Božena Němcová a lékaři
Zájem o literární dílo a život Boženy Němcové (narozena 1820 ve Vídni, zemřela 1862 v Praze) trvá. Historicko‑medicínsky nepostrádají přitažlivost ani dopisy, ve kterých psala o lékařích nebo byly určeny přímo jim. Jde o tzv. věcnou literaturu, psala ji však velká spisovatelka, a tak texty jsou bez klišé, dnešnímu čtenáři příjemné.
O lázeňském léčení
V létě roku 1846 se Božena Němcová, v té době už matka čtyř dětí a roky postonávající, léčila pět týdnů ve Františkových Lázních. Psala odtud do České včely příspěvky ve formě dopisů. Líčila v nich společenský život a vlastní postřehy zajímavé z hlediska historie lázeňského místa: „Když jsem dostala od lázeňského lékaře nařízení, z kterého zřídla mám píti, šla jsem o šesté ráno … až k velké kolonádě, loňského roku teprve otevřené … kryje Slané a Luční zřídla. Slané zřídlo je skoro lahodnější než Františkovo, nečpí tak silně nosem, a je v něm méně uhličité kyseliny … Františkovo zřídlo je v dolních sadech pod rondelou zrovna naproti hlavní ulici. Než přijdeš k rondelu, jdeš okolo domku, kde jsou plynové lázně. (O podkožních injekcích plynu se pacientům nemohlo tehdy ani zdát. Autor této statě je vyzkoušel na sobě jako medik.) Na podzim se slatina (Moor) kope a dá na hromady, by se na jaře potřebovat mohla … Studené zřídlo … v sobě nejvíc železa chová, a hned u něho zřídlo Luisino, ze všech největší, které se však jen k lázním potřebuje.“
O devět let později se spisovatelka léčila v lázních Sliač na Slovensku. „Musela jsem se také u doktora hlásit – a on mi hned radil zřídlo nejstudenější ráno ke koupání, dvě sklenice vody píti z Dorotského zřídla a večer sedací lázeň … Dnes ráno mne v lázni náramně tělo štípalo, jako by mně mravenci po těle běhali, a kůži jsem měla červenou a jako rak – večer při sedání zase. Od chodění a koupání jsem ale tak zemdlená, že bych chodě spala … doktor řekl ale, že mi to přejde … Voda, co piju, je ošklivá, ale dělá mi stolici … jen kdybych se těch vnitřních bolestí zprostit mohla a řezavky … doktor řekl, že jsem přišla na příliš krátký čas, že bych alespoň 4 neděle tu být měla a pak prý ještě na hory. Zdá se být rozumný, neboť ve všem se srovnával s pražskými. Jmenuje se Hageman.“ Zásluhou pohostinného pana „farára“ se Němcová podívala do širšího okolí, prožila tu krásné dny, dr. G. K. Zechentner ji seznámil se spisovatelem a národopiscem Samo Chalúpkou a poznala další slovenské obrozence.
Josef Rodomil Čejka a Hanuš Jurenka
O doktoru Čejkovi se spisovatelka zmiňuje ve svých dopisech velice často. Obracela se na něho jako na lékaře, vždy byl ochoten odborně jí pomoci nebo poradit, byl jejím spolehlivým zprostředkovatelem s pražským nakladatelem Pospíšilem. Dnes pozapomenutý Josef Čejka (nar. 1812 v Rokycanech, zemřel 1862 v Praze) nastoupil po Josefu Hamerníkovi v roce 1849 na oddělení „chorob prsních“, jako první vyučoval na univerzitě dermatologii, v roce 1851 byl jmenován mimořádným profesorem. Donedávna byl v učebnicích interny uváděn Čejkův příznak – při perkusi se absolutní srdeční ztemnění následkem srůstů po zánětu osrdečníku při dýchání nemění. Jako vězeňský lékař léčil trestance s kurdějemi čerstvou zeleninou a popsal skorbut v epidemické podobě.
