponechávám na čtenáři.

Po večeři provádím inventuru puchýřů – žádný sice nepřibyl, ale stávající jsou pěkné, proto nezbývá, než provést v polních podmínkách a za milé asistence dvojice staříků – jak se něžně další dva členové výpravy oslovovali – a jejich povzbuzujících poznámek, operaci. O tom, že je mé počínání zdokumentováno fotografiemi, asi nikdo nepochybuje. Dnes bolí asi každého celý člověk, je to normální – máme za sebou den s poměrně velkými převýšeními, jak ve smyslu plus, tak minus. Dále nás čeká spíše stoupání, pozítří Namche Bazar, a po dalším týdnu a řádné aklimatizaci pak vrchol Kalla Pataru.  Počasí bylo dnes o něco horší – celý den oblačno, kopce nebyly moc vidět, ale nebyly ani možnosti – přecházeli jsme údolími a sedly, a až dnes jsme se dostali do hlavního údolí říčky Dudh Kosí.

Pro zajímavost uvádím dosavadní ceny jídel  – polévky 30-50 Rp, hlavní 60-100 Rp (t,j, 18-30, resp. 36-60 Kč) na chlapa, čaj 10 Rp. Po večeři ještě chvíli sedíme v lodži. K jídlu byly opečené brambory (omylem místo bramborové polévky) a nudle stejně jako odpoledne. Obojí velmi dobré. Ekonom výpravy počítá kasu – denní náklady na chlapa zatím činí 6-7 USD. Petr má trochu rýmu, ale svádí posmrkávání na alergii – uvidíme.

Dnešní noc strávíme ve výšce jen něco nad 2000 metrů. Tento sestup přesně zapadá do koncepce pana učitele (tedy mého učitele lezení Petra), ohledně aklimatizace. První dny nahoru a dolů, pak postup vzhůru o maximálně 300 metrů za den a po třech dnech další den aklimatizace navíc. Zatím postupujeme přesně dle této představy, i když zpoždění oproti průvodci, se spíše zvětšuje. Každému se honí v hlavě myšlenka, jak upravit trasu, abychom vše stihli, ale nahlas není vyslovena. To netušíme, že vše bude hodně ovlivněno neočekávanými okolnostmi. Ty neznáme, a proto v klidu po osmé hodině večerní uléháme do poměrně měkkých pelíšků a po chvíli všichni spíme, někdo potichu, jiný nahlas. Budiž hlasitému spáči na obranu, že má rýmu.

Den šestý

Noc proběhla příjemně. Hlasitého spáče nikdo neposlouchal, tak se raději otočil a spal, jako my ostatní, potichu. Druhým vysvětlením je, že jsme usnuli všichni únavou, a nikdo neposlouchal, jak kdo chrápe. Ráno nikdo tuto otázku neřeší, podstatné je, že se budíme odpočati. První pohled z oken není moc povzbudivý, je mlhavo či nízká oblačnost. Říkáme si, že nebude takové vedro a nebudeme se tolik potit – člověk se vždy má snažit najít něco positivního. Snídani tentokrát pojímáme jako jedno ze základních jídel, proto objednáváme polévku a  vaječnou omeletu. Nezbytnou součástí je i řádná hydratace dostatečným množstvím čaje. Po jídle přecházíme jen několik kroků venku a zjišťujeme další nepříjemnou změnu počasí, kterou je drobný déšť.

Itinerář je neúprosný, musíme tak jako tak sbalit a vydat se na další cestu. Při jarním trekku prý je déšť na denním pořádku. Dnes je před námi asi 8 hodin chůze. Doufáme, že se počasí umoudří, šlapat ve „stereomokru“ – tedy mokru z deště a potu, by se nám moc nelíbilo, navíc máme ale spoustu mokrého, včera vypraného prádla. V naději, že nám cestou uschne, věšíme ručníky, ponožky a další součásti oděvu na batohy a vyrážíme. Cesta vede – jak jinak v horách – stále nahoru.

Cestou potkáváme mnoho skupin, které absolvují stejnou trasu jako my. Některé z nich, jako např. dvě Australanky, budeme potkávat celých dalších 14 dní. Je neuvěřitelné, že v tak velikých horách můžeme na stejnou skupinu narazit tolikrát. Potkáváme však stále častěji i skupiny domorodců s jejich věrnými sluhy – tedy jaky, vidíme i první bosé Šerpy. Dnešní nocí nás všechny prováděly i první sny.  Mě se zdál dosti nepříliš hezký  sen o návratu do šestého ročníku vysoké školy. Čekali právě rozhodující zkoušky včetně státních, a já jsem cítil, že nemám „natrénováno“. Naštěstí jsem se včas vzbudil, takže mi vysokoškolský diplom zůstal.

