BLOGY LÉKAŘŮ

Čtenáři Medical Tribune píší své názory a komentáře k aktuálnímu dění ve zdravotnictví a medicíně.

Máte i Vy co říci? Pište nám své názory, glosy, komentáře. Za zveřejněné příspěvky posíláme honorář nebo medicínskou literaturu dle vlastního výběru. bezdekova@tribune.cz

Komu prospěch generickou preskripcí?

autor: MUDr. Zorjan Jojko, předseda Sdružení ambulantních specialistů

Publikováno dne: 16.3. 2009

Začátkem března se bez jakýchkoli dřívějších náznaků nebo konsultací jako blesk z čistého nebe objevila v mediích zpráva, že Ministerstvo zdravotnictví v rámci opatření pro ušetření finančních prostředků navrhne vládě ČR také změnu předepisování léků.

Princip by spočíval v tom, že lékař by nejspíše již od 1.7.2009 nepsal na recept konkrétní název léku jako dosud, ale jen účinnou látku. Povinností lékárníka by pak prý bylo vydat nejlevnější lék, který by tuto účinnou látku obsahoval. To vše za účelem ušetření peněz.

Od doby, kdy jsem zprávu přečetl, se zkouším zamyslet nad tím, proč má MZ tento záměr a co je jeho účelem. A - přiznám se - nevím. Prosím tedy čtenáře, aby následující výčet bral čistě a jen jako výzvu k dalšímu zamyšlení a k diskusi, která snad k jednoznačné identifikaci cíle povede.

Rád bych ale, abychom se stejně jako MZ drželi čistě a jen ekonomického hlediska problému a zkusili se oprostit od toho, že jistě existují i hlediska odborná, etická a psychologická.

Takže: Klaďme si otázky a zkusme odpovídat:

1. Lze tím, že lékárník bude vydávat nejlevnější lék ušetřit peníze zdravotním pojišťovnám?

Skoro s absolutní jistotou si troufám tvrdit, že ne. Prakticky u všech léků totiž platí to, že léky se stejnou účinnou látkou mají také stejnou úhradu ze zdravotního pojištění a liší se tedy jen ve výši doplatku.

2. Kdo tedy takovým opatřením může ušetřit?

Asi jen pacient v rámci výše doplatku.

3. Komu může takové opatření přinést velkou finanční nejistotu?

Přeci předepisujícímu lékaři, resp. zdravotnickému zařízení, kde tento lékař pracuje. Podle platných smluv je povinen hlídat nákladovost své léčby, tímto způsobem by mu to ale bylo de facto znemožněno.

4. Nehrozí, že nový systém vyvolá nějaké vícenáklady, čímž může mít i negativní ekonomické důsledky?

Tady pro změnu je, myslím, nutné odpovědět, že ano. Aby vše fungovalo:

To lze, myslím, udělat minimálně třemi cestami:

sjednocením názvu všech léků – např. všechny léky by se jmenovaly stejně (dle účinné látky), název výrobce by za tímto názvem byl uveden za pomlčkou nebo v závorce. No…nějak si neumím představit, že by výrobci léků s tím souhlasili. A i kdyby, něco by to stálo.

označením všech léků štítky s velkými nápisy – názvy účinných látek – např. na štítku, který by na krabičku nalepil lékárník. Tímto ale vznikají vícenáklady na štítky a tisk nápisů.

zavedením tzv. Centrálního úložiště receptů (dále také jen CUR), do kterého by všichni lékárníci posílali informace o vydaných lécích a lékaři by pak sem mohli nahlížet a tím si udržet přehled o léčbě svých pacientů. No…asi je jasné, že to je ze všech tří zatím vyjmenovaných možností ta nejdražší a navíc že pomocí ní není dosažena eliminace nebezpečí záměny léku na straně pacienta. A zde, prosím, neuvažujte jen o samotném „velkém mozku“, jde o modemy ve všech lékárnách a možná i ordinacích, o úpravy softwarů a náklady na spojení atd.

…možná existují i jiné možnosti, jistě ale nebudou zadarmo.

c) vzhledem k tomu, že každý člověk je originální, v populaci je velké množství jedinců s různými genovými mutacemi a alergiemi nejen na hlavní účinné látky v lécích, o čemž nemůže mít nikdy lékárník přehled, je třeba počítat s častějšími komplikacemi v rámci nežádoucích účinků léků. Jejich léčení jistě bude něco stát.

A tak nevím. Představuji si virtuální váhu, na jejímž levém rameni visí body 1) a 2) , na pravém bod 4) a nějak si neumím představit situaci, že by pravá strana nebyla těžší, přičemž promýšlím-li jednotlivé body, nabývám přesvědčení, že stejný sklon ramen váhy se v celkových nákladech nejspíše týká i pacienta.