Němcová vyhledala Čejku prvně jako lékaře v roce 1841, kdy byla těhotná a onemocněla. Brzy poznal její literární talent. Někteří ho podezírali, že byl s Němcovou sblížen více než jenom jako její obdivovatel. Je ovšem pravda, že první její práce korigoval. Povzbudil ji k napsání Babičky a Pohorské vesnice. Ona byla pro něho zpočátku „krásnou venkovankou“, on pro ni později „bručivým starým mládencem“. Čejka mj. přeložil deset Shakespearových dramat, byl znalcem hudby a antického výtvarného umění. Možné politické kariéry se záhy vzdal.
Od roku 1851 trpěl Čejka zřejmými příznaky tuberkulózy. V prosinci toho roku psala o sobě Božena Němcová ve velmi osobním dopise Janu Helceletovi: „Dva dni tomu, co jsem vstala s úmyslem zůstat již celé dni mimo postele – ale nejde to, chvílema ráda hledám lože. Dr. Čejka řekl ‚když chcete vstát, tak vstaňte‘ a doložil ‚však umřeme tak jako tak‘ – to je pravda. – Dr. Lambl se hněval, že vstávám…“ Synu Karlovi napsala v červenci 1857: „Pan dr. Čejka byl na smrt nemocen, 30× plival krev. Posud se nemůže ani pohnout.“ Hemoptoe se mnohokrát opakovala. Při vizitě 11. prosince 1862 a na Štědrý den znovu, následující den skonal.
Božena Němcová měla intimní vztah s několika lékaři. Jedním z nich byl ještě jako medik o jedenáct let mladší Hanuš Jurenka, později švagr K. J. Erbena a městský lékař v Březnici. Knězi V. Č. Bendlovi o svém vztahu k Jurenkovi Němcová napsala: „Pro Vás byl všelijaký, pro mne ale byl Jediný, jehož jsem stavěla nade všecky vás! … Já nezkoumala, zdali hoden toho, protože jsem ho milovala. – Snad ho bude dosti ženských ještě milovat, ale tak bezohledně a vroucně žádná.“
O choleře
V listopadu 1849 psala Božena Němcová z Nymburka Kateřině Lauermannové, dceři Josefa Jungmanna: „Co jsem z Prahy přijela, mám ustavičně křeče v žaludku
… K tomu máme zde choleru a umřelo již přes třicet osob … jen suché povětří kdyby nastalo, to nejlepší účinkuje. Mřeli nejvíce lidé z chudé třídy…“ O rok později se svěřila v dopise nymburskému lékaři Janu Dlabačovi: „… dostala jsem cholerinu a musela u Šumavských týden v posteli proležet; kdyby bylo zle bývalo, šla bych do nemocnice, ale tak to přešlo, jenže jsem špatně vyhlížela…“ Co Němcová ve vlastním případu nazvala cholerinou, to ovšem netušíme.
V září 1855 napsala svému manželovi ze Sliače: „V Hájnikách i v celém okolí panuje cholera hrozně. Zde nejvíce pijí jalovcový čaj, když se roznemohou, o doktorovi beztoho ani zmínky není; málokdo dáví, hned dostanou křeče…“
Do roku 1831 jsme u nás choleru neznali. Přišla z východu a právem byla nazvána asijskou. Vracela se ve vlnách a také v letech 1849 a 1850 s virulencí smrtící ve 40 až 60 procentech.
Jan Evangelista Purkyně
V už zmíněném dopise Janu Dlabačovi líčí Němcová slovutného učence takto: „V Praze seznala jsem profesory Purkyněho a Hanuše … já si představovala Purkyněho co přísného, divného, ale to je člověk jako děcko přívětivý a upřímný, ani by člověk na první promluvení nepomyslil, že je to ten proslavený po celé Evropě fysiolog.“ Jak je zřejmé z datace dopisu (listopad 1850), spisovatelka se setkala s Purkyněm brzy po jeho návratu z Vratislavi do Čech. Rozpaky vzbuzují dopisy Němcové Purkyňovi z let 1853 a 1854, ve kterých ho žádala o zapůjčení „nějakého zlatého“. Nemocná spisovatelka v tíživé finanční situaci opravuje svůj prvotní dojem ze setkání s ním a píše: „… bojím se Vaší přísné tváře, která jako by mi předhůzky činila z mé nesprávnosti.“ Svědectví o Purkyňově skromnosti a laskavosti podala ve svých vzpomínkách jeho snacha Marie, jeho dobrotu poznala i Němcová a mnohé veřejné korporace. Jako idealista měl Purkyně blízko k mysticismu, přál si, aby Božena Němcová studovala projevy českého náboženského ducha.