Zatížení neustále vlhnoucími svršky vystupujeme během dopoledne téměř o kilometr výš do Kari La a vesničky Pupsa, kde dosahujeme výšku shodnou s nejvyšším vrcholem bývalého Československa. Zde dochází – stejně jako po dosažení Gerlachovského štítu – k další změně počasí. Krom nízké oblačnosti se ještě výrazně ochladí. Místním dětem to však nevadí, a tak dokončujeme „tužkofikaci“ údolí. Jsme tomu celkem rádi, protože každé deko, kterého se zbavíme, je příjemné. Přecházíme dle průvodce po rovině, ve skutečnosti mírně zvlněným terénem, kde sestup či stoupání o nějakých 100 metrů není žádnou zvláštností. Dalším cílem je Puyan, kde plánujeme i občerstvení.

Plány jsou však jedna věc a skutečnost věc druhá.  V osadě jsme kolem 13 hodiny a máme hlad. Logicky z toho vyplývá, že nejlepším opatřením je najíst se. V tom jsme se shodli všichni. Úplná shoda však již nepanovala v tom, kde budeme jíst. Názor nás dvou mladších byl jasný – v nejbližší lodži. Ta se však stařešinovi výpravy nezdála být vhodná, protože prý v ní bylo moc lidí. Prý půjdeme na konec vesnice, kde je vidět pěkné stavení, a zde se najíme.

Budovu nacházíme několik set metrů za vesnicí, je  opravdu pěkná, má však jednu podstatnou vadu – je to škola. Navrhuji, abychom se vetřeli mezi žáky a pokusili se získat něco na zub, ale přeci jen lze předpokládat, že bychom se v davu příliš odlišovali, a tak bez jediného slova Petrovi nadáváme. Ten chápe, že situace se jeví býti krizovou, zpět se nikomu nechce, a tak mu nezbývá nic jiného, než sáhnout do svých zásob a podělit každého z nás dvěma sladkými tyčinkami středoevropské provenience, Standa doplní pro každého něco málo vody, kterou jsme dopoledne nafiltrovali a situace se uklidňuje. Je překvapivé, jako i minimální zvýšení hladiny cukru v krvi dokáže spravit náladu.

S novou chutí a bez reptání pokračujeme chvíli po rovině, pak dosti dlouho klesáme a před setměním docházíme do Surkey- vesničky, ležící jen asi dvě hodiny chůze od letiště v Lukle, kam se přepravuje většina turistů. Dnes odpoledne při roztrhání oblačnosti jsme pozorovali letadla, která přes relativní nepřízeň počasí dovážejí a odvážejí turisty. Hledáme vhodnou a klidnou lodž (škola pravděpodobně v této vísce není, takže nehrozí noc strávená pod širákem), první se zdá plně obsazená a značně živá, proto jdeme dál.

Na protější straně údolí nacházíme skutečně klidnou menší ubytovnu. Všem se líbí, hodláme zde příští noc strávit, a tak chlapi jdou obhlížet místo a zjišťovat ceny, a já, jako téměř vždy, hlídám batohy. Ve dveřích do objektu dávají pánové přednost protijdoucím – tedy Australankám. Rychle, tentokráte separátně dva ku jedné, se ubytujeme, a pospícháme na večeři. Máme strach, že naše jídlo padne za oběť kolegyním z pátého kontinentu. Po chvíli již sedíme ve stravovně, čekáme na čaj a jídlo a klepeme kosu.

Dnes se počasí vůbec nevydařilo – v podstatě celý den bylo pod mrakem, drobně poprchávalo nejen ráno, ale i nyní po našem příchodu sem pod střechu. Jsme už taká v podstatě týden z domova, a tak se začínají objevovat i první myšlenky na ty, které jsme doma zanechali.  Na horší náladě se podílí počasí, ale i fakt, že nadále trochu zaostáváme za původním itinerářem. Autor zřejmě nepočítal s tím, že v dnešní době bude ještě nějaká skupina, která ponese vše na svých zádech, bez pomoci nosičů. Trasa je počítána na chůzi zcela nalehko. Proto se teď se snažíme předělat plán. Vypadá to tak, že něco ze zamýšleného i z „cesty relativně v klidu“ budeme muset vypustit. Nejistou proměnnou je i počasí. Stanovujeme i prioritní cíl výpravy – Kala Patar. Petr sice tvrdí, že tam jde každý „b....“ , ale všichni chápeme, že bez správného snímku Everestu nebudou mít naše dušičky pokoj.