Relativizovalo by se to asi jen v jediném případě. A to tehdy, pokud by např. CUR byl již hotov, modemy nakoupeny a hledalo by se pro ně uplatnění. Stále by ale šlo o úzký pohled státu bez ohledu na výdaje ostatních aktérů: zdravotnických zařízení, lékáren a…a přeci pacientů.

Prosím tedy čtenáře, aby mi dali vědět, pokud je někde v této celé úvaze nějaká logická chyba. Předem děkuji.

HDP: co znamená pro zdravotnictví

Autor: doc. Martin Dlouhý, ekonom, přednáší na VŠE v Praze

Publikováno dne: 16. 3. 2009

Články a úvahy o finanční a ekonomické krizi zaplňují stránky novin, blogů, televizních debat. Finančníci, ekonomové a politici na nás chrlí různé chmurné předpovědi a ohánějí se různými ukazateli o vývoji ekonomiky. Nechci se připojit do zástupu věštců z křišťálové koule či kávových skvrn. Spíše využiji příležitosti k vysvětlení s jakými magickými čísly ekonomičtí mágové operují a co tato čísla znamenají pro zdravotnictví.

Asi nejvýznamnějším v hierarchii magických ekonomických čísel je údaj o vývoji hrubého domácího produktu (zkratka HDP). Hrubý domácí produkt má vyjádřit hodnotu všech nově vytvořených statků a služeb během čtvrtletí nebo roku na území daného státu. HDP na jednoho obyvatele se používá v mezinárodním srovnání jako ukazatel hospodářské úrovně země.

Pokud tedy česká hodnota HDP na obyvatele je o 20 % vyšší než hodnota nějaké jiné země, znamená to, že české hospodářství je 20 % výkonnější. Vývoj HDP v čase zase ukazuje, zda se výkonnost hospodářství v průběhu času zvyšuje či zmenšuje, přičemž preferujeme tu první možnost.

11. března 2009 zveřejnil Český statistický úřad odhady HDP za 4. čtvrtletí 2008 a tím také za celý rok 2008. Dozvěděli jsme se, že HDP očištěný o cenové, sezónní a kalendářní vlivy vzrostl ve 4. čtvrtletí 2008 meziročně o 0,7 %, ve srovnání s předchozím čtvrtletím však klesl o 0,9 %. Za celý rok 2008 vzrostl HDP o 3,1 %.

Co to znamená pro zdravotnictví? Čím vyšší HDP je, tím více prostředků může proudit do zdravotnictví. Země s dvakrát větším HDP může logicky do zdraví občanů investovat dvakrát více. Jestliže HDP roste, zvyšují se mzdy zaměstnanců, což znamená vyšší odvody zdravotního pojištění, ale také větší ochotu a možnost zaměstnanců utratit více za zdraví ze svých kapes.

Vyšší HDP znamená též vyšší výběr daní a to dává prostor státu rozdat více peněz ve veřejném sektoru, zdravotnictví nevyjímaje. Spolu s růstem HDP rostou veřejné i soukromé výdaje na zdravotnictví.

Pokud tedy výkonnost české ekonomiky, měřená vývojem HDP, vzrostla ve 4. čtvrtletí meziročně reálně o 0,7 % (řádek 2 v tabulce), můžeme si to přeložit tak, že jsme se ve 4. čtvrtletí 2008 měli o toto procento lépe než ve 4. čtvrtletí 2007.

A velmi zhruba lze říci, že o stejné procento by mělo být více prostředků i ve zdravotnictví. Tento ukazatel však postupně klesá a jak se objeví mínus, znamená to, že se máme ekonomicky hůře než před rokem. Zatím se objevilo varovné -0,9% ve srovnání se 3. čtvrtletím. A to je indikátorem toho, že se v národním hospodářství děje něco špatně.

Nutno dodat, že ve zdravotnictví můžeme mít k dispozici rychlejší údaje o tom, co se děje v národním hospodářství. Jde o vývoj výběru pojistného na zdravotní pojištění zdravotními pojišťovnami.

Jsem pro to, aby tento ukazatel byl v součtu za všechny pojišťovny pravidelně vyhlašován. Bude jasný signál zdravotnickým zařízením i občanům o tom, co mají ve zdravotnictví očekávat.

Zubní implantologie - ostrůvek svobody v moři bezplatného zdravotnictví

Autor: MUDr. Zdeněk Poledna

Publikováno dne: 10. 3. 2009

Pokud se v médiích někdy mluví o pokroku a moderní technice v zubním lékařství, téměř vždy je zmíněna implantologie.