O spisovatelčině nemoci a nemocech jejích dětí
Filologovi A. V. Šemberovi psala Němcová v listopadu 1851 z Prahy: „… já nemohu se jaksi domoci toho zdraví úplného, a snad ani už nikdy nedomohu, ale neležím … když není člověk ani zdráv, ani nemocen – a jaká to bída, když v takovém rozmaru má pracovat.“ Dcera Theodora trpěla v mládí skrofulózou. Synům Hynkovi a Karlovi z Ďarmot (dnes Balassagyarmat v Maďarsku na hranici se SR) psala uprostřed léta 1853: „Takový list jsem od Vás nečekala, a velmi mne zarmoutil; list, co pan doktor (Lambl – pozn. J. Ž.) psal, jsem nedostala, a tudy ničeho nevěděla, že, Hynku, nemocen jsi. Myslela jsem, že máš kašel, který Ti přejde … Nic nepij a nejez, co ti pan doktor nedovolí … Když se užívá lék, nesmí se pít všeliké lektvary mimo něj…“. Bohužel, patnáctiletý Hynek, nejnadanější z jejích dětí, zemřel 19. října 1853 v pražské nemocnici v matčině náručí, zřejmě na phthisis gallopans. Slovenskému lékaři Zechenterovi psala Němcová v roce 1858: „O velikonocích rozstonal se nám Jaroslav na smrt. Dostal silné zapálení plic … tři týdny jsem nepřestajně … studené obklady mu dávala, až to píchání pominulo, neboť znáte, že nyní doktoři krev nevypouští ani pijavice nesází a jen studenými obklady léčí, při čemž pacient alespoň tak nezeslábne.“
To už na tom hodně špatně byla sama spisovatelka; synovi Karlovi hned následující měsíc psala: „… a pak jsem nyní velmi slabá a churavá od těch ustavičných trampot a zármutků, takže nevím, budu‑li moct dlouho pracovat tak namáhavě jako dosud.“ Šlo pravděpodobně o plicní tuberkulózu, ani gynekologicky však nebyla v pořádku od prvního porodu, údajně kvůli nedostatečné péči porodní báby. Měla také potíže urologické („bolestivé rozšíření ledviny“), pro které se o ni staral kromě Čejky mladý doktor Dušan Lambl, narozený v Letinech u Přeštic, pozdější profesor patologie ve Varšavě, po kterém je pojmenován patogenní bičíkovec Lamblia intestinalis.
V listopadu 1861, nedlouho před smrtí, psala Němcová o svém „krvotoku“ – silném a opakovaném krvácení z rodidel. V posledních rocích života se jí snažil pomoci doktor Josef Podlipský. U smrtelného spisovatelčina lože konstatoval spolu s profesorem Hamerníkem, že její stav je beznadějný. Vypracoval úmrtní list a za příčinu smrti označil „všeobecnou vodnatelnost“, diagnózu tehdy velmi často užívanou, z dnešního hlediska pohříchu jenom symptomatickou. Vyloučena není ani mimoplicní TBC, konkrétně TBC ledvin s komplikující TBC pobřišnice a ženských pohlavních orgánů. Diagnosticky nebylo ovšem možné TBC v některé zvláštnější formě tehdy prokázat. Někteří přisuzují prudké zhoršení jejího zdravotního stavu nejhladovějšímu období jejího života – zimě 1860 až 1861 a smrt oběhovému selhání s otoky.
Zdroj: Medical Tribune