Po večeři nás čeká zvyklý rituál – přesun na pokoj, zima, zahřátí spacáku a pak už jen příjemné teplo v přikrývkách z peří. Po chvíli nás, jako vždy, přemáhá únava, a tak po osmé hodině večerní všichni spíme. Do dneška vzpomínáme na zlaté časy nepálské, kdy jsme se mohli celý měsíc dosytosti vyspat. V normálním nebo „normálním“ českém životě toto možné není, alespoň pro běžně zaměstnané lidi. Před usnutím ještě asi všichni v duchu hodnotíme naše možnosti a priority cesty. Shodli jsme se na tom, že definitivní program dalších dnů stanovíme po dosažení Namche Bazaru. Zítra nás čeká dlouhá cesta – chceme dojít až těsně pod závěrečné stoupání pod jakýmsi neoficiálním hlavním městem Šerpů.

Den sedmý

Ráno se budíme všichni celkem ve stejnou dobu – brzy po svítání. Protože jsme dobře vyspalí, nikdo dlouho ve spacáku nezůstává. Další příčinou čilého ranního vstávání je i dostatečná hydratace předešlý den a nezbytnost tekutiny odstranit, neboť kde je příjem, musí být i výdej. Po zvyklých fysiologických ranních úkonech balíme alespoň lože, a jeden z nás vždy posedává ve stravovně, aby domácí věděli, že je třeba připravovat ranní krmi. Chvíli sedím v „restauraci“ sám, piji čaj, čekám na rýži s vejci a oba chlapce. Spal jsem tentokrát trochu hůře – měl jsem mnoho snů, které se pletly jeden přes druhý. Postel také nebyla z nejměkčích, ale v horách si na tyto podmínky musíme zvykat.

Předpokládám, že bude ještě hůř. Jako první přichází dle očekávání Petr. Sděluje, že venku je docela chladno, ale to nevadí – nás čeká (po cca 10 schodech z lodže) asi tříhodinové  prudké stoupání. Vzhledem k  tomu, že nás všechny bolí celí lidé, to asi bude zážitek. Náladu však spravuje počasí  – je jasno, vidíme kopečky, i když ne bílé. Po chvíli jsme oba s Petrem šokováni – Standa přichází ještě před snídaní kompletně sbalen na další cestu. To se zatím ještě nestalo, a příliš nepředpokládáme, že se to ještě během této cesty stane.

Posíleni po snídani opouštíme Surkey – vesnici ve výšce 2300 metrů nad mořem, tedy nejspíše na dlouhou dobu nejnižší bod putování. Zdravotně to zatím stále jde, i když drobné závady na našich tělesných schránkách jsou - Petr má stále rýmu, nejspíše ne alergickou, ale úplně normální, já se Standou také nemáme úplně čistý nos, ale možná, že je to lepší. Oba  máme taky několik puchýřů. Jít se však musí dále, taxíky ani jiné nájemné dopravní prostředky zde k disposici nejsou. Všichni se také držíme známého přísloví, že „kdo chce něco užít, musí něco zkusit“. Dopoledne nasazujeme přímo sprinterské tempo, i když kopec je „výživný“.

Surkey

Po chvíli přicházíme do vesničky Choplung, kde se naše cesta sbíhá s cestou z Lukly. Touto cestou půjdeme za 12 dní zpět. Ve zdi místního čortenu jsme uschovali několik drobných předmětů na šťastný návrat a záhy pokračovali, již společně s davem turistů a domorodců, pendlujících mezi Namche Bazarem a Luklou, dále do údolí Mléčné řeky. Cesta je zde dlážděna velkými kameny a ohrazena kamennými zídkami. Nejsme si jisti, zda je to ochrana před turisty (aby nepodupali chudá políčka domorodců), či zvířaty, která se za zdmi volně pohybují. Nebo se jen prostě jedná o kameny, sesbírané na polích a uklizené na okraj políčka. Před sebou vidíme několik vyšších štítů, mnohdy již zasněžených.

Že práce kvapná je málo platná, se dozvídáme před polednem v lodži ve vesničce Ghat. To když nás došel Standa a ptal se, zda jsme viděli po pravé straně zdaleka nejvyšší vrchol okolí. Naše odpověď byla záporná, na obranu však musím říct, že cestou zpět jsme prohlídku tohoto kopce neopomenuli. Celé dopoledne nás provází nádherné počasí. Je jasno, k polednímu se sice nad horami objevují první mráčky, ale je stále relativně teplo. Posilňujeme se tekutinami a sladkými plackami. Čeká nás ještě asi 3,5 hodiny chůze do vesnice Monjo. K ranním neduhům teď ještě přibyla bolest zad. Mohu již potvrdit, že zlomená žebra opravdu bolet mohou.