Dá se říci, že naprostá většina lidí ví, o co se jedná, protože je to jednoduché až zázračné řešení problému, který trápí lidstvo od počátku existence. Chybí zuby? Zavrtáme do čelisti šroub a na něj přilepíme krásnou novou korunku, a je to.

Ve skutečnosti to tak jednoduché není, praktické provedení vyžaduje nákladné technické vybavení a hlavně hluboké znalosti a zkušenosti, protože pokazit se dá, jako v kterémkoliv jiném chirurgickém oboru, hodně. V principu to ale platí. Jednoduché, elegantní.

Je také všeobecně známo, že za posledních cca dvacet let prodělal tento obor bouřlivý a prudký vývoj a dnes se tímto způsobem dá již řešit prakticky jakýkoliv defekt, kontraindikace jsou spíše relativní. A teď je třeba zmínit jeden velmi důležitý detail: zubní implantáty nejsou až na drobné výjimky nikde na světě hrazeny z prostředků zdravotního pojištění, a přesto bylo dosaženo takových až neuvěřitelných výsledků.

Zubní implantáty si pacienti hradí sami a není třeba zdůrazňovat, že se jedná o nemalé částky. Přesto – nebo vlastně právě proto to funguje. A ze soukromých prostředků je i hrazen náročný výzkum, bez kterého by současných klinických výsledků nebylo možné dosáhnout.

Takže implantolog není omezován výší úhrady pojišťovny, ani kapitací, korekčním koeficientem, časem, atd. a může volit takové metody, které úspěšně vedou k cíli. Nutno ještě přidat takovou drobnou perličku – implantologie kvete i v těch zemích, které se léta chlubí propracovanými systémy prevence, do kterých proudí miliardy ze státních prostředků.

Dalším důvodem, proč implantologie prosperuje, je absence jakékoliv regulace nebo povinného školení. Důsledky chybného postupu mohou být někdy značně drastické, což dobře vědí právníci, a proto každý implantolog věnuje velkou pozornost vlastnímu – dobrovolnému – vzdělávání. A nabídka vzdělávacích akcí, samozřejmě soukromých a tedy placených, je značná.

Nechci vzbudit dojem, že tento systém se dá aplikovat na celé zdravotnictví. Na bezzubost se neumírá a většina implantologických indikací se dá řešit i jinak, například můstkem nebo snímací protézou. Proto také implantáty nejsou dostupné každému a nevzniká na tento způsob ošetření žádný nárok. Domnívám se však, že i ve všeobecné medicíně existuje spousta oblastí, kde nejde o život, ale pouze o nepříjemnosti se kterými se však dá žít.

Přesto však přetrvává pověra o nutné absolutní bezplatnosti a z toho potom pramení všechny ty známé potíže, o kterých víme a o kterých už snad ani nemá cenu psát. Systém zdravotního „pojištění“ totiž značným způsobem narušil jeden ze základních principů, který v medicíně platí již několik tisíciletí a to je zdravotní problém na straně pacienta a snaha tento problém vyřešit na straně lékaře. Určitá míra jistoty pro pacienta, že lékař se bude snažit jej léčit a stejná míra jistoty pro lékaře, že za svou práci dostane zaplaceno a svou prací se slušně uživí. Vzájemná komunikace je potom zcela přirozená a není třeba ji nařizovat a legislativně vymezovat. V zubní implantologii to funguje.

Co se lékaři naučili od promoce nového?

Autor: MUDr. Igor Mazoch

Publikováno dne: 2. 3. 2009

Chtěl bych reagovat na článek z lednového čísla Medical Tribune Vzdělávání a současné problémy praktických lékařů

Místopředsedkyně Sdružení praktických lékařů (SPL) Jana Uhrová v článku uvádí, že praktičtí lékaři mají velkou chuť se dále vzdělávat. „Na pořádané akce máme obrovskou spoustu přihlášek, je o ně velký zájem. Až to sama nedokážu vysvětlit. Samotná účast je vynikající – na velkých kursech je to přes sto lidí. Někdy se dokonce kursy musejí opakovat,“ říká místopředsedkyně SPL.

K tomuto názoru bych si dovolil poznamenat následující. Semináře se sice pořádají, tady u nás v Olomouci i několikrát týdně. Lékaři chodí, protože potřebují kredity.

Zkuste si ale mezi nimi udělat průzkum, jak obsah přednášky přenášejí do praxe. Co se nového od promoce naučili. Nemyslím tím samozřejmě předpis pomůcek pro inkontinentní, vyšetřování stolice na okultní krvácení či CRP nebo INR v ordinaci.

Zkuste se zeptat, jestli posílají své pacienty méně ke specialistům, předepisují méně léků nebo se v případě jejich pacientů zkrátila doba hospitalizace. Kolik nových výkonů mohou nabídnout svým pacientům a jaký z těchto výkonů mají sami přínos.

Článek také zmiňuje nový dotační program na podporu vzdělávání praktických lékařů. K tomuto bodu připojuji také své zkušenosti. S několika kolegy jsme před rokem kontaktovali v Olomouci studentskou organizaci na lékařské fakultě s tím, že bychom rádi nabídli místa k předatestační přípravě. Uspořádali jsme asi hodinovou přednášku. Poté se během roku ozvala jedna jediná kolegyně, která si nakonec stejně vše rozmyslela.

Pokud je v celé republice 100 zájemců z řad studentů, zajímalo by mne, kolik jich je z Palackého univerzity. O nikom totiž nevím, i když jsme se společně s dalšími kolegy snažili k informacím dostat. Ani regionální zástupkyně Společnosti všeobecného lékařství (SVL) a Společnosti praktických lékařů (SPL) nic konkrétního neví.

Několik kolegů má ale zkušenost s dotačním programem z roku 2008. Kromě neuvěřitelné „papírové války“ je efektem skutečnost, kdy stát školiteli uhradí přibližně 70% tabulkových mzdových nákladů. Zbytek musí uhradit školitel.

S tímto přístupem se zájemci do oboru nehrnou. Kde jsou náklady na vzdělávání, finanční stimulace za neatraktivnost oboru?

P.S:: Dnes se mi ozvala studentka 6.ročníku, že má zájem o obor. Ve dvacet kilometrů vzdáleném Prostějově nikoho nenašla, a tak se obrací na mne. Že by první vlaštovka?

Nový zákon o nemocenském pojištění v ordinaci lékařů

Autor: MUDr. Tomáš Rozsíval, ORL,

Publikováno dne: 22. 2. 2009

Jednou ze změn, kterou přinesl zákon o nemocenském pojištění, jsou nové formuláře v ordinacích lékařů. Netroufám si tvrdit, že si tyto tiskopisy většina ambulantních specialistů dosud nevyzvedla. Myslím, že opak je pravdou.

Rovněž docela dobře chápu, že já, jako lékař ORL zcela automaticky vystavím i tu novou pracovní neschopnost o šesti listech svému pacientovi, a to bez jakýchkoliv problémů. Má-li diagnózu z mého oboru, ale i hraniční.

Jsem přece jen možná patologický altruista a připadá mi jako sprosté, honit pacienta v horečkách s typickou chřipkou k jeho registrujícímu PL přes celé město. Sice na tom tratím, to je mi jasné, ale na druhé straně, právě jsem si vyrobil budoucího klienta. Napíšu tam tedy J014.....

Vystavit pracovní neschopnost nevidím jako fatální problém. Přece nejsem blbec, řekl by Švejk....

Na druhé straně, neobávám se požadovat po pacientovi poplatek za vyplnění těch dalších propriet, nutných k dalšímu administrativnímu vedení PN na jeho pracovišti, tedy ty tzv. lístky na peníze, hlášení o vycházkách a podobně. Výši poplatku si stanovuji sám. Zase to není tak často.....

Největší paradox jsem zažil, když jsem potřeboval vystavit pacientovi PN tři dny zpětně. Na OSSZ jsem se od kolegy posudkového lékaře, který z toho mimo jiné řval vzteky, dozvěděl pozoruhodnou věc.

V takovém případě musím 14 dní dopředu poslat na OSSZ písemnou žádost o projednání této zpětné PN v komisi posudkářů, kteří mi to opět písemně po projednání v komisi teprve zamítnou, nebo povolí. Na základě čeho oni budou rozhodovat, to mi zůstalo utajeno.

Vykašlal jsem se pochopitelně na tyto byrokratické manýry a kupodivu, vůbec nic se nestalo! Můžete si tuto zhůvěřilost sami ověřit na svém OSSZ.

MUDr.Tomáš Rozsíval, Opava, rozsival.orl@coms.cz

Řízená zdravotní péče: ano či ne?

MUDr. Ján Popovič

Publikováno dne: 22. 2. 2009

Řízená zdravotní péče.Co to je? Kdo ji prosazuje a proč? Je skutečně tak revoluční, jak o ní tvrdí její obhájci nebo není a celé je to jinak?

Dříve než přikročím k argumentaci, musím se zastavit při jevu, s kterým se v poslední době setkáváme až příliš často. A sice-při neschopnosti získat podporu pro vlastní projekty.