Určitá kompensace přírodou však je. Cesta je hodně frekventována, často musíme ustupovat přesile jačích karavan – vždyť moudřejší ustoupí, a navíc jejich rohy zlověstně zdvižené dopředu zrovna nevybízejí k souboji, ve kterém by člověk měl šanci na vítězství. Míjíme spoustu ubytoven. Tato oblast je totiž místem, kde  obvykle trekaři prvně nocují po příletu do Lukly a rovněž i před odletem zpět. Důkaz o tom, že se tu objevují i české skupiny jsme našli na okně jedné z lodží. Nálepka Barum Otrokovice je jistě česká.

Postupujeme stále dále, opakovaně přecházíme Dudh Kosí z jednoho na druhý břeh, a před půl pátou odpoledne za vesnicí Monjo vidíme ze vzdálenosti asi sto metrů bránu NP Sagarmátha. Je to neuvěřitelné, ale místní šikovně využili přírodní skalní soutěsku a vstup do parku zajistili bránou. I ve světě se za všechno platí, a tak i my, odlehčeni o 1200 nepálských rupií, procházíme branou a prvně se rozhlížíme po jednom z nejkrásnějších koutů zelené planety. Cesta jde zprvu překvapivě dolů, opět vede visutým lanovým mostem nad říčkou. Pak už přicházíme do první (a v podstatě v této lokalizaci i poslední) domorodé osady. Jmenuje se Jorsala. Prvním úkolem je najít střechu nad hlavou. Lodží tu mnoho není, turistů však hodně, tak neváháme, a po krátké úvaze, zacpání nosu a přimhouření očí se ubytováváme v jedné z obyčejnějších lodží.

Monjo

Jako vždy bydlení vybírali chlapi, já hlídal bagáž. Rozhodli, že přenocování zde za danou cenu je únosné, tak odnášíme dovnitř zavazadla. Po příchodu na pokoj můj čichový orgán signalizoval nepříjemný vjem. Po chvíli však tento vjem zmizel. Jediným vysvětlením tedy bylo, že zápach způsobila osoba, která předváděla naše komnaty. Toto podezření se potvrdilo po chvíli, kdy jsme přešli do stravovny za účelem doplnění ztracených kalorií.

Před půl šestou už sedíme v i u nás dobře známých plastových židlích a vybíráme pokrm. Naše spolucestující turistky z pátého kontinentu zůstali v předchozí vesnici. Spolu s námi tu však je mimo jiné i jeden Američan, který se musel z důvodu počínající horské nemoci vrátit z výšky kolem 4 000 metrů nad mořem. Začínáme si více než kdykoliv dříve uvědomovat, že i na nás zde může nadmořská výška docela rychle a těžce zaútočit. Člověk ale nesmí být připo... už tady. Negativní roli také hrají již dříve zmiňované literární informace. Pokud bychom se příliš báli, nemohli bychom se vůbec na takovouto cestu vydat. Do podvědomí se však vkrádá i příběh mladého Australana z knihy Ztracen v Himálaji. Nám však snad rozdělení skupiny nehrozí, zatím žádnou ponorkovou nemoc nemáme a bez problémů si vyhovíme. Je důležité, že  při takovéto akci panuje vzájemná tolerance.

Asi za hodinu jsme po večeři. Snědli jsme dobrou zeleninovou polévku a ještě lepší pečené brambory se zeleninou. Strava zde nám vůbec vyhovuje. Krom výše uvedeného Američana jsou tu ještě další dva turisté ze Severní Ameriky. I s nimi za svitu čelovek plánujeme další postup. Zítra ráno vyrazíme na zteč Namche Bazaru. Zase se trochu stýská – přemýšlím, co doma, Martin, Lenka. Jsou vlastně 2 hod, odpoledne, a tak jsou nejspíše na Dalmácku na zahradě. Asi nemají tak pěkné počasí, jako tady, a určitě nejsou plni očekávání jako my. Namche je jakýmsi symbolem Šerpského národa a jakýmsi hlavním městem výprav pod Everest. Některé cestovní kanceláře zde dokonce i končí nejkratší trekkingové výpravy.

Den osmý

Dnešní noc byla méně příjemná než několik předchozích. Moc jsem nespal, ale nevím proč. Nelze vyloučit, že už jsem trochu přespalý. Stále chodíme spát před osmou hodinou večerní, spíme minimálně do šesti či půl sedmé. Taky mě trochu bolí celý člověk. Ráno však přesto převažují positivní nálady – Namch. Namche., Namche – to je slovo, které nám zní v uších.

Kolem sedmé posnídáme – již zvykle normální denní jídlo, a chystáme se cestu. Zdá se mi dnes velká zima , ale „starci“ tvrdí, že zima není. Je to zřejmě ot