Pokud se nám je z toho či onoho důvodu nedaří obhájit věcně, snažíme se zvýšit jejich atraktivitu tím, že je vyzdobíme nejrůznějšími prívlastkami jedinečnosti a osobitosti.Označíme je za nevšední a očekáváme, že toto naše vidění si osvojí i okolí.Tak jednoduché to ale není.

Pokud má veřejnost přijmout nové myšlenky, musí jim rozumět, musí znát jejich přednosti i slabiny a především jim musí důvěřovat.

O tom, že stávající systém zdravotní péče takové nové myšlenky potřebuje, byly popsány stohy papíru a snad už neexistuje nikdo, kdo by o tom pochyboval či byl zásadně proti. Stejně tak panuje poměrně vysoká shoda v tom, že obsahu těchto myšlenek by měl dominovat mechanismus tlaku na úsporné chování všech jeho účastníků. Pacientů, poskytovatelů, pojišťoven i státu.

Model řízené zdravotní péče, o kterém je dnes řeč, tento mechanismus v sobě do jisté míry obsahuje.V jeho pozadí stojí jednoduchá představa propojit plátce (pojišťovna) a poskytovatele v jeden subjekt a tím dostat pod kontrolu neustále se zvyšující náklady za zdravotnické služby.

První typy takto strukturované zdravotní péče vznikly již v 40-letech minulého století v USA, kdy velké loděnice hledali způsob, jak snížit náklady na zdravotní péči svých zaměstnanců.Našli ho ve vytvoření sítě dceřiných společností-HMO (Health Maintenance Organizations), které zaměstnance nejen pojišťovali, ale i léčili.

Zaměstnanec zaplatil fixní poplatek a za to mohl čerpat vymezený rozsah zdravotnických služeb v předem určených zařízeních.

Zde je vhodné poznamenat, že první zkušenosti s použitím tohoto modelu v praxi byly velmi povzbudivé.Náklady za výkony skutečně klesly a lidé se začali ke svému zdraví stavět odpovědněji. Začali šetřit.

Vznikl dokonce systém jakýchsi bonusů, upřednostňujících ty, kteří čerpali zdravotní péči méně než ostatní.

Jak ale plynul čas, začaly se objevovat i první nedostatky.Medzi nejzávažnější patřil i očividný pokles kvality služeb.Postupne se začala vytrácet zdravá soutěživost, rivalita mezi sesterskými zařízeními, lékaři ztráceli motivaci být najlepšími. Dominantnou pobídkou se stalo dodržování nejrůznějších limitů a norem.

Není se čemu divit.Model řízené zdravotní péče totiž neodstranil hlavní nedostatek zdravotního pojištění-anonymitu.Konkrétní pojištěnec a skutečný plátce zdravotní péče zůstal z hlediska její úhrad i nadále neznámy.Hlavným zákazníkem systému se stal jeho zaměstnavatel s vlastními prioritami (minimalizace nákladů, co nejhospodárnější režim etc.). A to nestačí.

Aby systém fungoval, aby byl ekonomicky vyvážený a dále se nezadlužoval, potřebuje změnu daleko zásadnějsí.Potřebuje od základu přebudovat postavení jeho jednotlivých účastníků a potřebuje do svého středu postavit jeho skutečného zákazníka-pacienta.

Informovaný čtenář jistě tuší, že řeč je o systému osobních zdravotních účtů. Ale to už je téma na samostatný článek.

Šestinedělí roku 2009

Autor: MUDr.Bohumil Skála,PhD, praktický lékař, Lanškroun

Publikováno dne: 12. 2. 2009

Uplynulo šest týdnů roku 2009, než jsem se odhodlal něco okomentovat. Zde jsou nové i staré problémy praktických lékařů, které stojí za pozornost.

1) Nový zákon o nemocenském pojištění přináší nejen více papírování, ale stálé zmatky:

a) Odborní lékaři si prakticky dodnes nevyzvedli velké množství tiskopisů na vystavení pracovní neschopnosti. A tak i přes to, co říká zákon, je nejasné, jak má pacient bojovat za to, aby byl léčen opravdu jen tam, kde je potřeba, a nemusel - v tomto případě opravdu jen pro administrativní úkon – navštěvovat svého praktického lékaře pro parafování další kontroly pracovní neschopnosti, když na totéž si ho zve odborník.

Probíhaly již diskuze i o tom, že lékař nemá tiskopisy a neví, jak je má vyplnit. Jak bude tento problém řešen při převádění do invalidity, nechci ani domyslet.

b) Nemocnice nehlásí hospitalizaci a vystavení pracovní neschopnosti registrujícímu praktickému lékaři – zatím k tomu od začátku roku nedošlo ani jednou. Nemocnice navíc ani nepředávají řádně pacienta do dalšího ošetření (tedy nyní myslím papírově).

c) Nejsou jasně daná pravidla o tom, jak informovat registrujícího praktika, a jak si mezí sebou vlastně máme pacienta předávat (asi nelepší by je kopie zprávy a kopie povinného hlášení pro OSSZ).

d) Podle nového systému hlídá ošetřující lékař termín uschopnění pacienta, kterému byl přiznán invalidní důchod. Avšak tento pacient ve většině případů nemá rozhodnutí ještě v ruce. Může se tak stát, že tento pacient tvrdí v práci , že je invalidní, ale má v ruce ukončení pracovní neschopnosti…

2) Je skoro polovina února a většině z nás zatím nepřišly úhradové dodatky, takže zatím fakturujeme jakási obecná čísla. Nedosti na tom, že nám stát a prakticky i zdravotní pojišťovny regulují ceny výstupů ( kéž by někdo reguloval vstupy…), kdy dodatky dojdou ( zatím jsem je dostal pouze z VZP a Vojenské pojišťovny) je zatím ve hvězdách.

3) Státní ústav po kontrolu léčiv sám jako státní orgán vydává rozhodnutí o tom, jak velký dar je velkým a malým darem . Připomíná to mi ono rozhodování – množství menší než malé při aplikaci legislativy o postihování držení nealkoholových drog. (Mimochodem u alkoholu takový výklad není – tedy mohu držet i vlastnit velké množství alkoholu bez obav.)

4) Současně začíná SÚKL provádět kontroly pracovišť a pěkně zostra. Když jsme zavaleni dary od firem , tak ať se zapotíme , na konci může být i pokuta větší než velká….

Takže jsem vlastně celých šest týdnů jen nadával a láteřil, jak po 17 letech podnikání v oblasti zdravotnictví vždycky ten roka začíná stejně… Přece jen se ale najde něco dobrého – koncem října a následně počátkem roku se ustavila a začala pracovat Česká společnost paliativní medicíny jako součást České lékařské společnost JEP.

Takže se snad trochu organizovaněji přiblížíme tomu, abychom se naučili doprovázet naše blízké a naše pacienty s úctou a důstojněji při těžkých či posledních chvílích života…

Uvidíme za dalších šest týdnů, další šestinedělí je před námi. Pravdou je ovšem , že nevím, jaký porod a čeho tomuto šestinedělí předcházel. Mohu jen říct, že bych nepohrdl silnou a dobrou slepičí polévkou s domácími nudlemi…

REAKCE ČTENÁŘŮ NA TENTO ČLÁNEK

MUDr. Igor Mazoch

K bodu 1a dr. Skály. Samozřejmě chápu, že odborní lékaři si nevyzvedli stupidní tiskopisy, když je za ně vyplní lékaři neodborní. Právní chaos v otázce smluvních vztahů je již letitá zvyklost, je jen s podivem, že to lékařským organizacím nevadí ať vláde Petr nebo Pavel. Body 3 a 4 s tím zřejmě úzce souvisí a jejich rozvádění by mohlo zavánět šířením poplašné zprávy.

Lístek na peníze a reforma

Autor: MUDr. Zdeněk Poledna, zubní lékař, Praha

Publikováno dne: 5.2. 2009

Zaujala mě před časem glosa jednoho diskutujícího na jednom internetovém diskusním fóru, který napsal něco v tom smyslu, že začne věřit v reformu v okamžiku, kdy bude zrušen lístek na peníze.

Delší dobu mi to leží v hlavě a docházím k názoru, že to není jen takové plané tlachání ani samorostlý internetový folklór, ale neobyčejně přesný postřeh.

Naše každodenní práce totiž spočívá v něčem naprosto odlišném, než jsou témata, která jsou nám politiky a médii předkládána jako esence problematiky zdravotní péče v našich zemích.

Přiznám se, že například nejsem schopen posoudit, zda zdravotní pojišťovny mají být akciové společnosti, nebo jestli se má platit za hospitalizaci novorozenců.

Co však vím ale naprosto přesně je – a teď se to týká mého oboru, tedy zubního lékařství – že za částku jen mírně převyšující dvě stovky nelze zhotovit kvalitní zubní výplň, a že se tento problém nedá obejít, a že jediným východiskem, je vyřadit zubní výplně ze zdravotního pojištění a ponechat řešení na zubním lékaři a pacientovi. Tedy na těch, kterých se to především týká.

Já vím, už slyším námitky, že je to názor úzce subjektivní a že „to není tak jednoduché“.

Jenže my v praxi zkrátka vidíme detaily, protože je to součást naší práce, zatímco různé systémy, koncepce a ideje nás příliš neoslovují. Řekl bych, že základním kritériem kvality reformy zdravotnictví je, nakolik těm kteří léčí – tedy lékařům a ostatním zdravotníkům – dokáže pro jejich práci vytvořit podmínky. Zatím bohužel kde nic tu nic. Ani střídání na jednom z nejvyšších míst zatím nenaznačuje změnu.

Teprve až bude zřejmé, že začínají mizet různé drobné postkomunistické bizarnosti, bude možno mluvit o nějaké reformě a teprve poté začnou pukat ledy. Protože bez podpory lékařů není možné systém zdravotnictví nějak smysluplně změnit k lepšímu.

REAKCE ČTENÁŘŮ:

MUDr. Igor Mazoch

Svatá pravda pane doktore. A nejen lístky na peníze, ale i kontroly, vycházky, narůstající počet hlášení...Systém mnohých potvrzení z nemedicinských důvodů. Specializovaná vyšetření za účelem sociálních dávek....

Dále omezování lékařů, aby pacienty neléčili, ale odesílali jinam. Penalizace lékařů, kteří léčí...odvíjení kapitační platby podle nemocnosti pacientů nebo podle čerpání péče díky výše uvedeným zákonům, ....vnucené smlouvy, které by lékař nikdy dobrovolně nepodepsal.

Akciovky a privatizace nemocnic při stávající legislativě jen umožní péči ještě zhoršit likvidací soukromých lékařů. Je to jedna velká šaškárna včetně tzv. vzdělávání, rozumějmě reklamních akcí výrobců všeho druhu....Výsledkem je hlasování nohama absolventů lékařských fakult. Váš názor není subjektivní, vidíte realitu všedního dne.

Má praktický lékař čas na vzdělávání?

Jaké jsou dnešní vztahy mezi praktickými lékaři a specialisty? Mají praktičtí lékaři čas na sebevzdělávání? Ke komentáři vyzýváme olomouckého praktického lékaře Igora Mazocha.

Myslím si, že vztahy mezi lékaři jsou takové, jaké jsou. Nejsou špatné ani dobré, až na výjimky. Praktik logicky specialisty potřebuje. Je otázka, jestli je to naopak.

Je otázka, jestli jsou vůbec praktičtí lékaři potřební. Oni jistě potřební jsou, ale většinová společnost se nad tímto faktem nezamýšlí, z dlouhodobého hlediska je nepodporuje, takže můžeme být svědky jejich nedostatku a vymírání.

Ptáte se, jestli mají praktici čas na vzdělávání. Zkuste po padesáti pacientech a desítkách telefonátů vyrazit na seminář, studovat, shánět literaturu, skládat zkoušky. Jistě, v sobotu neordinujeme, ale nabízí se otázka, proč se vlastně vzdělávat?

Nejsme ohodnoceni podle kvality práce, ale podle kvantity. Podle počtu zaregistrovaných pacientů, případně podle množství preventivních prohlídek, k čemuž stačí znalost interní propedeutiky.

Pacient v České republice si většinou nevybírá praktika na základě odborné úrovně, ale podle délky ordinační doby, cenové dostupnosti, ochoty pacientovi splnit jeho laická přání. Stát i pojišťovny v současnosti podporují finančně praktiky právě za rozšiřování pracovní doby. Neplatí jim třeba péči o diabetiky.

Praktici bez kompetencí

Podle mne je zásadní problém funkčnost primární péče. Pokud praktik nesmí léčit tak v populaci časté choroby jako jsou osteoporóza nebo nezhoubné onemocnění prostaty, pokud je vyšetření prsou považováno za sexuální obtěžování, je otázka, jestli český praktik vůbec plní svou funkci. Teoretická úroveň předatestační přípravy je jistě dostačující, závěrečné zkoušení je někdy až příliš přísné. K čemu to ale vše je, když praxe značně pokulhává a znalosti nemohou nést své ovoce. Kolikrát se specialista obrací na kolegu praktika s odborným požadavkem?

Nemůžeme se proto divit, že praktiků ubývá, že o obor není zájem. V posledním roce došlo ke skokovému navýšení příjmů. Je to určitě pozitivní skutečnost. Co bude dál, jaká je perspektiva? Vydrží žádoucí trend dalších deset let? Má smysl vůbec do oboru vstupovat?

Ptal jsem se několika studentů lékařské fakulty, co si myslí o tom, proč je praktiků málo. Minulý týden jsem s jedním z nich, co byl u mne na praxi, vedl delší rozhovor. Prý se během studia zmínil na jedné spíše teoreticky zaměřené klinice, že by praktika šel dělat. Bylo mu namítnuto, že je ho na tuto práci škoda.

Většina kolegů i studentů a pochopitelně i laiků vůbec neví, co je náplní práce praktika, že tato práce může být zajímavá. Dalším důvodem je velká nejistota pro lékaře, který by se praktikem chtěl stát. Kdo mu bude platit předepsané stáže, když samostatně nemůže pracovat, z čeho bude žít? Mluvil jsem s atestovanou kolegyní, dnes pracující mimo obor, jestli by se nevrátila. Vyjádřila obavu z řetězců, obavu z toho, že začne praxi budovat a někdo silnější ji převálcuje.

Když se vrátím k onomu medikovi, divil se, že praktik nemůže předepsat základní léky k léčbě banalit. Divil se množství zbytečné administrativy, množství lidí, kteří ordinací denně projdou.

Diskutovali jsme i možnost odchodu do zahraničí, získání atestace tam a pak zvážit návrat podle okolností. Jak jsou podmínky výhodné uvidíme za několik let podle toho, jestli řady praktiků omládnou nebo ne.

Má veřejnost vůbec povědomí o tom, jaká je náplň práce praktika? Co to je primární péče? Slyšeli jsme někdy, co chtějí praktici jako stav za peníze systému nabídnout? Jakou mají jejich organizace vizi? S čím jsou spokojeni a co chtějí změnit? Možná jsem nepozorný čtenář, ale v médiích jsem žádnou vizi nezaznamenal. Ani lékařských organizací, ani ministerstva.

Možná by bylo zajímavé, kdyby se vaše noviny obrátily s těmito otázkami na jmenované instituce. Odmítněte ale rovnou odpovědi typu „zajištění léčebně preventivní péče“. Ať odpoví konkrétně, třeba na preskripční omezení pro praktiky. V kolika zemích Evropy je kapitační platba? Těch otázek by byla celá řada.

Co by měl dělat nový ministr?

Autor: MUDr. Jiří Bakala, Zlín

Publikováno dne: 20. 1. 2009

Měl by dokončit reformu, která po dlouhé době byla předem připravena, snažit se doladit některé nepřesnosti.

České zdravotnictví se výrazně změnilo, pacient dostává péči na evropské úrovni, léky jsou všechny, vyšetření taktéž a co lékaři-dle mého názoru si polepšili, pouze velmi strmě se zvedla závist, řevnivost a celá lékařská obec se rozdrobila na skupiny, které docela zábavně pro pohled zvenčí bojují mezí sebou.

Četl jsem si reformu českou i rakouskou. Osobně mám pocit, že spousta názorů o reformě vychází z neznalosti alepoň té české. Většina diskutujících mlží a odvádí pozornost k okrajovým věcem - poplatky etc. Mně se celkem česká reforma líbí - má své nedůslednosti - a líbila se mi také určitá úpornost pana ministra. Zatím kromě Macka a částečně Kubnyiho nikdo se o provázanost kroků nepokusil. Pokud je mi známo, nikdo nemá připravenu jakoukoliv variantu, vše je založeno jen na negaci. Pokud reforma projde, konečně se dočkám toho, že operaci slepého střeva dostane zaplaceno Motol Homolka stejně jako v Horní dolní.

Četl jsem i rakouskou reformu, je tam jeden pěkný bod - pacienti budou dostávat vždy účet - nebudou platit, ale uvidí co to stálo - celkem dobrý krok ke kontrole. Na recept se bude psát generikum a na pacientovi bude zda zvolí doplatek či nikoli, zase pěkný způsob kontroly. Rakousko po válce převzalo český model Albert - Trapl - Nedvěd a v hodnocení 2007 vyšlo jako nejlepší v EU.

Bohužel tento systém byl u nás zničen zákony z roku 1951, ale tyto zákony stále straší v hlavách politiků, lékařů a pacientů. Je nutno narovnat vztah lékař - pacient - plátce. Hlavně vztah lékař - pacient by se měl změnit na rovnocený dialog. Doktoři jsou spíše paternalističtí a pacient zbytečně submisivní.

Jak to funguje jinde se dá lehce zjistit směrem na jih a na západ. Reforma má tři základní nepřátele - lékaře, pacienta, pojištovny.

Kdo má zájem, nechť se podívá na čs. zdravotnictví zvenku přes EHCI.

Máte i Vy co říci? Pište nám své názory, glosy, komentáře. Za zveřejněné příspěvky posíláme honorář nebo medicínskou literaturu dle vlastního výběru. bezdekova@tribune.cz

Dotazy zasílejte na adresu bezdekova@tribune.cz.

Zdroj: